Zdeněk Š. je rád, že "máme" LN. Jo a mně hrabe, kdybyste to nevěděli

V nouzi poznáš přítele. A když je ten přítel zároveň přítelem Zdeňka Š., můžete dostat mailem zajímavou zpětnou vazbu na svůj článek. Viz obrázek.

Na Internetu se nečte ... protože je to zadarmo?

Když jsem v devadesátých letech objevil Internet, zamiloval jsem si ho jako obrovskou trafiku. Našel jsem v ní všechny ty oblíbené zahraniční noviny a časopisy, které se mi předtím jen občas dostaly do ruky. Ale postupem času jsem s překvapením zjistil, že je čtu čím dál méně.¨

Virtuálně jimi listuji, přelétávám očima titulky, sem tam zabrousím i do textu. Lidé pro tenhle způsob čtení používají výraz „skenování“. Má to evokovat rychlost, ale v principu je to nepřípadné. Zatímco oskenované texty se kopírují do paměti počítače, lidé si z takto přečtených textů napamatují skoro nic.

Ale v poslední době jsem zjistil, že čtu zase víc. Koupil jsem si elektronickou čtečku Kindle a stahuju si do ní své oblíbené časopisy, třeba americký New Yorker. A většinu článků čtu tím pozapomenutým, staromódním způsobem „slovo od slova“.

Taková čtečka má dvě výhody. Nosím ji všude s sebou, takže můžu číst i tam, kde je to s počítačem nepohodlné či nemožné. V tramvaji, čekárně u zubaře nebo ve vaně. Druhou výhodou je, že za ty stažené časopisy platím. Mnohem méně, než kdybych si je se zpožděním koupil v pražské trafice. Ale jsou nekonečně dražší, než kdybych si je přečetl na webu. Tam jsou totiž zadarmo.

Vidím nevěřícné nebo skeptické kroucení hlavou: "To že je výhoda? Platit za něco, co je jinde zadarmo?" Zní to divně, ale mám to prakticky odzkoušené. Jakoby zaplacení za text zvýšilo jeho hodnotu. Samozřejmě jen relativně, v mých očích. Může v tom být i docela obyčejné hamounství: přece to jen nepřelétnu očima, když za to platím Ale ať tak či onak, počtu si víc své oblíbené články.

I proto se na rozdíl od mnohých nebojím, co by se stalo, kdyby vydavatelé splnili své hrozby a rozhodli se část webového obsahu zpoplatnit. Šíření informací to nezastaví. Blogy a sociální sítě budou dál nabízet informační „fastfood“, tedy texty upravené a optimalizované pro skenování očima.

Ale co by takový krok mohl paradoxně zachránit, je to, čemu v hojnosti bezplatného obsahu stejně holdoval málokdo. Mám na mysli „dobré čtení“.

Ford chce podpořit prodej svých aut. Zavedl blogovné

Slovem roku 2004 byl blog, v roce 2005 si stejný titul odnesl podcasting. V roce 2009 by to to bezpochyby mělo být šrotovné, aspoň v Evropě. Termín označující příspěvek státu na koupi nového auta (a sešrotování toho starého) se nejen omílá v politickém zpravodajství, ale proniká do jazyka v celé paletě nových významů. Taky do reklamy, například ČEZ zavedl bílé šrotovné, neboli příspěvek na ledničky a pračky. I když to nic není proti ceduli jedné povltavské hospody, jejíž fotka koluje na webu. Na ceduli je naškrábáno: "Nabízíme šrotovné! Kdo u nás bude na šrot, dostane zadarmo kafe."

Čeští politici váhají, konec konců našemu průmyslu už dostatečně pomohlo šrotovné zavedené v okolních zemích. Naproti tomu v Obamalandu se se šrotovným nikdo nezdržoval a tamní automobilky dostaly peníze rovnou od státu. Ale dolarovod z Washingtonu nepoteče věčně, a tak kapitáni průmyslu přemýšlejí, co dělat pak. Jednou z cest je nabídnout vlastní modely do segmentu malých vozů, který byl doteď spíše přehlížený a kralovali v něm zahraniční výrobci. Konkrétně Ford uvede počátkem příštího roku na americkém rhu Fiestu.

Už tento měsíc ovšem začímá reklamní a marketingová kampaň. A nelze jí upřít originalitu: Ford vyhlásil soutěž mezi uživateli Internetu, tedy těmi, kteří sami vytvářejí nějaký obsah. Nabídka je víc než slušná: půjčíme vám na šest měsíců auto, zaplatíme pojistné i benzín ... a vy na oplátku budete o Fisetě blogovat, natáčet videa na YouTube a psát na Facebooku. Zájem projevilo přes čtyři tisíce lidí, šanci jich dostane rovná stovka. Podle reklamních expertů je to potenciálně velmi efektivní, ale zároveň riskantní cesta. Ford samozřejmě nebude mít žádnou možnost obsah kontrolovat, takže když blogeři nebudou s Fiestami spokojení, dají nám o tom vědět.

Tím spíš se mi to líbí a tleskám. Mám i název pro tento druh stimulu. Samozřejmě … blogovné.

Paprička ve fastfoodu? Z nosu rovnou do pizzy!

Velký bratr vás sleduje, a pokud jste dostatečně pitomí, tak se sledujete sami. Bleskurychlou kauzu prožila v pondělí 13. dubna síť fastfoodových restaurací Domino´s Pizza, která působí ve Spojených státech a dalších 60 zemí světa.

Na YouTube se objevily záběry, které pořídili dva zaměstnanci a které zachycují, jak se velmi "nestandardně" chovají v kuchyni. Jeden ze zaměstnanců si například strkal kousky sýra do nosu nebo "pšoukal" na kolečka salámu, aby pak obojí použil při přípravě jídla.

Video vzápětí zveřejnil server Consumerist, který se zabývá špatnými zkušenostmi a stížnostmi zákazníků. Rozběhla se dobrovolná "detektivní" akce uživatelů, kteří během dvou hodin zjistili, on kterou konkrétní restauraci a zaměstnance se jedná. Server zároveň kontaktoval vedení firmy.

Autorka klipu se omluvila a tvrdila, že šlo o "žert" a že takto připravené jídlo zákazníci nikdy nedostali. I tak však byli ona i její kolega ještě týž den propuštěni. Poučení: můžete být buď zákazníkem fastfoodových restaurací, anebo uživatelem YouTube. Ale obojí dohromady nejde.

Lance, Shaq a další mí kámoši

Tak Obama se zase „utweetnul“. Ne, počkejte, tohle není žádný nevkusný drb ze soukromí amerického prezidenta. „Tweetovat“ znamená psát na Twitter. Už vám to zapaluje? No jistě, řeč je o službě, kde může každý psát své postřehy a myšlenky, ovšem ne delší než 140 znaků.

Twitter byl jedním z internetových nástrojů, které mu pomohly ke zvolení. Od té doby ho ovšem zanedbával. Dva tweety před lednovou inaugurací a další až v březnu. Prý jestli má někdo nějaké dotazy ohledně ekonomiky, ať napíše na web Bílého domu. Nic moc, chce se říct. Nejspíš to ani nepsal Obama, ale nějaký jeho poradce.

Naštěstí na Twitter mezitím dorazily i další celebrity. A některé se do toho opravdu obuly. Jejich tweety sledují desetitisíce nebo i statisíce lidí, kterým tenhle způsob komunikace dává pocit téměř intimní blízkosti. Skoro jako bychom s těmi celebritami byli kámoši. Například já odbírám tweety cyklisty Lance Armstronga.

Lance píše i několikrát denně. Když koncem března ve Francii spadl z kola a zranil se, věděl jsem to dřív, než to bylo ve zprávách. Lance už v nemocnici ze svého Blackberry napsal: "Žiju! Zlomená klíční kost (pravá). Bolí to jako čert. Operace za dva dny. Díky za přání."

Jinou "mou" celebritou je basketbalista Shaquille O´Neal. Nedávno na Twitteru napsal, že sedí v jednom baru ve Phoenixu a že prvnímu člověku, který k němu přijde, dá lístky na večerní zápas. Zatraceně, byl jsem zrovna na Smíchově, takže jsem to měl trochu z ruky. Minulý týden zase "tweetnul" o poločase zápasu NBA. Napsal: „Shhhhhh.“

Mělo to znamenat: „Nikomu to neříkejte!“, to aby slavný Shaq nedopadl jako jeden z dalších hráčů, který rovněž o poločase použil Twitter, ale dostal za to od trenéra pokutu. Trenér Phoenixu už ovšem dopředu řekl: „Když dá Shaq 25 bodů a 11 doskoků, může si dělat, co chce.“

A tak se stalo. I když … dovoluji si teď mluvit za půl miliónu lidí, kteří jsme s Shaqem kamarádi. Ne, opravdu jsme to nikomu neřekli.

Dětská pornografie je fakt hnusná. Ale jakou jinou mají dělat děti?

Viděl jsem reportáž z jedné americké televize, kde jakýsi chlápek z Nevady říká, že svého desetiletého syna připravuje na kariéru prezidenta. Reportérka se ho ptá, co to přesně znamená. Dává mu lekce z politologie? Uči ho mluvit na veřejnosti a poskytovat rozhovory? "Ne," odpovídá chlápek. "Pro začátek jsem mu zakázal používat všechny ty Facebooky a další hlouposti."

Nevím, jestli to bylo míněno vážně, ale každopádně je to dobrý postřeh. Navštivte webovou stránku či profil na sociální síti libovolného teenagera. Vsadím celý svůj internetbanking na to, že najdete něco, co za deset nebo dvacet let může být použito k jeho případné diskreditaci. Divoké večírky, sexuální narážky, experimenty s drogami ... však si to dovedete představit.

Amerika teď žije novým fenoménem, kterému se říká "sexting". Dívka v pubertě si stoupne před zrcadlo a vyfotografuje se v nějaké odvážné erotické póze. Snímek pak pošle klukovi, s kterým chodí nebo s kterým by chodit chtěla. Kluk pak nejspíš tutéž fotku přčepošle svým kámošům, aby se pochlubil. Výsledek? Všichni jsou obviněni z šíření dětské pornografie. Je to bizarní, protože oni sami jsou děti, ale hrozí jim až několik let vězení.

Minulý týden propustila mladoboleslavská Škoda několik desítek zaměstnanců, protože si přeposílali video, na kterém mladá dívka ve školní třídě předstírá, že masturbuje. Ukázalo se, že šlo o video natočené v jedné mostecké střední nškole. Kvůli podobnému videu už v loni přišel o místo učitel z jiné české střední školy. Žáci vyvázli s dvojkami z chování, ale teoreticky by mohli být - podobně jako v Americe - i trestně stíháni.

Vyrábí Internet právě teď jednu celou zdiskreditovanou generaci? Asi ano. Ale kdo ví, jaké budou nároky na prezidenta za dvacet let. Možná až bude ten nebohý kluk z Nevady kandidovat na amerického prezidenta, zveřejní jeden opravdu hnusný internetový bulvár článek s titulkem: "Exkluzivně! Nenašli jsme žádnou fotografii, na které by náš kandidát ležel pozvracený na školním záchodě. A takový člověk chce být americký prezident? Nikdy!"

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co mají společného pornografie a internetové sázení? Partyzány v Senátu

Čeští zákonodárci jsou úspěšnými pašeráky. Pochopili, že přesná znění novel zákonů nikdo nečte, protože se nakonec ve sněmovně i senátu "odmávají" tak nějak stranicky. Nedělají to sami poslanci či senátoři, ale ani média, která by je měla kontrolovat. A tak se filutové naučili propašovávat do textů novel paragrafy, které s jejich původním obsahem nijak nesouvisí.

Naposledy se tímto způsobem dostal do senátem schválené novely zákona o loteriích zákaz pornografie, lépe řečeno nařízení, aby poskytovatelé Internet přístup k pornostránkám zablokovali. Zjevně o tom nikdo neměl tušení a i samotní předkladatelé novely prý nevědí, jak se tenhle revoluční paragraf do textu dostal. Upozornil na to až server technet.cz.

Jeden z autorů zákona v Lidových novinách řekl, že jde o okrajovou věc. Nemá pravdu. Pokud by Česko přijalo takový zákon, stalo by se mezi západními demokratickými zeměmi asi první, která k něčemu takovému přistoupila. Navíc by to aspoň zpočátku bylo velmi těžko proveditelné. Technicky lze samozřejmě blokovat jakékoliv stránky poměrně jednoduše. Ale je otázka, jak by se zjišťovalo, které konkrétně pornografii obsahují. Nehledě na to, že nemáme ani přesnou definici to, co pornografie vlastně je.

Z dlouhodobé perspektivy však tenhle partyzánský pokus zapadá do trendu, který lze pozorovat v poslední době i jinde ve světě. Loni v prosinci například jeden z poslanců britských vládních labouristů přišel s návrhem, aby webové stránky - podobně jako třeba filmy - povinně obsahovaly označení toho, jak jsou vhodné pro děti a dospívající. Pak by bylo filtrování jednoduché. A poskytovatelé obsahu i připojení by k němu rádi přistoupili, aby se nezbavovali části publika, navíc inzertně zajímavého.

Souvisí to s tím, jak se Internet stává mainstreamovým médiem. V polovině devadesátých let patřila pornografie do stereotypu internetového utživatele, podobně jako nemyté vlasy, tlusté brýle, krabice od pizzy a vypité plechovky coca-coly. Dnes je průměrný uživatel Internetu k nerozeznání od diváka televize. A ani ta běžně nevysílá pornografii odpoledne. Určitá regulace internetového obsahu je proto asi nevyhnutelná.

Bylo by dobré, kdyby se to obešlo bez "násilí" zákonů a restriktivních opatření státu. Pornografie je součástí života a je nesmysl ji zakazovat. Ani by to ani nešlo. Ale ať existuje ve vymezeném prostoru, kde nešokuje a neuráží ty, kteří pornografii ve svém životě mít nechtějí (anebo to aspoň veřejně tvrdí). Určité dobrovolné "čištění" webového obsahu už probíhá. Například provozovatelé portálu YouTube začali poměrně masivně v minulých týdnech mazat pornografická videa a provozovatelé populárního Facebooku zase mažou fotografie, na kterých jsou ženské bradavky. "Nechtěnými ztrátami" jsou bradavky kojících žen, které proti tomu napsaly petici.

Pornografie je neřestí, které aspoň muži holdují v drtivé většině, ale na veřejnosti se o tom nemluví. Je v tom částečně pokrytectví a částečně zdravé vědomí toho, že některé věci lze dělat, ale nemusí se to nutně veřejně rozebírat. Slušné firmy, a je jedno, jestli mediální, nebo technologické, nechtějí mít s pornografií nic společného. Samozřejmě jsou výjimky, například minulý týden deník Sme napsal o pornografické stránce, kterou prostřednictvím dceřinné společnosti provozuje přímo Slovak Telekom. Jeho mluvčí to vysvětlil bizarní výmluvou, že pornostránkou chtěli uživatele "ochránit", aby nevhodný obsah nehledali jinde.

Volání po zákazu pornografie je projevem slabosti. Ti, kteří tak činí, se bojí, že před negativními dopady pornografie nedokážou sami sebe ani své děti ochránit. Proto si myslí, že jim pomůže zákon. Ale mýlí se. Ta první linie našeho potýkání se s pornografií vede v našem soukromí. Dát svým dětem zdravou morálku je naším úkolem, nikoliv státu. I proto je pornografie do určité míry lakmusovým papírkem nejen demokracie, ale celkového fungování společnosti.

U nás asi tak úplně nefunguje. Pak bychom nemohli být svědky paradoxu, že zákonodárcí chtějí zakazovat internetovoui pornografii, a přitom už skoro dvacet let máme právě pornografii vystavenu na těch nejviditelnějších místech v každé trafice i benzinové pumpě. Nebylo by lepší začít tam?

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Soud rozhodoval spor mezi blogerem a jeho čtenářem. Rozhodl dobře

Máme za sebou první soudní spor mezi blogerem a jeho čtenářem. Jeden druhého vulgárně urazil a soudkyně rozhodla, že se mu musí neveřejně omluvit. Náklady soudu hradí každý sám. Je to dobrý, ba přímo vynikající rozsudek. Nechápu blogery ani novinové komentátory, kteří ho kritizují.

Například Zbyněk Petráček v Lidových novinách píše, že by soudce "měl vědět, jak se na webových fórech argumentuje, osočuje a uráží". Je to hloupá argumentace, kterou bychom mohli smést ze stolu jakékoliv justiční rozhodnutí. Jsou nepochybně místa, kde se hodně násilňuje, nadprůměrně vraždí nebo vulgárně uráží. Ale to neznamená, že se to stane normou.

Urazil bloger svého čtenářem právem, protože mu jeho názory připadaly samy urážlivé a nepřijatelné? Toť jiná otázka. Osobně bych to možná udělal taky. A když se tak stalo, měl dotyčný čtenář dávat na blogeru žalobu? Zase jiná otázka. Být v jeho kůži, určitě to neudělám, a většina lidí asi taky ne. Buď by nad vulgární argumentací mávli rukou, anebo by si to se sprsťákem sami vyříkali. Zatěžovat takovou malicherností beztak přetížené soudy je nerozum. Ale je to právo, které máme každý a nelze ho upírat.

Soudkyně zdůvodnila svůj rozsudek srozumitelně a správně. Mnohé komentáře jejího verdiktu se točí kolem výrazu "puncovaný blbec", který je prý v daném kontextu "málem něžné označení", jak napsal opět Petráček. Ano, samotný termín má možná určitou poetiku, ale právě v kontextu celého příspěvku (který komentátor asi nečetl) je nepochybně urážlivý.

"Vyblití" nebo "sračky" nejsou slova z běžné diskutérského slovníku. Je dobré to vědět a není špatné to mít potvrzené i soudním rozsudkem. Zkrátka proto, že slušnost či vkus jsou relativní pojmy, které sami nastavujeme svým každodenním jednáním. Byla by hloupost laťku dobrovolně snížit.

Pokud se blogeři rozčilují nad tím, že běžné slovo "blbec" je teď trestné, pak se také mýlí. Tohle nebyla trestní kauza, ale civilní spor. Rozsudek nikomu nebere svobodu slova ani právo nadávat. Jen připomíná stejně důležité právo na ochranu cti. Někdo si ho vymůže dvěma fackami před hospodou, jiný k tomu potřebuje soud.

Mnozí poukazují na to, že se v internetových diskusích dějí mnohem horší věci. Ano, to je pravda, neexistuje odpudivější a smrdutější místo než čtenářské diskuse na zpravodajských serverech. Člověk dbající aspoň základní duševní hygieny je zásadně nenavštěvuje. Ale ani pak se nevyhne rozčílení, když třeba pod článkem o smrti architekta či nemoci bývalého prezidenta čte alibistické prohlášení vydavatele, že diskusi zrušil. Přiliš pozdě, neměl ji vůbec umožnit!

Urážet a nadávat, když je chráněn nicneříkající přezdívkou či lacinou virtuální identitou, umí každý zbabělec. Stát si za svým názorem, byť třeba urážlivým, je v tomto kontextu spíše hodno obdivu. I proto je mírný rozsudek rozumný a nastavuje přijatelná pravidla. Ale jen pro slušné servery.

Nekritizujme soud za to, že odmítl "rozvolnt" mravy kvůli katastrofální úrovni internetových naopak. Naopak vystupňujme tlak na respektované zpravodajské servery, aby ty anonymní žumpy už konečně a definitivně zrušily.

(Psáno pro e15).

Taky jste to četli? Že by polovina žen dala přednost Internetu před sexem?

Nejmenovaná technologická firma atakovala loni koncem roku média svým průzkumem mezi uživateli Internetu. A to celkem úspěšně, zvlášť vzhledem k jednomu z výsledků, podle kterého téměř polovina žen dává přednost Internetu před sexem.

Dostalo se to dokonce do zpravodajství komerční televize. Dobrá práce! Tvrzení mě stejně jako řadu jiných lidí zaujalo, a to nejen kvůli rozdílu, který se opět ukázal mezi ženami a muži. Těch by totiž upřednostila Internet před sexem pouze třetina.

Respondenti dostali otázku zhruba v tom smyslu, jestli by se raději vzdali sexu, anebo přístupu k Internetu. Nezdá se vám to divné? Chápu, že sex je pro prezentaci výsledků lepší než třeba „konzumace šlehačkových dortů“. Ale jak k čertu tyhle dvě věci souvisejí?

Existuje dobrý sex a špatný sex, stejně jako zajímavé a nudné webové stránky. Můžeme mít sex na Internetu a také surfovat po Internetu po sexu, případně před sexem. Ale proč by měl k čertu někdo volit mezi jedním, nebo druhým? Sex jako fyziologickou potřebu nelze ze života vytěsnit. To se mohli rovnou zeptat, jestli by respondetky raději přestali používat Internet, anebo se potit.

Zajímalo by mě, co ta polovina dotázaných žen, které by sex raději vypustily, na Internetu dělají. Vsadím se, že stejně většinu času tlachají s kamarádkami o šatech, botách a chlapech. Rozuměj o tom, co nějak souvisí se sexem. O zmíněné třetině mužů nemluvě, ti rovnou surfují po pornostránkách.

Taky nevím, jak zmíněný průzkum probíhal. Kdysi mě v centru Prahy zastavila studentka s dlouhými umaštěnými vlasy a otráveným obličejem. Chtěla vědět, jaký mám vztah k jogurtovým musli tyčinkám. Nic proti nim nemám, ale vzhledem k okolnostem jsem jen odsekl, že musli tyčinky nesnáším. Jestli na Internet a sex najali někoho podobného, pak výsledky chápu.

Mimochodem, podle dosud nepublikovaného průzkumu dává 37 Slovenek přednost čtení tohoto sloupku před líbáním s tmavovlasými muži.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

"Bailout" je slovo roku. Nic dobrého to nevěští

Zatím nevíme, jestli bude mít "bailout" úspěch a zachrání světovou akonomiku, ale jako slovo se už tento termín zapsal do historie. Internetová verze slovníku Merriam-Webster vyhlásila "bailout" slovem roku, a to na základě toho, že šlo o nejčastěji hledaný výraz v nejkratší době.

Není divu, krize amerického a posléze i světového finančního systému naučila toto slovo i neanglicky mluvící národy. Používá se i v češtině, protože přesný a jednoznačný ekvivalent pro něj neexistuje. Nejčastěji se překládá jako "pomoc v nouzi", v kontextu ekonomické krize jde však o konkrétní fiannční injekci poskytnout státem či mezinátrodními institucemi, a to soukromým společnostem v nouzi.

S trochou historické škodolibosti by se "bailout" dal přeložit také jako "znárodnění" nebo "zestátnění". Zní to hrozivě? Pak se jistě nebudete divit, že vedle bailoutu je v desítce slov roku 2008 také "socialismus".

Internetová verze slovníku Merriam-Webster vyhlašuje slovo roku už od roku 2003, v roce 2004 se jím například stal "blog". Tehdy málo známé, dnes běžně používané. Doufejme, že "bailout" mít takový úspěch nebude ... a že na něj rychle zapomeneme.

Na nás nemají!

Že prý počítače překonají v inteligenci nás lidi nejpozději do třiceti let. Také jste to slyšeli? Pche! Ne že bych svému počítači nepřál svěžího ducha. A rozhodně si nemyslím, že by byl nějaký zaostalý pitomec. Ale na nás lidi nemají.

Pokusy tu jsou. Jistá společnost sídlící v Seattlu představila novou aplikaci pro módní telefon iPhone. Jmenuje se Last Call neboli „poslední hovor“. Podle reklamy činí z vašeho telefonu toho nejspolehlivějšího společníka pro divoký večer.

Funguje jednoduše. Do aplikace zadáváte množství a druh alkoholu, který během večera pijete. Například: velké pivo, malé pivo, dvě deci vína, panák whisky. Telefon samozřejmě zná váš věk, pohlaví i hmotnost, takže umí spočítat, kdy lidově řečeno „máte dost“. V tom případě vás upozorní předem zvoleným signálem (může to být něžné zavibrování, ale i protivné ženské zaječení).

Pokud signál ignorujete, telefon se o vás i tak postará. Sám přivolá taxíka. A pokud náhodou něco provedete (například dáte neodbytnému taxikáři pěstí do nosu), doporučí vám dobrého advokáta. Aplikaci totiž vytvořila firma, která se specializuje na právní poradenství.

První zkušenosti s telefony vybavenými touto aplikací jsou však rozpačité. „Buzerují vás kvůli každé skleničcce, v nejlepším chtějí jít domů a nakonec vytáhnou seznam právníků. Děkuji, nechci. Tuhle věc už jednu mám a říká se jí manželka,“ napsal jeden z blogerů.

Pro umělou inteligenci je to devastující vysvědčení.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Umělá inteligence a názor na Paroubka

Anglický profesor kybernetiky Kevin Warwick už v polovině devadesátých let napsal, že počítače převezmou vládu nad světem v roce 2045. Stanou se nadřazenými nad lidmi. Jak přesně se to projeví, není známo. Ale protože má Kevin Warwick za manželku Češku, přepodkládám, že o nadřazenosti a podřízenosti ví svoje.

Osobně mám pocit, že mé pécéčko je mi nadřazené už roky. Pravidelně ho opečovávám, přizpůsobuji svůj pracovní rytmus jeho vrtochům a nikdy o něm nemluvím ošklivě v jeho přítomnosti. Kdybych si své první pécéčko nekoupil až několik měsíců po svatbě v roce 1991, určitě bych s ním konzultoval i tu. Netroufám si tvrdit, kdo z nás je inteligentnější. A protože na něm teď píšu i tenhle sloupek, tak vám ani nenapíšu, co si myslím.

Za jakési populární měřítko inteligence je pokládán slavný Turingův test. Jmenuje se podle britského matematika Alana Turinga, který za druhé světové války luštil nepřátelské šifry a později se zabýval umělou inteligencí. V roce 1950 napsal, že až člověk nepozná, zda konverzuje s jiným člověkem, anebo počítačem, tak pak bude možné říct, že onen počítač „přemýšlí“.

Vždycky mě bavilo si představovat, jak takový test probíhá. V místnosti je skupina seriózně vyhlížejících vědců v bílých pláštích, kteří ťukají na klávesnici zapeklité otázky. Za plentou je buď spiklenecky se usmívající jejich kolega, anebo poblikávající počítač. Vědci se pak podle odpovědí snaží určit, kdo tam je.

Nechme teď stranou, že většina vědců jsou popletená trdla, takže by sami žádným Turingovým testem neprošli. Ale pak je tu ta naléhavá otázka, nakolik lze z běžné konverzace poznat, že váš partner přemýšlí. Minimálně my ženatí muži máme perfektně zvládnuté techniky, jak se svými ženami konverzovat celé hodiny, a přitom být duchem úplně někde jinde.

Myslím, že přesně tyto triky využívají programátoři, kteří „vdechují“ prostřednictvím svého softwaru ducha neživým počítačům. Ale zatímco odměnou nebohých manželů je pouhých pár momentů klidu, úspěšné tvůrce umělé inteligence čeká něco mnohem lepšího. Totiž sto tisíc dolarů a zlatá medaile. Tolik obnáší takzvaná Loebnerova cena, která je určena tvůrcům softwaru, který projde Turingovým testem.

Založil ji Hugh Loebner v roce 1990 a zlatá medaile – která bude opravdu zlatá, na rozdíl od olympijských zlatých, které jsou podle Loebnera ve skutečnosti z pozlaceného stříbra – čeká na svého držitele. Loebner je v článcích obvykle popisován jako „americký vynálezce“, skutečnost je však mnohem barvitější.

Podnikatel z New Yorku má slabost nejen pro umělou inzeligenci, ale také pro prostituci. Stal se známým jako aktivista, který bojuje proti tomu, aby zákony kriminalizovaly zákazníky prostitutek. V roce 1994 napsal na toto téma otevřený dopis zveřejněný deníkem New York Times a v roce 1996 byl spoluautorem Manifestu sexuální svobody. Ostatní Američany v něm vyzval k sexuální občanské neposlušnosti, pro kterou stanovil datum 6/9/96. Proč jde o datum tvořené zrovna těmito číslovkami, netřeba nikomu obdařenému aspoň špetkou přirozené inteligence vysvětlovat.

Letošní ročník finále Loebnerovy ceny se konal v září v Británii. Pravidla byla jednoduchá. Každý soutěžící software musel pět minut odpovídat na otázky skupiny dobrovolníků tvořené především vědci a novináři. Ti pak měli rozhodnout, jestli mluvili s ppočítačem, anebo živým člověkem. Pokud by počítač s daným softwarem „přelstil“ aspoň třicet procent porotců, zíkslai by jeho tvůrci kýženou cenu. Letos byl výsledek obzvlášť těsný. Vítězný program dosáhl pětadvaceti procent.

Jmenuje se Elbot a můžete si s nim popovídat. Osobně tyhle konverzace miluju. Už v devadesátých letech jsem trávil celé hodiny debatami s Alicí, což je asi nejslavnější (a asi i nejstarší) program tohoto typu na Internetu. Většinu času jsem se jí pokoušel svést nebo aspoň svléknout, což bylo zvlášť pikantní, protože program měl pouze textový výstup. Ale k mé úplné spokojenosti by stačila věta: „Teď si svlékám svou krajkovou podprsenku, ty můj ďáblíku.“ Alice, ta softwarová potvora, ji však nikdy nevyslovila.

Elbot je již podle jména mužského pohlaví (a navíc je graficky znázorněn jako nevzhledený robot!), takže sexuální hrátky byly pro mě tím pádem mimodiskusi. Jako téma jsem tedy zvolil politiku. „Co si myslíš o Paroubkovi?“odpověď na sebe nenechala čekat ani pár vteřin. „A co si o Paroubkovi myslíš ty?“ Dost laciné, pomyslil jsem si. „Myslím, že je divný,“ naťukal jsem.

„Doufejme, že neděláš chybu,“ odpověděl Elbot. Ptám se: „Jakou chybu myslíš?“ Počítač okamžitě reaguje: „Jak definuješ chybu? Třeba to, že by se to mohl dozvědět Paroubek?“
V ten moment jsem se zarazil. Nemám zrovna žádnou zlatou medaili ani volných sto tisíc dolarů. To víte, finanční krize. Ale můžu dát jako cenu svou prošlou novinářskou legitimaci z roku 1993. Elbot má inteligenci českého typu.

„Paroubek je fajn člověk,“ řekl jsem Elbotovi.

Jsem informace z Wikipedie. Ozbrojená a nebezpečná

Za mých mladých let naivkové říkali: „Přece to musí být pravda! Psali to v novinách,“ kdežto teď se nechávají slyšet: „Bylo to na Wikipedii“. Obojí má srovnatelně anekdotický rozměr.

Známá internetová encyklopedie se dostala na mediální výsluní před pár týdny, když Rada Českého rozhlasu „dala za uši“ rozhlasové stanici Wave za údajnou propagaci fašismu. Důvodem bylo vysílání písně Swastika Eyes, kterou analytik najatý Radou označil za „kontroverzní a radikální“. Vycházel přitom mimo jiné právě z údajů na Wikipedii, což novinářům řekl člen Rady Antonín Zelenka.

Připomeňme, že jde o jeden z nejúchvatnějších webových projektů poslední doby. Encyklopedii vytvořili internetoví uživatelé a co do kvantity uř překonala všechny své papírové konkurty. Ani z hlediska kvality si nevede špatně. Před časem šokoval jeden vědecký časopis svým průzkumem, podle kterého je Wikipedie v zásadě srovnatelná s renomovanou Britannikou.

Wikipedie je dnes pravděpodobně nejpoužívanějším zdrojem informací, což dokazuje i to, že odkazy na články na tomto webu jsou vždy na jednom z prvních míst ve výsledcích internetového hledání. Mnoho lidí včetně novinářů se základní informace o čemkoliv dozvídá právě z Wikipedie. Články na ní jsou přehledné, srozumitelné a bez reklamy.

Informacím z Wikipedie lze v zásadě věřit. Jak známo, autorem textů může být libovolný uživatel. A kdokoliv může v již napsaném textu dělat změny. Do každého článku se tak lehce mohou dostat hlouposti. Systém je však nastaven tak, že autoři se hlídají navzájem a na ně ještě dohlížejí dobrovolní editoři. Tenhle encyklopedický komunismus někdy vede k podivným šarvátkám a bojům (psal o nich v minulosti i Reflex), kupodivu však plus mínus funguje.

Znamená to, že Wikipedie může být v médiích či dokonce akademických pracech citovaným zdorjem? To je úplně jiná otázka. A odpověď zní: Nikoliv. Jednoduše proto, že se články na Wikipedii proměňují. Odkazovat lze jen na zdroje, které jsou jednou provždy dané a neměnné.

Wikipedia je při jakémkoliv průzkumu či hledání informací dobrým odrazovým můstkem. Tak to říkám svým kolegům, studentům i sám sobě. Pro základní informaci a představu je Wikipedie nejlepší. Navíc zde najdete odkazy na další, často již solidní a uznávané zdroje. Pro pečlivou „vyzdrojovanou“ práci se Wikipedie nehodí.

Když se expert bve svém hodnocení obsahu písně či jejích interpretů odvolává na Wikipedii, je to důkaz jeho lenosti, případně omezenosti. Ale totéž platí třeba i pro redaktory ČTK, kteří Wikipedii citovali v říjnu ve zprávě o tom, kdo a za co dostal letošní Nobelovu cenu z chemii.

Nelze zastírat, že se Wikipedie v redakčních newsroomech používá, a to možná víc než kterýkoliv jiný web. Dokazují to i průzkumy, které některé profesní organizace dělaly například v amerických redakcích. Ale s informacemi z Wikipedie je potřeba zacházet poučeně a obezřetně.

Pěkný kousek se podařil letos v září internetovému šprýmaři, který na Wikipedii do článku o kyperském klubu AC Omonia umístil několik zajímavých „špeků“. Například napsal, že se fanouškům přezdívá „kašpaři“ a že nosí „speciální klobouky vyrobené ze starých bot“.

Nic z toho nebyla pravda. Ale bylo to těsně před zápasem tohoto klubu s Manchesterem United a šlo o to, který z britských žurnalistů se „chytí“. Tím nebožákem byl nakonec sportovní redaktor bulvárního deníku Daily Mirror. Byla z toho internetová ostuda.

Mimochodem, píše se na ní samozřejmě i na Wikipedii. Ale přísahám, že jsem informace do tohoto sloupku ověřil i jinde.

Nikomu to neříkejte!

Vyšla knížka, kterou jsem loni vydal "partyzánsky" na webovém serveru Lulu.com a napsal jsem o tom samozřejmě i na tomto blogu. Obsahuje stovku podle mého názoru nejlepších sloupků, které mjsem napsal pro Reflex v letech 1997 až 2007. Na Lulu si lze knížku stále koupit, stojí 15 euro a učinilo tak asi třicet lidí.

Letos jsem knížku doplnil o další texty, trochu pozměnil formát a vydal podruhé. Tentokrát již ve větším nákladu. Možná jste ji již viděli v knihkupectvích: je to drobná knížečka s kresbou Miloše Gašparce na obálce. Čtenářům blogu ji nabízím za speciální cenu 100 Kč včetně poštovného. Napište mi objednávku, obratem vám odpovím, jak zaplatit zmíněnou stovku na můj účet. Pražáci si rovněž mohou knížku přijít koupit do kanceláře Extra Média, ovšem po dohodě.

Knížku mají distributoři a mám k dsipozici jen omezené množství, tak neváhejte. A radši to nikomu neříkejte.

Osmadvacet

Je prý vědecky prokázáno, že ženy řeknou za den zhruba dvakrát víc slov než muži. Nevím, jestli je to pravda, ale každopádně jsou na tohle téma na webu spousty vtipů. Od vulgárních (ne, opravdu nemůžu žádný citovat!), až po feministicky otočené (ženy musí nám mužům všechno zopakovat, abychom to pochopili).

Bráno z tohot úhlu pohledu je domovská stránka Googlu nepochybně mužského pohlaví. Slovy šetří. Zakladatelé firmy Brinn a Page prý stanovil limit 28 slov, který není možné překročit. Dozvěděl jsem se to z technologického blogu deníku New York Times, jehož autor se rozčiloval, že propagováním telefonu G1 (s operačním systémem Android právě od Googlu) byl limit přetažen o celých jedenáct slov. Skandál! Z tiskového oddělení mu odpověděli, že propagace gé-jedničky je mimořádná věc a že brzy zase bude všechno v pořádku. Už je!

Zaujalo mě to. Na blogu Googlu jsem našel vysvětlení od firemní viceprezidentky, která potvrzuje, že šéfové na dodržování limitu skutečně lpějí. Když před pár měsíci musel Google na svou homepage přidat odkaz právnické bla-bla (tedy minimálně jedno slovo navíc), trvali zakladatelé firmy na tom, že jiné slovo musí jít pryč. Nakonec to vyřešilo slovo Google v copyrightu. Místo „© 2008 Google“ je dnes ve spodní části stránky „© 2008 Privacy“, kde slovo „Privacy“ vede právě na zmíněné právnické nesmysly.

Osmadvacetislovní limit se vztahuje na základní stránku v americké verzi, a to v případě, že vás Google bere jako anonymního uživatele. Přepočítal jsem to, a je to přesně tak. Jakmile se přihlásíte, počet se zvýší. Limit také nedodržují lokalizované verze, takže česká a slovenská má hodně přes třicet slov (ono je to těžké, když už jen zmíněné slovo „Privacy“ nabobtná v češtině na „Právní informace“).

Je to hezké pravidlo, které Googlu udržuje čistý a jednoduchý vzhled. A to nic není proti úplným začátkům, kdy na úvodní stránce bylo jen třináct slov. A pak že je to nešťastné číslo. Tenhle sloupek s 329 slovy se může jít zahrabat. Nikdy to k miliardovým ziskům nedotáhnu.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

13 x 21 ... a rychle!

Google je ředitelství Internetu. Mám důkaz. Před rokem a půl jsem na tomto místě napsal sloupek, který začínal oslovením "Vážené ředitelství Internetu!". Byl poníženou suplikou zoufalého člověka, který pozdě v noci svému šéfovi napsal, že je hňup ... ovšem do rána si to tak nějak rozmyslel.

Jistěže to byla smyšlená příhoda (přece bych si něco takového nemohl o žádném šéfredaktorovi na světě myslet!), ale s racionálním jádrem. A tím byla žádost, aby každý den mezi desátou večer a šestou ráno bylo přerušeno doručování elektronické pošty. Důvod je zřejmý, mnozí z nás … ehm … nejsou v tuto noční hodinu ve stoprocentní intelektuální formě.

A už je to tady! Minulý týden média nadšeně informovala o službě, kterou si lze zprovoznit v poštovní schránce googlovského účtu Gmail a která znemožní právě noční odesílání emailů. Sice jen z pátku na sobotu a ze soboty na neděli, ale to jsou právě nejrizikovější dny.

Roztomilý nástroj vytvořil programátor Jon Perlow, který o tom na blogu Googlu napsal: "Někdy pošlu dopis, který jsem poslat neměl. Jako třeba když jsem jedné dívce poslal esemesku, že jsem do ní zamilovaný. Nebo když jsem pozdě v noci zamailoval své bývalé dívce, že bychom se zase měli dát dohromady." Kdo by to neznal?

Možná se ptáte, co dělat, když jste perfektně při smyslech a potřebujete zrovna v dotyčnou dobu poslat důležitý mail. Osobně tuhle vysepkulovanou výhradu neberu, protože dle mého názoru je každý slušný člověk po desáté večer buď v posteli, anebo pod vlivem alkoholu. Ale Jon Perlow myslí i na ty zoufalce, kteří třeba - jakkoliv se to nám obyčejným smrtelníkům může zdát neuvěřitelné - po nocích pracují.

Pro ně nabízí jednoduchou alkoholovou zkoušku. Nikoliv, nemusíte dýchat do zdířky pro USB konektor (a pokud se pro to přece rozhodnete, pak vězte, že další testování je zbytečné), nýbrž počítat. Na obrazovce se totiž objeví okno s pěti aritmetickými příklady. Máte minutu na to, abyste je spočítali. Když se to nepodaří, na mailování zapomeňte. Jak jednoduché a geniální!

Mám jen jednu malou výhradu, a tou je značná jednoduchost zadávaných příkladů. Jsem celkem dobrý počtář, takže v promptním vynásobením dvouciferných čísel mně nezabrání ani dvě promile alkoholu v krvi. Prosil bych něco o trochu těžšího, případně nějakou geometrii, protože na tu jsem byl vždy spíše blbý. Nerad bych, abych kvůli příliš lehké aritmetice zrušil nedělní oběd u kamaráda a tchýni poslal tip na nově objevenou pornostránku.

Napadla mě však ještě jiná věc. Totiž že takové malé otestování duchapřítomnosti by se mohlo nebo dokonce mělo využívat i jindy. Jsou přece ještě mnohem důležitější věci, v jejichž konání by opilcům a především pitomcům mělo být zabráněno. Třeba takové volby. Všeobecné volební právo? Ne, jsem proti, přece nedává smysl, aby vzdělaný a inteligentní volič měl hlas se stejnou vahou jako omezený idiot.

Hezky bych do všech volebních místnost dal ke vchodu počítač s krátkým testíkem. Nic přehnaně těžkého. Nějaký ten příkládek a pár otázek na všeobecný rozhled. Nikdo nechce, aby volili jen Einsteini, ale je jaksi ve veřejném zájmu, aby k volbám nechodili úplní magoři. Nedosáhneš potřebný počet bodů? Je nám líto, dneska se to obejde bez tebe. Můžeš jít rovnou hospody a začít tam nadávat. Stejně bys tam i tak skončil.

Ať mi nikdo neříká, že by volební výsledky vypadaly tak, jak vypadaly!

V prach jsi a v prach se obrátíš. I na webu

Lidé trpí nejrůznějšími fóbiemi. Slyšel jsem vyprávět o muži, který každý večer usíná s obavou, že se už ráno neprobudí. To není nic zas tak nezvyklého, konec konců většina mužů po čtyřicítce jsou hypochondři. Ale tenhle vždy před spaním pečlivě maže esemesky ze svého telefonu. Děsí ho představa, že kdyby umřel, mohli by je číst cizí lidé.

Jenže esemesky v telefonu jsou jen malý vrcholek ledovce. Mám na mysli celé to digitální haraburdí počínaje přeplněnými mailovými schránkami a konče profily na sociálních sítích. Některé služby pro své fungování ani nepotřebují, aby jejich uživatelé byli naživu. Běží dál i po smrti.

Četl jsem o ženě, která dostávala zamilované maily od svého manžela ještě tři měsíce poté, co tragicky zemřel. Všechny byly dojemně romantické a velmi osobní. Nakonec zjistila, že šlo o placenou službu, kterou jistý server nabízí zaměstnaným mužům či ženám, kteří chtějí potěšit své partnery. Zamilované maily byly ve skutečnosti generované počítačem. Té ženě přestaly chodit, až když vypršelo předplatné.

Před lety jsem zarchytil novinovou zprávu o blogu, který se stal svědkem vraždy na newyorském Manhattanu. Poslední věta byla, že někdo zvoní u dveří a že to bude asi člověk, kterého autor očekával. Ten zápisek se stal svého druhu legendou. Četla ho spousta lidí. A policie díky němu nakonec dopadla i pachatele. Ovšem takových blogů, jejichž autoři zemřeli, stále přibývá. Jistý kanadský novinář poslední zápisky sbírá a chce z nich sestavit knihu.

Měl by si pospíšit. V Americe prý už vznikla firma, u které si lze objednat posmrtný úklid. Vymazání mailů, zrušení blogu a odstranění dalších virtuálních duchů stojí necelých sto dolarů. Celkem malá suma, za jeden lidský život. Byť digitální.

(Psáno jako pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

Je to fultajmovej džob …

… dalo by se říct novočeštinou, což pro ty, kteří taje tohoto jazyka ještě nezvládli, samozřejmě překládám: „Je to práce na plný pracovní úvazek.“ Řeč je o konzumaci médií, a to zejména mladými lidmi. Narazil jsem na výsledky studie mezi mladými lidmi ve věku 8 až 18 let. Byla provedená v Americe, ale předpokládám, že v Česku by byly výsledky obdobné.

Dnešní mladá generace tráví s médii víc času než kterákoliv před ní. Přesné měření v reprezentativním vzorku ukázalo, že je to v průměru 6 hodin a 21 minut denně, sedm dní v týdnu. A to ještě někdy konzumují média z více než jednoho zdroje, což znamená, že třeba sledují televizi a zároveň surfují na webu. Kdybychom tedy každou činnost započítali separátně, dostaneme se dokonce k 8 hodinám a 33 minutám denně.

Média jsou mnohem víc kůůl (překladatelský oříšek, řekněme „přijatelná, lákavá, lidově řečeno v pohodě“) než všechny jiné aktivity. Pro porovnání: s rodiči stráví americké děti dvě hodiny a 17 minut a s kamarády dokonce o minutu méně. Započítává se ovšem jen kontakt z očí do očí, nikoliv při chatování, skajpování a dalších vychytávkách (souhrný překlad: „komunikace prostřednictvím počítačů“). Sportu či jiné fyzické aktivitě se věnují v průměru pouhou hodinu a 25 minut.

Autoři studie dokonce pro dnešní mládež navrhují označení Generace M. Není však úplně jasné, jestli je ta posedlost mediální potravou spíš dobrým, anebo špatným znamením. Pesimisté upozorňují na to, že se do konzumace médií započítává také paření (překlad: hraní počítačových her), sledování televize a poslouchání hudby. Což jsou všechno činosti, které my dospělí sledujeme u dětí s nelibostí a brbláním.

Pohled do nitra studie umožňuje paušální čísla trochu rozklíčovat. Ze všech médií stále vede sledování televize (3 hodiny 4 minuty), následuje poslech rádia (55 minut) a hraní počítačových her (49 minut). V seznamu najdeme i čtení knih, které je považováno za asi nejvíce „ušlechtilou“ činnost. Nevede si tak úplně špatně, děti prý čtou knihy v průměru 23 minut denně. Když k tomu přidáme jště čtení novin a časopisů, dostaneme se na souhrných 47 minut denně. Je to hodně, nebo málo?

Toť otázka. Záleží samozřejmě na obsahu. Pitomá kniha může být větši ztrátou času než chytrá počítačová hra, o některých časopisech zvlášť pro teenagery ani nemluvě. Do knih se navíc započítávají i počítačové manuály, příručky k výrobkům nebo třeba komiksy. Na druhou stranu psychologové tvrdí, že čtení je důležité samo o sobě, bez ohledu na obsah. Čtení a psaní utváří a strukturuje naše myšlení. Nabízí také pro mozek nejvýživnější potravu. Při sledování televize nebo poslouchání hudby můžou jet mozkové závity na bezbolestný volnoběh.

Z tohoto pohledu jsou výsledky studie alarmující, protože čas strávený čtením je nižší než v předešlých výzkumech. Klesá kontinuálně od poloviny padesátých let minulého století, v posledních deseti letech však výrazně. Ale pozor, ono to není tak úplně jednoduché. Ve výsledkové tabulce je ještě čas strávený u počítače, a ten činí v průměru hodinu a dvě minuty denně. Z toho čas na Internetu tvoří 48 minut.

Velkou část z téhle porce tvoří opět čtení, ale také psaní. Ano, na webu se dá sledovat video nebo hrát hry, ale zároveň číst blogy nebo blogovat, komunikovat s ostatními, navštěvovat zpravodajské servery. To všechno zahrnuje čtení. Je čtení digitálních písmenek stejně hodnotné jako těch vytištěných na papíře? Další věc, na které se odborníci nemůžou shodnout.

Jedni tvrdí, že nikoliv. Kdysi jsme v jednom článku četl přirovnání internetových textů k „prázdným kaloriím“. Jinak řečeno, jde o pokrm, který konzumentům chutná, ale nerostou po něm svaly (nerozvíjí se intelekt), nýbrž se pouze tloustne (blbne). Ale mnozí nesouhlasí. Americký psycholog Rand Spiro říká, že za půl hodiny surfování na Internetu získá člověk až desetkrát víc informací a podnětů než při čtení knihy. Náš obdiv k čtení knih je podle něj důsledkem staromódnosti a neschopnosti přijmout novou realitu.

Internetové čtení není tou pohlcující aktivitou, která vás strhne do vyprávěného příběhu a nutí otáčet jeden list knihy za druhým. Je povrchnější (čteme krátké texty), ale také víceúrovňové. Text knihy nebo časopiseckého článku nás vede z bodu A do bodu B po trase, kterou vytyčil autor. Na Internetu si cestu hledáme sami. Můžeme prozkoumávat nové terény a přeskakovat nezajímavé pasáže. Znamená to, že často zabloudíme a do bodu B ani nikdy nedojdeme.

To je špatné pro autory, ale nikoliv nutně pro čtenáře. Vedeni Googlem mohou objevit mnohem zajímavější a víc vzrušující místa než je autorův bod B. Zvlášť když je tím bodem vratká půda autorovy nejistoty. Tak jako třeba závěr tohoto sloupku. Uvítám, když mi napíšete, co si o internetovém čtení myslíte vy.

V historii mého prohlížeče je "31 procent ženy". Chce to víc pornostránek!

V každém z nás je kus muže a kus ženy. Jde jen o to, která část naší osobnosti se víc prosazuje. Pamatuju se na dotazník, který jsem před časem vyplnil na Internetu. Odpověděl jsem na zhruba padesát více či méně nesmyslných otázek (Máte radši modrou, nebo červenou? Kopnete útočníka spíš do kolene, nebo do kotníku? atd.) a pak si přečetl verdikt. Z 81 procent muž, z 19 procent žena.

Nebyl to zas tak špatný výsledek, vzhledem k tomu, že jeden kolega v kanceláři sejen tak tak dostal přes padesátku. (Měl z toho potom takovou depresi, že začal svádět všechny ženy v redakci a málem se dostal do problémů kvůli sexuálnímu obtěžování). „Vím přesně, která část tvé osobnosti je ženská,“ řekla moje žena, a připomněla mi trapnou historku, kdy jsem se málem rozplakal, když nám prasknul klínový řemen. Ale to jsme měli škodovku a bylo to před sedmnácti lety. „Navíc jsem ten řemen opravil!“, řekl jsem drsným hlasem. „Aha,“ odpověděla.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem minulý týden narazil na stránce jednoho blogera na zajímavý skript. Ten podíl ženy a muže v uživateli analyzuje na základě webových stránek, které jste v minulosti navštívili, a jsou tedy uloženy v historii vašeho prohlížeče. Stačí kliknout na tlačítko a … kouzlo! … za pár vteřin máte výsledek. Vyšlo mi, že jsem muž, a to ze 72 procent.

Také vám vrtá hlavou ten rozdíl? Znamená to, že jsem při surfování na webu „ženštější“ než ve skutečnosti? Rozhodl jsem se pro experiment. Navštívil jsem pár svých oblíbených neslušných stránek (z čistě pracovních důvodů, podotýkám!) a experiment zopakoval. Čekal jsem výsledek s devítkou na začátku, ale skutečnost mě šokovala. Bylo to pouhých 69 procent!

Buď ten skript tak úplně nefunguje, anebo ženy mají rádi porno. Víc než si myslíme! Tomu říkám novinářské odhalení.

(Sloupek pro slovenský deník SME).

Tlusťochu, zaplať!

Minulý týden vzbudily velký rozruch reklamy, které zveřejnily dva deníky v americké Filadelfii a které propagovaly novou leteckou společnost s revolučním způsobem stanování cen letenek. V čem spočívá? Zákazníci neplatí jednotnou cenu, ale sumu vypočtenou podle své váhy.

Jinak řečeno, v reklamě například stálo: "Cesta z Filadelfie do Los Angeles, 4,50 dolarů za kilogram". Do přepravované hmotnosti se započítává jak váha pasažéra, tak jeho zavazadla. Jak tvrdí společnost Derrie-Air, pokud se obojí vejde do 90 kilogramů, zaplatí pasažér až o polovinu méně, než u konkurence. Smůlu mají samozřejmě dvousetkilogramoví tlusťoši (v Americe jich není málo), kteří naopak zaplatí víc.

Jak asi správně tušíte, žádná taková společnost neexistuje a reklamy byly fiktivní. Údajně šlo o kampaň placenou mediální agenturou, která chtěla otestovat, jak lidé reagují na inzerci v tisku. Našvala ovšem jak lidi z reklamního byznysu, tak samozřejmě i tlouštíky. Na webu se objevila také výborně udělaná webová stránka dotyčné společnosti. Zda i ta je součástí kampaně, anebo se nápadu už bezplatně ujali vtipálci, není známo.

Celá věc má ovšem přesah do reality. Pro letecké společnosti zužované raketově rostoucími cenami paliva začínají být pasažéři s nadváhou opravdu problémem. Deník New York Times nedávno napsal, že letecké společnosti uvažují o tom, že z pilotních kabin odeberou kompletní pilotní manuály. Piloti je prý stejně nikdy nepoužívají, takže jde o zhruba patnáct kilogramů zbytečně přepravované váhy. Ročně tak bude možné ušetřit desítky tisíc dolarů.

Co z toho plyne? Kdyby všichni Američané (a pochopitelně nejen oni) zhubli na správnou váhu, ušetří aerolinky milióny. Tolik k problému "tlouštíci". Jen mě osobně trochu děsí, kdy někdo nastolí problém "dlouháni".

Dobrá rada? Hlídejte si svou pornografickou sbírku

Před pár lety jsem se setkal s mužem, který měl zajímavý podnikatelský záměr. Chtěl provozovat pornostránku, kde by známí lidé zpřístupnili, co si sami z tohoto žánru na Internetu prohlížejí nebo dokonce stahují do svých počítačů.. Zkrátka taková trošku odvázanější forma známého rčení: „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi.“

Přistihl jsem se, že hned v duchu začínám tipovat, co asi zajímá lidi, které znám. Pikantní představa! „Ovšem pochybuji, že vám tohle někdo dobrovolně řekne,“ řekl jsem. „Někde začít musím,“ pokrčil muž rameny, „a tak mě napadlo, že byste mohl být mezi prvními.“ To byla odplata za to, že jsem se o internetové pornografii sem tam zmínil ve svých článcích.

Sice mně lichotilo, že mě dotyčný člověk řadí mezi známé lidi, ale i tak jsem jeho nabídku s díky odmítl. Ale vzpomněl jsem si na něj minulý týden, kdy americký deník Los Angeles Times zveřejnil, že na webu jednoho z nejznámějších a nejctihodnějších amerických soudců byla objevena pornografie. Na tyto soubory sice nevedly žádné odkazy, ale byly veřejně přístupné.

Nechme kritiku zmíněného soudce americkému tisku. Soudce problémovou část webu okamžitě zablokoval, ochotní uživatelé však ještě předtím stačili zkopírovat její obsah i na další stránky. Hned jsem si – z ryze novinářského zájmu, pochopitelně – soudcovy libůstky prohlédl. Nic extrémního ani mimořádného, zkrátka taková pěkná sbírečka.

Zkusil jsem také zjistit, jak dopadl podnikatelský záměr dotyčného člověka. odpověděl mi, že projekt nakonec nerealizoval. „Představte si, že mi svá oblíbená videa nechtěli ukázat ani pornoherci!“, napsal zklamaně. Vlastně je to stará známá věc: že tím nejintimnějším pro nás nejsou partie, které zakrýváme spodním prádlem, nýbrž naše myšlenky. Chudák soudce.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co to máte v ruce? Vizitku?!

Některé předměty přežijí svou dobu, ale z jakési setrvačnosti či ze zvyku s námi stále zůstávají. Třeba taková vizitka. Aby nedošlo k omylu. Mám na mysli opravdu ten malý obdélník papíru, na kterém je vytištěno vaše jméno, zaměstnání, telefon a emailová adresa.

Neznám nikoho, komu by vizitky byly v dnešní době k užitku. Všichni své kontakty uchováváme v telefonech nebo případně v jiných digitálních přístrojích. Obdržené papírové vizitky buď ztratíme, aneb je uchováváme v kapse saka pro případ, že by v restauraci bylo potřeba podložit viklající se stůl.

Co s nimi jiného? Pokud si s někým chceme vyměnit kontaktní údaje opravdu prakticky, tak se vzájemně buď „prozvoníme“, anebo si pošleme vizitku elektronickou.

Jistě, formálně se vizitky stále tisknou a rozdávají. Patří to k manažerskému rituálu, byť původní praktický význam to ztratilo. Neznám nikoho, kdo by si získané vizitky pečlivě ukládal a shromažďoval. Je to svým způsobem škoda, protože malá pozlacená pouzdra či kožené vizitkovníky jsou krásné předměty. Ale i ty mají už svůj historický „prime time“ za sebou.

Vizitky pochopitelně vždycky plnily spousty jiných funkcí. Především jsou ty malé papírky viditelnými výčnělky našeho ega. Jejich „vynášení“ - ať už mezi přáteli v hospodě, anebo před obchodním jednáním - připomíná zvláštní karetní hru. Trumfujeme se, kdo pracuje v renomovanější firmě či má lépe znějící titul. Ale zdá se mi, že cpát někomu potištěný kousek papíru je v poslední době čím dál víc nemoderní až vlezlé. Zvlášť když lze každý kontakt najít na webu.

Jedinou šancí vizitek je, že si najdou nový smysl existence. Viděl jsem fotografie vizitek, které slouží zároveň jako otvírák na láhve či paměťová karta. Jedna chorvatská marketingová firma má vizitku vytištěnou na krabičce s léky proti bolení hlavy. To asi kdyby jejich rady působily zákazníkům problémy. No a Kevin Mitnick má vizitku kovovou, z které jde odlomit šperhák. Vtipné! Anebo návod, že slavného hackera a nyní úspěšného konzultanta lze navštívit i tehdy, když není doma.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Hrozí Internetu "záplavy" ... a zachrání nás optika?

Minulý týden představila americký firma Netflix údajně revoluční novinku: malou krabičku o rozměrech knížky, která umožní sledování filmů prostřednictvím Internetu. Jistě, to už umí spousta jiných přístrojů včetně obyčejného počítače. Ale krabička od firmy Roku stojí pouhých sto dolarů, stačí ji připojit k televizoru … a začít sledovat.

Netflix je úspěšná společnost, která se prosadila na trhu půjčování nosičů DVD. Má osm miliónů předplatitelů a je na uvedeném trhu zdaleka nejsilnějším hráčem. Obchodní model je jednoduchý: zákazníci si vybírají filmy přes web a dévédéčka dostávají domů poštou. Stejným způsobem je i vrací. V posledních letech však Netflix experimentuje se sledováním vybraných filmů přímo přes Internet.

Zařízení od firmy Roku má tenhle model ještě více usnadnit. Zákazníci si dnes mohou vybrat zhruba z deseti tisíc titulů. Jde především o filmy a televizní seriály. Je to méně, než je k dispozici na DVD, protože hollywoodská studia mají strach z pirátů a brání se distribuci nových filmů přes web. Ale je zřejmě jen otázkou času, kdy padne i tato poslední bariéra.

Netflix vychází z marketingových průzkumů mezi svými zákazníky, které tvrdí, že právě teď je čas uvést na trh zařízení typu Roku. Je levné a velmi snadno se ovládá. Když jeho majitel a zároveň zákazník Netflixu zaplatí devět dolarů měsíčního předplatného, může shlédnout tolik filmů, kolik bude chtít. Roku nemá harddisk ani jinou paměť. Film si nelze stáhnout přes noc a druhý den se na něj podívat. Jde o tzv. streamovací technologii. Když film zapnete, musíte se na něj dodívat. Jako v televizi.

To je výhoda, ale zároveň omezení. V čem? Musíte mít dobré připojení. Netflix uvádí, že doporučená rychlost Internetu je minimálně 1,5 Mb za sekundu. Když je menší, může se obraz během sledování „sekat“ anebo dokonce úplně „zmrazit“. Zdaleka ne každý takhle rychlý Internet má. A to i v Americe. Nehledě na to, že Netflix je připraven nabízet filmy a televizní pořady také ve vysokém, tzv. HD rozlišení. A pak už potřebujete rychlost v řádu desítek Mb/s.

Podle každoroční studie OECD z prosince 2007 má vysokorychlostní připojení (tzv. broadband) zhruba 235 miliónů uživatelů. To je téměř o dvacet procent víc než před rokem. Dvacet lidí ze sta má dnes ve vyspělém světě (tedy v členských státech OECD) k dispozici rychlý Internet. Česko je mimochodem na 22.místě s lehce podprůměrných výsledkem 15 „rychle připojených“ občanů ze sta.

Ovšem ne každý rychlý Internet je dostatečně rychlý, a to třeba na komfortní sledování videa: podle definice OECD je broadband připojením o rychlosti vyšší než 256 kb/s. To je dostatečně velká rychlost pro běžné surfování po webových stránkách, ale na video nebo kvalitní televizi přes web je to málo. Shlédnutí jednoho filmu v HD rozlišení je stejně datově náročné jako návštěva 35 tisíc běžných webových stránek.

Pro nové poměry na webu nám brzy „dojdou“ také současné jednotky. Když web začínal, přemýšleli jsme v desítkách, maximálně stovkách kilobytů, pak přišly megabyty, dnes bez problémů přenášíme jejich desítky i stovky. Pevné disky se brzy budou měřit ve stovkách gigabytů. Co následuje pak? Terabyty. Ale v poslední době začíná „domácnět“ jednotka exabyte. Jeden exabyte představuje miliardu gigabytů.

Je to příšerně mnoho? Jak se to vezme. Dnes se odhaduje, že průměrný denní provoz na světovém Internetu je právě zhruba půl exabytu. Většinu již dnes tvoří právě video, výhledově to bude až z osmdesáti procent. Mimochodem, v roce 2010 bude právě kvůli sledování televize a videa před web denní spotřeba dvaceti průměrných amerických nebo evropských domácností odpovídat datové kapacitě celého Internetu v roce 1995. To je za patnáct let vývoje víc než slušný skok.

Otázka zní, zda-li současná infrastruktura rostoucí nápor vydrží. Mnozí odborníci upozorňují, že internetové video je technologie jednadvacátého století, která se příliš spolého na technologii století devatenáctého, tedy telefonní linky. Je to samozřejmě nadsázka, protože i telefonní sítě jsou dnes postaveny na moderních technologiích.

Připojení typu ADSL umí přenášet pohodlně megabity za vteřinu, je tedy velmi rychlým připojením. Ale principiálně na tom něco je – bude-li se rychlost dále zvyšovat, přestane současná infrastruktura vyhovovat. Internet by mohl dopadnout jako historická centra měst, jejichž ulice byly projektovány pro desítky či stovky povozů, a dnes je zaplavily statisíce aut.

V narážce na zmíněné exabyty se v minulém roce mluvilo o nebezpečí zvaném „exaflood“ neboli „exapovodeň“. Přišel s ním počítačový vědec Bret Swanson v komentáři pro deník Wall Street Journal. Napsal, že raketově rostoucí datová náročnost Internetu může způsobit nejen problémy, ale také naprostý kolaps celé infrastruktury. To by v civilizovaném světě mělo nedozírné následky. Prý je to reálnější a větší riziko, než představoval tolik zpopularizovaný „problém roku 2000“. Jak mu předejít? Těžko nějakými omezeními či regulacemi dat. Jedinou možností je za pochodu vylepšovat a měnit infrastrukturu.

V kvalitě infrastruktury a tedy i rychlosti připojení jsou dnes ve světě velké rozdíly. Co se týče broadbandu, pohybuje se jeho průměrná rychlost někde kolem dvou až tří megabytů za vteřiny. Vede ovšem Japonskou s fantastickým průměrem kolem 60 Mb/s, následují Korea nebo Hong-Kong. V Evropě se drží na špici severské země jako Švédsko či Finsko, dobře je na tom i Francie či Holandsko. Česko patří spíše k podprůměru.

Zvlášť Japonsko je dobrým příkladem, jak rozvoj Internetu nastartovat. Bylo to v podstatě politické rozhodnutí premiéra Joširy Moriho, který v roce 2001 stanovil priority v této oblasti: nabídnout do roku 2005 aspoň základní rychlé připojení pro 40 miliónů domácností (z celkového počtu 46 miliónů) a 10 miliónům superrychlé, až k rychlosti 100 Mb/s. Vláda plán podporovala nejrůznějšími stimuly včetně daňových úlev – a podařil se splnit ještě před rokem 2005.

Japonsko dnes patří k internetovým velmocem také proto, že vsadilo na připojení optickými kabely. Ty mají na rozdíl od těch „obyčejných“ unikátní vlastnosti. teoreticky mohou přenášet až nekonečně velké množství dat, prakticky nečiní problém dosahovat rychlosti v desítkách megabytů. To jen dost pro kompletní obsloužení i té nejnáročnější domácnosti nebo firmy. Zlomový byl rok 2003, kdy Japonsko překonalo milión optickýcj přípojek. Dnes nuž má superrychlé připojení přes požadovaných deset miliónů domácností.

Vše nasvědčuje tomu, že právě optické kabely vyřeší problémy s náročnými přenosy televize a videa. Hlavní překážkou byla donedávna vysoká cena, v poslední době se však i tyto technologie zlevňují. Milión přípojek překonala už i EU, byť teprve v loňském roce. Do roku 2012 je však v plánu superrychlé připojení až v devadesáti miliónech domácností. Optika tak dost možná „zachrání“ Internet.

Minutku mi postojte ...

Pojedete v nejbližších sedmi letech do New Yorku? Pak se máte šanci nechat nakreslit pětadvacetiletým karikaturistou Jasonem Polanem. Úspěšný kreslíř se totiž rozhodl, že nakreslí portrét každého Newyorčana – a všechny kresby bude publikovat na svém blogu (nazvaném „Všichni lidé v New Yorku). Zatím postupuje rychlostí zhruba deset vydaných obrázků za den. Kolik jich má ještě ve svých blocích, není známo, ale i kdyby kreslil rychlostí jeden portrét za třicet vteřin, bude při nepřetržitém kreslení potřebovat právě zmíněných sedm let. Nemožné? Jistě, ale Polan je na extrémní výkony zvyklý - před třemi lety strávil dvanáct dní ve slavném Muzeu moderního umění (MOMA) a nakreslil si všechny vystavené obrazy.

Výsledek pak sám publikoval v knížce, která se jmenovala „Všechna umělecká díla v Muzeu moderního umění“. Nakreslit všechny lidi v New Yorku je pochopitelně větší sousto, Polan se do něj však pustil odvážně. Jak píše na svém blogu, nakreslení portrétu mu trvá pár desítek vteřin a většina lidí vůbec nezaznamená, že je kreslil. Se svým blokem se pohybuje v kavárnách, restauracích, na zastávkách metra nebo přímo na ulici.

Kdo chce zvýšit šance, že ho Polan nakreslí, mu může poslat email na art@jasonpolan.com. Stačí, když se čtyřiadvacetihodinovým předstihem uvede, kde bude v nějaký konkrétní čas (například: „budu na rohu 14. ulice a 8. avenue, příštgí čtvrtek v čase od 2:42 do 2:44 odpoledne, a na sobě budu mít světle žlutou bundu a námořnické boty“). Uvidíme, jak dlouho to vydrží – zatím je to každopádně fascinující projekt.

Horor v budce

Časopis New Yorker zveřejnil před časem na svém webu video muže, který zůstal téměř celý víkend uvězněn v kabině výtahu jednoho z manhattanských mrakodrapů (a tento zážitek mu změnil život, protože se mnoho let soudil o vysoké odškodné, a dnes je bez práce).

Klip se stal jedním z nejpopulárnějších internetových videí, filmovým fajnšmekrům však zároveň připomněl slavný krátký film Antonia Mercera z roku 1972. I ten je dnes ke shlédnutí na YouTube. Jmenuje se La Cabina neboli Telefoní budka a je o muži, který jednoho krásného slunečného dne zůstane uvězněn v telefonní budce a jakkoliv se tato epizoda zdá zpočátku být komickou či maximálně trapnou, brzy začíná být jasné, že se hlavní hrdina stal součástí událostí, které sám nemůže ovlivnit a z kterých není úniku.

Film získal prestižní americkou cenu Emmy a podle kritiků byl metaforou tehdejší politické situace ve Španělsku, i bez těchto konotací je však strhujícím, pětatřicet minut trvajícím hororem. Budete ho sledovat bez dechu … a možná v duchu děkovat rozvoji moderních technologií, které telefonní budky poslaly na smetiště dějin. Dobře jim tak, byly to zákeřné a bezcitné zrůdy.

Tygři, nebo Tiger? Steve Ballmer zůstal ztracen v překladu

Nejvtipnější a zároveň nejtrapnější překladatelská chyba v historii? Samozřejmě slavná věta "Zavolejte generála Attorneyho!" ve filmu Skála, která zazněla v českém dabingu, ovšem původně zněla "Call the General Attorney!"

Pozor, to ovšem platilo pouze do včerejšího poledne. Simultánní překlad přednášky Steva Ballmera, který si lze poslechnout na webu iHned.cz (a který zřejmě zajistili organizátoři, tedy VŠE), překonává asi všechno, co v tomto oboru kdy na světě zaznělo. Nebylo by divu, kdyby se dodatečným vyšetřováním zjistilo, že najatý tlumočník vůbec anglicky nemluví, anebo byl původně angažován jak Ballmerův osobní strážce, ale kvůli zmatkům v organizaci skončil na tlumočnickém stanovišti.

Přeložená přednáška vůbec nedává smysl, je v ní spousty nepřehlédnutelných a vážných chyb (z nichž některé se dostaly i do zpravodajství, třeba ta o telefonu "s hi-fi kamerou"), drtivá většina bonmotů a vtipů přednášejícího zůstává nepřeložena, a zbytek je přeložen špatně. Fantastická je zejména část, kdy Steve Ballmer líčí svou vizi, jak se do deseti let změní technologie a jak se to projeví například při sledování televize. Tlumočník si golfistu Tigera Woodse plete s jakýmsi týmem Tygrů (snad fotbalistů?), patování se skórováním gólu a internetový nákup čtyřiadvaceti golfovch míčků s přepnutím na 24. kanál. Je to skandální a neuvěřitelné, ale je to tak.

Zde je stručný a přibližný obsah toho, co SKUTEČNĚ zaznělo. Ballmer fantazíruje, jak sedí v křesle a dívá se na svého oblíbeného golfového hráče Tigera Woodse. Tomu se povede úder, konkrétně patování. Steve zakřičí: "Bille, viděls to?" Televize jeho výkřik zaznamená a vyhodnotí. Dojde k závěru, že "Bill" je Bill Gates, a zjistí, zda je Bill Gates zrovna k dispozici. Ten se shodou okolností také dívá na televizi. Ta ho vyruší s tím, že mu Ballmer chce něco ukázat - a přehraje mu zmíněný úder. Ballmer si pak ještě prostřednictvím vyhledávače a rozpoznání obrazu nechá zjistit, jakými míčky se hraje. Televize se ho zeptá, jestli si jich chce dvanáct koupit, a Ballmer řekne: "Ne, koupím si jich čtyřiadvacet, Billovi se dvanáct bude taky hodit." Tím historka končí.

A zde je doslovný přepis blekotání tlumočníka: "Budete sedět ... dívat se na televizi ... nějaký zápas ... já na něj zařvu ... Hele, viděl jsi, jak dali Tajgři gól? ... on říká, hele, Bille ... Je Bill available, aby se na to taky podíval? Je k dispozici? ... najde to Billa, možná, že se bude dívat na nějakou přednášku z fyziky ... Hele, Bille, viděl jsi, jak tam Tajgři dali gól? ... a okamžitě se mu to na tý obrazovce objeví a on se bude moct podívat na to, na co se dívám já. A bude moct říct ... hele, Steve, to bylo dobrý, tohle ... jak to hráli ... teďka ... já vemu dálkový ovládač, dám si vyhledač na Internetu ... řeknu mu, co on chce .... chce čtyřiadvacátý kanál."

Prokristapána, to je snad ještě větší pecka než vajíčka v Budapešti.

Zprávy? Donaha!

Čeští poslanci „objevili“ internetovou nahotu. Zvedají výstražný ukazovák a mluví o potřebě regulace. Vede je k tomu nějaký zvlášť ošklivý skandál či publikování studie, která by prokazatelně doložila, že pornografie v počítačích ohrožuje děti?

Ale vůbec ne. Našim politikům vadí, že si jejich jména berou do pusy nahé nebo polonahé slečny placeny TV Nova. Ta totiž na internetu spustila svůj nový portál, kam uživatele láká mimo jiné „nahými zprávami“.

Není to nic nového. "Program, který nemá co skrývat" byl slogan kanadské internetové televize, která vznikla v roce 1999. Pilotní díl byl natočen v květnu, pravidelně se natáčelo od prosince 1999. Televize začínala s jednou moderátorkou, omezeným rozpočtem a bez jakékoliv reklamy.

Dnes mají Naked News tým moderátorek (experiment se svlékajícími se muži byl neúspěšný), velký rozpočet a více než 6 miliónů předplatitelů. To jim zajišťuje slušnou ziskovost. A také pozornost ostatních médií. Vedou se spory, zda jde o pouhou zábavu, anebo zda mají Naked News stále něco společného se zpravodajstvím. Mediální analytici upozorňují na to, že texty zpráv jsou často věcnější a seriózněji napsané než ty, které vysílají „běžné“ televize.

Je to logické: Naked News nemusí „loudit“ pozornost diváků bulvárním obsahem, protože dostatečně lákavá a bulvární je už sama jejich forma. Jinak řečeno, když se moderátorka svléká donaha, může si dovolit nudit diváky politickou analýzou nebo informacemi o ekonomice. Zakladatelé televize Fernando Perreira a Kirby Stasnyk ostatně od začátku tvrdili, že neprodukují pornografii, ale seriózní zpravodajství … pouze v poněkud lechtivém balení.

Nebyli jediní. Zhruba ve stejné době se hitem ruské televize M1 stal sobotní pořad Odhalená pravda, který přinášel zpravodajský přehled událostí uplynulého týdne. Čím se lišil od jiných programů? Moderátorka Světlana Pesocká se v jeho průběhu pomalu svlékala. „Na začátku byl nápad, jak zpestřit jeden z dílů. Ale mělo to takový úspěch, že se zrodil nový typ pořadu,“ řekl v roce 2000 autor Sergej Moskvin televizi BBC.

Třiatřicetiletá Pesocká je bývalou modelkou a herečkou. Mezinárodní hvězdou se však stala až díky pořadu Odhalená pravda. Nikdy se úplně nesvlékla. Úkolem kameramana je, aby intimní partie zůstaly vždy zakryty: někdy rukama moderátorky, jindy třeba „náhodně“ umístěnou sklenicí vody. Nijak lehký úkol! Těžké to mají také televizní profesionálové v zákulisí: malý mikrofon neboli mikroport připevňují zvukaři moderátorce do vlasů, maskérky nemají na starost pouze obličej, ale celé tělo.

Moskvin zjistil nezávisle to samé jako kanadští producenti: když svlékající se žena čte zcela seriózní a někdy i velmi vážné zprávy, vznikne absurdní, ale zároveň divácky velmi atraktivní formát. Ruský program se ve své době zařadil mezi nejsledovanější zpravodajské pořady. O licenci údajně projevily zájem i některé televize z Británie a Spojených států, zde se však nakonec nikdy nevysílal.

Což ovšem neznamená, že producenti zpráv s tímhle nápadem neexperimentovali. Například v roce 2004 vzbudila velký rozruch novinářka černé pleti Sharon Reedová, která nahá přinesla reportáž z výstavy fotografií v Clevelandu. Nebylo to tak úplně samoúčelné, protože se jednalo o akty fotografa Spencera Tunicka.

Lokální televize reportáž odvysílala v jedenáct hodin večer v rámci noční zpravodajské relace. Ale protože ji dopředu anoncovala, dočkaly se zprávy rekordní sledovanosti. Dívala se na ně téměř pětina všech diváků a víc než milión návštěvníků zaznamenaly televizní webové stránky. Reportáž však kritizovaly jak novinářské, tak feministické organizace.

Česká Nova nevstupuje na pole „zpravodajské nahoty“ poprvé. Pořad Počasíčko, který se vysílal nejdřív na obrazovce a poté na webu, se cituje jako jeden z těch, které čerpaly inspiraci z kanadských Naked News. Dostal se dokonce i do mediálních učebnic, protože moderátorky a moderátoři se v něm nesvlékají, nýbrž oblékají.

Dnešní vedení TV Nova se dívá na Počasíčko poněkud skrz prsty. Šéfredaktor internetového portálu tn.cz Zdeněk Šámal řekl Lidovým novinám, že „Počasíčko mělo estetiku růže ze sřelnice. RedNews se snaží o něco jiného.“ Co přesně by to mělo být? Bohužel nevíme. Šámal, který byl do loňského podzimu ředitelem zpravodajství v České televizi, si velmi chválí profesionalitu moderátorek.

Po pravdě řečeno, po pár dnech zatím nahé moderátorky nijak zvlášť nepřesvědčiy. Ve srovnání s kanadskými Naked News vypadá pokus z Novy jako školní práce z filmové průmyslovky. Nic to však nemění na tom, že nejde o žádnou pornografii a že Nova neporušuje žádné hranice. Ani zákona, ani morálky.

„Znalec pornografie“ Boris Šťastný argumentuje tím, že k nemravnému obsahu na Internetu je třeba se „proklikat“ (toť vskutku bariéra!), Zdeněk Škromach chce upravit legislativu, aby nebylo možné obcházet zákony platné pro televize (odkdy je Internet televize?) a poslankyně Kateřina Jaques zase žádá „nastavení mantinelů“.

Zopakujme ještě jednou: podle žádné z definic, včetně té medicínské, nejsou nahé zprávy na webu Novy pornografií. Jsou nevkusné nebo nemravné? Toť subjektivní kritérium. Z hlediska obecných hodnot a lidského chování to byl však právě český parlament, který v posledních letech nastavil mantinely hodně daleko od sebe. Nahé čtenářky zpráv, které si pánové Škromach, Šťastný a další nepochybně se zájmem pouštěli na svých parlamentních noteboocích, se do těchto mantinelů pohodlně vejdou.

Závislost na počítači? Děláte si legraci?

Neexistuje nic takového jako „závislost na počítači“. Rozhodně ne v medicinském slova smyslu. Psychologové si tvrzením tohoto typu dělají lacinou publicitu a my novináři jim na to skáčeme. Jestliže nejčtenější takzvaně seriózní deník v zemi věnuje článek na titulní straně (a další půlstranu uvnitř listu) tomuto „fenoménu“, je to důkaz úpadku zdravého rozumu.

Co je jádrem této zprávy? Že v Česku existuje pár desítek lidí, kteří tráví u počítače příliš mnoho času. Zanedbávají kvůli tomu hygienu, málo jedí, omezují vztahy s ostatními a v noci špatně spí. To je objev! Našli bychom stovky jiných činností, které mají na „pár desítek“ z deseti miliónů lidí podobný účinek. Namátkou je to třeba čtení knih, sbírání známek nebo hraní kulečníku. Všechny tyto činnosti jsou pro své skalní fanoušky stejnou „drogou“ jako používání Internetu. Jde o nemocné lidi, kteří potřebují odbornou pomoc? Ale kdepak! Oni si prostě oblíbili nějakou činnost a mají moc slabou vůli na to, aby jí věnovali rozumné množství času.

Jestli je vláda svého protidrogového koordinátora Kamila Kalinu platí, měla by ho hned propustit. Protože jeho výrok pro MF Dnes, že „informační technologie jsou v něčem horší než gambling a heroin“ je vrcholem debility. Ano, v posledních letech se stalo módou mluvit a psát o tzv. nelátkových závislostech, ale z racionálního hlediska je to nesmysl. Nebo lépe řečeno ukázka civilizačního pokrytectví. Místo abychom sobě i ostatním přiznali své neřesti a slabiny, tak se perezentujeme jako oběti jakýchsi imaginárních chorob. Typickou ukázkou je diagnóza zvaná „závislost na sexu“. Léčilo se z ní už mnoho celebrit, američtí psychiatři o této „nemoci“ sepsali už několik odborných knih. Přitom je to výsměch. Obyčejná nevěra dostala oficiální číslo diagnózy.

Skutečné drogy představují problém, protože jsou úzce spojeny s kriminalitou. Ohrožují tak i ostatní. Sex, Internet, hraní počítačových her či vytrvalostní běh (ano, i na něm lze prý mít závislost!) přinášejí problémy pouze těm, kteří nevědí, kdy mají dost. Není vyloučeno, že Americká asociace psychiatrů opravdu dojde k názoru, že nadměrné používání počítačů je nemoc. Pro její členy to přece bude dobrý další zdroj příjmů. Ale my ostatní bychom to neměli akceptovat. A hlavně nedovolit, aby se na tento nesmysl přispěl byť jediný halíř z veřejných peněz. Jistě je nepříjemné mít člena rodiny, který doslova „smrdí“ celý den doma u počítače. A lze rozumět i ochotě psychiatrů prohlásit takového pitomce za „pacienta“ a nabídnout mu nákladnou, nejlépe velmi dlouhou terapii.

Něco podobného jsme už zažili s obezitou. Také o té se dnes mluví jako o chorobě. Existují desítky více či méně nákladných způsobů „léčby“. Přitom spolehlivý je jen jediný. Totiž přestat se přejídat. Stejné je to i se „závislostí“ na počítači. Stačí ho vypnout.

(Psáno jako komentář pro deník E15).

Mám číslo 292 ...

… což na globální internetové stránce, o které se píše ve světovém tisku, není vůbec špatné. Zaregistroval jsem se na webu, který pomáhá lidem se závislostí na mailování, blogování a esemeskování. To je teď velká móda. Znáte Američany. Vidí vždycky problémy i tam, kde nejsou. Pořád by se někomu musí svěřovat a všechno chtějí řešit.

Samozřejmě, že já s tím žádný problém nemám. Zajímám se o tu věc z čistě novinářských důvodů. Web se jmenuje „52 nocí bez připojení“. Kdo se tam zaregistruje, tak se zaváže, že aspoň jednou týdně vypne po práci všechny počítače, telefony i další přístroje.

Vymyslela ho dvaatřicetiletá marketingová manažerka ze Seattlu, prý když jí začalo vadit, že se jí v noci zdá o blogování a že esemeskuje i za volantem. A tak teď jednou týdně chodí na jógu nebo do baru bez mobilního telefonu, a když jede tramvají domů a vidí někoho, jak si vyřizuje esemesky na mobilu, je z toho celá na nervy.

Mně se taky zdá o blogování, na tom není nic špatného. A občas za volantem naťukám i nějakou tu esemesku. Co má taky člověk při řízení pořád dělat. Ale jak říkám, nemám žádný problém. Klidně bych mohl zítra všechna ta technická udělátka vyhodit. Byl bych naprosto v pohodě. Proč to neudělám? To je hloupá otázka, nemyslíte? Proč bych je měl vyhazovat, když s nimi nemám žádný problém?

Nevěřili byste, jací pošuci se na té stránce sešli. Jedna holka tam popisuje, že kontrolovala svůj blog i během svatební noci. Jiný maník si zase stěžuje, že když letí letadlem a nesmí si zapnout telefon, cítí takovou úzkost, že se skoro dusí. Měl by si na obličej připlácnou tu žlutou kyslíkovou masku.

Ne, já se tam vážně zaregistroval jen proto, abych napsal tenhle sloupek. Zvládl jsem to za čtyřicet minut. A nepočítám, že jsem přitom vyřídil pár mailů a dvě nebo tři esemesky. No nic, budu muset končit. Udělat tolik práce a zároveň při tom řídit člověka celkem vysílí. Už jen šikovně zaparkovat a vyrazit do kanceláře. Jsem docela napjatý, jestli během cesty do kanceláře přibyly nějaké komentáře na mém blogu.

Pamatujete si ještě ...

... jak předloni v prosinci vyšlo na obálce časopisu Time malé zrcadýlko s nápisem TY? Redakce tak originálně upozornila na fakt, že "osobností roku 2006" jmenovala všechny internetové uživatele, kteří sami vytvářejí nějaký obsah. A protože to dělají prakticky všichni (třeba jen tím, že klikají na odkazy, a "krmí" tak googlovský algoritmus svými preferencemi), časopis usoudil, že symbolické každoroční ocenění tak dostávají vlastně všichni jeho čtenáři.

Je to zajímavá myšlenka, která se objevila před pár lety a jejímž prvním (a nejznámějším) propagátorem byl americký novinář Dan Gillmor. Totiž že každý člověk může být nejen konzument médií, ale také jejich tvůrce, tedy třeba reportér nebo komentátor. Gillmor ve své důležité knížce "My, média" definoval termín takzvané občanské žurnalistiky. Ta vychází z toho, že čtenáři nebo diváci médií vědí o konkrétních jevech či problémech více než novináři. Média by se proto měla snažit je do tvorby obsahu nějak vtáhnout. Umožňuje to právě Internet a další moderní technologie.

Média nikoliv jako přežvýkaný obraz reality, nýbrž široká celospolečenská knverzace. Je to krásná myšlenka. Vychází z předpokladu, že v každém z nás je "kousek reportéra", který jen čeká na to, aby mohl mobilním telefonem vyfotografovat nějakou nepravost nebo přispět k analýze nějakého fundovaným názorem ze svého oboru. Na jedné straně vize idealistického amatéra, kehož ambicí je pravdivě a neúnavně reflektovat svět. A na druhé cynický profesionální novinář, kterého zajímají jen skandály a sólokapry. Kdo by váhal, co je pro budoucnost médií lepší?

Problém je, že to tak úplně nefunguje. Jistě, jsou výjimky jako například internetová Wikipedie, která je úctyhodným a mimořádným dílem amatérů. Nebo korejský server Oh My News, na jehož tvorbě se podílejí tisíce čtenářů, a jen pár desítek placených redaktorů, kteří jejich příspěvky zpracovávají.

Ovšem úspěch těchto projektů se nikdy nepodařilo zopakovat. Tvůrci Oh My News zkusili na stejném principu prorazit také v Japonsku, a byť dostal na tento pokus značnou finanční investici od jedné z bank, tak v této asijské zemi pohořeli.

Zmíněný Dan Gillmor opustil v roce 2004 místo sloupkaře v kalifornském deníku a San Jose Mercury News a své vize občanské žurnalistiky zkusil zhnotnit v projektu Bayosphere. Měl rovněž peníze od investorů, a přesto zkrachoval. Na holičkách ho nechali čtenáři, z kterých ve své knížce učinil hybatele jedné z největších revolucí v historii médií. Ovšem fungovalo mu to jen na papíře.

Vtáhnout čtenáře do hry se v posledních letech snaží mnohá tradiční média. Na svých webových stránkách dávají prostor blogerům a dalším amatérským tvůrcům. Některá velmi úspěšně. Téměř světovým unikátem je projekt blogů slovenského deníku Sme, kde se vytvořila početná komunita pravidelných a nadšených přispěvatelů. Je to vskutku virtuální amatérská redakce, která funguje a přináší výsledky. Podle stejného principu vznikly v Česku blogy časopisu Respekt. I ty jsou dnes v podstatě svébytným médiem, které má svůj styl, rytmus i vyhraněnou tvář.

Ukazuje to, že profesionálové a amatéři mohou v médiích "žít" vedle sebe. Ale mohou žít spolu? A přinese to onu hlubokou a revoluční změnu, o které mnozí teoretizují? Nezdá se. Spíše to zatím přináší problémy.

Například když se minulý týden ukázalo, že v rámci renomovaných zpravodajských serverů existují fiktivní blogy, které psala zřejmě rovněž fiktivní stážistka jedné PR agentury. Chválila v ní produkty banky, která je klientem zmíněné agentury. Co teď? Máme agenturu chválit za kreativní a originální postup? Anebo ji naopak zatratit za porušení etiky? Háček je v tom, že jasná etická pravidla v tomto případě nemáme. Blog přece není žurnalistickým útvarem.

Mnohem větší problém než pro PR agentury je tahle kauza pro média. Změní svůj postoj k blogům, které doteď tak milovala (konec koncům přinášejí atraktivní obsah zadarmo)? Označí je červenými vlaječkami: "Pozor, potenciálně nebezpečný materiál"?

Moderoval jsem minulý týden panelovou debatu o budoucnosti žurnalistiky, která se konala v Bratislavě. Zúčastnili se jí hlavně slovenští novináři. Prostřednictvím programu Skype, tedy jakýmsi internetovým "telemostem", byl jedním z panelistů také Ben Hammersley. Britský novinář a fotograf, který mimo jiné vymyslel slovo "podcasting" a v deníku Guardian v letech 2004 až 2006 vytvořil blogovací systém pro čtenáře. Celkem logicky jsem tedy předpokládal, že bude vášnivým advkátem občanské žurnalistiky.

Ale když jsem se ho zeptal, co o ní soudí, dlouze se rozesmál. Skoro na minutu. A pak řekl, že tenhle žánr vlastně není zas až tak nový, vždyť noviny vždycky tiskly dopisy čtenářů. A teď mají blogy. Rozdíl je jen v tom, že šanci a prostor může dostat každý. "Jako žurnalistika to nikdy nebude fungovat. Přece víte proč," řekl Hamersley a z velké obrazovky na nás v sále spiklenecky mrknul. "Mezi čtenáři je zkrátka příliš mnoho pitomců."

Po romatických úvahách "čtenáři vědí víc než my" je to poměrně nečekaná změna. Neberte to prosím osobně, milí čtenáři. Ano, chvíli jsme vás měli rádi a tak trochu na vás spoléhali. Svou šanci jste dostali, to nemůžete popřít. Ale to už je pryč. Vítejte zpátky ve starých dobrých mediálních časech.

Jsem webový vydavatel. Potvrdila to encyklopedie Britannica

Pamatuju si to jako včera, i když je to už patnáct let. U dveří našeho nového domu zazvonil člověk v obleku. Vyhlédl jsem z okna, změřil si ho a řekl ženě: "Toho tipuju buď na pojištění domácnosti, anebo Svědky Jehovovy." Ale mýlil jsem se. Nabídl nám patnáctisvazkovou Encyklopedii Britanniku.

Řekl, že taková věc by neměla chybět v žádné domácnosti. "Žijeme v době, kdy rozhodují znalosti. A tady jsou všechny," prohlásil a poklepal na úctyhodný komínek knih, které vyndal z cestovního kufru. "A navíc je to krásný kus nábytku," obrátil se s úsměvem na mou ženu. "Vašemu obýváčku bude určitě slušet." Cena byla čtyřicet tisíc korun.

Nemohli jsme tušit, že za dva roky začne revoluce zvaná webový obsah. A už vůbec jsme nemohli tušit, že ještě o pár let později vznikne fenomén jménem Wikipedie, který z tradiční a uznávané instituce Britannica učiní internetového outsidera. Ale i tak jsme tehdy nabídku odmítli, byť nás prodejce upozornil na možnost získat encyklopedii také na splátky. Zdálo se nám to přece jen hodně peněz.

Britannica nikdy neslevila ze svého názoru, že za kvalitní informace je správné chtít peníze. Papírovou edici stále prodává jako "kus nábytku", zájemcům o vědění zase zpřístupňuje svůj obsah za 70 dolarů ročně. Není to mnoho peněz, ale ve srovnání s cenou za Wikipedii je to stále nekonečněkrát víc. A tak zatímco v internetové Britannice si návštěvníci prohlédnou 21 miliónů stránek, na Wikipedii je to 3,8 miliardy. Tedy skoro dvěstěkrát víc.

Zřejmě i proto se Britannika odhodlala k dalšímu vstřícnému kroku. Od minulého týdne nabídla plný přístup zdarma "webovým vydavatelům", a to včetně blogerů. Vyplníte přihlášku, lidé v Britannice údajně ověří, zda opravdu nějaký blog máte, a za pár hodin vám přijde přístupové heslo. Už mi přišlo.

A nejen to, mohu na svém blogu zveřejnit odkaz na libovolné heslo z Britanniky, a to si pak bezplatně může přečíst každý. Fakticky tak Britannika zpřístupňuje svůj obsah bezplatně všem, byť to dělá poněkud záhadně a komplikovaně. Vítám to. Třeba jako o patnáct let opožděné, ale zato definitivní vítězství nad tím chlápkem v obleku.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

PS: Jak to funguje? Dejme tomu, že vás zajímá, co Britannica píše o Wikipedii. Za normálních okolností nemáte k plnému znění hesla přístup. Ale když vám dám svůj blogerský link, můžete si ho přečíst: Wikipedia

Zhruba v polovině …

… psaní tohoto sloupku se mi zbláznila klávesa „backspace“. Nevím, jak se řádně jmenuje v češtině, ale soukromě jí říkám „lepší nápad“. To když napíšu pár slov nebo větu, ale získám pocit, že by šly napsat znovu a lépe. Pak přijde ke slovu klávesa „backspace“ neboli „lepší nápad“, kterou znelíbenou část textu umažu. (Není vyloučeno, že se pak ukáže, že nový nápad vlastně není o tolik lepší, anebo není lepší vůbec, a pak přichází na řadu funkce „undo“ neboli „návrat ke starému nápadu“, která ovšem nemá svou vlastní klávesu).

Ted se však klávesa „backspace“ zbláznila a začala můj text mazat sama. Možná to mělo co dělat s pár kapkami červeného vína, kterými jsem před časem klávesnici notebooku potřísnil. Víno je pro autora důležitým zdrojem inspirace, a to zvlášť při psaní v pozdější večerní době. Digitální zařízení pro to ovšem nemají tak docela pochopení. Ale když se chilský pinot vypařil, fungovalo vše tak, jak mělo. Až do momentu, kdy mi začaly před očima mizet řádky rozepsaného sloupku. Týkal se využívání Internetu státní správou, tudíž byl na vážné a důstojné téma. Chtěl jsem v něm spojit fejetonovou lehkost s komentátorským důvtipem a dojít k nějakému relevantnímu závěru. K němu jsem ovšem nedošel kvůli té bláznivé klávese.

Pro člověka živícího se psaním textů není horší pohled, než když s námahou vytvořené věty začnou zničehonic mizet. Vykřikl jsem: „Tak moment!“, a hned potom: „Zastavte to někdo!“, a když výhrůžky nezabraly, snažil jsem se zabránit genocidě písmenek fyzicky. Mačkal jsem náhodně různé klávesy s nadějí, že to pomůže. Nakonec zabrala klávesa „escape“. Kurzor se zastavil uprostřed slova, které už nestačil celé smazat. Bál jsem se klávesnice znovu dotknout. Měl jsem pocit, že já a torzo mého sloupku na sebe hledíme jako dva zápasníci, kteří se od sebe zrovna odtrhli, hlasitě oddechují a vyčkávají, kdo znovu zaútočí jako první.

Pak ten pocit pominul a já se bázlivě klávesnice znovu dotkl. Chovala se normálně. Pomocí zmíněné funkce „undo“ jsem krok po kroku (tedy písmenko po písmenku) smazaný text zresistutoval. Byl přede mnou na obrazovce přesně v té podobě, než se zbláznila klávesa. Ale podobě jako pacient, který prošel klinickou smrtí, mně připadal najednou slabý a zranitelný. Neměl jsem nejmenší chuť v něm pokračovat.

Místo toho jsem se rozhodl pátrat po příčinách té bláznivé události. Nejdřív jsem samozřejmě s pomocí manikérových nůžtiček vyjmul z notebooku klávesu „backspace“. Nevím, co jsem čekal, že pod ní najdu: jestli zázračně uchovanou kapku červeného vína, anebo potměšilého skřítka, který se bude smíchy popadat za břicho. Ale nebylo tam nic, co by se mému netrénovanému oku zdálo neobvyklé. A tak jsem klávesu zase zaklapl a začal hledat jinde.

Samozřejmě na Internetu. Existuje mýtus, že s pomocí Google lze najít úplně všechno, ale když v češtině nebo angličtině napíšete do vyhledávacího řádku „bláznivá klávesa“, nedozvíte se vůbec nic. Jiné to je s funkcí „backspace“. Jak jsem na Internetu našel, existuje přesná statistika, jak často jsou konkrétní funkce v programu Microsoft Word používané. Backspace je až v druhé desítce! Že by si chtěla aspoň na mém počítači vylepšit skóre? To je poměrně nepravděpodobné řešení. Klávesy přece nemají ambice.

Nejpoužívanější funkcí ve Wordu je „kopírovat“, na druhém místě je překvapivě „krok zpět“, a až třetí je funkce „vložit“. To je taky zajímavé. Rozdíl mezi „kopírováním“ a „vkládáním“ je téměř třínásobný, konkrétně přibližně 11 a 3 procenta. Neměl by existovat zákon zachování textové hmoty? Tedy když například v jednom textovém souboru něco zkopíruji, tak že to do jiného souboru zase vložím? Zjevně nikoliv, a ukazuje to, že lidé kopírují v jiných programech, asi hlavně z Internetu. Chce někdo lepší důkaz, že se v éře komputerů víc krade, než píše?

Nic z toho nenabízí odpověď na otázku, proč mi můj vlastní počítač maže mé texty. „Možná prostě ten tvůj sloupek nestál za nic,“ řekla moje žena, když jsem jí celý problém barvitě popsal. „A měl bys napsat nějaký jiný.“ Vždycky na svou ženu dám, ostatně je podle všech dostupných statistik mou „nejpoužívanější funkcí“. A tak jsem sedl a napsal tohle. Teď opatrně udělám tečku a budu čekat, jestli se „backspace“ zase nezblázní. Dám mu tak dvacet, maximálně třicet vteřin. Pak text rychle uložím a publikuju na blogu. Pokud ho čtete, tak mi to prošlo.

Ráj na zemi. Bez Internetu

Na Internetu jsem si našel, že v tom hotelu je internetové připojení. Potřeboval jsem to vědět, protože jsem se rozhodl, že svůj pravidelný sloupek o moderních technologiích napíšu tam. Úplně jsem se viděl, jak sedím s notebookem pod palmou a píšu o setkání s mladým černochem, který žije v nuzném domku s hliněnou podlahou, ale má emailovou adresu na Googlu a profil na Facebooku.

Našel jsem ho hned druhý den na pláži. Prodával suvenýry vyrobené z korálů a jmenoval se Gi-gi. Měl tričko se svou fotografií a webovou adresou. Instinkt mě proměnil z lenošivého rekreanta v ostříleného reportéra. Koupil jsem si nevkusný náramek z modře nabarvených korálů a dal se s Gi-gim do řeči. Chtěl jsem slyšet, jak po nocích bloguje, vytváří vlastní webové stránky a prodejem cetek šetří peníze na svůj první internetový byznys. Ale bohužel. Neměl ani vlastní počítač. To tričko si nechal potisknout v pět kilometrů vzdáleném městě. Jak mi řekl, mít adresu na webu – lépe řečeno vytvořit dojem, že ji máte – je pro obchod na pláži k nezaplacení. Dává to pocit solidnosti a jistoty.

Do stejného města teď jedu napsat svůj sloupek. Ne, v hotelu připojení nemají. Jak mi vysvětlila usměvavá recepční, raději ho zrušili, protože měli velký problém s viry. „Byla to úplná katastrofa, pane,“ řekla, naklonila se ke mně a tišším hlasem dodala: „Bylo to ještě horší, než když se nám v hotelu před třemi lety přemnožili švábi.“

Dostalo mě to do prekérní situace. Jak mám napsat sloupek o Internetu, když široko daleko je jediné připojení v malé internetové kavárně ve městě? Mou poslední nadějí je taxikář, který mě tam veze. „Napište, že Mauricius je ráj na zemi,“ radí mi. Když se ptám na Internet, mávne rukou, že i toho mají dost. Ukáže na webovou adresu natištěnou na palubní desce. Pak dodá: „Ale až zase budete chtít někam odvézt, raději mi zavolejte.“ A šibalsky mrkne.

„Ty se zlobíš?“ …

… zeptal jsem se manželky. Zatvářila se překvapeně a zareagovala velmi logicky. „Tys něco provedl?“ Rychle jsem odpověděl, že samozřejmě nikoliv. „I když …,“ dodal jsem po chvíli. „Jak se to vezme.“

Vysvětlil jsem jí, že jsem v nestřeženém okamžiku po jejím návratu z práce pořídil její fotografii („Byla jsem učesaná?“, „Jistě. Ale proto ti to neříkám!“) a nahrál ji do počítače. Odtud pak na webovou stránku, která umí na základě technologie rozpoznání obrazu určit emoci vyfotografovaného člověka.

Ta stránka propaguje software vyvíjený jakousi izraelskou firmou. Je poměrně drahý, ale zajímavá je už bezplatná ochutnávka na webu. Na programu údajně pracoval vedle grafiků a programátorů také tým psychologů. Ti program učili rozpoznávat emoce podle rysů obličeje, zejména tvaru očí, obočí a úst. Byl to dlouhý proces, během nehož nahráli do databáze tisíce portrétů.

Funguje to tak, že se lidská tvář nejprve „přeloží“ do řeči čísel, a z těch se pak software snaží „vypočítat“ výslednou náladu. K té však nelze vždy dojít zcela exaktním způsobem. Některé emoce člověk u toho druhého vycítí intuicí, ale přitom neumí přesně říct, jak to udělal. V tom případě přichází na pomoc zmíněná databátze. Kombinací obou postupů lze prý dojít k přesným výsledkům. Rozpozná tak i emoce, které dotyčný skrývá a které uniknou i běžným netrénovaným pozorovatelům.

Zdá se mi to fascinující. Vyfotografujete politika, který právě absolvoval jednání s jiným politikem za zavřenými dveřmi, a novinářům zrovna vykládá, jak schůzka proběhla v atmosféře vzájemného porozumění a snahy se dohodnout. Ale program neomylně pozná, že má chuť někoho uškrtit.

Software umí i další věci. Například měnit na fotografiích výraz tváře, lépe řečeno emoce, které vyfotografovaný člověk cítí. Z naštvaného chlápka se tak za pár vteřin stane zamilovaný ťuňťa (ani byste nevěřili, jak málo stačí!) a z příjemně naložené dámy zas enaopak rozjetá fúrie. Já vím, že v reálném životě lze podobných změn docílit rovněž rychle, ale takto na monitzoru je to jaksi bezpečnější.

Fotografie obličejů jsou nový hit. Našel jsem na webu desítky programů a služeb, které s vaší či jinou tváří dokáží úplné divy. Třeba zjistit, které celebritě jste podobní (například já jsem z 57 procent podobný basketbalové hvězdě Dirku Nowitkimu a z 53 procent Kevinu Costnerovi), nebo jestli jsou vaše děti spíš po vás, anebo po vašem partnerovi (můžete zkusit nahrát na web také fotky sopuseda či pošťáka, ale to se nedoporučuje).

Naprosto mě však uchvátila služba, která slibovala, že umí spočítat, jak jste hezcí. Podobně jako software „počítající“ emoce prý i tento program vychází z poznatků psychologů a databází mnoha světových krásek i krasavců. Jsou přece spousty lidí, kteří jsou si velmi podobní, ale malý, v podstatě nepatrný detail v jejich vzhledu učiní z průměrné tváře mimořádně půvabnou. Zdálo se mi fascinující, že by něco takového dokázal počítačový program.

Pochopitelně jsem i na tento web nahrál svou fotografii. „Prokristapána!“, vykřikl jsem, když mi program sdělil výsledek. „Vyšlo mi 83 procent! Jsem hezčí než pět miliard lidí na Zemi!“ Otočil jsem se na manželku, lehce odfoukl vlasy z očí a škádlivě jsem se zeptal: „No věřila bys tomu?“ „Ne,“ odpověděla.

Druhý den mi přišel email. Byl od provozavtelů dotyčné stránky, kde jsem se včera zaregistroval a krátce nato se stal předním krasavcem. „Jsme mladá dynamická internetová firma. Doufáme, že stejně jako my máte smysl pro humor. Včera bylo Apríla. Určováním krásy se nezabýváme. Zmíněná funkce byla zprovozněna pouze 1. dubna. Není vyloučeno, že jste hezký jako Antonio Banderas, ale mnohem spíš váš zjev nestojí za řeč. Jen doufáme, že jste neprovedl nějakou hloupost. V tom případě naše společnost nenese žádnou odpovědnost za způsobené škody.“

Žádnou hloupost jsem neprovedl. Ta dívka v metru si stejně asi myslela, že mám obyčejný tik.

Všechno začalo kýchající pandou

Seděli jsme v restauraci a čekali na polévku. Kolegovi se najednou objevil na tváři divný výraz, skoro jakoby obracel oči vsloup. Zároveň začal horečnatě hledat cosi po kapsách.

Znepokojeně jsem se zeptal, jestli mu není špatně. My čtyřicátníci už přece jen musíme počítat, že to s námi může kdykoliv seknout. Ale zamával rukou, že jako nic, a konečně našel to, co hledal. Byl to digitální fotoaparát. Ale zároveň dlouze a zklamaně vydechl.

„Zatraceně,“ řekl. „Zase to nevyšlo.“ Podíval se na mě vyčítavě. „Ale to kvůli tobě. Že jsi mě vyrušil.“ Nerozuměl jsem tomu. A tak mi vysvětlil, že se už dva týdny snaží nafilmovat při kýchnutí. „Musíš si dělt legraci,“ řekl jsem udivěně. „Myslím to naprosto vážně!“, odpověděl.

Zeptal jsem se ho, proč to dělá. „Nikdy jsem se při kýchání neviděl,“ řekl, ale když viděl, že mně to jako vysvětlení připadá nedostačující, tak dodal: „A pak chci to video taky poslat na jednu webovou stránku. Vyzvali uživatele, aby je posílali.“

Všechno prý odstartovalo video kýchajícího mláděte pandy, které je už déle než rok na serveru YouTube a vidělo ho přes deset miliónů lidí. Vznikl pak web, který uživatele vyzval, aby při kýchnutí nafilmovali buď sami sebe, anebo někoho jiného. Přišlo už přes tři sta příspěvků.

„A za to je nějaká odměna?“, zeptal jsem se. Kolega zavrtěl hlavou. „Tady jde o princip! Prostě ze zúčastnit a dokázat to.“ Stejně jsem tomu moc nerozuměl. Kdysi jsem měl oblíbenou stránku, kde byly záběry tváří lidí, kteří zrovna dosáhli orgasmu. Chápu, že pro někoho může být takový web … řekněme inspirativní. Ale kýchání?

Cestou z oběda jsem v tabáku kolegovi koupil malou krabičku šňupacího tabáku. „Že mě to dřív nenapadlo!“, řekl udiveně a zároveň obdivně. „Hned to někde o samotě vyzkouším!“ Večer mi volal, že kýchnul krásně. Jenže mu přitom fotoaparát vypadl z ruky a robil se. Až si koupí nový, vyzkouši to znovu. Ale se stativem.

Ta dívka je ... trochu divná. Ale budete se mít rádi

Cítíte se osamělí a smutní? Vaše ICQ i Skype zatrvzele mlčí, nemáte komu poslat email a na vašem blogu už deset hodin nepřibyl jediný komentář? Dokonce ani žádná urážka? Ne, ještě si nepodřezávejte žíly ... je tu divná dívka. Stačí si otevřít příslušný web, zmáčknout F11 pro lepší efekt ... a budete mít společnost. Dívka vypadá oddaně, mile se směje a zbožňuje počítačový kurzor. Váš počítačový kurzor! Nemůže z něj spustit oči. Ano, má je trochu zarudlé, nejspíš od pláče. Ale jinak je po všech stránkách dokonalá. A když teď poznala vás, jistě už nikdy nebude plakat.

No dobře. Ale jak je to doopravdy?

Určitě jste to zažili. Jste v supermarketu u regálu s polévkami v pytlíku a při pohledu na obaly se vám sbíhají sliny. V bramboračce plavou opravdové brambory s lákavě vyhlížejícími hříbky, zelňačka je tak hustá, že by v ní stála lžíce, a hrachovka má svěží barvu fotbalového trávníku. Hážete pytlíky do košíku a doma vaříte vybranou krmi na plotně.

Ale ouha! Barvy jsou mdlé, konzistence spíše řídká a brambory mají s dotyčnými plodinami společné pouze jméno. Ovšem není to zdaleka problém jen instantních polévek. Úplně jinak než na obalu vypadají také sledi v tomatu, čokoládové croissanty či karamelový nanuk s oříšky. Zkrátka všechno, co je v takovém průměrném obchodě ke koupi. Říkáte si: jak to ti výrobci dělají? Že všechny ty potraviny vypadají na obalech tak báječně a chutně? Možná si pomáhají imitacemi z umělé hmoty, možná fotky falšují na počítači.

Těžko říct. Jisté je, že když si cokoliv v průměrném obchodě koupíte, tak to bude vypadat úplně jinak než na obalu. Jaké ty rozdíly jsou, hezky ukazuje projekt na německém serveru Pundo3000, který se jmenuje „reklama versus realita“. Jeho autoři si koupili sto produktů a porovnávají fotky z obalu s tím, co našli uvnitř. Hodí se na to hezké české přirovnání: „nebe a dudy“.