extra

Nezapomeňte si přečíst tenhle kurevskej článek!

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Fri, 30 Apr 2010 09:58:00 +0000

Byl to Mirek Topolánek, který na jedné tiskové konferenci řekl v žertu a polohlasem (byť dostatečně hlasitě na to, aby to zaznamenaly mikrofony): "Ty jsi kretén, vole!", a byl to například Nicolas Sarkozy, který zase ve vládním paláci řekl (opět před zapnutými mikrofony) jednomu z ministrů: "Casse toi pauvre con!", volně přeloženo "Kliď se, ty debile!".

Nebo vzpomeňme amerického viceprezidenta, který po schválení zdravotní reformy prezidentu Obamovi spokojeně řekl: "This is a big fuckin deal!", tedy cosi zhruba ve smyslu: "Tohle je kurva velká věc!" Případně jeho předchůdce viceprezidenta Cheneyho, který použil podobné slovo, aby politického konkurenta poslal - opět volně přeloženo - "do prdele". Tedy "Go fuck yourself!"

Co nutí vzdělané a mocné lidi, aby používali vulgarismy? Nebo obecněji, proč je více nebo méně často používáme skoro všichni? Důvodem nemusí být jen rozčílení, vždyť když se podíváme na výše uvedené čtyři příklady, tak ve dvou z nich byla neslušná slova použita přátelsky a v dobrém. Proč je tedy dotyční měli vůbec potřebu použít? Protože právě tahle slova někdy nejlépe vyjádří to, co chceme nebo potřebujeme říct. A protože jejich vyslovení může být dokonce úlevou.

Vulgární slova jsou nejlepším indikátorem našeho citu pro jazyk. Nevíme přesně, proč některá slova vnímáme jako víc nevhodná a jiná méně. Nemá to nic společného s jejich obsahem či významem, je to čistě věc citu. Paradoxně se tyhle rozdíly učíme vnímat už jako malé děti. Lingvisté tvrdí, že jakkoliv dobře se naučíme další cizí jazyky, tak pokud si je začneme osvojovat později, tak tenhle "radar" na vulgarismy už nikdy nezískáme.

Používáním vulgarismů se zabývají psychologové, zajímavý článek na toto téma publikoval loni odborný časopis Perspectives on Psychological Science. Autor Timothy Jay v něm tvrdí, že používání vulgarismů je jednou z "konstant" našich životů. Nadáváme od dětství až po stáří zhruba stejně. Navzdory všeobecnému mínění nejsou období (například dospívání), kdy bychom mluvili vulgárněji než jindy. Teď mluvíme opravdu o účelovém a vědomém použití vulgarismu, ne o tom, že v určitém věku slouží slova jako "vole" v řeči místo interpunkce. Jay říká, že se používání vulgarismů dá kvantifikovat: "zakázaná" slova údajně tvoří zhruba 0,3 až 0,7 procent naší řeči. Je to víc, než si většina lidí myslí.

Ukazuje se ovšem ještě jiná zajímavá věc: lidé, kteří nadávají víc, jsou častěji tzv. osobnostmi typu A. To znamená, že jsou dominantnější, agresivnější a ambicióznější. Tedy také často v průměru úspěšnější, a to zvlášť v profesích, které jsou založeny na komunikačních a sociálních dovednostech. Může nás šokovat, když slyšíme mluvit vulgárně politiky nebo manažery, ale z tohoto úhu pohledu je to vlastně logické.

Nadávání ovšem může mít i terapeutický účinek. Odborný časopis NeuroReport zveřejnil loni v červenci výsledky britské studie, která zkoumala, jaký má používání vulgarismů vliv na vnímání bolesti. Skupina 67 vysokoškoláků byla požádána, aby vložili ruku do velmi ledové vody. Měřilo se, jak dlouho v ní vydrží. Polovina přitom musela mlčet, zatímco druhá polovina mohla hlasitě nadávat. Volba konkrétních vulgárních slov byla nechána na každém jednotlivě. A výsledek? Ukázalo se, že "nadávající" studenti vnímali subjektivně méně bolesti a ve vodě vydrželi v průměru o 40 sekund déle.

Kdo má s vulgarismy problém, jsou samozřejmě média. Vidíme to aktuálně teď v Česku: Radě pro rozhlasové a televizní vysílání například podle serveru Médiář vadí, jak v pořadu Ano, šéfe (vysílaném na Primě před 22. hodinu) mluví kuchař Zdeněk Pohlreich. Televize sice vyložené vulgarismy tzv. vypípává, ale i tak jsou dobře srozumitelné. A Pohlreich navíc "obohacuje" své vyjadřování šťavnatými přirovnáními typu: "Tady je vzduch jako v poklopci", či bonmoty jako "Roztrhnu ti prdel až k lopatkám".

Známý kuchař je přitom doslova prototypem sprosťáka, z kterého by psychologové měli radost. Je vzdělaný, inteligenntí a úspěšný. Nadávky jsou nepochybně součástí dramaturgického záměru pořadu a používal by je kdokoliv jiný na Pohlreichově místě. On to však umí tak, aby i vulgarsmy byly vtipné a nepůsobily samoúčelně.

Co s tím? Měla by snad Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve světle vědeckých výzkumů "polevit" a proti vulgarismům přestat protestovat? Měly by televize vysílat více takových "hlášek" známých lidí, jaké jsme citovali v úvodu? Měli by politici a manažeři začít veřejně nadávat, aby ukázali, že jsou dominantí a úspěšná? Proboha, ne! Bylo by to to nejhorší, co by společnost mohla udělat. Vulgárním slovům dává jejich sílu a až mystický význam právě to, že jsou tabu. Že jsou "zakázaná". A tak zaplať pánbůh za pokuty i moralisticky zvednutá obočí.

Bez nich by celé nadávání bylo ... jak to správně napsat? ... tak nějak na hovno.

(psáno pro Strategii)

Dobrý den, tady Kongresová knihovna. Voláme kvůli vašim spisům ...

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Fri, 30 Apr 2010 09:54:00 +0000

Zbývají tři měsíce a několik dní. Pak se v americké Kongresové knihovně objeví slovo "píčovina". Nevím, jestli vůbec poprvé. To si neodvažuju odhadnout. Ale objeví se tam určitě. Čtěte mu článek na Technetu.

Časové znamení oznámí ... moment, není ten čas na iPhonu a iPadu nějaký zamrzlý?

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Tue, 27 Apr 2010 04:49:00 +0000

Co vás napadne, když se řekne čas 9:42? Je to poněkud trapné (myslím vzhledem k mému věku), ale mně se jako první vybaví čas velké přestávky. Ta doba, kdy jsme buď pitomě pod dozorem učitelek kroužili na chodbě (dělá se tohle dodneška?), nebo hráli ve třídě ping-pong s učebnicemi (nejlepší byla fyzika pro osmý ročník, tenká a s dobrým povrchem). Co se vybaví vám? Pokud telefon iPhone, tak jste opravdu dobrým konzumentem reklamy. Čas 9:42 je totiž na všech reklamních fotografiích a produktových snímcích tohoto telefonu.

Dlouhou dobu to byla záhada. Proč zrovna tenhle čas? Co se stalo přesně v danou hodinu a minutu? Má to něco společného se Stevem Jobsem? Například že je to přesný čas jeho narození ... anebo krátce po půl desáté dostal jednou dopoledne před lety nápad založit firmu (s nějakým legračním názvem, třeba podle ovoce) a shodou okolností se podíval na své tehdy módní geekovské digitálky? Několik let se to fanoušci a později i novináři snažili zjistit. Časopis NetworkWorld dokonce s tímto dotazem kontaktoval tiskové oddělení Applu. Ale ukázalo se, že firemní mluvčí je podobně jako novináři v blažené nevědomosti. Slíbil, že se bližší informace pokusí zjistit ... ale už se neozval.

Až měl před několika týdny premiéru tablet iPad. O něm se mluví, jako o "přerostlém" iPhonu, případně přehrávači iPod Touch. Jeden rozdíl tu však je: fanoušci s překvapením zjistili, že ve firemních materiálech ukazují hodiny na iPadu 9:41. Tak to byla teprve záhada! Proč se oficiální "zamrzlý" čas o minutu posunul? To už pomalu nabírá parametry hororu Stephena Kinga. Ale nakonec pomohla náhoda. Bloger Jon Manning zahlédl v obchodě v kalifornském Palo Alto jednoho z firemních viceprezidentů. Konkrétně odpovědného za vývoj softwaru pro iPhone. Neváhal a zeptal se na záhadu s časem přímo jeho. Ne že by si od toho příliš sliboval. Ale víte co? Dostal odpověď.

Je to jednoduché. Když Apple dělá představení svých nových produktů, začíná taková událost obvykle v devět hodin dopoledne místního času. Prezentace má přesný scénář a je to tak, že zhruba po čtyřiceti minutách se na projekčním plátně poprvé objeví fotografie dotyčného produktu. "Chceme, aby čas na displeji přibližně odpovídal aktuálnímu času. A protože jsme zjistili, že jde o čtyřicet minut plus nějakou minutku, je všude na fotkách 9:42," vysvětlil blogerovi viceprezident. A proč je na iPadu 9:41? I pro to je prosté vysvětlení. "Zkušenost ukázala, že to je zhruba o minutu míň."

Tomu se říká posedlost detailem. Kdyby se výzkumu věnovala stejná energie jako marketingu, pak by dnes Apple místo nějakých placatých počítačů prodával stroje na cestování v čase.

(Notebook pro Reflex)

Obama a Medveděv propagují Prahu. I když ... já mám tip na někoho lepšího

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Wed, 07 Apr 2010 10:08:00 +0000

Nezlobte se, ale je mi ukradené, jestli v Praze podepíšou ruský a americký prezident nějakou smlouvu. Nenaplňuje mě to žádnou zvláštní hrdostí, protože vím, že jsme pouhými dodavateli kulis a atmosféry. Prý to pomůže cestovnímu ruchu, protože fotky superstátníků v pražských exteriérech se objeví ve všech světových médiích.

Není to vyloučeno, ale zase bych to nepřeceňoval. Pokud bych měl vybrat reklamního agenta pro Prahu, tak se nebude jmenovat ani Obama, ani Medvěděv, ale Carlo Capalbo. Jsme s Carlem kamarádi, takže určitě nejsem objektivní. Ale trvám na tom, že málokdo udělal pro Prahu tolik jako tenhle Ital.

Seznámili jsme se v roce 1995, když jsem běžel první pražský maraton. On ho uspořádal. Tehdy rovněž poprvé a pak každý rok znovu. Neuvěřitelným způsobem v Praze maraton a později i půlmaraton prosadil.Povedlo se mu to tak, že dnes je bereme už jako něco samozřejmého. Ale to nejsou. Jsou ve skutečnosti výjimečnými a také důležitějšími podniky než návštěvy politiků.

Pražanům totiž opravdu patří. To není zrovna obvyklé. Velké sportovní akce život lidem spíš komplikují, a navíc po nich často zbude divná pachuť. Myslím teď všechny ty nezaplacené účty či zadlužené sportovní haly. Maratonů a půlmaratonů se to netýká. Po nich zůstanou jen poházené plastové kelímky či banánové slupky, ale ty se dají uklidit. Co přetrvá, jsou emoce a nadšení účastníků. Kdyby je bylo možné přeměnit na elektrický proud, tak by například po sobotním půlmaratonu nemusel takový Temelín několik dní vůbec nic dělat.

Půlmaraton, který se běžel podvanácté v Praze a kterého se zúčastnilo neuvěřitelných osm a půl tisíce běžců, je zajímavá trať. Nemá v sobě symboliku a mystiku maratonu. Nebudí takovou úctu ani hrůzu. Vždyť ostatně obsahuje to slovíčko „půl“. Mnoho běžců si na něm jen testuje to, zda zvládnou ten „opravdový“ maraton.

Ale já mám půlmaratony rád. Pro člověka, který má tak málo přirozeného talentu pro běh, je maraton vždy očistcem, fyzickým i duševním. Je to krutý zážitek, který sice v cíli přebije ohromná euforie, jenže úplně ho z hlavy nevymaže. Naproti tomu po půlmaratonu v ní budete mít jen vzpomínku na čirou radost z běhu.

A to je důležité. Běh nebo obecně jakýkoliv pohyb jsou tím jediným, co nás může zachránit. Minulý víkend začala americká televize ABC vysílat novou show slavného britského kuchaře Jamieho Oliviera. Ten učí obyvatele města Huntington v Západní Virginii zdravým stravovacím návykům.

V dotyčném městě totiž údajně žije nejvyšší procento tlustých lidí v Americe. Ale jen nepatrně, drtivá většina Ameriky a vlastně celého civilizovaného světa je na tom zhruba stejně. „Naše děti budou v moderní historii lidstva první generací, která se v průměru dožije nižšího věku než jejich rodiče,“ říká pětatřicetiletý Olivier zkoprnělému obecenstvu. Zabírá to kamera. A člověk si nemůže nevšimnout, kolik je mezi nimi lidí s nadváhou. Po krátké chvíli propuknou všichni v bouřlivý potlesk.

Jenže to je málo. Měli by si jít zaběhat.

Zdál se mi sen

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Tue, 06 Apr 2010 10:12:00 +0000

Napadlo mě to před pár dny, když se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi. Nechci, aby to vypadalo, že jsem tím člověkem nějak posedlý. Nebyla to žádná noční můra ani nic podobného. Prostě taková ta blbost, která se člověku čas od času zdá. Pan Paroubek k našim přijel na chatu. Táta asi někde lezl po střeše a čistil okapy, což dělá často, a máma uvařila panu Paroubkovi kafe. A když neposlouchal, tak se ke mně natočila a polohlasem řekla: "Koukej bejt na pana Paroubka slušnej, třeba tě vezme do vlády." A já řekl: "To by bylo hezký, i když si nejsem jistej, jestli do tý vlády vůbec chci." No a pak jsem se probudil.

Jak říkám, hovadina. Ale cestou autem do práce jsem podél silnice viděl všechny ty billboardy s Paroubkem, a když jsem zapnul rádio, tak v něm taky mluvil Paroubek, a na magistrále ve šňůře před semafory mi chlapík ve žluté vestě strčil okénkem do auta bezplatné noviny, a ty měly na titulní straně taky Paroubka. Spiknutí!, napadlo mě, sociální demokracie koupila v Americe nebo v Japonsku nějaké vysílače, a těmi nám budou v předvolební kampani vysílat Paroubka do mozku, i když budeme spát. A když jsem to večer vyprávěl v baru známému, tak mi řekl, že to do sebe zapadá, a že Paroubek bude voličům i telefonovat, tak proč by nemohl agitovat taky ve snech.

Ono to celé bylo v týdnu, který byl shodou okolností "týdnem mozku" (a následoval brzy po Mezinárodním dni žen, což je zřejmě nějaká ironie toho globálního úřadu, co tyhle dny a týdny vymýšlí). A slyšel jsem několik rozhovorů s neurology, kteří říkali, že mozek je nejmíň probádaným lidským orgánem, kam se na něj hrabou všechny ostatní orgány, včetně těch pohlavních. Ty jsou navíc stejně jen takovým mechanickým vykonavadlem a všechen sex se ve skutečnosti odehrává v mozku.

A vtom mi to sepnulo, vždyť sny budou tou další baštou, kterou dobydou technologie. Ono toho zas až tak moc k dobývání není - máme prostorový zvuk, třírozměrný obraz, HD rozlišení a metrové uhlopříčky. Sny jsou proti tomu tak nedokonalé. Často rozostřené, s mizernými scénáři, někomu se dokonce zdají černobílé. Nehledě na to, že někdy je máte ... a jindy zase ne. Jestli jsou komerční televize kritizovány za nedodržování programu, pak pro náš mozek to platí mnohonásobně. Není na něj spolehnutí.

Mediální firmy rozparcovaly náš denní program do grafů a sloupcových grafů, z kterých lze určit, kdy (a v jakém množství) konzumujeme různá média. Kdy čteme noviny (tedy těch pár posledních mohykánů, kteří je stále čtou, pochopitelně na záchodě), kdy surfujeme nejvíc na webu (v práci, pochopitelně) a kdy zasedáme nažhaveni před televizní obrazovky (ona magie "prime timu", tedy termínu, který nás všechny naučil Vladimír Železný). Co v těchhle grafech chybí, jsou dlouhé hodiny, kdy spíme. Nic! Žádný "share", nulová "sledovanost".

A to je má příští opdověď na otázku, kterou tak často dostávám, a která zní: Co bude v oboru moderních technologií „příští velká věc“? Už vím. Bude to útok na naše sny. Je to nevyhnutelné, byť mě to děsí a bojím se toho. Jako čert kříže.

A že mě to napadlo po snu, ve kterém se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi, je jen shoda okolností.

Míťo a Baracku, klíče jsou pod rohožkou!

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Mon, 29 Mar 2010 08:23:00 +0000

Je to hezkej barák, ale bydlet se v něm moc nedá. Tak komentoval můj děda jakýsi hrad, kam jsme dorazili v mém dětství na výlet. Vyfotografovali jsme se na nádvoří, koupili si u stánku žlutou limonádu a zase se vrátili vlakem domů. Vzpomněl jsem si na tuhle dávno zapomenutou historku minulý týden, když americký prezidentObama a jeho ruský kolega Medvěděv oznámili, že podepíší svou novou smlouvu o odzbrojení v Praze.

Šéfy světových supervelmocí nemusí zajímat, že si pro slavnostní okamžik nevybrali nejlepší dobu. Rodinné hádky a domácí násilí na české politické scéně pro ně nehraje roli. Oni jen chtějí, aby při jejich návštěvě bylo uklizeno a aby obyvatelé toho hezkého pražského bejváku moc nezacláněli. Když si pomůžeme ještě jiným přirovnáním, tak jsou jako milenci, kteří si z nedostatku lepší příležitosti půjčují byt. Pokud možno prázdný, s klíčemi pod rohožkou a možná i vychlazenou láhví vína v lednici. Ale ta není podmínkou. Hlavně ať se v obýváku neváli na gauči použité trenýrky a nevrátí se náhodou domů děti ze školy.

Nebuďme cyniky, je jistě celkem příjemné, že se jakákoliv důležitá světová událost bude odehrávat v Praze. Městu to přiláká turisty, zviditelní ho to na mapě světa a kdo ví, možná i zapíše do učebnic dějepisu. Chystaná smlouva není zas tak světodějná, ale třeba je opravdu na začátku nějaké nové kapitoly globálních vztahů.

Pesimisté tvrdí, že volba místa je pro nás varující, protože to ukazuje, že minimálně z pohledu Ruska jsme stále na půl cesty mezi Moskvou a Washingtonem. A my bych přitom byli rádi mnohem blíž Washingtonu, či obecně Západu. Optimisté naopak oponují, že je dobré, že nás tak svět vidí. A že volba pražských kulis ukazuje, že v tom novém světě nerozděleném na polokoule máme dobré výchozí podmínky.

Ono je venkoncem jedno, co si o tom myslíme. A nikdo se nás na to ani neptal, ani ptát nebude. Klíče jsou pod rohožkou.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tak nám zastřelili Topolánka. Nevíte náhodou, kdo to byl?

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Sun, 28 Mar 2010 21:00:00 +0000

Tak kdo vlastně "zabil" šéfa ODS Topolánka? Byl to časopis pro homosexuály, šéf senátu Přemysl Sobotka, nebo snad zdravé jádro strany? Americký novinář Eric Best, který den co den komentuje českou politiku a byznys, vidí pravé viníky v "pražských kmotrech". Tedy tom křídle ODS, které v Praze propojilo politiku s byznysem. A které v téhle baště pravice představuje právě pro pravicovou politiku destruktivní a téměř existenční ohrožení.

Topolánek loni nad pražskými kmotry vyhrál bitvu, ne však válku. Na to byl příliš slabý. Aby se poměry v pražské ODS mohly změnit, musela by tu strana prohrát volby. Anebo je aspoň vyhrát s mnohem horším výsledkem než v minulých letech. Ale jak to udělat, aby to definitivně nepohřbilo šanci ODS a Topolánka vládnout? Zde se - a teď jsme už na území spekulací - možná zrodil plán, jehož dítětem je strana TOP 09. Tu založil Topolánkův přítel Miroslav Kalousek, "vyzdobil" ji sympatickým knížetem s dýmkou a okamžitě získal silnou podporu zejména mladých voličů.

Toť mohl být nikoliv zlý Topolánkův plán: "pustit" Kalouskovi Prahu, nechat ho posbírat i v jiných krajích hlasy voličů, kteří chtějí volit pravici, ale nesnášejí ODS, a po volbách se s Kalouskem spojit. Zároveň zlikvidovat prohrou oslabené pražské křídlo. Samozřejmě to neřekl přesně takto, ale v tomto duchu promluvil Topolánek před několik týdny před pražskou Americkou obchodní komorou. Do médií by se to téměř nedostalo, kdyby to zajímavým způsobem nepopsal Jaroslav Plesl ve sloupku v Lidových novinách. A právě ten podle Erica Besta odstartoval atentát na šéfa ODS.

Mýlí se ti, kteří jásají, že konec Topolánka je začátkem nové éry ODS. Ta nepochybně nastane, ale skutečné a hluboké sebereflexe jsou politické strany schopny až po prohraných volbách. Ne dřív. Když padají hlavy před volbami, jsou to jen vnitrostranická jatka. Ano, ODS paradoxně pomůže, když nadcházející volby prohraje. Ale je v zájmu této země, aby je neprohrála moc.

Tahle podivná rovnice má jen velmi málo uspokojivých řešení.

Hýčkejte si svého virtuálního hajzla. Úvaha o ztrátě kontextu

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Thu, 25 Mar 2010 18:22:00 +0000

Oznámil mi, že mu "zatrhnul tipec". Dalo by se taky říct, že ho "zamáznul" nebo "zrušil". Myšleno virtuálně, pochopitelně. Prostě ho vyškrtl ze svých facebookových přátel. A podivil se, že i já neplánuju udělat totéž. "Měl jsem ho vykopnout už dávno. Ty jeho kecy mi vždycky lezly krkem," řekl. A dodal tónem, který sám o sobě dával najevo, že ten člověk je prostě neuvěřitelný. "Byl členem skupiny Volím komunisty a nestydím se za to!" Zakroutil hlavou. "Takovej debil!" Čtěte víc v mém článku pro Technet.

Šéf ODS není antisemita ani xenofob. On jen někdy tak nějak přemýšlí těma svýma "gulema"

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Mon, 22 Mar 2010 09:25:00 +0000

Za dobrotu na žebrotu. Mirek Topolánek se chtěl svézt na vlně politické korektnosti a poskytl rozhovor časopisu pro homosexuály. Nejspíš chtěl ukázat, jak je tolerantní a jak vysoko ční morálně nad odborářského bosse Jaromíra Duška. Ten před dvěma týdny obvinil ministerstvo dopravy a vedení státních Českých drah z "homosexuálního spiknutí", čímž si vysloužil odsudek asi celé politické scény. Nesouhlasit s Duškem je v současné atmosféře zkrátka válka, kterou nelze prohrát. Tedy s jedinou výjimkou ... pokud se zrovna nejmenujete Mirek Topolánek.

Šéf občanských demokratů jako obvykle rychleji mluvil než přemýšlel. Nejdřív s lehkostí sobě vlastní obvinil křesťanskou církev z oblbování lidí a brainwashingu. Redaktor nejspíš zavětřil snadnou oběť a začal Topolánka nutit, aby několika přídavnými jmény charakterizoval homosexuály. Mirek Topolánek odolával statečně, a vědom si toho, že reportér i publikum jsou homosexuálové, se nenechal dotlačit k žádnému homofobnímu výroku. Dokonce na příkladu ministra Slamečky a premiéra Fischera demonstroval, že pevnost jejich postoje nesouvisí s tím, zda ten či onen je, anebo není homosexuál. Ale co čert nechtěl, Mirek Topolánek nakonec redaktorovi nabídl jiný bonus: to když premiéra Fischera označil za "Žida".

Ne že by to nebyla pravda. Premiér úřednické vlády se za své vyznání nestydí a neskrývá ho, před vánoci například říkal, že dárky v jejich rodině nenosí Ježíšek, nýbrž Mojžíšek. Jsme však v zemi, kde je nálepkování "Židem" intuitivně nesprávné. Neznamená to, že bychom nemohli lidi židovské víry kritizovat, a už vůbec to neznamená, že by židovství bylo něčím, o čem se veřejně nemluví. Jen vzhledem k historické realitě (a také proto, že stále žijí pamětníci holocaustu) platí, že je nevhodné spojit obojí do jedné věty. Tečka.

Chápu, že je z toho štáb ODS včetně Topolánka nešťastný. Četl jsem podrobně přepis toho, jak rozhovor s šéfem ODS probíhal. Dal bych ruku do ohně, že Mirek Topolánek netrpí předsudky ani proti homosexuálům, ani proti Židům. Předseda ODS opravdu není xenofobní. Jeho problém není v tom, že by neměl rád menšiny nebo nebyl tolerantní. Je mužem velkého srdce, to říkám bez jakékoliv ironie. Ale slušel by mu větší rozum.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co budou dělat pošuci, až přestanou existovat papírové noviny? (Onion News Network)

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Sun, 21 Mar 2010 23:12:00 +0000

via youtube.com

Posted via web from Poznámkový blok

Až nás budou miliardy...aneb poslední zprávy z planety Twitter

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Fri, 12 Mar 2010 08:02:00 +0000

Chybělo mi tak asi...120 milionů. Teď nemyslím dolarů a dokonce ani korun, byť by samozřejmě nějaký ten miliónek také bodnul. Ale řeč není vůbec o penězích, nýbrž tweetech. Ano, těch krátkých a zdánlivě bezvýznamných textíků, které poletují webem i éterem. Prostřednictvím mikroblogovací služby Twitter jich bylo publikováno už rovných deset miliard. Tedy v tuto chvíli už asi víc. Dotyčná hranice "padla" minulý týden v pátek. Čtěte v mém posledním člkánku pro Technet.

Pane redaktore, ještě jednou mě naštvete ... a zesměšním vás na svém blogu

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Thu, 11 Mar 2010 09:39:00 +0000

Ta otázka padne dřív nebo později na každém takzvaném mediálním tréninku, kde se manažeři firem učí rozumět médiím, vystupovat před kamerou a obstát v pabě novinářských dotazů. Zní: "A co máme udělat, když si jsme jistí, že nás nějaké noviny nebo konkrétní reportét cíleně a dlouhodobě poškozují?"

Dobrý lektor se v takovém případě zamyslí a začne vyjmenovávat možnosti. "Můžete napsat dopis šéfredaktorovi, poslat dopis Etické komisi při Syndikátu novinářů nebo dát na vydavatele žalobu v občanskoprávním řízení." Pak se zarazí, jako by si ještě na něco vzpomněl. "Nebo se taky můžete postavit na hlavu." Manažeři nadzvihnou v údivu obočí. "Ta poslední možnost je možná nejlepší. Výsledek bude stejný, a aspoň vás to vyjde levně."

Spory s médii jsou problematické všude na světě. Proti sobě tu stojí na jedné straně důsledná ochrana soukromých či obchodních zájmů a na druhé straně svoboda slova. Obecně se soudí, že svoboda slova je coby hodnota pro demokracii důležitější a nezpochybnitelnější. Funguje tedy systém, který při práci s informacemi dává médiím určitou benevolenci a právo na omyl. Kde jsou hranice této benevolence, se samozřejmě liší podle konkrétních zákonů či právních zvyklostí v té či oné zemi.

Platí však, že ve vyspělých demokratických společnostech mají média spíše navrch. Společenský konsensus spolehá na to, že se média budou "hlídat" sama, prostřednictvím samoregulace. Což v Česku moc nefunguje, protože ani dvacet let po změně režimu nemáme v žurnalistice fungující instituce. Neustavily se autority, a to ani ty přirozené (respektovaná média či konkrétní novináři), ani formální (Syndikát novinářů je nefunkční profesní organizací). Vzhlížíme k zemí s delší tradicí svobodné žurnalistiky, zejména k těm anglosaským, Německu, či Francii, ale pravda je taková, že i tam mají poměry často k dokonalosti daleko.

Otázka zní: jak se mají či vůbec mohou instituce médiím bránit? Jedna z možných odpovědí může být: bojovat s nimi jejich vlastními zbraněmi. Takový příklad nabízí v Americe Scientologická církev, která už delší dobu zaměstnává novináře a reportéry. V současné době, kdy mediální firmy naopak spíše propouštějí, nemá nouzi o kvalitní profesionály. Co je na tom divného? Copak firmy neměly odjakživa svá firemní média, ve kterých vychvalovaly své produkty? Jistě, jenže v tomto případě se jedná o něco jiného. Novináři placení scientology nemají psát o samotné církvi, nýbrž o médiích. Zpochybnit jejich důvěryhodnost, nezaujatost a férovost v tom, jak naopak ona referují o scientolozích. Tedy cosi jako otevřená válka, ovšem na mediálním hřišti.

Minulý týden se na téhle frontě rozhořely nové boje. Církev najala tři opravdu špičkové novináře, aby se zaměřili na reportéry a redaktory deníku St. Petersburg Times, který v minulosti o scientolozích mnohokrát psal. A jde vskutku o esa: dva reportéry, z nichž jeden je držitelem Pulitzerovy ceny za novinový žurnalismus a druhý ceny Emmy za práci v prestižním televizním pořadu "60 minut". Šéfem týmu je pak Steve Weinberg, bývalý manažer IRE (americké profesní organizace sdružující investigativní reportéry) a profesor žurnalistiky na univerzitě v Missouri, kde je nejstarší a jedna z nejrespektovanějších novinářských škol v Americe.

Na všechny tři se snesla kritika ostatních novinářů. Tvrdí, že se zaprodali a že pracovat proti nezávislým médiím je nejen nekolegiální, ale také neetické. Oni se naopak brání v tom, že sama média se navzájem kritizují, takže nejde o nic neobvyklého. Navíc kontrakt se scientology mají uzavřený tak, že mohou pracovat zcela nezávisle a bez ohledu na zadavetele. ten si pouze vyhrazuje výsledek jejich práce nezveřejnit. No a pak je tu samozřejmě argument finanční: žádný žurnalista, tím méně investigativní, si dnes v Americe nemůže dovolit odmítnout dobře placenou práci. Je jí příliš málo a kvalitních reportérů bez zaměstnání zase příliš moc.

Není to nic radikálně nového. Byli to opět scientologové, kteří před dvěma lety najali speciální televizní tým, aby natočil televizní reportáž o tom, jak televizní tým BBC točí o scientolozích reportáž do prestižního britského pořadu Panorama. Reportér John Sweeney se tehdy nechal vyprovokovat v Muzeu psychiatrie (kde scientologové srovnávají tento obor medicíny s čiností nacistů), ztratil nervy a začal na mluvčího církve nepříčetně ječet. Záznam této scény se pak stal hitem na YouTube, a to ještě dřív, než BBC stačila svoji reportáž odvysílat. Musela do ní poté - chtíc nechtíc - zařadit i tuto událost, která byla pro zkušeného reportéra jistě trapná. A scientologové o natáčení vytvořili vlastní reportáž, kterou jednak publikovali na webu a jednak distribuovali na DVD ve vysokém nákladu.

Není důležité, co si myslíme o scientolozích. Nepochybně nejde o sympatickou "firmu", třeba už proto, že má dlouhou tradici v dobře vymyšlené demagogii a že má zároveň dostatek financí na to, aby s médii vedla právě takovou válku. Ale v době, kdy se mezi médii a objekty jejich zájmu rozostřují kdysi jasné a nezpochybnitelné hranice, a kdy moderní technologie dávají možnost "být médiem" vlastně každému, se s touto taktikou budeme asi setkávat stále častěji.

Až přijde doba, kdy lektoři na mediálních trénincích odpoví na otázku zvídavých manažerů: "Na stížnosti, stavění se na hlavu a věšechny podobné hlouposti zapomeňte. Radši o těch zmetcích zkrátka natočte reportáž."

(Sloupek pro časopis Strategie).

Tenhle sroupek by se klidně mohl jmenovat: Do pldele pláce!

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Mon, 08 Mar 2010 09:09:00 +0000

Písmeno "r" má klíčový význam pro české vulgarismy. Nejenže ho najdeme v překvapivě vysokém počtu neslušných slov, ale zároveň jim - při vyslovení nahlas - dává patřičnou razanci, správný rytmus a lascivní drnčivost. Protože čtete slušný sloupek, nemůžu uvést konkrétní případy. Ale pokud zrovna nejedete v tramvaji nebo nesedíte v kanceláři, zkuste si některé z dotyčných slov - a nesnažte se předstírat, že je neznáte! - říct nahlas. A pak ještě jednou, jen písmeno "r" nahraďte nějakým jiným, třeba "l". Zní to stlašně, tedy vlastně strašně.

Asi jako slovo Polnohvězdy, což je jméno neexistujícího muzikálu. Můžeme se dohadovat, jestli znamená hvězdy popadané na pole, anebo třeba zaměstnance s výbornými výsledky v zemědělství. Ve skutečnosti jde však o název neexistujícího muzikálu a v Praze ho budou propagovat reklamy nalepené na tramvajích. Proč na nich nebude napsáno Pornohvězdy, jak se dotyčné dílko ve skutečnosti jmenuje? Agentura se bála ohrožení mravnosti. Tomu celkem rozumím. Chápu, jak by pro pracující lid bylo nepříjemné jet v takto označené tramvaji do práce. A to ani nemluvě o dětech na školním výletě.

Ne snad že by přejmenováni na Polnohvězdy bylo bez problémů. Představuju si žáky, pronásledující dotazy svou učitelku: "A co to plosím jsou ty polnohvězdy?" "To je taková plasálna, milé děti," odpoví nebohá pedagožka. Ale když už se hlídá mravnost v reklamě, žádal bych větší důslednost. Na světě jsou i nemravnější věci než pornohvězdy. To ostatně záleží na osobním vkusu. Zvlášť před volbami nás může potkat ledacos. Jen si představte, že čekáte na tramvaj a v kolejišti se objeví v nadživotní velikosti … například politik.

S nápisem Paloubek.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Deset miliard se blíží!!

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Thu, 04 Mar 2010 13:15:00 +0000

Počet tweetů dosáhne velmi brzy čísla 10000000000. Sledujte počítadlo. Tweet s pořadovým číslem napsal jistý Robin Sloan. Zněl: "Oh Lord", dnes je však už smazaný. Kdybyste měli možnost napsat vy ten jubilejní, co by to bylo?

Zlato vyhrává ... bývalý ředitel rozhlasu

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Thu, 04 Mar 2010 09:45:00 +0000

Nevíme, co trápí - od pondělka už bývalého - šéfa Českého rozhlasu Richarda Medka. Víme jen, že se v minulém roce bil jako lev o to, aby tuto instituci mohl řídit. A že tuhle bitvu vyhrál. Ovšem z pěti měsíců, které od té doby uplynuly, strávil tři ve zdravotní neschopnosti. Podle jedněch se psychicky zhroutil, což by podpořilo názor, že práce ve veřejnoprávních médiích je riziková pro duševní zdraví. V této souvislosti se připomíná, že podobné problémy měla před dvěma lety od té doby také bývalá šéfka stanice Radiožurnál Barbora Tachecí.

Ale Richard Medek může mít i jiné potíže, jak říkám, podrobnosti nevíme a v podobných případech velí lidský takt našlapovat jen velmi opatrně. Byť u šéfů velkých institucí to je sporné. Vzpomeňme, jak se akcionáři i média hněvali na šéfa firmy Apple Steva Jobse, když tajnůstkařil ohledně svých zdravotních potíží. U veřejně obchodovatelných společností platí pravidlo, že veřejnost má mít všechny informace, které nějakým způsobem souvisejí s jejich fungováním. Neznamená to, že by jejich manažeři nemohli stonat nebo mít soukromé problémy. Ale jestliže se rozhodli pro svůj post, musí se smířit s tím, že odevzdávají část svého soukromí. Někdy i tu velmi citlivou.

Logika říká, že u veřejných institucí by to mělo být pdoboné. Jejich chod umožňujeme ze svých peněz a máme tedy právo vědět, jak se s nimi nakládá. Patří k tomu i to, co se píše v chorobopisu jejich ředitelů? Upřímně řečeno není jisté, zda se po takové informaci pídíme ze zvědavosti, anebo zda nás k tomu vede nějaký skutečný veřejný zájem. Ono je to každopádně jedno, protože Richard Medek ze svého postu odstoupil. V souvislosti s tím však přišel deník Hospodářské noviny se zajímavou informací: rezignující šéf se z čela rozhlasu snese na takzvaném zlatém padáku. Odstupné bude v jeho případě činit deset měsíčních platů.

Je to za tak krátký pobyt či lépe řečeno nepobyt ve funkci odpovídající? Na to lze moudře odpovědět, že nemoc si nevybírá, a lidsky vzato má pravdu sám bývalý ředitel, když novinářům říká, aby odstupné neřešili, protože peníze v porovnání se zdravím nejsou důležité. Má pravdu. To bychom se ovšem vzápětí nemohli dozvědět, že zlatý padák nevyjednal ředitel s Radou rozhlasu při nástupu do funkce, ale teprve před dvěma týdny, tedy v době, kdy měl za sebou už hospitalizaci a nemocenskou. Musel tedy vědět nebo aspoň tušit, že ve hře bude jeho rezignace. Oddaloval ji do té doby, než mu rada odklepne zlatý padák, anebo ho dokonce účelově požadoval, protože věděl, že brzy odstoupí? Zase otázky a žádné odpovědi.

Jenže teprve zde to začíná být opravdu zajímavé. Kolik přesně peněz dostane, se můžeme jen dohadovat. Plat ředitele rozhlasu je totiž tajný!

To je nehoráznost. Britská BBC, ke které všichni v českých veřejnoprávních médiích tak rádi vzhlížejí, zveřejňuje ze zákona nejen výši platů svých manažerů, ale dokonce i takové drobnosti, jako třeba výdaje na služebních cestách. A tak se například nedávno v tisku řešilo,jestli bylo odpovídající, když si jeden z jejích ředitelů najal v Las Vegas za peníze zaměstnavatele limuzínu. "Mně se to taky nelíbí, ale je to důvěrná věc," řekla novinářům místopředsedkyně rady rozhlasu dana Jaklová. Když o platu ředitele Rada loni rozhodovala, vypnula prý nahrávací zařízení. Dělají si z nás legraci? Slovo "důvěrné" by v souvislosti s jakoukoliv veřejnou institucí mělo být pokládáno za nevhodné, nebo přímo vulgární. Je-li informace o platu ředitele důvěrná, ať si jej tedy financují ze svého ti, kteří jsou oněmi důvěrníky. Tedy asi samotní radní.

Jistě, my naštěstí žijeme v banánovém Česku, kde se sice o rozhazování veřejných peněz veřejnost neinformuje, ale zato se všechno vykecá. A tak média mohla publikovat, že dotyčný zlatý padák činí půldruhého miliónu korun. Mimochodem, je to stejná suma, jakou olympionici dostávají za zlatou medaili. Richard Medek si tak - sportovní terminologií - "dojel" pro zlatou. Disciplína: manažerský sprint v zastoupení.

(Komentář pro LN).

Prý je to nejdražší webová doména. A je zase na prodej

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Thu, 04 Mar 2010 09:41:00 +0000

Vlastním už přes deset let doménu extra.cz. Čas od času dostávám nabídku, jestli bych ji nechtěl prodat. A protože všechno je na prodej, vždy se ptám na cenu. Obvykle se pohybuje v řádu desítek tisíc. Je to cena odpovídající, vždyť ta doména je pěkná. Ale abych ji opravdu prodal, musela by být nabídka o řád vyšší. Je to její "sentimental value". jak vysvětluji cizojazyčně.

Dopředu každému říkám, že mnou požadovanou cenu nemá ani náhodou. Jenom pro mě.
Existuje velmi málo domén, které lze prodat za hodně peněz. Asi nejslavnější a co víme, tak zatím nejdráž prodanou doménou je Sex.com. V roce 2006 změnila majitele údajně za 15 miliónů dolarů. Příští týden bude zase na prodej, a to v aukci. Vyvolávací cena je milión dolarů.

Za tou doménou je skvělý příběh, o kterém byly napsány hned dvě knížky. Ta úspěšnější vyšla v roce 2007 a napsal ji britský novinář Kieren McCarthy. Píše o tom, jak si ji už v roce 1994 registroval kalifornský byznysmen Gary Kremen, mimo jiné zakladatel asi prvnéí webové seznamky Match.com. Ale dřív než stačil Kremen i na Sex.com vybudovat nějaký byznys, ukradl mu ji jistý Stephen Cohen. V roce 1995, v éře internetových počátků. k tomu stačil jeden fingovaný dopis firmě Network Solutions. Ta tehdy domény s koncovkou .com spravovala.

Následovala několikaletá právní bitva. Cohen celou dobu na zcizené doméně provozoval úspěšný pornografický web. Nebyl žádný začátečník. V osmdesátých letech v takzvaných BBS (počítačových sítích, které se rozvíjely paralelně s Internetem) provozoval cosi jako erotickou seznamku. V roce 1990 byl zatčen a obviněn jako majitel sexklubu, případ se však nedostal před soud. Odsouzen byl nakonec v roce 1991 za podvod a ve vězení strávil necelé čtyři roky.

Sex byl v druhé polovině devadesátých let jednou z hybných sil webu. Posouval dopředu technologie i byznys. Cohen patřil mezi ty, kteří pro pornografii zavedli obchodní model, jenž dodnes funguje. Staré pravidlo říká, že sex a finanční informace jsou jedinými "komoditami", za které jsou lidé na webu ochotnit platit. V devadesátých letech byli ochotni hodně, odhaduje se, že Cohen vydělával 10 miliónů dolarů ročně. Celkem mu byznys na ilegálně vlastněné doméně vynesl odhadem kolem 100 miliónu dolarů. Tak to aspoň později uznali právníci.

Až v listopadu 2000 rozhodl soud o tom, že doménu získá zpátky Kremen. Následovaly další soudy, v nichž se Kremen domohl i odškodnění. S firmou, která doménu neoprávněně převedla, se dohodl mimosoudně. Na Cohenovi vysoudil 65 mioliónů dolarů, ale nikdy je nedostal. Podvodník vyhlásil bankrot a většinu svého majetku převedl nelegálně do ciziny. V roce 2005 byl zatčen v mexické Tijuaně, později propuštěn. V současnosti snad žije oficiálně v Mexiku. Soudní procesy pokračují.

Čímž se dostávám k dnešku. Za happyend lze považovat, že Kremen v roce 2006 prodal doménu bostonské firmě Escin LCC za 15 miliónů dolarů a že sám úspěšně podniká. Jako i před patnácti lety, i teď ví, kde jsou peníze. V lednu získal od investorů zhruba sedm miliónů dolarů na svou novou firmu Clean Power Finance, která se zaměřuje na byznys kolem solární energie.

A doména Sex.com? Uvidíme, zda najde nového majitele. potenciální zájemci se musí dostavit 18. března na určenou adresu na newyorském Manhattanu a musí se prokázat ověřeným šekem na minimální sumu jeden milión dolarů. Má takovou cenu? Někteří komentátoři o tom pochybují. Upozorňují na to, že současný obsah je slabý a nevýdělečný, a že si doména dnes nevede dobře ani ve vyhledávačích. Například není na první, ale ani druhé nebo třetí straně výsledků v Googlu, když do vyhledávacího řadku napíšete "sex".

Na druhou stranu, stále je to nejslavnější doména světa. A taky kus historie a mizející fenomén webu. Čím víc se Internet bude stávat mainstreamovým médiem, tím méně sexu na něm bude. Podívejme se na firmy jako Facebook či Apple, které uživatelům svých služeb upírají byť sebemenší náznak erotiky. Kdybych ty peníze měl, možná bych si tu doménu koupil. Tak jako si lidé kupují nepojízdné veterány nebo podobné neužitečné věci.

Psal bych na ní blog muže středního věku.

(Psáno pro Strategii).

Stav nouze. Ovšem nikoliv legislativní

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Mon, 01 Mar 2010 14:16:00 +0000

Vláda požádala o vyhlášení legislativní nouze. To zní tak dramaticky, až se běžnému občanu tají dech. Představí si, jak v uvedené dny dopravuje policie poslance do sněmovny v autech s modrými majáčky a jak v celé zemi platí mimořádná opatření. Jindy bohorovně utlachaná atmosféra sněmovny se změní v ponuře pracovní. Poslanci zasednou k návrhnu zákona, který jim zaslala vláda, a vědomi si své důležitosti ho rychle a bez průtahů projednají.

Nebo ne? Pravda je taková, že v nouzi se neocitla země, nýbrž zaměstnanecké výhody. Namátkou nádražácké réžijky, stravenky na oběd nebo třeba deputátní pivo. Tohle všechno dostávají zaměstnanci za výhodné ceny. Jenže podle nového zákona by zaměstnavatelé měli odvádět DPH nikoliv z této ceny, nýbrž z té běžné na trhu. Což u takové réžijky, jejíž skutečná hodnota je teoreticky až stokrát vyšší, může být slušná suma. Někdo ji bude muset zaplatit. A odboráři asi celkem správně čují, že to bude znamenat, že se výhody stanou méně výhodné. Hrozí proto stávkou. Konkrétně chtějí na pět hodin zastavit veškerou veřejnou dopravu.

Nechci její důvody ani smysl hodnotit. Je nepochybné, že by způsobila pěkný zmatek a taky hodně zlé krve. A chování politických stran by napovědělo, jak moc si které z nich stojí za svým či naopak jak málo stačí, aby naslouchali rozzlobenému hlasu ulice. Říkáme "by", ale on podmiňovací způsob není třeba. Ten test už probíhá. A kupodivu jako první selhala vláda. Přitom nemusela. Vždyť je úřednická a v žádných volbách nekandiduje. Přesto v čele se svým premiérem slíbila po prvním zadupání odborářů zákon změnit a požádala o totéž i politiky. A aby jim šla práce od ruky, vsugerovala dojem oné nouze.

Ovšem nenechme se mýlit. Máme nouzi, ale ne legislativní. Chybí rozum a přebývá populismus. Je to nouze politiky.

(Pravidelný sloupek pro deník Sme).

Mým studentům! Aneb co vás čeká, když si budete celé přednášky číst ten zatracený Facebook

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Sun, 28 Feb 2010 18:49:00 +0000

via youtube.com

Profesor fyziky Kieran Mullen z Univerzity v Oklahomě ukázal studentům, co je čeká, když si nudou nosit do hodin elektronické přístroje. Podle všeho jde o zinscenovanou show, takže se ve skutečnosti nejedná o zabavený počítač, nýbrž nějaký starší krám nevalné hodnoty. Mullen už sehrál podobný výstup před pár lety s mobilním telefon. I ten namočil do tekutého dusíku a pak snadno roztříštil. Každopádně je to efektní ... jako fyzikální pokus i výchovná lekce.

Posted via web from Poznámkový blok

Vyhrál jsem v ruletě. Dívku z Londýna

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Thu, 25 Feb 2010 10:36:00 +0000

Sedí před počítačem a na tváři má nejistý úsměv. Lhal bych, kdybych napsal, že je půvabná, ale určitě není ani ošklivá. Je jí kolem dvaceti. Odhrne si vlasy z čela. Trvá to dvě, tři, čtyři a nakonec celých pět vteřin. Zatím nejdéle ze všech mých pokusů. Kdyby chtěla, tak už to skončila. "Ahoj," napíšu anglicky. Další vteřina, dvě. Pak se skloní ke klávesnici a napíše: "Ahoj! Chceš si povídat?" A je to tady! Moje první výhra v ruletě. Jaká ruleta to je, čtěte víc v mém článku pro Technet.

Mé noční zprávy aneb když CNN nestíhá

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Wed, 24 Feb 2010 16:13:00 +0000

Smrt Michaela Jacksona, udělení Nobelovy ceny Baracku Obamovi, zlatá olympijská medaile Martiny Sáblíkové. To jsou namátkou tři relativně důležité či zajímavé události. Co mají společného? O všech jsem se dozvěděl prostřednictvím Twitteru.

Dovolím si obtěžovat se soukromou, ba téměř intimní informací. Zradil jsem noviny, a to dost možná v jedné z jejich nejzákladnějších funkcí. Každé ráno „v koupelně“ (uvozovky znamenají, že tím ve skutečnosti myslím, že sedím na záchodě) čtu na svém telefonu Twitter. Sleduji asi pět set lidí, jejichž 140znakové textíky se mi během noci nahromadily v mobilu. A tak se dozvídám důležité zprávy (naposled tu o Sáblíkové), čtu, jak tráví čas kupříkladu takový Lance Armstrong (minulý víkend hrál golf na Havaji), případně sleduji, jak probíhají mejdany vrstevníků mých dětí (přímo své děti nesleduji, protože to je jedno ze základních pravidel pro zachování duševního zdraví rodičů dětí v pubertě). Zkrátka se za těch deset minut „v koupelně“ dozvím všechno, co potřebuju vědět.

Beze vší ironie tvrdím, že Twitter je dnes jedním z mých nejdůležitějších médií. Ne všichni jsou z téhle mikroblogovací služby nadšeni. Někteří tvrdí, že je oslavou blábolení (podle jedné studie je více než polovina tweetů bez jakékoli informační hodnoty), zatímco jiní o ní mluví s despektem jako o „telegrafu celebrit“ (to proto, že v anglosaském světě je dnes Twitter módním způsobem, jak známí lidé komunikují se svými fanoušky). V Česku je navíc tato služba mnohem méně populární než třeba v Americe, počet jejích uživatelů se odhaduje řádově na desítky tisíc.

Nesporné ovšem je, že mění definice toho, co jsme si uvykli nazývat žurnalistikou.
Novinář George Packer se v intelektuály zbožňovaném časopise New Yorker obul do všech, kteří údajně nekriticky Twitter vychvalují. „Vždycky, když slovo Twitter slyším, mám chuť křičet Stop!“ napsal. A také: „Každý žurnalista, který obdivuje Twitter, si zároveň koleduje o své vlastní sebezničení.“ Proč? Twitter je takovým roztěkaným zdrojem informací, které však mají jen velmi daleko k tradiční žurnalistické definici zprávy. Jsou maximálně zjednodušené (jak to také jinak udělat na rozměru 140 znaků?), nejsou řádně ověřené ze dvou či více zdrojů a především jsou zaujaté. Není divu, vždyť jejich autoři je pouštějí do světa stejně jako své pocity.

To jsou však standardy platné pro jeden jednotlivý tweet, nikoli Twitter jako celek. Líbí se mi zkušenost, kterou popsala minulý týden Natalie Hopkinsonová na webu deníku Washington Post. Vrací se do doby loňského září, kdy během proslovu prezidenta Obamy v americkém Kongresu jeden ze zákonodárců zakřičel: „Ty lžeš!“ Všichni to slyšeli, počínaje diváky u televizorů a konče samotným Obamou, kterého výkřik zjevně vyvedl z rovnováhy.

Na Twitteru se informace o tom začaly objevovat během několika vteřin. Někdo napsal jméno zákonodárce, který uvedenou větu zakřičel. Během chvíle se na Twitteru objevilo i jeho telefonní číslo a adresa webové stránky, která vzápětí pod náporem návštěvníků „spadla“. O několik minut později někdo -rovněž na Twitteru - zveřejnil adresu stránky, kde bylo možné přispět na kampaň politika, který proti dotyčnému zákonodárci bude kandidovat ve volbách. Ještě týž den dorazily na konto tohoto politika tisíce dolarů.

Řekli bychom rozjetá mediální „mašinérie“ v praxi. A co na to tradiční (a profesionální reportéry zaměstnávající) média? Televize CNN po skončení projevu pyšně oznámila, že se jí „narušitele“ podařilo identifikovat a že právě ověřuje své zdroje, aby mohla co nejrychleji sdělit jeho jméno.

Máloco tak přesně definuje roli Twitteru v dnešních médiích jako tahle zkušenost. Ano, my můžeme těžko srovnávat jeden jednotlivý tweet s článkem, který například vyšel v New York Times nebo v Lidových novinách. Většinou neznáme jeho autora, nevíme, jaká ctí pro zveřejňování informací pravidla a nakolik je případně v dané věci zaujatý. Ale ono je to jedno. Protože výsledná informace nebude výslednicí jednoho, ale mnoha desítek, možná i stovek tweetů.

Twitter je takovými New York Times pro čtenáře, kteří ctí heslo udělej si sám. Za informaci získanou z Twitteru neručí světoznámá značka, staletá tradice ani etický kodex. Ale pro nelenivého konzumenta médií může být velmi šikovným nástrojem, který klasická média může předčit.

Samozřejmě, že nikdy nemáte jistotu, že jste se dozvěděli pravdu. Ani já ji nemám. Získala Sáblíková fakt tu medaili?

(Psáno pro Strategii).

Topolánek bije na poplach, sociálním demokratům hrozí vyhynutí

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Mon, 22 Feb 2010 08:36:00 +0000

Bude naložen do lihu a vystaven v muzeu. Tenhle osud čeká všechny poslední žijící živočichy svého druhu a nevyhne se zřejmě ani Miloši Zemanovi. Proč zrovna jemu? Bývalý premiér Mirek Topolánek nazval svého kolegu expremiéra v rozhovoru s deníkem Právo posledním žijícím "autentickým sociálním demokratem".

Možná se sluší připomenout okolnosti, za kterých Miloš Zeman do ČSSD počátkem devadesátých let vstupoval. Ona to byla víc náhoda než cokoliv jiného. A také klakul chytrého a ambiciózního politka. Jeho bonmoty už tehdy sklízely úspěch na stránkách novin i v televizních estrádách, o jejich autora však v žádné z voličsky silných politických stran neprojevili zájem. Proto si vybral ČSSD, tehdy malou stranu, sice s velkou historií, ale potácející se mezi bytím a nebytím.

Tak jako nouze naučila Dalibora housti, naučila i Miloše Zemana zpívat "autenticky" sociálně-demokratickou píseň. Ovšem zatraceně dobře! Zemanův restart ČSSD je i z dnešního pohledu majstrštykem, kterému patří místo v politologických učebnicích. Od voleb v roce 1996, které byly prvním velkým "nevítězstvím" Václava Klause, byl Miloš Zeman jedním z těch velkých zvířat, kterým dnes říkáme dinosauři české politky. A zůstal jím až do svého dobrovolného odchodu v roce 2002, či spíše přesněji do neúspěšné kandidatury v prezidentské volbě v roce 2003.

Mám Miloše Zemana rád. Ne jako politika a už vůbec ne jako sociálního demokrata. Mám ho rád jako člověka mimořádně inteligentního, vtipného a - byť se to někdy nezdá - taky laskavého. Mé přání, aby jeho návrat do politiky v nadcházejících volbách neskončil autodestrukcí zajímavého politického osudu, patří zřejmě do kategorie nesplnitelných. Na druhou stranu ani budoucnost v lihu nemusí být pro Miloše Zemana špatná. Zvlášť pokud půjde o kvalitní slivovici. Můžeme-li soudit z fotografií v tisku, proces konzervace byl už zahájen.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Ten chlápek je nebezpečný. Ne ten s pistolí … ten s Twitterem!

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Sat, 20 Feb 2010 11:40:00 +0000

Je to taková trapná věta, kterou můžeme slyšet, když se někomu děje nějaké příkoří. Nebo když si to aspoň on sám myslí. "Víte, kdo já jsem?" Adresát takové poznámky nad tím většinou mávne rukou. A správně dělá. Jenže ono také od rozhořčeného stěžovatele může zaznít: "Víte, kolik mám followerů na Twitteru?" No a pak se zúčastněným radí nejvyšší ostražitost. Tak jako v kauze amerického režiséra Kevina Smithe, kterého kvůli tloušťce vykázal kapitán z letadla. Kdyby věděl, že je ozbrojen účtem na Twiteru ("ostře nabitým" více než půldruhým miliónem followerů), asi by to neudělal. Čtěte v mém článku pro Technet.

A tuhle znáte? To se potká krávovina s dobrým byznysem...

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Tue, 16 Feb 2010 20:09:00 +0000

Oznámil mi, že je tu starostou. "Jako že tady?", rozhlédl jsem se překvapeně po pankráckém obchodním středisku. "Jako že tady," odpověděl. "A to znamená, že máš například pod palcem černé šerify?", zeptal jsem se. "To ne," řekl. "Nebo že ti někdo otevře dveře, když jdeš dovnitř?", nenechal jsem se odbýt. "Tady jsou automaticky se otvírající dveře," řekl významným tónem, ve kterém bylo slyšet člověka, který je tady důležitý. Prostě někdo jako starosta. Jak to je se starosty a dalšími důležitými lidmi, čtěte v mém článku pro Technet.

Nové heslo českého parlamentu: nezasedat a chránit

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Tue, 16 Feb 2010 05:29:00 +0000

Čeští poslanci věvsili v pátek na sněmovnu „Přijdeme hned“. Za poslední dva týdny se neshodli na ničem kromě přestávek na oběd, a tak pro jistotu probíhající řádnou i všechny mimořádné schůze ukončili. Možná se už nesejdou až do voleb. Podle některých politiků tak bude sněmovna lidem víc užitečná, než kdyby zasedala.

Nedá se to vyloučit. Nic nedělají ani senátoři, kteří naposledy zasedali v prosinci. Sejít se měli v lednu, ale to schůzi zrušili, protože neměli co projednávat. Poslanci jim totiž nedodali žádné zákony! Lednovou schůzi proto přeložili na březen. Jenže ta nejspíš bude také zrušena, protože poslanci opět žádné zákony neschválili. A hned tak neschválí. Tomu se říká vzorná spolupráce dvou parlamentních komor.

Možná to je něco na způsob výpalného, které známe z gangsterských filmů. V nich také platí majitelé restaurací za "ochranu", ale ve skutečnosti za to, že jim jejich podniky nevypálí sami jejich ochránci. Poslanci nás chtějí chránit tím, že nebudou zasedat, a tudíž ani schvalovat blbé zákony. Slovy mafiánské literatury je to ona pověstná nabídka, co se "nedá odmítnout".

Jen se bojím, aby se toho nechytili také lidé dalších profesí. Řidiči metra přestanou sloužit směny, aby náhodou s cestujícími nenabourali, a učitelé nebudou učit žáky, aby je nenaučili nic špatně. Třeba bychom mohli na celý stát pověsit cedulku "Přijdeme hned". Počkat do voleb ... a pak se uvidí. Nejspíš stejně dopadnou tak, že tam tu cedulku necháme.

V této souvislosti začínám lépe rozumět tiskové zprávě, kterou vydala v pátek společnost Nokia. Podle ní patří Česko mezi země, kde si lidé v poměru na počet obyvatel stáhli v posledních týdnech z Internetu nejvíc satelitních navigací. Mám takový pocit, že kdo je v Česku jen trochu chytrý, bude brzy někam cestovat.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tak jsme domluveni. Já teď udělám nějakou sviňárničku ... a pak přispěju na chudé

noreply@blogger.com (Miloš Čermák) — Wed, 10 Feb 2010 07:56:00 +0000

Uráží mě, jakým způsobem politici instrumentalizovali svou dobročinnost. Konkrétně mám na mysli kauzu bývalých ministrů Topolánkovy vlády, kteří čerpali poslanecké náhrady na dopravu a zároveň využívali i po odchodu z funkce služební auto s řidičem, na což mají podle zákona nárok. Princip kauzy je jednoduchý. Jestliže si politici vozili své zadky v ministerské "drožce", a zároveň dostávali svůj senátorský ši poslanecký plat, neudělali nic fakticky protiprávního, ale chovali se nemravně.

Nic nezvyklého, chce se říct, jako bychom právě na to nebyli od politiků zvyklí. A abychom jim nekřivdili, připusťme, že si to možná někteří ani neuvědomili, což jen dokazuje už mnohokrát prověřený fakt, že zákonodárci nahlížejí na své nedaněné náhrady jako na obyčejný příjem. A také s nimi podle toho nakládají. Ale dotýká se mě reakce, které se reportér Lidových novin od většiny dotyčných bývalých ministrů dočkal. Totiž že vše napravili nebo napraví tak, že poukážou srovnatelnou sumu na dobročiné účely.

Nechápu tu souvislost. Co má společného dotyčný konkrétní případ s tím, že Alexander Vondra dá peníze nějakým sportovcům ve Slaném nebo že Vlasta Parkanová vydražila na charitativní aukci obraz? Proč mě s tím zatraceně vůbec obtěžují? Vždycky jsem vnímal dobré skutky jako něco velmi křehkého a hlavně intimního. Když jsou vytaženy na světlo, působí nepatřičně a trapně. Chápu, proč se o dobročinnosti musí nahlas mluvit, protože je to způsob, jak ji veřejnosti připomínat a že je to jakýsi druh morálně akceptovatelného vydírání. Ale v této souvislosti - když dobročinnost vytahují politici jako omluvu nemravnosti - mi to přijde trapné a hloupé.

Navíc to není řešení ani logicky správné. Politici - ať už vědomě, či nikoliv - si dotyčné peníze vzali ze státní kasy. Pokud tedy mají pocit, že to nebylo správné, mají je na stejné místo vrátit. Z toho důvodu se mi líbí mezi potrefenými husami pouze jediná odpověď, a to bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga, který suše oznámil: "Již jsem dotyčné peníze poukázal na konto senátu." Žádné výmluvy a ani malicherné vypočítávání, jestli ve vyhřívané sedačce ministerského votzu seděl dvakrát, anebo třikát, případně zda jezdil čtyři týdny, nebo šest. "Co mi nenáleží, ihned jsem vrátil." Klobouk dolů, děkujeme. Pro případné budoucí polemiky dopředu podotýkám: ano, je asi pravda, že mnohé charitativní organizace by se zmíněnými penězi asi naložily lépe než stát. Ale jde mi o elementární logiku a princip.

A vlastně se mi v porovnání s těmi ostatními zákonodárnými apoštoly dobrosrdečnosti líbí i odpověď Mirka Topolánka, který narovinu a přímo říká: "Plnění jsem přijal v dobré víře, nemám komu co vracet." Má tu odvahu to říct a netahá si z malíčku seznamy všech svých dobrých skutků, které v minulosti nepochybně udělal. Topolánek bývá obviňován z vulgárnosti, ale tentokrát se zachoval slušněji a poctivěji než většina ostatních.

Vždyť je to nevídané. "Když k vám přijde Tříkrálová sbírka, nenecháváte si vystavit potvrzení," prohlásil bývalý ministr kultury Václav Jehlička. Ano, to si nenechaly desetitisíce, možná statisíce lidí, vždyť jak jsme se shodou okolností tento týden dozvěděli, letošní Tříkrálová sbírka vynesla nejvíc peněz v historii. A to navzdory ekonomické recesi. Ale jen jakýsi senátorský termit má potřebu obhajovat svým příspěvkem ježdění v papalášském autě.

Byly to přímo závody v lásce k charitě, co politici předvedli. Chápu poslance Kalouska, kterého vyprovokovalo, že nebyl v článku vykreslen v tak úplně pozitivním světle, protože na rozdíl od ostatních nepředložil detailní seznam svých milodarů. A ani nenabídl reportérovi nějaké hezké vyznání, jako třeba jeho bývalá stranická i vládní kolegyně Vlasta Parkanová, jejíž „slabostí jsou opuštěná zvířata a staří lidé“. Ale místo aby nad touhle neuvěřitelností mávl rukou, tak do dalšího vydání napsal článek o tom, že má dvě adoptované děti v Africe. V duchu jednoho českého úsloví o čemsi, co se rozšlape.

Dobročinnost je pozoruhodná věc. Je v protikladu se sobectvím a chamtivostí, které jsou evolučními psychology pokládány za hlavní motor lidského pokroku. Nevíme, jestli nás lidskými z hlediska vývoje činí více sobecví, anebo naopak milosrdenství. Jsou to zajímavé a taky provokativní otázky. Líbí se mi pragmatické vysvětlení dobročinnosti, které nabízejí někteří psycholové, a podle kterého jsou i naše dobré skutky určitým druhem pozitivního sobectví. Děláme je hlavně pro sebe a pro svůj dobrý pocit. Že pomůže potřebným, je vynikající vedlejší produkt.

Můžeme věřit tomu, že jednoho dne naše dobré i špatné skutky někdo sepíše, podtrhne a sečte. A podle výsledku nás pošle na naše místo na věčnosti. Bývalí ministři se rozhodli trochu předběhnout události a nabídli seznam těch svých dobrých skutků dopředu. Nebylo to božské, ale pitomé.

(Komentář pro LN).