Tak tohle je jedno z nepozoruhodnějších videí, která jsem viděl v poslední době. Vytvořil ho Eric Spiegelman ze zhruba 130 fotografií, které ministerstvo zahraničí USA zveřejnilo na Flickru. Je na nich prezident Obama s různými zahraničními návštěvníky, s kterými se fotografoval v Metropolitním muze umění u příležitosti konference OSN. Sledujte Obamův úsměv, který se na žádné fotografii nezmění snad ani o milimetr. Sakra, není ten člověk nakonec nejen černoch, ale rovnou mimozemšťan?
Hany oslaví svátek stylově, a to na párty v nové restauraci a tančírně Republika (v Praze 1 Na Poříčí 12, proti Palladiu). V sobotu 15. srpna od 19 hodin až přes půlnoc. Co uvidíte? Živou Hanu a Hana na pódiu, a to v jednoaktovce nazvané "Hustej mejdan". Budete moct soutěžit o to, kdo umí Hany nejlíp balit. Cenami nebudou ovšem Hany, ale telefony Nokia. No a ve 22:3O zvedne všem náladu dívčí skupina Čokovoko.
Mrkněte se na "eventovou stránku" mejdanu na Facebooku. A jestli si chcete pojistit místo na naší party, zarezervujte si lístek (v hodnotě 200 Kč) na mailu tereza@extra.cz. Všechny Hany, dívky s modrými i červenými vlasy a majitelé telefonů Nokia N97 mají vstuop zdarma.
Před týdnem jsem zde odkázal na fascinující svatební video. Klip se stal na YouTube jedním z nejúspěšnějších virálních klipů všech dob (13 miliónů shlédnutí za dva týdny). No a samozřejmě jsou tu parodie. Tahle "rozvodová" je snad ještě úžasnější než původní klip (bez kterého by samozřejmě nefungovala). Dojem nekazí ani fakt, že účinkující umějí opravdu tancovat.
Velký bratr vás sleduje, a pokud jste dostatečně pitomí, tak se sledujete sami. Bleskurychlou kauzu prožila v pondělí 13. dubna síť fastfoodových restaurací Domino´s Pizza, která působí ve Spojených státech a dalších 60 zemí světa.
Na YouTube se objevily záběry, které pořídili dva zaměstnanci a které zachycují, jak se velmi "nestandardně" chovají v kuchyni. Jeden ze zaměstnanců si například strkal kousky sýra do nosu nebo "pšoukal" na kolečka salámu, aby pak obojí použil při přípravě jídla.
Autorka klipu se omluvila a tvrdila, že šlo o "žert" a že takto připravené jídlo zákazníci nikdy nedostali. I tak však byli ona i její kolega ještě týž den propuštěni. Poučení: můžete být buď zákazníkem fastfoodových restaurací, anebo uživatelem YouTube. Ale obojí dohromady nejde.
Podle původních instrukcí byl mobilní telefon na seznamu věcí, které s sebou nesměli mít návštěvníci projevu Baracka Obamy. Překvapilo mě to. To je přece odvážné! Na téma života s mobily bylo uděláno mnoho průzkumů, všechny se však shodují na tom, že pro drtivou většinu lidí je telefon neodmyslitelným doplňkem. Bulvární noviny nás pravidelně překvapují vysokým procentem těch, kteří u sebe mají zapnutý telefon dokonce i při sexu.
Projev amerického prezidenta má do takového prožitku daleko, i tak by ale bylo zajímavé sledovat, jak by se zákaz projevil na účasti. Policisté si ho ovšem nakonec rozmysleli, možná i proto, že tušili, jak by takový sociální experiment dopadl. Konal se však jiný. Dvacetitisícový dav naslouchající prezidentovi se proměnil v armádu kameramanů. Minimálně každý druhý člověk aspoň jednou během Obamova projevu vystrčil ruku s telefonem nad hlavu, aby si udělal fotografii. Někteří natáčeli celý projev.
Bylo zajímavé je sledovat, zvlášt v kontrastu s velkou novinářskou tribunou, kde byly aspoň dvě stovky skutečných žurnalistů. I ti Obamu natáčeli nebo číhali na dobré záběry. Ne s mobilními telefony, ale s fotoaparáty s dlouhými objektivy či profesionálními kamerami. Obě armády - ta amatérská i ta profesionální - se činily. Mnohé fotky z mobilů se určitě objevily na blozích či Facebooku ještě během projevu. Desítky lidí přímo z davu twitterovaly.
Pak projev skončil a Obama sešel z pódia, aby se pozdravil s lidmi u bariér. Chystal jsem se ho vyfotit svým mobilem, ale v ten nejlepší moment mi zrovna přišla esemeska. Byla to agenturní zpráva s hlavními body projevu.
Profesionálové tentokrát zase vyhráli. Ale jak dlouho ještě?
Je zábavné sledovat, jaká videa se na YouTube stávají hity. Jedním z posledních jsou například záběry sedmiletého kluka, kterého "zfetoval" zubař kvůli trhání zubu. Video vidělo přes šest miliónu lidí, a další přibývají.
Připomíná mi to můj vlastní zážitek před třemi lety, kdy mě anesteziolog podobně oblažil před operací zlomeniny. Zvolil jsem variantu bez narkózy, se spinální anestezí dolní poloviny těla. A udělal jsem dobře (byť bych si to po druhé asi rozmyslel). Připadal jsem si jako vystřelený na oběžnou dráhu. Říkal jsem si, jak skvělý zážitek taková operace je a že mě vlastně nic lepšího než otevřená zlomenina kotníku nemohlo potkat.
Ležel jsem přikrytý prostěradlem na sále, flirtoval se sestřičkami a nahlas uvažoval o msyslu života. Zastavila mě až věta doktora Čecha, který řekl: "Mohl byste být prosím chvilku zticha? Budu teď muset operovat."
"Představte si, že sedíte u své ranní kávy a zapnete si domácí počítač, abyste si ... přečetli čerstvé noviny! Ve skutečnosti to není tak přitažené za vlasy, jak to zní. Oba sanfranciské deníky investují spousty peněz, aby se pokusily právě takovou službu spustit. A jak zjistil náš vědecký reportér Steve Newman, jeden člověk už tento nový systém používá!"
Těmito slovy uvedla hlasatelka jedné americké televize reportáž o experimentech s elektronickým vydáváním novin. Je z roku 1981, kdy některé americké deníky investovaly peníze i energii do tzv. videotexových či online služeb. Ty umožňovaly připojit první osobní počítače prostřednictvím telefonních linek k velkým počítačům, z kterých bylo možné stahovat data, a to včetně obsahu novin.
Reportáž končí záběrem na prodavače novin, který podle hlasatelky "hned tak o práci nepřijde". Stažení celého obsahu deníku totiž v roce 1981 trvalo dvě hodiny, přičemž za hodinu připojení si tehdy poskytovatelé služeb účtovali pět dolarů. Líbí se mi ta laskavá ironie, kterou je celá reportáž podaná. Ano, hlasatelka měla pravdu, kameloti ani reportéři se hned tak o práci bát nemuseli. Trvalo to přesně osmadvacet let.
Hi, Mirek, I am in the middle of something. Could you call me later?
Každému se to někdy stalo (mně například, když jsem byl za svědka na svatbě), takže ten pocit všicni známe. Trapas a ostuda! Ano, pokud jste trdla a nevypnete si (nebo aspoň neztlumíte) mobilní telefon, může vám klidně zazvonit ve velmi nevhodnou dobu. Jako třeba britskému premiérovi Gordonu Brownovi během projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Na otázku ze sálu, kdo volal, odpověděl: "To vám neřeknu." Ale klidně to mohl být český premiér Topolánek. Jak od něj víme, ten si volá a esemeskuje se všemi důležitými lidmi světa.
Česká televize "čistí" svůj archív, teď například vystřihla kritizované záběry prezidenta Klause
Česká televize si posypala hlavu popelem, slíbila potrestat své vlastní zaměstnance a ještě "udělala pořádek" ve vlastním archívu. Co udělala tak strašného? Dovolila si odvysílat pár vteřin záběrů Václava Klause, který máváním rukama a náznaky dřepů bojoval s nervozitou před natáčením novoročního prezidentského projevu.
Ať si veřejnoprávní televize udělá ze své vlastní důstojnosti třeba papírovou vlaštovku a hodí ji z Kavčích hor do Vltavy, to je celkem fuk. Ale zpětně upravený internetový archív přestává být archívem. Jistěže může médium dojít k tomu, že něco neučinilo správně. Ale chyby se nezmizíkují ani nevystřihují. Slušné modium to řeší tak, že pouze doplní omluvu či na chybu upozorní.
V éře blogů a internetového videa je to ostatně tak jako tak boj s větrnými mlýny, o čemž se lze snadno přesvědčit na YouTube.
Písnička Layla mě vždycky fascinovala svou monotónností, a zároveň určitou naléhavostí. Napsal ji Eric Clapton v roce 1970 pro Pattie Boydovou, v té době manželku kámoše George Harrisona. V roce 1979 se s ní oženil, a to dva roky po jejím rozvodu s Harrisonem. Jejich přátelství to prý negativně neovlivnilo. Pokud to je pravda, bylo to od obou prozíravé, protože Clapton a Boydová se stejně za pár let rozešli a v roce 1989 se i formálně rozvedli. Layla je pro interprety těžký oříšek, protože se dá snadno odehrát jako kolovrátek, ale její hloubka je právě v té ukryté naléhavosti. Kytaristovi Marku Šmausovi se to na Kubasově narozeninách povedlo nadprůměrně. Viz video.
Americká hymna před zápasem Knicks s Jazzem v Madison Square Garden v neděli odpoledne. Hezká atmosféra, před halou prodavači nabízeli trička a kondomy s Obamou. Knicjs nakonec vyhráli a Utah odjel s první porážkou v letošním ročníku NBA. Ne že bych tomu rozuměl, ale psali to druhý den v novinách.
Rozhlasoví moderátoři napálili Sarah Palinovou. Předstírali, že volá Sarkozy
Rozhlasoví moderátoři Marc-Antione Audette a Sebastian Trudel, kteří v mimulosti "napálili" falešnými telefonáty řadu celebrit, si za svou poslední oběť vybrali aljašskou guvernérku Sarah Palinovou. Ta kandiduje na viceprezidentku v kampani republikánského kandidáta Johna McCaina. Volby amerického prezidenta se konají už toto úterý.
Falešný Sarkozy se v rozhovoru s Palinovou dopustil řady kontroverzních či indiskrétních narážek, zůstal však neodhalen až do konce rozhovoru. Například guvernérce navrhl, že by si spolu v budoucnu mohli jít zastřílet zvěř z helikoptéry (řekl: "Hmmm, zabíjet je taková legrace"), řekl, že jeho žena je velmi vášnivá v posteli a že žárlila, když jí řekl, že s Palinovou bude telefonovat, a nakonec Palinové zalichotil, že by sama byla dobrou prezidentkou (odpověděla: "Možná za osm let!").
Telefonický rozhovor odvysílala montrealská rozhlasová stanice a záznam se vzápětí objevil také na YouTube. O incidentu, který je pro Palinovou poměrně trapný (na všechny nevhodné Sarkozyho poznámky reagovala pobaveným smíchem či přitakáváním), guvernérčin štáb sám informoval novináře.
Video z rozcvičování a nástupu základní pětky New Jersey Nets na zapáse NBA minulý týden v Paříži (9. října). Natočil digitálním foťákem a sestříhal syn Vavřík.
Myslel si, že Michael Palin je nejvtipnější Palin ... ale teď ho předběhla kandidátka na viceprezidentku Sarah Palinová. Je jako krásný papoušek, který se naučí proslov, výborně ho přednese, ale vůbec neví, co říká.
Otevřít pornostránku v práci může v lepším případě znamenat trapas (zvlášť když máte hlasitě zapnuté reproduktory), v tom horším pak problémy se šéfy a možná i výpověď. Laskaví vyhledávači zajímavých stránek proto tipy na TYHLE stránky označují zkratkou NSFW neboli "not safe for work". Výjimečně se pak můžeme setkat se zkratkou SFW, tedy "safe for work", a to v těch případech, kdy ta či ona stránka má šťavnatý název, ale ve skutečnosti nevinný obsah. Zkratku SFW zvolila pro svou internetovou kampaň firma Diesel vyrábějící džíny. Jde o zábavnou a velmi šťavnatou komplilaci pornozáběrů, převážně z osmdesátých let. Citlivá místa v obraze jsou však npřekryta vtipnými animacemi. A tak se v tomto sestřihu například tradičně jí banán či jezdí na koníčkovi, ale také invenčně hraje na harmoniku (foukací i tahací) nebo střílí z kanónu. Video poutá na velkou party, kterou bude dělat Diesel v mnoha světových městech 11. října na oslavu svého třicetiletého výročí. Malá rada na závěr: byť je toto video označeno mezinárodně uznávanou zkratkou SFW, pokud děláte u upjatých zaměstnavatelů, radši si jeho zkouknutí stejně nechte na doma.
Znáte ten protivný vysoký zvuk, který se ozve, když pneumatikou najedete na dálnici na krajnici? Způsobuje ho jemné zvlnění povrchu a jeho cílem je vzbudit řidiče, kteří by náhodou usnuli za volantem. Pneumatiky však mohou tímto způsobem zahrát i melodii, a dokonce z klasické opery. Automobilka Honda takto v rámci kampaně na jeden ze svých vozů upravila jednu silnici v Lancasteru v americké Kalifornii. Když po ní jedete správnou rychlostí, zahrají vám vaše pneumatiky předehru ze slavné Rossiniho opery Vilém Tell. Silnice je samozřejmě vyhledávaná turisty, místní obyvatelé jí však už mají plné zuby. Slyšet každý den třeba i několikrát stejný hudební kus se omrzí každému. Obyvatelé Lancasteru proto žádají buď obměnu repertoáru, anebo ještě lépe návrat k tichu.
Když se filmová kvalita "srazí" s pornem. Aneb Kubrick jinak
Tip na hezký večer u televize? To je jasné, co se nás mužů týče, tak jedna pizza v krabici, dvě tři plechovky piva a k tomu buď Kubrick, anebo porno. Případně kombinace obojího. Osvícení neboli Shining patří ke Kubrickovým mistrovským kusům a Jack Nicolson v podobě „zablokovaného“ spisovatele Torrenta je jedna z vůbec nejděsivějších filmových postav. Sexxxing je pornografická parodie téhož z roku 2005. Hlavní hrdinkou je slečna Torrentová, která se získá místo manažerky ve společnosti vyrábějící pornografii. Pak ji ovšem začne pronásledovat dvojice posedlých lebiček …
Jižní část pražského okruhu je jednou z nejočekávanějších silničních staveb současnosti, plánje se přitom už více než šedesát let. Komunikace spojující dálnici z Brna a z Plzně by měla významně ulevit pražské magistrále i tzv. jižní spojce a Barrandovskému mostu, které jsou dlouhodobě přetíženy, především nákladními auty. Dálniční obchvat povede po dlouhých mostech i tunely. Kudy přesně a jak stavba bude vypadat, ukazuje velmi hezká videovizualizace. Za zmínku stojí především dálniční křižovatka u Lahovic. Jestli jednou někde přistanou ufouni, tak to bude určitě tady. U tak spletité a nepřehledné stavby budou čekat nejpravděpodobnější výskyt vysoké inteligence.
Warholovských patnáct minut slávy se smrsklo na dvanáct vteřin, ale nic jiného jsme v rychlém jednadvacátém století nemohli čekat. Tak jako blogy upozadil nástup internetového videa, zdá se, že mikroblogování (ano, zase ten Twitter) teď něco podobného velmi brzy čeká. Ve fázi „alfatestování“ je nový web nazvaný 12 vteřin.
Právě tolik času mají registrovaní uživatelé, aby něco natočili (nejspíše sami sebe) a pak to publikovali na webu. Jde o podobné omezení jako 140 znaků u Twitteru, byť je to přece jen o něco technicky náročnější. Ovšem přístroje umožňující natáčení videa dnes máme všichni, a jsou to převážně mobilní telefony či digitální fotoaparáty. Ty umějí pohyblivé obrázky zaznamenávat dokonce až překvapivě kvalitně. Z telefonu lze však zase video rovnou odeslat, a to na speciální emailovou adresu, kterou každý uživatel dostane.
Registrace je zatím omezena pouze pro pozvané, ale o pozvánku si můžete jednoduše zažádat. Stane se „dvanáctivteřinové sebevystavování“ velkým fenoménem, jak někteří blogeři předpovídají? Počkejme a uvidíme. Myšleno doslova.
Včera vpodvečer jsem se chtěl projet na kole, ale když jsem viděl hrozivě černé mraky od Prahy, radši jsem se otočil a vrátil. Obvykle to nedělám, ale nemohl jsem z hlavy dostat video, které jsem viděl dopoledne. Natočila ho žena na balkóně svého bytu, když se rozhodla nafilmovat bouřku. Jeden z blesků ji zasáhl, údajně projel tělem od levé ruky, v které držela kameru, až po pravou ruku, kterou se držela za kovové zábradlí. Prý se jí nic nestalo. Nevypadá to jako podvod. Hrozné je zejména to zaječení na konci. Sakra, přece se ve čtyřiceti nezačnu bát bouřky?
Jak vypadala Země letos 29. května ze vzdálenosti 50 miliónů kilometrů? Možná odpovíte, že stejně jako den předtím anebo den potom. Ano, to je pravda, ale tento den je zachycený na videu, který vytvořila NASA ze snímků pořízených sondou Deep Impact (ano, to je ta sonda, která vyslala "projektil", který se před třemi roky srazil s kometou Tempel 1). Je to fascinující video. A ano, ta koule, která záběrem prolétne, je opravdu Měsíc.
Nejsem příznivec metalu, ale tohle video není špatné. Ruská historie v kostce. Zlotřilí zombie, týraný pracující lid (s velkými přednostmi!) a neohrožený Gorbačov. Západní požitky padají z nebe. Konec dobrý, všechno dobré.
Které důležité filmy měly světovou premiéru v červnu? Tak například kreslená pohádka Kung Fu Panda nebo napjatě očekávaný hollywoodský thriller Wanted ruského režiséra Bekmambetova. No a pak také nové internetové video Matta Hardinga nazvané: "Kde je zatraceně Matt?" To předešlé z roku 2006 vidělo jen na YouTube přes deset miliónů lidí.
Porovnávat velké studiové filmy s obyčejným videem je možná troufalost, ne ovšem v tomto případě. Harding ho natáčel čtrnáct měsíců ve 42 zemích. Účinkuje v něm v hlavní roli, kromě něj se však v obraze objeví stovky komprazistů. A ve výsledku je to skvělá práce. Jaký je obsah filmu? Jednoduchý. Harding tančí svůj typický tanec v různých světových lokalitách. Někdy sám, jindy s místními lidmi. Ale vždycky se nakažlivě usmívá a přímo vyzařuje pozitivní energií.
Harding je typickou internetovou celebritou. Stal se jí vlastně náhodou, když před pár lety pořídil kdosi první video, které zachycovalo, jak tancuje. Je to zvláštní druh tance, kdy zvedá střídavě kolena do výšky a mává rukama. Vypadá, asi jako kdyby šlapal zelí. Žádnou taneční soutěž by s těmito kreacemi nevyhrál, ale pohled na něj je pozoruhodným způsobem lerační a až nakažlivě optimistický. „Tancoval jsem takhle vždycky,“ řekl Harding deníku Los Angeles Times, když se už proslavil. „Takhle tancují děti ve dvou nebo ve třech letech. Většina z nich toho pak nechá, ale mně to zůstalo.“
První videa natočil Harding jen pro pobavení kamarádů a příbuzných. Natáčel se, jak tancuje v různých koutech světa, a později k závěrům domixoval hudbu. Když viděl, jaký mají videa úspěch, dal je ke stažení na Internet. Viděly je statisíce lidí ještě před boomem videa, který nastartoval portál YouTube. A když se amatérská videa stala módou, udělalo to Matta Hardinga vskutku celosvětovou celebritou.
Harding pracoval původně jako tvůrce počítačových her. Byl zaměstnanec australské firmy. Psát scénře a dialogy pro hry, kde se všichni navzájem střílejí, ho prý frustrovalo. Svým šéfům navrhl, aby cílem příští hry bylo postřílet všechny lidi na světě. Myslel to jako ironii, ale oni to vzali vážně, a tak dal výpověď. Od té doby cestuje. Natáčení úspěšných videí s milióny diváků mu umožnilo najít způsob, jak své cestování po světě finacovat. A ještě se přitom skvěle bavit.
V "dřevních dobách" televize v padesátých letech se reklamy vysílaly často živě, teď v supermoderní éře Internetu se k tomu reklamní agentury opět obloukem vracejí. Vskutku parádním návratem je reklama na Hondu, kterou odvysílala britská soukromá stanice Channel 4 ve čtvrtek 29. května. V tříminutovém spotu hraje hlavní roli devatenáct parašutistů, kteří během volného pádu vytvoří ve vzduchu formace ve tvaru písmen H, O, N, D a A. Co je na tom tak pozoruhodného? Seskok se uskutečnil ve Španělsku nedaleko Madridu a britští diváci ho večer deset minut po osmé mohli sledovat v přímém přenosu.
Všechno se mohlo pokazit: počínaje počasím a konče (v tom nejvíc katastrofickém scénáři) padákem některého z parašutistů. Problémem by bylo i to, kdyby letadlo nebylo ve správný čas na pravém místě. Ale vše nakonec vyšlo a jen písmeno D bylo na chvíli špatně čitelné kvůli mrakům. Reklamní agenturaWieden + Kennedy si mohla gratulovat. Byl to asi jeden z nejodvážnějších reklamních projektů poslední doby. A dopadl dobře i z komerčního pohledu.
Reklamní spot sledovalo na začátku 2,1 a ke konci dokonce 2,2 miliónu diváků. Když k tomu připočteme bezplatnou publicitu v médiích po celém světě, zadavatel reklamy mohl být spokojen. Vše sice stálo nemalé peníze, ale byly dobře vynaložené.
Další statisíce a možná i milióny lidí uvidí spot ještě na Internetu. Buď záznam přímého přenosu, anebo "běžný" spot, který reklamní agentura nasadila poté. Vysílá se v televizích i biografech. Je technicky i obsahově mnohem dokonalejší (písmena zmíněné značky v něm vytváří dokonce padesát parašutistů), ale samozřejmě chybí "adrenalin", který dodalo živé vysílání. Nejde přitom o nijak originální nápad: živé reklamy se objevují i na amerických televizích, vystupují v nich však obvykle herci ve studiu. I tak mají však tyto reklamy mnohem větší sledovanost než ty klasické.
Jde o další pokus, jak zastavit pokles sledovanosti televizních reklam. U televizorů je zkrátka méně lidí, a čím dál víc z nich navíc používá různá technická zařízení, která umožňují reklamní časy buď "přeskočit", anebo vymazat z pořízeného záznamu. Jaký je proti tomu recept? Především originalita a zábavnost, i když o ty se tvůrci snažili vždy.
Loni agentury experimentovaly s reklamami, které po vzoru serverů jako YouTube natáčeli amatéři a do televizního vysílání se pak dostaly jen ty nejlepší. Ale ani to moc nezabralo. Teď tu máme živé vysílání. Diváci ho přijali dobře a dávají mu přednost před sledovámí dokonalých, ale stále stejných (a tedy nudných) reklamních spotů. Uvidíme, jak dlouho však tento zájem zhýčkaným konzumentům mediálního obsahu vydrží.
Myslet si každý může cokoliv. Ale když už vehementně a na veřejnosti obhajuje nějaký názor, měl by mít dobře zjištěná fakta, která s tím souvisí. Jinak se totiž může snadno dostat do prekérní situace. Přesně to se stalo pravicovému rozhlasovému moderátorovi Kevinu Jamesovi v televizním pořadu Hardball na americké stanici MSNBC. A byla to hodně ošklivá „havárie“.
Na začátku byl výrok prezidenta Bushe, který prezidentského kandidáta Baracka obvinil s „appeasmentu“. Tenhle termín označuje snahu některých demokratických politiků vyjednávat a snažit se najít společnou řeč s diktátory. Nejčastěji je historicky spojován s jednáními, které vedly západní mocnosti ve třicátých letech s Hitlerem ve snaze odvrátit válku a která vyvrcholila Mnichovskou dohodou, a následným rozpadem Československa.
Appeasment jako projev slabosti je nejčastějším argumentem zastánců „tvrdé linie“, kteří tvrdí, že za určitých okolností lze v politice dosáhnout výsledků pouze silou, někdy i vojenskou. Neboli že s diktátory a nedemokrfatickými politiky se nemá vyjednávat, ale je třeba je porazit. Tato logika ostatně byla i za obhajobou spojenecké války v Iráku.
Kevin James přirovnal Baracka Obamu k bývalému britskému premiérovi Nevillu Chamberlinovi, který byl právě jedním z politiků, kteří podepsali Mnichovskou smlouvu. Moderátor Chris Matthews se však Jamese zeptal, jestli ví, co Chamberline udělal špatného. Ten o tom zjevně neměl nejmenší potuchy. Jen křičel, že Chamberline byl „appeaser“.
Následovalo brilantních pět minut, během kterých moderátor položil zmíněnou otázku celkem devatenáctkrát a nakonec donutil Jamese říct, že o Chamberlinových skutcích nemá nejmenší ponětí. Nakonec mu učitelsky vysvětlil, že appeasment v Chamberlinově podání znamenal nikoliv „mluvit s nepřítelem“, ale „dát mu půlu Československa“.
Oba rozhovory jsou dobré příklady, jak se má novinář ptát. Že je možné zůstat profesionální a zdvořilý, a přitom svého hosta položit na lopatky. Chce to jen „maličkost“: být vzdělaný, inteligentní a vtipný. Hlásí se někdo?
Sledujete "perfektní ženu", kterou propaguje společnost AI Robotics sídlící v Japonsku. Její dva zakladatelé, experti na robotiku, zasvětili tři roky života výrobě "umělé" ženy, která by splnila představy a nároky každého muže. zde je výsledek! Veřejnosti bude "produkt" představen 11. června, od 14. června bude možné objednávat pannu jménem Lisa (pozdější přejmenování samozřejmě možné!) na firemním webu. Tamtéž lze shlédnout i dojmy prvních testovacích zákazníků. Nepochybně jde o habaďůru, nejspíš virální kampaň na nějaký produkt nebo službu. Seznamovací agenturu? Kosmetickou firmu? Advokátní kancelář specializující se na rozvody? Nemám tušení. Tipnete si?
Časopis New Yorker zveřejnil před časem na svém webu video muže, který zůstal téměř celý víkend uvězněn v kabině výtahu jednoho z manhattanských mrakodrapů (a tento zážitek mu změnil život, protože se mnoho let soudil o vysoké odškodné, a dnes je bez práce).
Klip se stal jedním z nejpopulárnějších internetových videí, filmovým fajnšmekrům však zároveň připomněl slavný krátký film Antonia Mercera z roku 1972. I ten je dnes ke shlédnutí na YouTube. Jmenuje se La Cabina neboli Telefoní budka a je o muži, který jednoho krásného slunečného dne zůstane uvězněn v telefonní budce a jakkoliv se tato epizoda zdá zpočátku být komickou či maximálně trapnou, brzy začíná být jasné, že se hlavní hrdina stal součástí událostí, které sám nemůže ovlivnit a z kterých není úniku.
Film získal prestižní americkou cenu Emmy a podle kritiků byl metaforou tehdejší politické situace ve Španělsku, i bez těchto konotací je však strhujícím, pětatřicet minut trvajícím hororem. Budete ho sledovat bez dechu … a možná v duchu děkovat rozvoji moderních technologií, které telefonní budky poslaly na smetiště dějin. Dobře jim tak, byly to zákeřné a bezcitné zrůdy.
Steve Ballmer přijede ve čtvrtek do Prahy. V Budapešti dostal vajíčkem ...
Šéf Microsoftu Steve Ballmer opravdu šlape svému předchůdci Billu Gatesovi na paty. Ten byl v minulosti několikrát na veřejnosti trefen šlehačkovým dortem, Ballmer nyní čelil útoku vržených vajec. Stalo se tak na přednášce na univerzitě Budapešti, kde jeden z účastníků obvinil Microsoft z krádeže "milard z peněz daňových poplatníků". Hodil pak na Ballmera asi tři vejce, zatímco se šéf Microsoftu pohotově schoval za katedru. Vše je zaznamenáno na videu a již publikováno mimo jiné na YouTube. Když protestant odcházel, kamera zabrala nápis na zdní straně trička "Microsoft = korupce". Ballmer později řekl, že to bylo poprvé, kdy na něj někdo házel vejci - lépe řečeno se mu to naposledy stalo v roce 1966, ale to mu bylo deset, a v takovém věku se to nepočítá. Ve čtvrtek bude Steve Ballmer na návštěvě Prahy. Zažije opět něco nového?
Padesátá léta musela být krásná. Aspoň v Americe, jak to prozrazují dobové reklamy. „Miláčku, tvá káva se nedá pít!“, říká muž ráno své ženě, když se ho ptá, co by mu udělalo radost k narozeninám. Mluví a vypadá vážně jako úchyl, ale ta dobrá žena se málem zhroutí. Manželství je v troskách! Ale naštěstí je tu zkušenější přítelkyně, která poradí kávu Folgers. Muž je spokojen a zdá se, že nakonec večer ještě ženě dovolí, aby ho manželsky obšťastnila. Zhruba takový je obsah padesát let staré televizní reklamy na zmíněnou kávu. Kde jsou ty časy! „Miláčku, tvá káva se nedá pít,“ říkám ženě ráno, jen pro ten pocit pána tvorstva. „Jaká káva? Není ti něco?“, diví se manželka. „Ale nic,“ mávu rukou. „Vaše káva je výborná,“ říkám o půl hodiny později prodavačce v nejmenovaném kavárenském řetězci, kde si kupuju kávu do papírového kelínku. Stačí půl století … a svět je vzhůru nohama.
Co udělá manželka bohatého muže, která je právě uprostřed nepříjemného a z jejího pohledu nespravedlivého rozvodu? Může se svěřit své nejlepší kamarádce. Může svou verzi rozpadu manželství povědět každému, kdo o to bude stát. Ale může to také všechno teatrálně vylíčit hned třem miliónům lidí na serveru YouTube. Tak jako Tricia Walsh-Smithová.
Devětačtyřicetiletá britská herečka a spisovatelka se rozvádí s o pětadvacet let starším Philipem Smithem, který je jedním z nejmocnějších mužů na britské Broadwayi. Je prezidentem společnosti, která vlastní řadu divadel a v Americe uvedla mimořádně úspěšné produkce muzikálů jako Chorus Line či Mamma Mia. Smith je bohatý muž, ale jeho žena získá po rozvodu pouze jejich společný dům na Floridě (a tam, jak víme od bývalého českého ministra kultury, jsou jen „důchodci a smrad“) a půlmiliónovou roční rentu. Většinu majetku zdědí dvě Smithovy dcery z prvního manželství. Jeho druhá manželka se cítí podvedená a zraněná.
Natočila proto video, ve kterém to jasně dala najevo. K divákům mluví v bytě na Manhattanu, který podle svých slov bude brzy muset opustit. „Co mám dělat? Možná skončím v parku,“ dojímá publikum. Ale vzápětí se mění v chladnou, bezcitnou dračici. Vytáčí číslo manželovy asistentky a říká jí: „Nevím, jestli to víte. Ale my s Philipem spolu nespíme.“ Nechává vzkaz, jestli by se jí manžel mohl ozvat, co má udělat s balíčky kondomů, které našla v bytě mezi jeho věcmi.
Je to zkrátka typické praní špinavého prádla na veřejnosti. V minulosti jsme už mohli vidět spousty videí, na kterých zhrzené přítelkyně či odkopnutí milenci „vzkazují“ svým bývalým partnerům, co si o nich myslí. Skoro vždy to způsobovalo rozpaky a působilo to trapně. Ale tentokrát je to poprvé, co YouTube slouží jako platforma pro vyřešení partnerských sporů mezi dvěma relativně známými osobnostmi. A hlavně, jde o desítky milióny dolarů.
Jde o precedens, který se bude opakovat? Těžko říct. Americká média se o kauzu živě zajímají, a tím ještě zvyšují populaitu zmíněného videa. Je možné, že nakonec půjde o jeden z nejsledovanějších klipů na webu. Právníci a psychologové se v názoru na čin devětačtyřicetileté herečky nemohou shodnout. Podle některých to Tricia Walsh-Smithová přehnala a video může být pro soud spíše přitěžující okolností. Podle jiných naopak její šance na vyšší odškodnění zvyšuje.
Jaká je pravda? Těžko říct. Právníci jí nejspíš poradili, aby se držela zpátky. Zhruba po týdnu proto její video z YouTube zmizelo. Lépe řečeno někdo smazal originální klip. Ale to už na tomto serveru kolovala řada kopií.
Jedno je jisté: lidé tyhle „přímé přenosy“ z životních krizí jiných lidí vyloženě milují. Není divu, že Walsh-Smithová přemýšlí o tom, že natočí pokračování. „Lidé by měli vědět, jak se celá věc vyvíjí,“ řekla v rozhovoru s jednou televizí. Rozumějme: když se jí nepodaří pumpnout brzy bývalého manžela, možná se aspoň prosadí jako videoshowmanka.
Seděli jsme v restauraci a čekali na polévku. Kolegovi se najednou objevil na tváři divný výraz, skoro jakoby obracel oči vsloup. Zároveň začal horečnatě hledat cosi po kapsách.
Znepokojeně jsem se zeptal, jestli mu není špatně. My čtyřicátníci už přece jen musíme počítat, že to s námi může kdykoliv seknout. Ale zamával rukou, že jako nic, a konečně našel to, co hledal. Byl to digitální fotoaparát. Ale zároveň dlouze a zklamaně vydechl.
„Zatraceně,“ řekl. „Zase to nevyšlo.“ Podíval se na mě vyčítavě. „Ale to kvůli tobě. Že jsi mě vyrušil.“ Nerozuměl jsem tomu. A tak mi vysvětlil, že se už dva týdny snaží nafilmovat při kýchnutí. „Musíš si dělt legraci,“ řekl jsem udivěně. „Myslím to naprosto vážně!“, odpověděl.
Zeptal jsem se ho, proč to dělá. „Nikdy jsem se při kýchání neviděl,“ řekl, ale když viděl, že mně to jako vysvětlení připadá nedostačující, tak dodal: „A pak chci to video taky poslat na jednu webovou stránku. Vyzvali uživatele, aby je posílali.“
Všechno prý odstartovalo video kýchajícího mláděte pandy, které je už déle než rok na serveru YouTube a vidělo ho přes deset miliónů lidí. Vznikl pak web, který uživatele vyzval, aby při kýchnutí nafilmovali buď sami sebe, anebo někoho jiného. Přišlo už přes tři sta příspěvků.
„A za to je nějaká odměna?“, zeptal jsem se. Kolega zavrtěl hlavou. „Tady jde o princip! Prostě ze zúčastnit a dokázat to.“ Stejně jsem tomu moc nerozuměl. Kdysi jsem měl oblíbenou stránku, kde byly záběry tváří lidí, kteří zrovna dosáhli orgasmu. Chápu, že pro někoho může být takový web … řekněme inspirativní. Ale kýchání?
Cestou z oběda jsem v tabáku kolegovi koupil malou krabičku šňupacího tabáku. „Že mě to dřív nenapadlo!“, řekl udiveně a zároveň obdivně. „Hned to někde o samotě vyzkouším!“ Večer mi volal, že kýchnul krásně. Jenže mu přitom fotoaparát vypadl z ruky a robil se. Až si koupí nový, vyzkouši to znovu. Ale se stativem.
Bacha na Apríla. Ano, dnes je ten den, kdy rostou špagety na stromech
"A pak přichází číšník se slavnostním jídlem. Jsou to samozřejmě špagety. Sklizeny chvíli předtím, usušeny na slunci a přineseny čerstvé přímo ze zahrady na stůl." Tak končí dnes už legendární reportáž BBC, kterou tato televize odvysílala 1. dubna 1957. A byť se moderátor rozloučil s diváky hlavní zopravodajské relace se slovy: "A přeji dobrou noc tento první den měsíce dubna!", nechaly se tisíce diváků napálit.
Reportáž o vesnici ve švýcarském Ticinu, kde se špagety pěstují na stromech a sklízejí na jaře, vzbudila velký ohlas. Televize nestačila odpovídat na dopisy, ve kterých se diváci ptali, zda je možné takový strom zasadit i v Británii a kde by se daly sehnat sazenice. Namáhavá práce, která spočívala v navěšování tisíců kusů špaget na švýcarský strom, se autorům reportáže vyplatila. Více či méně povedené žerty tropí novináři každý rok. Co to bude letos?
Není pravda, že psa baví aportovat nekonečně dlouho, ale každopádně to vydrží dělat déle, než jeho majitele baví aportovaný předmět házet. Z tohoto nepoměru bychom mohli vyvozovat, že psi s námi lidmi nemohou být nikdy doopravdy šťastní a že se logicky musí spokojit s málem. Ovšem pozor, recept na psí aportovací štěstí existuje! Jmenuje se automatický odpalovač tenisových míčků. Stačí psa naučit tento přístroj správně používat (nebo aspoň dávat tenisové míčky tam, kam patří), a jeho plnému uspokojení nic nebrání. Dobře sledujte jezevčíka na videu: tohle tenisové blbnutí ho baví určitě víc než nějaké norování s liškou.
Loni na podzim oslovil Stream.cz Martina Komárka, jestli by pro tento server nepřipravil nějaký videoprojekt politické satiry. Martin zase oslovil mě, jestli s ním nechci spolupracovat. Hledali jsme společně tvar, který by byl jednoduše (a relativně levně) realizovatelný. Toto je výsledek. Debaty pěti českých politických šéfů, namluvené imitátorem a doprovozené rychlým sesřihem fotografií. Uvidíme, jestli se tahle forma chytí. Na scénářích spolupracujeme s Martinem (jeden vždy píše, druhý mu dělá dramaturga). V rolích se střídáme. Toto je druhý díl, první napsal Martin a měl premiéru minulý týden.
Barack Obama vysvětluje svým příznivcům, proč odmítl nabídku Hillary Clintonové kandidovat jako její viceprezident. Někdo vás chce napálit. Somebody is trying to BAMBOOZLE you. Hezké slovo.
Česká a asi i většina světových médií od víkendu informují o incidentu, který měl francouzský prezident Sarkozy na zemědělském veletrhu v Paříži. Jakýsi muž v davu mu odmítl podat ruku, na což ho měl Sarkozy "poslat do háje" a počastovat silnějším výrazem (česká média ho překládají nejčastěji jako "vole" nebo "kreténe", BBC použila podle svých slov jemnější překlad v podobě: "Get lost then you bloody idiot, just get lost!"). Upřímně řečeno, na videu celá událost vypadá mnohem méně dramaticky, než když si o ně člověk čte v novinách.
Se zemědělci měli politici problémy vždyky, a to pravicoví i levicoví. Bývalý místopředseda britské vlády John Prescott byl kontroverzním politikem v mnoha ohledech, nejvíc se však proslavil svou rvačkou s devětadvacetiletým farmářem v roce 2001. Ten ho z blízkosti zasáhl vajíčkem do hlavy a zavalitý Prescott mu okamžitě dal jednu pěstí do zubů. Ochranka i kolemstojící pak oba museli od sebe odtrhávat. Ani jeden z nich nakonec nebyl obviněn, podle průzkumů veřejného mínění však lidé s politikem sympatizovali.
... a cítím, že chlap chce skoro víc, nežli si troufá ...
"Martina" není klasická Krylova hitovka, ale z jejího textu tak dýchá bezútěšnost normalizace, že si na ni vždycky vzpomenu, když slyším, že některý z prezidentských kandidátů kandidátů zase dolejzal u komunistů. Rozčiluje mě to a nelíbí se mně to, ale když si pouštím Martinu, zároveň cítím nostalgii k dětství. Pamatuju se, když jsem na Svobodné Evropě slyšel Martinu poprvé, a pamatuju se, jak jsme se o téhle písničce s Krylem bavili, když jsme psali v roce 1993 knížku Půlkacíř. Byla pro něj důležitější, než by si člověk mohl myslet. I pro mě je důležitá. Na YouTube kdosi publikoval skvělý videoklip, kde Martinu doplnil Štreitovými a dalšími fotografiemi. Teď před tou pitomou volbou je to zajímavý biják.
Nikde na světě si člověk nevychutná pocit moci, vlivu a jedinečnosti tak jako ve švýcarském Davosu. Účast na každoročním Světovém ekonomickém fóru je vyhrazena hrstce nejúspěšnějších manažerů, nejbohatších podnikatelů a nejznámějších hvězd showbyznysu. Ty doplňuje pár desítek pečlivě vybraných akreditovaných novinářů. A letos také dva známí a populární blogeři: Robert Scoble a Michael Arrington.
Světovou elitu obklopuje v Davosu armáda policistů a ochranných služeb, které po dobu konání akce tohle švýcarské městečko neprodyšně uzavřou. Ale kdo se jednou dostane dovnitř, už žádné bariéry překonávat nemusí. Může prohopdit pár slov s bývalým britským premiérem Tonym Blairem, maďarským předsedou vlády nebo třeba se zpěvákem Bonem Voxem. "Přístup ke komukoliv je prakticky neomezen," píše na Michael Arrington na svém blogu TechCrunch.
Jeho kolega bloger Robert Scoble s těmito lidmi nahrává rozhovory. Na webu Qik.com jich zveřejnil asi padesát. Jsou často zajímavější než ty, které ve zpravodajských příspěvcích vysílají televize. Scoble je přitom nenatáčí digitální kamerou a dokonce ani fotoaparátem, nýbrž mobilním telefonem. Funguje to tak, že například na chodbě nebo v restauraci vidí někoho zajímavého, a rovnou mu položí pár otázek.
A pozor, je to živé vysílání prostřednictvím mobilních sítí a Internetu. Diváci mohou ještě během rozhovoru psát své vlastní otázky nebo komentáře, které Scoble vidí přímo na displeji. Takhle natočil například rozhovor s Michaelem Dellem, zakladatelem firmy vyrábějící stejnojmenné počítače. Jediným omezením je kapacta baterií v telefonu, které vydrží jen asi dvacet minut přímého přenosu. Ale i tak je to žurnalistická revoluce.
Opravdu žurnalistická? Dvaačtyřicetiletý Robert Scoble sice žurnalismus v osmdesátých letech studoval, ale studia žurnalistiky a masové komunikace na Státní univerzitě v San José nedokončil. V devadesátých letech pracoval na různých poziích především v technologických firmách. Kocem devadesátých let začal blogovat, což se stalo nejdřív jeho koničkem a později i profesí.
Proslavil se jako zaměstnanec firmy Microsoft, pro kterou pracoval v letech 2003 až 2006. Měl titul "technology evangelist", tedy člověk zabývající se prosazováním a popularizací nových technologií. Součástí jeho pracovní náplně bylo psaní blogu. Na něm čtenářům říkal o technologiích i dění uvnitř Microsoftu víc, než měla k dispozici média. Byl nezvykle otevřený a někdy i kritický, ale právě proto byl oblíbený.
Jak napsal týdeník Economist, Microsoft vděčil v té době Scobleovi mnohé za to, že zlepšoval jeho často pošramocenou pověst u zákazníků i partnerů. Některá média dokonce pro člověka v jeho pozici začala používat nový termín "mluvčí - bloger", neboli "spokesblogger". Čistě formálně neměl v Microsoftu nikdy příliš významnou pozici, ale když v roce 2006 oznámil odchod, byla to velká událost.
Pracoval něco přes rok v nově společnosti PodTech.net, od března 2008 nastoupí jako zaměstnanec do vydavatelství časopisu Fast Company. Bude zde mít na starosti nové videokanály, které budou vysíolat podobný program, jako natáčel na Světovém fóru v Davosu. Na svém blogu napsal, že ho hodně lidí přemlouvalo, aby si založil vlastní firmu a zkusil štěstí v byznyse, ale k tomu nakonec nenašel odvahu.
Ta naopak nechybí druhému "davoskému blogerovi", kterým byl Michael Arrington. Šestatřicetiletý bývalý právník provozuje blog TechCrunch, který patří do desítky nejčtenějších na světě. Konkuruje zavedeným technologickým zpravodajským webům, a často má i lepší informace. Byl například prvním médiem, které informovalo o chystaném prodeji serveru YouTube společnosti Google v září 2006.
Arrington - podobně jako mnozí ostatní blogeři - zároveň je a není novinář. Vytváří obsah, kterým chce informovat a zaujmout čtenáře. Poskytuje jim informace, které považují za relevantní a které mohou mít velký význam. Jak například napsal v roce 2006 list Wall Street Journal, když Arrington napíše o nějaké nové službě, mohou její provozovatelé čekat, že dostanou zajímavé nabídky od investorů.
Problém je v tom, že TechCrunch se tváří jako zpravodajský server, ale ve skutečnosti jím není. Profesionální novináři musí dodržovat určitá etická pravidla, Arrington je však jako bloger zároveň byznysmenem a novinářem. Prodává inzerci, čas od času pracuje například jako poradce pro firmy, o kterých píše, a někdy do nich i investuje. Dostává se tak velmi často do situace, kterou lze popsat jako střet zájmů. Může třeba o nějaké firmě psát pozitivně jen proto, aby zhodnotil své investice.
Nic to nemění na tom, že zpravodajství blogerů bývá zajímavé a živé. Platilo to o tom, jak oba blogeři informovali z Davosu. Každoroční ekonomická fóra bývají ve znamneí otázek, které trápí svět, ale na které neznáme odpovědi. K tém méně důležitým, ale stejně zapeklitým se dnes řadí i ta, jak blogy a podobný webový obsah změní v příštích letech média.
Čech Jan Pinkava má šanci na Oscara za svůj podíl na filmu Ratatouille, který dpostal jednu z nominací na Oscara za celovečerní animovaný film. Méně se už mluví o kategorii krátkých animovaných filmů. Většina z nominovaných snímků je na webu (odkazy jsou na blogu TickleBooth), zvlášť ruský snímek Moje láska má úžasnou atmosféru. A taky mi připomněl, že jsem skoro zapomněl ruštinu.
Mnoho veřejně známých lidí v Česku má problémy vyslovit správně "r", kardinála Vlka zradilo v nedělních Otázkách písmeno "l". A zrovna v tak citlivě věci u tak citlivého slova! Doufejme, že tahle kardinální chyba nakonec vyrování státu s církvemi nezhatí.
Jak by vypadaly webové stránky, kdyby se proměnily v návštěvníky teenagerského večírku? "Ukážu ti to tady. Já znám každého!", říká přesvědčivě dívka u vchodu. Je to takový ten typ správňácké spolužačky, která si ví vždycky rady. Až pak si všimneme, že má na halence nálepku Google. Každý kouká na prsa dívky s vizitkou "Ohodnoť můj výstřih", zatímco "Flickr" jí tajně fotí zadek. Kluk s kapucí a v džínách se snaží prodat malého mosazného jednorožce (eBay), zatímco uhlazený mladý muž v obleku klade případným zájemcům otázku: "Pokud se vám líbí tohle, mohl bych vám doporučit něco podobného?" Je to Amazon, samozřejmě. A tak dále. YouTube je prima tlouštík s kamerou a Wikipedia zase šprtka v brýlích. Dobrý nápad! Klip vyrobil server Cracked.com. Reklamní slogan zní: Jak to dopadne, když Googliny rodiče odjedou na víkend pryč z domu.
Zajímavá nahrávka! Paul McCartney a Kylie Minogue zpívají písničku Dance Tonight z Maccova alba Memory Almost Full (2007). Bývalý Beatle v ní hraje na mandolínu, kterou si koupil v londýnském obchodu s použitými hudebními nástroji. Jak řekl v jednom rozhovoru, vždy když na ni zkoušel hrát, začala jeho tehdy dvouletá dcera Beatrice okamžitě tancovat. Písnička se pak prý "napsala sama". Firma Apple koupila písničku do jedné ze svých televizních reklam. Duet s Minogue vysílala BBC2 před půlnocí na Silvestra 2007. Proto jsou zhruba od poloviny písně v levém dolním rohu hodiny ukazující těsně před dvanáctou. McCartney ve zmíněném pořadu zpíval ještě písničku Got To Get You Into My Life (ke stažení ve formátu wmv).
Lidové noviny: Na YouTube boduje Jožin. Díky Polákům
Bude Ivan Mládek prvním českým "youtubovým" milionářem? Vše tomu nasvědčuje, a mžná jím již je. Když posčítáme počet shlédnutí všech jeho klipů (nejčastěji Jožin z bážin), dostaneme se k číslu právě koelm miliónu. Mládek tak spolehlivě utíká všem ostatním, v Česku momentálně populárnějším interpretům.
Důvodem je "bažinománie" v Polsku, na kterou upozornily Lidové noviny. Jak píše Luboš Palata, není přesně jasné, zda Poláky na třicet let starém záznamu ž tehdejší Československé televize baví nejvíc samotná Mládkova píseň (jejíž obsah zprtostředkovávají polské titulky), diskotanec zachmuřele se tvářícího Ivo Pešáka, anebo prostě zvuk samotné češtiny, která prý vždy Polákům připadala trochu legrační.
Klip každopádně vykazuje všechny znaky velkého youtubového hitu. Vznikly už první parodie a remixy: například diskoverze či sestřih na hudbu Prodigy. Zda nečekaná a kuriózní popularita hlavnímu protagonistovi něco přinese, je nejisté - úspěch na YouTube v drtivé většině případů neznamená nic víc než "pouhou" slávu. Mimochodem, polské majitele má i doména jozinzbazin.com. Patří stejnojmenné firmě produkující krátké nezávislé filmy - ten poslední se jmenuje Good Morning a je především výtvarně pozoruhodným dílkem.
Co by rodiče měli říct svým dospívajícím dětem, když jsou ven? "Chovej se slušně, nekupuj ani neprodávaje drogy a hlavně nenatáčej žádná nebezpečná videa na YouTube!" Jako konkrétně třeba to, na kterém si teenager lehne mezi koleje, před sebe položí kameru a čeká na jedoucí vlak. Fujtajbl! Je to děsivá podívaná a vsadím se, že až budete v té části, kdy nad kamerou drnčí vagóny, budete s vytřeštěnýma očima přitiskmutí ke klávesnici. Tak jako já.
Může být politika sexy? V Česku asi dost hloupá otázka. Zdá se však, že americké prezidentské volby tenhle potenciál mají. Odhaduje se, že zajímají a zřejmě i přitáhnou k volebním urnám víc mladých lidí než kterékoliv předešlé volby v nedávné historii. Důvodem může být i to, že politika do značné míry opanovala Internet.
Řeč ovšem není o seriózních debatách nebo dokonce analýzách, ale zábavě. A jak symbióza internetové zábavy a politiky funguje, ukazuje asi nejlíp kauza hudebního klipu „Jsem zamilovaná do Obamy“. Na serveru Youtube ho od června loňského roku vidělo pět miliónů lidí. Mnohá média ho koncem prosince vyhlásila nejlepším webovým videoklipem roku 2007.
Hlavní hvězdou zhruba tříminutového videa je čtyřiadvacetiletá modelka Amber Lee Etingerová. Prochází se po Manhattanu a přitom se vyznává z lásky k osmačtyřicetiletému senátorovi, kterého poprvé viděla na mítinku v roce 2004. Obamovo jméno má na tričku i na červených kalhotkách. Klip je plný erotických póz a dalších sexem nabitých záběrů. „Nemůžu čekat do roku 2008,“ zpívá vyzývavá a vnadná brunetka.
Jde o parodii, samozřejmě. Ettingerová je příležitostná herečka, pro kterou je dívka zbožňující černošského politika a jednoho z horkých kandidátů na prezidentský úřad jen jednou z mnoha dalších rolí. „Samozřejmě pana Obamu znám. Vím, kdo je a jaké jsou jeho názory. Ale jestli ho budu volit? To nevím,“ řekla v jednom z televizních rozhovorů poté, co se díky zmíněnému videu proslavila.
V klipu přitom ani nezpívá, píseň složila a nazpívala zpěvačka Leah Kauffmanová. A mužem, který celý projekt vymyslel a zrealizoval, je dvaatřicetiletý newyorský marketingový expert Ben Relles. Koncem května 2007 dal na jednu webovou stránku inzerát, že hledá filmaře. Přihlásili se mu dva a všichni společně ještě týž den začali točit. Hrubý materiál měli hotový za šest hodin, necelé dva týdny trvalo stříhání a finalizace. A 13. června 2007 video publikovali na serveru YouTube.
Stalo se okamžitým hitem, na který odkazovali blogeři. Jen za prvbních pět hodin ho vidělo víc než tisíc diváků. Hned další den si klipu nevyhnutelně všimla klasická média. Ukázky se objevily v televizních zprávách i v oblíbených nočních diskusních pořadech. O videu referoval deníky Washington Post a New York Times, zmínka se objevila dokonce v týdeníku Economist.
Video rozvířilo i seriózní politické vody. Obamovi konkurenti se zpočátku domnívali, že video má senátorovu kampaň podpořit a obvinili ho z nevkusu. Ale zmatek vnesl klip i do Obamova týmu. Sám Obama se k němu zpočátku vyjadřoval vyhýbavě. „Takových věcí se teď na webu asi objeví víc,“ řekl tři dny poté, co byl klip zveřejněn. Až později ho v rozhovoru s reportérem agentury Associated Press odsoudil a řekl, že video „rozrušilo“ jeho dvě dospívající dcery.
Relles sice novinářům řekl, že je Obamův politický příznivec, ale že projekt v žádném případě nenatočil proto, aby mu pomohl do Bílého domu. Jestli měl klip někoho propagovat, tak především samotné tvůrce. Relles chtěl coby „digitální stratég“ ukázat, jaký dopad a efekt může mít internetový marketing. Což se mu povedlo dokonale.
Založil satirickou politickou stránku Barely Political, která funguje dodnes. Trička a kalhotky, v kterých Etingerová účinkovala, se prodaly v internetových aukcích (a výtěžek byl věnován charitě pomáhající bezdomovcům). A především, byla natočena další videa.
Některá připravil opět stejný tým jako to první. V polovině července 2007 to byl klip Obama Girl versus Giuliani Girl. Kromě Etingerové v něm účinkuje dalších pět půvabných dívek. Dvě trojice kamarádek se dohadují o tom, který z kandidátů je lepší: zda demokrat Obama, anebo republikán a bývalý newyorský starosta Giulliani.
Prostředky boje jsou různé: od polštářové bitvy přes poměřování sexuální přitažlivosti až po seriózní diskusi. „Není to už jen milostná píseň, ale spíše taková hudební debata,“ řekl Ben Relles deníku Washington Post. „Pustili jsme se do některých seriózních témat, jako jsou třeba válka v Iráku nebo to, že se Giulliani přirovnal k Ronaldu Reaganovi.“ Video vidělo méně diváků, ale i tak to byly téměř dva milióny.
Co je však důležitější, původní klip se stal inspirací pro mnoho dalších tvůrců, kteří s originálním týmem neměli nic společného. Asi největší úspěch mělo video další přitažlivé mladé dívky, sedmadvacetileté zpěvačky Taryn Southernové, která natočila parodii o své lásce k Hillary Clintonové, a to pod názvem Hot4Hill.
Neúspěšná soutěžící z televizního pořadu American idol v ní v roli školní učitelky zpívá, že Hillary má něco, co Barack Obama nemá, a udiveným školákům ukáže nápis „vaječníky“. Klip má mnohem víc sexuálních narážek a méně humoru, ale přesto i ten vidělo přes milión lidí. A se Southernovou udělala rozhovor mimo jiné i televize CNN. Zpěvačka v něm prohlásila, že není ani Clintonové fanynka, ani lesbicky orientovaná.
Internet tak provbouzí novou vlnu zájmu o politiku. Je to vlna velmi kontroverzní, protože je v ní víc obnažených poprsí a vystrčených zadků než politických cílů a volebních slibů. Ale nic to nemění na tom, že může výrazně ovlivnit to, kdo bude příštím americkým prezidentem.
Kdo tvrdil, že Bill Gates nemá smysl pro humor? Zakladatel firmy Microsoft se zařadil mezi všechny ty internetové uživatele, kteří na YouTube a podobných serverech publikují vlastní videozáběry. Natočil s "kamarády" klip zachycujíci to, jak si představuje svůj poslední den coby stálého zaměstnance v Microsoftu. K tomu dojde už brzy, konkrétně letos v červenci. Bill Gates pustil své video na svém tradičním, a zároveň posledním projevu na veletrhu CES v Las Vegas. A jistěže to není obyčejné domácí video: konec konců v něm hrají například George Clooney, Bono Vox či Albert Gore.
Na Gatesově rozlučkovém, zhruba sedmiminutovém klipu nepochybně pracoval tým špičkových profesionálů s rozpočtem, za který by se asi nemusel stydět ani průměrný český celovečerní film. Ale nic to nemění na tom, že je to video mimořádně vtipné a sympatické. Začíná v šest ráno, kdy Bill Gates nasedá do modrého, levně vyhlížejícího Fordu Focus, na střeše zapomene položenou aktovku i s termoskou a vyráží do práce. "Je těžké uvěřit, že je to opravdu tady," komentuje poslední Gatesův příchod do kanceláře Steve Ballmer, současný šéf Microsoftu. "Ale je na to myslím připraven. Pracoval celkem tvrdě, něco si našetřil."
Podle svých dřívějších prohlášení se Bill Gates chce věnovat charitě, ve videu se však ukazuje, že by rád svou kariéru rozvíjel i jinak. Pracuje na své postavě v tělocvičně, kde pilně zvedá činky. "Už si můžu sundat tričko?", ptá se trenéra. "Ještě ne," opdovídá trenér, kterého hraje další hollywoodská hvězda Matthew McConaughey. O chvíli později natáčí píseň ve studiu a zkouší na kytaru. Vytáčí číslo Bono Voxe, který je zrovna na pódiu při koncertu. "Ahoj Bille. Mám teď trochu napilno," říká. Gates mu zabrnká něco na elektrickou kytaru. "Nebylo to to nejlepší sólo, jaké jsi kdy slyšel?" Po krátké rozpačité pauze mu Bono Vox říká: "Máme teď v kapele plno, bohužel."
A tak je to se vším. O svém hereckém nadání se snaží přesvědčit Stevena Spielberga a známému moderátoru Jonu Stewartovi zase telefonuje s nápadem, že spolu budou dělat pravidelný televizní pořad ("Promiň Bille, ale jsem právě v letadle a budu muset ten telefon vypnout," říká Stwart do telefonu ve své kanceláři). Ale Bill Gates se nenechá jen tak odradit. "Já vím, že jste teď strašně zaměstnaná. Ale už jste přemýšlela o ideálním kandidátovi na viceprezidenta?", ptá se Hillary Clintonové. Telefonuje také Baracku Obamovi a Alu Goreovi.
No a pak už přijde definitivní konec. Bill Gates si naskládá své věci z kanceláře do přepravky a odchází pryč. Přepravku samozřejmě nechá na střeše modrého Fordu, ale ta se na ní tentokrát neudrží a spadne na zem. Je to smutně vtipný konec klipu, který uzavírá moderátor televizních správ NBC: "Finanční trhy zůstaly na závěr historického posledního dne Billa Gatese v Microsoftu v klidu. A dovolte mi osobní poznámku: nám všem v NBC News bude chybět, že už nebudeme večer co večer referovat o tom brilantním a mocném, a taky přitažlivém a dobře vypadajícím lídrů mužů a žen. Jen škoda, že nikdy neutratil víc než sedm dolarů za holiče."
Na tohle video musel Bill Gates najmout opravdové profíky. Protože po jeho shlédnutí mě vůbec poprvé napadlo: Ten člověk nám bude chybět.
Rok 2007 byl na webu ve znamení videa, jedním z nejsledovanějších byl krátký film s názvem "Paní domácí". Jeho obsahem je krátká scéna o nájemníkovi, po kterém žádá zaplacení nájemného majitelka domu. Vyhýbavým chování hlavního hrdiny je rozčílená, a tak se nevyhne nějaké té vulgárnější nadávce. "Koukej zaplatit!" "Dám ti půlku, ano?" "Koukej zaplatit hned ... hajzle!" "Nemluv takhle se mnou!" Atakdále. Co je na tom tak vtipného? Roli paní domácí hraje mistrovsky dvouletá blonďatá dívka, která zcela jistě nemá ponětí o tom, co žvatlá (její repliky jsou pro jistotu doplněny titulky), o to srandovnější to však je. Zajímavé na 2:15 minut dlouhém klipu je i to, že si v něm roli zahrál "áčkový" hollywoodský herec Will Ferrell. Prolomil tak tabu, že internetové video je pouze pro více či méně talentované outsidera, nikoliv však pro zavedené profesionály. Ferrellův klip vidělo už přes padesát miliónů lidí a například časopis Time ho v prosincových žebříčcích zařadil na druhé místo desítky nejlepších videí.
Představte si, že najdete na chodníku peněženku. Co uděláte? Samozřejmě, nejdřív se podíváte, jestli není uvázaná na špagátě a nějaký bambula s vámi nehraje hloupou hru. Ale pak se sehnete a prozkoumáte obsah. Vevnitř je asi padesát korun, dvě tři staré účtenky, dárkový certifikát na tisíc korun a zlomené párátko. Ano, a také cedulka se jménem a adresou majitele. Co uděláte?
Odpověď na tuhle otázku zajímala webového návrháře Paula Kinsellu z města Belleville v americkém státě Illinois. A tak se rozhodl udělat zajímavý experiment: během měsíce "poztrácel" ve svém městě sto peněženek. Nakoupil jich dva tucty levně přes Internet a vloýžil do nich zmíněný obsah. Peněženky však nepřivázal na provázek, ale filmoval lidi, kteří je našli. A pak čekal, jestli svůj majetek dostane zpátky.
Výsledek? Celkem povzbudivý. Vrátilo se 74 peněženek (včetně obsahu), šestadvacet nálezců bylo nepoctivých. Kinsella si se získaným daty i trochu "statisticky" pohrál a zjistil, že poctivější jsou ženy než muži (peněženku vrátilo 86 procent žen a jen 61 procent mužů), běloši víc než černoši (strážci politické korektnosti prominou, ale peněženku vrátilo 79 procent "bílých" a 57 procent "černých") a starší lidé víc než mladší (poctivých bylo 88 procent "starých lidí", 81 procent "středního věku" a 56 procent "mladých").
Kinsella všech sto videí zaznamenávajících nález peněženky umístil na svůj web. Jsou zde i záznamy tří telefonických hovorů s lidmi, kteří se pokusili získat hotovost na základě (falešného) dárkového certifikátu v peněžence.
Je to zajímavý experiment, těžko z něj však vyvozovat nějaké zásadnější závěry. Pamatuji se, jak jsme před pár lety našli se ženou při výletě na kole kousek od Prahy naditou peněženku. Bylo v ní celkem dost hotovosti (kolem dvou tisíc), ale také několik kreditních karet a nejrůznějších dokladů. Majitel byl z Brna, telefonní číslo však v peněžence nebylo. Když jsme se vrátili domů, s pomocí Googlu se nám podařilo toho člověka vypátrat, mluvili jsme s jeho otcem v Brně a on nám dal synovo číslo mobilního telefonu. Ukázalo se, že je s přítelkyní na výletě u Prahy. Zatelefonovali jsme mu a ještě týž den večer si celý šťastný pro peněženku přijel.
Odmítám nařčení z poctivosti. Ono je to jinak: ten pocit uspokojení z dobrého skutku měl pro nás v daný moment mnohem větší hodnotu než nějakých dvou tisíc. Kdepak, takový nával uspokojení z vlastní ušlechtilosti takhle levně nikde nekoupíte. Nepřemýšleli jsme o tom ani vteřinu.
Ta nebezpečná úvaha zní takto: Jak velká suma by v peněžence musela být, aby člověku aspoň blesklo hlavou, že by ji nemusel vrátit? Počítám, že je u každého jiná. Deset tisíc? Ne, to bych peníze určitě vrátil. Padesát tisíc? Dejte pokoj s těmi otázzkami! A to stále mluvíme pouze o tom, že "bleskne" nápad. Věřím, že bych padesát tisíc vrátil, ale zároveň si uvědomuji, že některé věci se lehce napíšou, ale hůř udělají. Sto tisíc? Ušlechtilost je hezká věc ... ale víte, co si lze koupit za sto tisíc?
Komentátor, vydavatel, učitel, konzultant. Bývalý reportér Reflexu (1991 - 2003) a šéfkomentátor Lidových novin (2003 - 2005). Spolupracuje s Lidovými novinami, Reflexem, deníkem E15 i dalšími médii. Spoluzaložil Centrum pro online média.
"Martina" není klasická Krylova hitovka, ale z jejího textu tak dýchá bezútěšnost normalizace, že si na ni vždycky vzpomenu, když slyším, že některý z prezidentských kandidátů kandidátů zase dolejzal u komunistů. Rozčiluje mě to a nelíbí se mně to, ale když si pouštím Martinu, zároveň cítím nostalgii k dětství. Pamatuju se, když jsem na Svobodné Evropě slyšel Martinu poprvé, a pamatuju se, jak jsme se o téhle písničce s Krylem bavili, když jsme psali v roce 1993 knížku Půlkacíř. Byla pro něj důležitější, než by si člověk mohl myslet. I pro mě je důležitá. Na YouTube kdosi publikoval skvělý videoklip, kde Martinu doplnil Štreitovými a dalšími fotografiemi. Teď před tou pitomou volbou je to zajímavý biják.
