Nezapomeňte si přečíst tenhle kurevskej článek!

Byl to Mirek Topolánek, který na jedné tiskové konferenci řekl v žertu a polohlasem (byť dostatečně hlasitě na to, aby to zaznamenaly mikrofony): "Ty jsi kretén, vole!", a byl to například Nicolas Sarkozy, který zase ve vládním paláci řekl (opět před zapnutými mikrofony) jednomu z ministrů: "Casse toi pauvre con!", volně přeloženo "Kliď se, ty debile!".

Nebo vzpomeňme amerického viceprezidenta, který po schválení zdravotní reformy prezidentu Obamovi spokojeně řekl: "This is a big fuckin deal!", tedy cosi zhruba ve smyslu: "Tohle je kurva velká věc!" Případně jeho předchůdce viceprezidenta Cheneyho, který použil podobné slovo, aby politického konkurenta poslal - opět volně přeloženo - "do prdele". Tedy "Go fuck yourself!"

Co nutí vzdělané a mocné lidi, aby používali vulgarismy? Nebo obecněji, proč je více nebo méně často používáme skoro všichni? Důvodem nemusí být jen rozčílení, vždyť když se podíváme na výše uvedené čtyři příklady, tak ve dvou z nich byla neslušná slova použita přátelsky a v dobrém. Proč je tedy dotyční měli vůbec potřebu použít? Protože právě tahle slova někdy nejlépe vyjádří to, co chceme nebo potřebujeme říct. A protože jejich vyslovení může být dokonce úlevou.

Vulgární slova jsou nejlepším indikátorem našeho citu pro jazyk. Nevíme přesně, proč některá slova vnímáme jako víc nevhodná a jiná méně. Nemá to nic společného s jejich obsahem či významem, je to čistě věc citu. Paradoxně se tyhle rozdíly učíme vnímat už jako malé děti. Lingvisté tvrdí, že jakkoliv dobře se naučíme další cizí jazyky, tak pokud si je začneme osvojovat později, tak tenhle "radar" na vulgarismy už nikdy nezískáme.

Používáním vulgarismů se zabývají psychologové, zajímavý článek na toto téma publikoval loni odborný časopis Perspectives on Psychological Science. Autor Timothy Jay v něm tvrdí, že používání vulgarismů je jednou z "konstant" našich životů. Nadáváme od dětství až po stáří zhruba stejně. Navzdory všeobecnému mínění nejsou období (například dospívání), kdy bychom mluvili vulgárněji než jindy. Teď mluvíme opravdu o účelovém a vědomém použití vulgarismu, ne o tom, že v určitém věku slouží slova jako "vole" v řeči místo interpunkce. Jay říká, že se používání vulgarismů dá kvantifikovat: "zakázaná" slova údajně tvoří zhruba 0,3 až 0,7 procent naší řeči. Je to víc, než si většina lidí myslí.

Ukazuje se ovšem ještě jiná zajímavá věc: lidé, kteří nadávají víc, jsou častěji tzv. osobnostmi typu A. To znamená, že jsou dominantnější, agresivnější a ambicióznější. Tedy také často v průměru úspěšnější, a to zvlášť v profesích, které jsou založeny na komunikačních a sociálních dovednostech. Může nás šokovat, když slyšíme mluvit vulgárně politiky nebo manažery, ale z tohoto úhu pohledu je to vlastně logické.

Nadávání ovšem může mít i terapeutický účinek. Odborný časopis NeuroReport zveřejnil loni v červenci výsledky britské studie, která zkoumala, jaký má používání vulgarismů vliv na vnímání bolesti. Skupina 67 vysokoškoláků byla požádána, aby vložili ruku do velmi ledové vody. Měřilo se, jak dlouho v ní vydrží. Polovina přitom musela mlčet, zatímco druhá polovina mohla hlasitě nadávat. Volba konkrétních vulgárních slov byla nechána na každém jednotlivě. A výsledek? Ukázalo se, že "nadávající" studenti vnímali subjektivně méně bolesti a ve vodě vydrželi v průměru o 40 sekund déle.

Kdo má s vulgarismy problém, jsou samozřejmě média. Vidíme to aktuálně teď v Česku: Radě pro rozhlasové a televizní vysílání například podle serveru Médiář vadí, jak v pořadu Ano, šéfe (vysílaném na Primě před 22. hodinu) mluví kuchař Zdeněk Pohlreich. Televize sice vyložené vulgarismy tzv. vypípává, ale i tak jsou dobře srozumitelné. A Pohlreich navíc "obohacuje" své vyjadřování šťavnatými přirovnáními typu: "Tady je vzduch jako v poklopci", či bonmoty jako "Roztrhnu ti prdel až k lopatkám".

Známý kuchař je přitom doslova prototypem sprosťáka, z kterého by psychologové měli radost. Je vzdělaný, inteligenntí a úspěšný. Nadávky jsou nepochybně součástí dramaturgického záměru pořadu a používal by je kdokoliv jiný na Pohlreichově místě. On to však umí tak, aby i vulgarsmy byly vtipné a nepůsobily samoúčelně.

Co s tím? Měla by snad Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve světle vědeckých výzkumů "polevit" a proti vulgarismům přestat protestovat? Měly by televize vysílat více takových "hlášek" známých lidí, jaké jsme citovali v úvodu? Měli by politici a manažeři začít veřejně nadávat, aby ukázali, že jsou dominantí a úspěšná? Proboha, ne! Bylo by to to nejhorší, co by společnost mohla udělat. Vulgárním slovům dává jejich sílu a až mystický význam právě to, že jsou tabu. Že jsou "zakázaná". A tak zaplať pánbůh za pokuty i moralisticky zvednutá obočí.

Bez nich by celé nadávání bylo ... jak to správně napsat? ... tak nějak na hovno.

(psáno pro Strategii)

Pane redaktore, ještě jednou mě naštvete ... a zesměšním vás na svém blogu

Ta otázka padne dřív nebo později na každém takzvaném mediálním tréninku, kde se manažeři firem učí rozumět médiím, vystupovat před kamerou a obstát v pabě novinářských dotazů. Zní: "A co máme udělat, když si jsme jistí, že nás nějaké noviny nebo konkrétní reportét cíleně a dlouhodobě poškozují?"

Dobrý lektor se v takovém případě zamyslí a začne vyjmenovávat možnosti. "Můžete napsat dopis šéfredaktorovi, poslat dopis Etické komisi při Syndikátu novinářů nebo dát na vydavatele žalobu v občanskoprávním řízení." Pak se zarazí, jako by si ještě na něco vzpomněl. "Nebo se taky můžete postavit na hlavu." Manažeři nadzvihnou v údivu obočí. "Ta poslední možnost je možná nejlepší. Výsledek bude stejný, a aspoň vás to vyjde levně."

Spory s médii jsou problematické všude na světě. Proti sobě tu stojí na jedné straně důsledná ochrana soukromých či obchodních zájmů a na druhé straně svoboda slova. Obecně se soudí, že svoboda slova je coby hodnota pro demokracii důležitější a nezpochybnitelnější. Funguje tedy systém, který při práci s informacemi dává médiím určitou benevolenci a právo na omyl. Kde jsou hranice této benevolence, se samozřejmě liší podle konkrétních zákonů či právních zvyklostí v té či oné zemi.

Platí však, že ve vyspělých demokratických společnostech mají média spíše navrch. Společenský konsensus spolehá na to, že se média budou "hlídat" sama, prostřednictvím samoregulace. Což v Česku moc nefunguje, protože ani dvacet let po změně režimu nemáme v žurnalistice fungující instituce. Neustavily se autority, a to ani ty přirozené (respektovaná média či konkrétní novináři), ani formální (Syndikát novinářů je nefunkční profesní organizací). Vzhlížíme k zemí s delší tradicí svobodné žurnalistiky, zejména k těm anglosaským, Německu, či Francii, ale pravda je taková, že i tam mají poměry často k dokonalosti daleko.

Otázka zní: jak se mají či vůbec mohou instituce médiím bránit? Jedna z možných odpovědí může být: bojovat s nimi jejich vlastními zbraněmi. Takový příklad nabízí v Americe Scientologická církev, která už delší dobu zaměstnává novináře a reportéry. V současné době, kdy mediální firmy naopak spíše propouštějí, nemá nouzi o kvalitní profesionály. Co je na tom divného? Copak firmy neměly odjakživa svá firemní média, ve kterých vychvalovaly své produkty? Jistě, jenže v tomto případě se jedná o něco jiného. Novináři placení scientology nemají psát o samotné církvi, nýbrž o médiích. Zpochybnit jejich důvěryhodnost, nezaujatost a férovost v tom, jak naopak ona referují o scientolozích. Tedy cosi jako otevřená válka, ovšem na mediálním hřišti.

Minulý týden se na téhle frontě rozhořely nové boje. Církev najala tři opravdu špičkové novináře, aby se zaměřili na reportéry a redaktory deníku St. Petersburg Times, který v minulosti o scientolozích mnohokrát psal. A jde vskutku o esa: dva reportéry, z nichž jeden je držitelem Pulitzerovy ceny za novinový žurnalismus a druhý ceny Emmy za práci v prestižním televizním pořadu "60 minut". Šéfem týmu je pak Steve Weinberg, bývalý manažer IRE (americké profesní organizace sdružující investigativní reportéry) a profesor žurnalistiky na univerzitě v Missouri, kde je nejstarší a jedna z nejrespektovanějších novinářských škol v Americe.

Na všechny tři se snesla kritika ostatních novinářů. Tvrdí, že se zaprodali a že pracovat proti nezávislým médiím je nejen nekolegiální, ale také neetické. Oni se naopak brání v tom, že sama média se navzájem kritizují, takže nejde o nic neobvyklého. Navíc kontrakt se scientology mají uzavřený tak, že mohou pracovat zcela nezávisle a bez ohledu na zadavetele. ten si pouze vyhrazuje výsledek jejich práce nezveřejnit. No a pak je tu samozřejmě argument finanční: žádný žurnalista, tím méně investigativní, si dnes v Americe nemůže dovolit odmítnout dobře placenou práci. Je jí příliš málo a kvalitních reportérů bez zaměstnání zase příliš moc.

Není to nic radikálně nového. Byli to opět scientologové, kteří před dvěma lety najali speciální televizní tým, aby natočil televizní reportáž o tom, jak televizní tým BBC točí o scientolozích reportáž do prestižního britského pořadu Panorama. Reportér John Sweeney se tehdy nechal vyprovokovat v Muzeu psychiatrie (kde scientologové srovnávají tento obor medicíny s čiností nacistů), ztratil nervy a začal na mluvčího církve nepříčetně ječet. Záznam této scény se pak stal hitem na YouTube, a to ještě dřív, než BBC stačila svoji reportáž odvysílat. Musela do ní poté - chtíc nechtíc - zařadit i tuto událost, která byla pro zkušeného reportéra jistě trapná. A scientologové o natáčení vytvořili vlastní reportáž, kterou jednak publikovali na webu a jednak distribuovali na DVD ve vysokém nákladu.

Není důležité, co si myslíme o scientolozích. Nepochybně nejde o sympatickou "firmu", třeba už proto, že má dlouhou tradici v dobře vymyšlené demagogii a že má zároveň dostatek financí na to, aby s médii vedla právě takovou válku. Ale v době, kdy se mezi médii a objekty jejich zájmu rozostřují kdysi jasné a nezpochybnitelné hranice, a kdy moderní technologie dávají možnost "být médiem" vlastně každému, se s touto taktikou budeme asi setkávat stále častěji.

Až přijde doba, kdy lektoři na mediálních trénincích odpoví na otázku zvídavých manažerů: "Na stížnosti, stavění se na hlavu a věšechny podobné hlouposti zapomeňte. Radši o těch zmetcích zkrátka natočte reportáž."

(Sloupek pro časopis Strategie).

Prý je to nejdražší webová doména. A je zase na prodej

Vlastním už přes deset let doménu extra.cz. Čas od času dostávám nabídku, jestli bych ji nechtěl prodat. A protože všechno je na prodej, vždy se ptám na cenu. Obvykle se pohybuje v řádu desítek tisíc. Je to cena odpovídající, vždyť ta doména je pěkná. Ale abych ji opravdu prodal, musela by být nabídka o řád vyšší. Je to její "sentimental value". jak vysvětluji cizojazyčně.

Dopředu každému říkám, že mnou požadovanou cenu nemá ani náhodou. Jenom pro mě.
Existuje velmi málo domén, které lze prodat za hodně peněz. Asi nejslavnější a co víme, tak zatím nejdráž prodanou doménou je Sex.com. V roce 2006 změnila majitele údajně za 15 miliónů dolarů. Příští týden bude zase na prodej, a to v aukci. Vyvolávací cena je milión dolarů.

Za tou doménou je skvělý příběh, o kterém byly napsány hned dvě knížky. Ta úspěšnější vyšla v roce 2007 a napsal ji britský novinář Kieren McCarthy. Píše o tom, jak si ji už v roce 1994 registroval kalifornský byznysmen Gary Kremen, mimo jiné zakladatel asi prvnéí webové seznamky Match.com. Ale dřív než stačil Kremen i na Sex.com vybudovat nějaký byznys, ukradl mu ji jistý Stephen Cohen. V roce 1995, v éře internetových počátků. k tomu stačil jeden fingovaný dopis firmě Network Solutions. Ta tehdy domény s koncovkou .com spravovala.

Následovala několikaletá právní bitva. Cohen celou dobu na zcizené doméně provozoval úspěšný pornografický web. Nebyl žádný začátečník. V osmdesátých letech v takzvaných BBS (počítačových sítích, které se rozvíjely paralelně s Internetem) provozoval cosi jako erotickou seznamku. V roce 1990 byl zatčen a obviněn jako majitel sexklubu, případ se však nedostal před soud. Odsouzen byl nakonec v roce 1991 za podvod a ve vězení strávil necelé čtyři roky.

Sex byl v druhé polovině devadesátých let jednou z hybných sil webu. Posouval dopředu technologie i byznys. Cohen patřil mezi ty, kteří pro pornografii zavedli obchodní model, jenž dodnes funguje. Staré pravidlo říká, že sex a finanční informace jsou jedinými "komoditami", za které jsou lidé na webu ochotnit platit. V devadesátých letech byli ochotni hodně, odhaduje se, že Cohen vydělával 10 miliónů dolarů ročně. Celkem mu byznys na ilegálně vlastněné doméně vynesl odhadem kolem 100 miliónu dolarů. Tak to aspoň později uznali právníci.

Až v listopadu 2000 rozhodl soud o tom, že doménu získá zpátky Kremen. Následovaly další soudy, v nichž se Kremen domohl i odškodnění. S firmou, která doménu neoprávněně převedla, se dohodl mimosoudně. Na Cohenovi vysoudil 65 mioliónů dolarů, ale nikdy je nedostal. Podvodník vyhlásil bankrot a většinu svého majetku převedl nelegálně do ciziny. V roce 2005 byl zatčen v mexické Tijuaně, později propuštěn. V současnosti snad žije oficiálně v Mexiku. Soudní procesy pokračují.

Čímž se dostávám k dnešku. Za happyend lze považovat, že Kremen v roce 2006 prodal doménu bostonské firmě Escin LCC za 15 miliónů dolarů a že sám úspěšně podniká. Jako i před patnácti lety, i teď ví, kde jsou peníze. V lednu získal od investorů zhruba sedm miliónů dolarů na svou novou firmu Clean Power Finance, která se zaměřuje na byznys kolem solární energie.

A doména Sex.com? Uvidíme, zda najde nového majitele. potenciální zájemci se musí dostavit 18. března na určenou adresu na newyorském Manhattanu a musí se prokázat ověřeným šekem na minimální sumu jeden milión dolarů. Má takovou cenu? Někteří komentátoři o tom pochybují. Upozorňují na to, že současný obsah je slabý a nevýdělečný, a že si doména dnes nevede dobře ani ve vyhledávačích. Například není na první, ale ani druhé nebo třetí straně výsledků v Googlu, když do vyhledávacího řadku napíšete "sex".

Na druhou stranu, stále je to nejslavnější doména světa. A taky kus historie a mizející fenomén webu. Čím víc se Internet bude stávat mainstreamovým médiem, tím méně sexu na něm bude. Podívejme se na firmy jako Facebook či Apple, které uživatelům svých služeb upírají byť sebemenší náznak erotiky. Kdybych ty peníze měl, možná bych si tu doménu koupil. Tak jako si lidé kupují nepojízdné veterány nebo podobné neužitečné věci.

Psal bych na ní blog muže středního věku.

(Psáno pro Strategii).

Mé noční zprávy aneb když CNN nestíhá

Smrt Michaela Jacksona, udělení Nobelovy ceny Baracku Obamovi, zlatá olympijská medaile Martiny Sáblíkové. To jsou namátkou tři relativně důležité či zajímavé události. Co mají společného? O všech jsem se dozvěděl prostřednictvím Twitteru.

Dovolím si obtěžovat se soukromou, ba téměř intimní informací. Zradil jsem noviny, a to dost možná v jedné z jejich nejzákladnějších funkcí. Každé ráno „v koupelně“ (uvozovky znamenají, že tím ve skutečnosti myslím, že sedím na záchodě) čtu na svém telefonu Twitter. Sleduji asi pět set lidí, jejichž 140znakové textíky se mi během noci nahromadily v mobilu. A tak se dozvídám důležité zprávy (naposled tu o Sáblíkové), čtu, jak tráví čas kupříkladu takový Lance Armstrong (minulý víkend hrál golf na Havaji), případně sleduji, jak probíhají mejdany vrstevníků mých dětí (přímo své děti nesleduji, protože to je jedno ze základních pravidel pro zachování duševního zdraví rodičů dětí v pubertě). Zkrátka se za těch deset minut „v koupelně“ dozvím všechno, co potřebuju vědět.

Beze vší ironie tvrdím, že Twitter je dnes jedním z mých nejdůležitějších médií. Ne všichni jsou z téhle mikroblogovací služby nadšeni. Někteří tvrdí, že je oslavou blábolení (podle jedné studie je více než polovina tweetů bez jakékoli informační hodnoty), zatímco jiní o ní mluví s despektem jako o „telegrafu celebrit“ (to proto, že v anglosaském světě je dnes Twitter módním způsobem, jak známí lidé komunikují se svými fanoušky). V Česku je navíc tato služba mnohem méně populární než třeba v Americe, počet jejích uživatelů se odhaduje řádově na desítky tisíc.

Nesporné ovšem je, že mění definice toho, co jsme si uvykli nazývat žurnalistikou.
Novinář George Packer se v intelektuály zbožňovaném časopise New Yorker obul do všech, kteří údajně nekriticky Twitter vychvalují. „Vždycky, když slovo Twitter slyším, mám chuť křičet Stop!“ napsal. A také: „Každý žurnalista, který obdivuje Twitter, si zároveň koleduje o své vlastní sebezničení.“ Proč? Twitter je takovým roztěkaným zdrojem informací, které však mají jen velmi daleko k tradiční žurnalistické definici zprávy. Jsou maximálně zjednodušené (jak to také jinak udělat na rozměru 140 znaků?), nejsou řádně ověřené ze dvou či více zdrojů a především jsou zaujaté. Není divu, vždyť jejich autoři je pouštějí do světa stejně jako své pocity.

To jsou však standardy platné pro jeden jednotlivý tweet, nikoli Twitter jako celek. Líbí se mi zkušenost, kterou popsala minulý týden Natalie Hopkinsonová na webu deníku Washington Post. Vrací se do doby loňského září, kdy během proslovu prezidenta Obamy v americkém Kongresu jeden ze zákonodárců zakřičel: „Ty lžeš!“ Všichni to slyšeli, počínaje diváky u televizorů a konče samotným Obamou, kterého výkřik zjevně vyvedl z rovnováhy.

Na Twitteru se informace o tom začaly objevovat během několika vteřin. Někdo napsal jméno zákonodárce, který uvedenou větu zakřičel. Během chvíle se na Twitteru objevilo i jeho telefonní číslo a adresa webové stránky, která vzápětí pod náporem návštěvníků „spadla“. O několik minut později někdo -rovněž na Twitteru - zveřejnil adresu stránky, kde bylo možné přispět na kampaň politika, který proti dotyčnému zákonodárci bude kandidovat ve volbách. Ještě týž den dorazily na konto tohoto politika tisíce dolarů.

Řekli bychom rozjetá mediální „mašinérie“ v praxi. A co na to tradiční (a profesionální reportéry zaměstnávající) média? Televize CNN po skončení projevu pyšně oznámila, že se jí „narušitele“ podařilo identifikovat a že právě ověřuje své zdroje, aby mohla co nejrychleji sdělit jeho jméno.

Máloco tak přesně definuje roli Twitteru v dnešních médiích jako tahle zkušenost. Ano, my můžeme těžko srovnávat jeden jednotlivý tweet s článkem, který například vyšel v New York Times nebo v Lidových novinách. Většinou neznáme jeho autora, nevíme, jaká ctí pro zveřejňování informací pravidla a nakolik je případně v dané věci zaujatý. Ale ono je to jedno. Protože výsledná informace nebude výslednicí jednoho, ale mnoha desítek, možná i stovek tweetů.

Twitter je takovými New York Times pro čtenáře, kteří ctí heslo udělej si sám. Za informaci získanou z Twitteru neručí světoznámá značka, staletá tradice ani etický kodex. Ale pro nelenivého konzumenta médií může být velmi šikovným nástrojem, který klasická média může předčit.

Samozřejmě, že nikdy nemáte jistotu, že jste se dozvěděli pravdu. Ani já ji nemám. Získala Sáblíková fakt tu medaili?

(Psáno pro Strategii).