Míťo a Baracku, klíče jsou pod rohožkou!

Je to hezkej barák, ale bydlet se v něm moc nedá. Tak komentoval můj děda jakýsi hrad, kam jsme dorazili v mém dětství na výlet. Vyfotografovali jsme se na nádvoří, koupili si u stánku žlutou limonádu a zase se vrátili vlakem domů. Vzpomněl jsem si na tuhle dávno zapomenutou historku minulý týden, když americký prezidentObama a jeho ruský kolega Medvěděv oznámili, že podepíší svou novou smlouvu o odzbrojení v Praze.

Šéfy světových supervelmocí nemusí zajímat, že si pro slavnostní okamžik nevybrali nejlepší dobu. Rodinné hádky a domácí násilí na české politické scéně pro ně nehraje roli. Oni jen chtějí, aby při jejich návštěvě bylo uklizeno a aby obyvatelé toho hezkého pražského bejváku moc nezacláněli. Když si pomůžeme ještě jiným přirovnáním, tak jsou jako milenci, kteří si z nedostatku lepší příležitosti půjčují byt. Pokud možno prázdný, s klíčemi pod rohožkou a možná i vychlazenou láhví vína v lednici. Ale ta není podmínkou. Hlavně ať se v obýváku neváli na gauči použité trenýrky a nevrátí se náhodou domů děti ze školy.

Nebuďme cyniky, je jistě celkem příjemné, že se jakákoliv důležitá světová událost bude odehrávat v Praze. Městu to přiláká turisty, zviditelní ho to na mapě světa a kdo ví, možná i zapíše do učebnic dějepisu. Chystaná smlouva není zas tak světodějná, ale třeba je opravdu na začátku nějaké nové kapitoly globálních vztahů.

Pesimisté tvrdí, že volba místa je pro nás varující, protože to ukazuje, že minimálně z pohledu Ruska jsme stále na půl cesty mezi Moskvou a Washingtonem. A my bych přitom byli rádi mnohem blíž Washingtonu, či obecně Západu. Optimisté naopak oponují, že je dobré, že nás tak svět vidí. A že volba pražských kulis ukazuje, že v tom novém světě nerozděleném na polokoule máme dobré výchozí podmínky.

Ono je venkoncem jedno, co si o tom myslíme. A nikdo se nás na to ani neptal, ani ptát nebude. Klíče jsou pod rohožkou.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Šéf ODS není antisemita ani xenofob. On jen někdy tak nějak přemýšlí těma svýma "gulema"

Za dobrotu na žebrotu. Mirek Topolánek se chtěl svézt na vlně politické korektnosti a poskytl rozhovor časopisu pro homosexuály. Nejspíš chtěl ukázat, jak je tolerantní a jak vysoko ční morálně nad odborářského bosse Jaromíra Duška. Ten před dvěma týdny obvinil ministerstvo dopravy a vedení státních Českých drah z "homosexuálního spiknutí", čímž si vysloužil odsudek asi celé politické scény. Nesouhlasit s Duškem je v současné atmosféře zkrátka válka, kterou nelze prohrát. Tedy s jedinou výjimkou ... pokud se zrovna nejmenujete Mirek Topolánek.

Šéf občanských demokratů jako obvykle rychleji mluvil než přemýšlel. Nejdřív s lehkostí sobě vlastní obvinil křesťanskou církev z oblbování lidí a brainwashingu. Redaktor nejspíš zavětřil snadnou oběť a začal Topolánka nutit, aby několika přídavnými jmény charakterizoval homosexuály. Mirek Topolánek odolával statečně, a vědom si toho, že reportér i publikum jsou homosexuálové, se nenechal dotlačit k žádnému homofobnímu výroku. Dokonce na příkladu ministra Slamečky a premiéra Fischera demonstroval, že pevnost jejich postoje nesouvisí s tím, zda ten či onen je, anebo není homosexuál. Ale co čert nechtěl, Mirek Topolánek nakonec redaktorovi nabídl jiný bonus: to když premiéra Fischera označil za "Žida".

Ne že by to nebyla pravda. Premiér úřednické vlády se za své vyznání nestydí a neskrývá ho, před vánoci například říkal, že dárky v jejich rodině nenosí Ježíšek, nýbrž Mojžíšek. Jsme však v zemi, kde je nálepkování "Židem" intuitivně nesprávné. Neznamená to, že bychom nemohli lidi židovské víry kritizovat, a už vůbec to neznamená, že by židovství bylo něčím, o čem se veřejně nemluví. Jen vzhledem k historické realitě (a také proto, že stále žijí pamětníci holocaustu) platí, že je nevhodné spojit obojí do jedné věty. Tečka.

Chápu, že je z toho štáb ODS včetně Topolánka nešťastný. Četl jsem podrobně přepis toho, jak rozhovor s šéfem ODS probíhal. Dal bych ruku do ohně, že Mirek Topolánek netrpí předsudky ani proti homosexuálům, ani proti Židům. Předseda ODS opravdu není xenofobní. Jeho problém není v tom, že by neměl rád menšiny nebo nebyl tolerantní. Je mužem velkého srdce, to říkám bez jakékoliv ironie. Ale slušel by mu větší rozum.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tenhle sroupek by se klidně mohl jmenovat: Do pldele pláce!

Písmeno "r" má klíčový význam pro české vulgarismy. Nejenže ho najdeme v překvapivě vysokém počtu neslušných slov, ale zároveň jim - při vyslovení nahlas - dává patřičnou razanci, správný rytmus a lascivní drnčivost. Protože čtete slušný sloupek, nemůžu uvést konkrétní případy. Ale pokud zrovna nejedete v tramvaji nebo nesedíte v kanceláři, zkuste si některé z dotyčných slov - a nesnažte se předstírat, že je neznáte! - říct nahlas. A pak ještě jednou, jen písmeno "r" nahraďte nějakým jiným, třeba "l". Zní to stlašně, tedy vlastně strašně.

Asi jako slovo Polnohvězdy, což je jméno neexistujícího muzikálu. Můžeme se dohadovat, jestli znamená hvězdy popadané na pole, anebo třeba zaměstnance s výbornými výsledky v zemědělství. Ve skutečnosti jde však o název neexistujícího muzikálu a v Praze ho budou propagovat reklamy nalepené na tramvajích. Proč na nich nebude napsáno Pornohvězdy, jak se dotyčné dílko ve skutečnosti jmenuje? Agentura se bála ohrožení mravnosti. Tomu celkem rozumím. Chápu, jak by pro pracující lid bylo nepříjemné jet v takto označené tramvaji do práce. A to ani nemluvě o dětech na školním výletě.

Ne snad že by přejmenováni na Polnohvězdy bylo bez problémů. Představuju si žáky, pronásledující dotazy svou učitelku: "A co to plosím jsou ty polnohvězdy?" "To je taková plasálna, milé děti," odpoví nebohá pedagožka. Ale když už se hlídá mravnost v reklamě, žádal bych větší důslednost. Na světě jsou i nemravnější věci než pornohvězdy. To ostatně záleží na osobním vkusu. Zvlášť před volbami nás může potkat ledacos. Jen si představte, že čekáte na tramvaj a v kolejišti se objeví v nadživotní velikosti … například politik.

S nápisem Paloubek.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Stav nouze. Ovšem nikoliv legislativní

Vláda požádala o vyhlášení legislativní nouze. To zní tak dramaticky, až se běžnému občanu tají dech. Představí si, jak v uvedené dny dopravuje policie poslance do sněmovny v autech s modrými majáčky a jak v celé zemi platí mimořádná opatření. Jindy bohorovně utlachaná atmosféra sněmovny se změní v ponuře pracovní. Poslanci zasednou k návrhnu zákona, který jim zaslala vláda, a vědomi si své důležitosti ho rychle a bez průtahů projednají.

Nebo ne? Pravda je taková, že v nouzi se neocitla země, nýbrž zaměstnanecké výhody. Namátkou nádražácké réžijky, stravenky na oběd nebo třeba deputátní pivo. Tohle všechno dostávají zaměstnanci za výhodné ceny. Jenže podle nového zákona by zaměstnavatelé měli odvádět DPH nikoliv z této ceny, nýbrž z té běžné na trhu. Což u takové réžijky, jejíž skutečná hodnota je teoreticky až stokrát vyšší, může být slušná suma. Někdo ji bude muset zaplatit. A odboráři asi celkem správně čují, že to bude znamenat, že se výhody stanou méně výhodné. Hrozí proto stávkou. Konkrétně chtějí na pět hodin zastavit veškerou veřejnou dopravu.

Nechci její důvody ani smysl hodnotit. Je nepochybné, že by způsobila pěkný zmatek a taky hodně zlé krve. A chování politických stran by napovědělo, jak moc si které z nich stojí za svým či naopak jak málo stačí, aby naslouchali rozzlobenému hlasu ulice. Říkáme "by", ale on podmiňovací způsob není třeba. Ten test už probíhá. A kupodivu jako první selhala vláda. Přitom nemusela. Vždyť je úřednická a v žádných volbách nekandiduje. Přesto v čele se svým premiérem slíbila po prvním zadupání odborářů zákon změnit a požádala o totéž i politiky. A aby jim šla práce od ruky, vsugerovala dojem oné nouze.

Ovšem nenechme se mýlit. Máme nouzi, ale ne legislativní. Chybí rozum a přebývá populismus. Je to nouze politiky.

(Pravidelný sloupek pro deník Sme).

Topolánek bije na poplach, sociálním demokratům hrozí vyhynutí

Bude naložen do lihu a vystaven v muzeu. Tenhle osud čeká všechny poslední žijící živočichy svého druhu a nevyhne se zřejmě ani Miloši Zemanovi. Proč zrovna jemu? Bývalý premiér Mirek Topolánek nazval svého kolegu expremiéra v rozhovoru s deníkem Právo posledním žijícím "autentickým sociálním demokratem".

Možná se sluší připomenout okolnosti, za kterých Miloš Zeman do ČSSD počátkem devadesátých let vstupoval. Ona to byla víc náhoda než cokoliv jiného. A také klakul chytrého a ambiciózního politka. Jeho bonmoty už tehdy sklízely úspěch na stránkách novin i v televizních estrádách, o jejich autora však v žádné z voličsky silných politických stran neprojevili zájem. Proto si vybral ČSSD, tehdy malou stranu, sice s velkou historií, ale potácející se mezi bytím a nebytím.

Tak jako nouze naučila Dalibora housti, naučila i Miloše Zemana zpívat "autenticky" sociálně-demokratickou píseň. Ovšem zatraceně dobře! Zemanův restart ČSSD je i z dnešního pohledu majstrštykem, kterému patří místo v politologických učebnicích. Od voleb v roce 1996, které byly prvním velkým "nevítězstvím" Václava Klause, byl Miloš Zeman jedním z těch velkých zvířat, kterým dnes říkáme dinosauři české politky. A zůstal jím až do svého dobrovolného odchodu v roce 2002, či spíše přesněji do neúspěšné kandidatury v prezidentské volbě v roce 2003.

Mám Miloše Zemana rád. Ne jako politika a už vůbec ne jako sociálního demokrata. Mám ho rád jako člověka mimořádně inteligentního, vtipného a - byť se to někdy nezdá - taky laskavého. Mé přání, aby jeho návrat do politiky v nadcházejících volbách neskončil autodestrukcí zajímavého politického osudu, patří zřejmě do kategorie nesplnitelných. Na druhou stranu ani budoucnost v lihu nemusí být pro Miloše Zemana špatná. Zvlášť pokud půjde o kvalitní slivovici. Můžeme-li soudit z fotografií v tisku, proces konzervace byl už zahájen.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Nové heslo českého parlamentu: nezasedat a chránit

Čeští poslanci věvsili v pátek na sněmovnu „Přijdeme hned“. Za poslední dva týdny se neshodli na ničem kromě přestávek na oběd, a tak pro jistotu probíhající řádnou i všechny mimořádné schůze ukončili. Možná se už nesejdou až do voleb. Podle některých politiků tak bude sněmovna lidem víc užitečná, než kdyby zasedala.

Nedá se to vyloučit. Nic nedělají ani senátoři, kteří naposledy zasedali v prosinci. Sejít se měli v lednu, ale to schůzi zrušili, protože neměli co projednávat. Poslanci jim totiž nedodali žádné zákony! Lednovou schůzi proto přeložili na březen. Jenže ta nejspíš bude také zrušena, protože poslanci opět žádné zákony neschválili. A hned tak neschválí. Tomu se říká vzorná spolupráce dvou parlamentních komor.

Možná to je něco na způsob výpalného, které známe z gangsterských filmů. V nich také platí majitelé restaurací za "ochranu", ale ve skutečnosti za to, že jim jejich podniky nevypálí sami jejich ochránci. Poslanci nás chtějí chránit tím, že nebudou zasedat, a tudíž ani schvalovat blbé zákony. Slovy mafiánské literatury je to ona pověstná nabídka, co se "nedá odmítnout".

Jen se bojím, aby se toho nechytili také lidé dalších profesí. Řidiči metra přestanou sloužit směny, aby náhodou s cestujícími nenabourali, a učitelé nebudou učit žáky, aby je nenaučili nic špatně. Třeba bychom mohli na celý stát pověsit cedulku "Přijdeme hned". Počkat do voleb ... a pak se uvidí. Nejspíš stejně dopadnou tak, že tam tu cedulku necháme.

V této souvislosti začínám lépe rozumět tiskové zprávě, kterou vydala v pátek společnost Nokia. Podle ní patří Česko mezi země, kde si lidé v poměru na počet obyvatel stáhli v posledních týdnech z Internetu nejvíc satelitních navigací. Mám takový pocit, že kdo je v Česku jen trochu chytrý, bude brzy někam cestovat.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Ježek v kleci, ODS v Praze

V Praze se teď nejvíc mluví o raketě Václava Klause. Ne snad žádné konkrétní, nýbrž té, o které se od devadesátých letech říká, že by na pražské kandidátce ODS vyhrála volby.

Je to k tomu kusu sportovního náčiní nespravedlivé. Vždyť jde téměř o dokonalý výrobek, prověřený dlouhou historií, sahající až do čtrnáctého století. Podstatou bonmotu je sdělení, že v Praze by za ODS vyhrálo volby každé dřevo. Ale i to je nepřesné, vždyť od šedesátých let minulého století se už vyráběly rakety ocelové, později hliníkové či z uhlíkových vláken. Výrobci každý rok utrácejí desítky miliónu dolarů za vývoj nových, kvalitnějších materiálů.

Nevím, kolik bylo investováno do vývoje Davida Vodrážky, kterého ODS už loni do čela své kandidátky postavila. Ale ať už jakoukoliv sumu, obávám se, že to byly vyhozené peníze. Pražský lídr se loni vzepjal k tomu, že se v ODS na jaře pasoval na apoštola módní zelené politiky (možná po vzoru asi budoucího britského premiéra Davida Camerona), ale od té doby se v pražské ODS už jen plácá jako nudle v bandě mezi Topolánkem a Bémem.

Liberální městský volič, který od devadesátých let volil tenisové rakety Václava Klause, dnes nemůže zavřít oči před zjevným faktem. Politika ODS v Praze je jako kopička hnoje. Smrdí na dálku. Je prolezlá podivnými lidmi s ještě podivnějšími kontakty (i kontrakty), a to celé špikují megaprůšvihy jako prošustrovaný projekt Opencard. Politologicky to celé není žádná záhada, něco takového se stane vždy, když je jedna strana příliš dlouho u moci.

Existuje jednoduché řešení, prostě kopičku hnoje vymést ve volbách. Ale výše popsaný volič se kroutí. Jak to udělat, aby do chlívku zároveň nevběhl obávaný Paroubek a jeho parta? Toť pražský hlavolam na úrovni foglarovského "ježka v kleci".

Až na to, že v pasti jsme my voliči.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Zavřete očim, odcházím ... tedy za dva roky

Skončím s psaním tohoto sloupku. Ne, počkejte, myslím to naprosto vážně. Samozřejmě ne hned. Cítím určitou zodpovědnost a chápu, že tu po mně zůstane místo, které nebude jednoduché zaplnit. Takže se pojďme domluvit, že si někdy koncem roku 2011 na tohle téma znovu sedneme a popřemýšlíme, kdo by mě mohl nahradit.

Máte pocit, že jsem se zbláznil? Já taky, to když jsem zaznamenal novinové články o změnách ve vedení Národní galerie. "Milan Knížák končí v čele NG", zněly titulky, zatímco samotná zpráva byla o tom, že sám Knížák si plánuje svůj odchod někdy ke konci roku 2011. Titulek tedy měl správně znít: "Knížák chce řídit Národní galerii ještě další dva roky."

Šikovná fintička, zvlášť když se ukázalo, že současný ministr měl zálusk Knížáka vystřídat ještě během svého úřadování, tedy v následujících několik měsících. Ale nepovede se mu to, stejně jako jeho minimálně dvěma předchůdcům. A jestliže minulý pracovní týden začal zprávou o Knížákově odchodu, tak si nezpomeňme všimnout, že skončil zmínkou o jeho přáteském poklábosení v restauraci s prezidentem Václavem Klausem. Ba ne, nenechme se mýlit, Milana Knížáka z jeho současné židle hned tak někdo nedostane.

Je mužem pozoruhodných názorů i osudu. Komentátoři mohou stokrát jedovatě poznamenávat, že je jedním z posledním reliktů klausovsko-zemanovské opoziční smlouvy, ale faktem je, že se ve své funkci zabetonoval i na spousty let dopředu. A že si ji dokázal udržet, aniž slevil ze své extravagance, extrémismu a arogance. Milan Knížák je doslova antitezí ke stereotypu úspěšného státního úředníka či šéfa veřejné isntuce. Jeho nezničitelnost je společenským, ba možná i přírodním úkazem.

A má smysl pro humor, takže se po vzoru jednoho starého židovského příběhu rozhodl uspořádat vlastní pohřeb ještě za svého života. A tak jsme celý minulý týden mohli číst hodnocení, analýzy i názory jeho působení ve funkci ... a on v ní přitom bude ještě další dva roky. Minimálně.

Vsadím se, že určitě déle, než já budu psát tenhle sloupek.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

A už je to zase tady, ta štvanice na Santu

Je to kaskadér, který za Ježíška schytává naše předvánoční frusrtrace a stresy. Nebohého starce, kterému jeho nejznámější podobu dala reklama na jistou sladkou limonádu, si spojujeme se vším špatným, co vánoce přinášejí. Ano, řeč je o Santa Clausovi.

Všechno je jeho vina, počínaje tlačenicemi v obchodech a konče penězi vydanými za dárky. Reklamní textaři, ti odvážní básníci moderního věku, dokonce Santu v pátek večer slavnostně upálili. Nic proti tomu, je to ostatně v křesťanské tradici.
Několik let také v Česku existuje očanské sdružení Zachraňte Ježíška, které Santa Clause nazývá "červeným tlouštíkem", obklopeným "vykulenými soby". Přes pět tisíc lidí podepsalo petici, ve které společnost vyzývají, aby nepodléhala "laciné amerikanizaci" vánoc.

Organizátoři odevzdali petiční archy na pražském úřadu vlády. A protože převlek za novorozeně je náročná věc, vydávali se Ježíškovi příznivci za sněhuláky. Pozornost médií byla o něco méně než na demonstraci před několika týdny, kde proti nošení kožichů protestovaly nahé aktivistky. Ale i tak nakonec reportérů dorazilo dost.
Není jasné, proč protestanti žádali sluchu právě premiéra. Ten invazi Santa Clasů asi těžko vyřeší, leda by poručil ministru vnitra, aby na všechny důchodce oblečené v červnobílém podal zatykač. A pak je tu ta komplikace, že současný premiér je Žid. A jak řekl jedněm novinám jeho syn, dárky u nich nosí jistý Mojžíšek. Neznáme ho, ale určitě je to další sabotér tradičních českých vánoc. Půjde bručet i se Santou.

Ježíška si rozvracet nedáme.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Někdo jim musí citlivě říct: "Hele, Mirek už fakt není premiér!"

Je známá věc, že když Japonsko v roce 1945 kapitulovalo a skončila tak definitivně druhá světová válka, trvalo ještě mnoho let, než se podařilo informovat všechny japonské jednotky. V některých případech až desítky let. Tím posledním byl údajně vojín Teruo Nakamuro, který byl náhodně objeven v prosinci 1974 na jednom z malých tichomořských ostrovů. Když se dozvěděl, že Japonsko prohrálo, byl to pro něj takový šok, že musel být hospitalizován.

Doufejme, že tak citliví nejsou poradci bývalého premiéra Mirka Topolánka. Ti totiž stále působí v sídle úřadu vlády ve Strakově akademii. Napsal to minulý týden deník Lidové noviny. Dostávají plat, scházejí se na poradách a nejspíš i chodí na oběd do tamní kantýny. Jen jejich služeb současný premiér Fischer nevyužívá. Někdejší ministr kultury Martin Štěpánek deníku to novinám potvrdil, ale zároveň prohlásil, že si rozhodně nepřipadá zbytečný. "Já jsem jen prostý zaměstnanec na poloviční úvazek," řekl. A dodal: "Zda je to obvyklé, nebo neobvyklé, neposuzuji." Celkem jde zhruba o šest lidí, z nichž jeden je zároveň stále formálně šéfem Úřadu.

Současný premiér Fischer ovšem spoléhá na služby týmu kolem svého šéfporadce, kterým je bývalý ministr pro informatiku Vladimír Mlynář. To je zajímavé, protože odborníků na informatiku a moderní technologie je v tomto týmu týmu ještě několik, včetně dvou bývalých Mlynářových náměstků či prezidenta Sdružení pro informační společnost. Zda je to proto, že úřadující premiér má jako statistik k počítačům blízko, se můžeme jen dohadovat. Ale možná by mohli mít nějakou radu i pro Mirka Topolánka. Ten totiž svou stranu řídí "digitálně". Prohlásil to poté, co jeho strana prohrála ve sněmovně boj o rozpočet, ale on zrovna pobýval ve Spojených státech.

Být digitální předseda strany, to zní i v jednadvacátém tak futuristicky! Zbývá ujasnit, zda je Mirek Topolánek v této roli spíš jednička, nebo nula.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Někdo tady mumlá?!

Šéf sociálních demokratů nemá rád, když se o něm říká, že je papaláš. Chce být sympatickým chlápkem z lidu, který má smysl pro humor. Proto veřejně vystupuje s hercem Jiřím Krampolem. Pro publikum mají připravenu dávku legrace i veselých příběhů ze života.

Například minulý týden v Ústí nad Labem vyprávěl, jak jeho a manželku vystrašil při návštěvě New Yorku arabský taxikář. "Pořád si pro sebe něco mumlal, měli jsme strach, že je to terorista, který někde za rohem odbočí a tam nás zamorduje," citoval Paroubka ve středočeském vydání deník MF Dnes.

Vida, no není to půvabná, téměř polidšťující historka o českém balíkovi ve velkoměstě? Kdo by tomu nerozuměl! Jenže ona asi ukazuje i něco hlubšího. Třeba důvody, proč šéf ČSSD nechce poslat další vojáky do Afghanistánu. A to přesto, že nás i další spojence o to žádá jeho oblíbený socialista Obama.

Nemá to co dělat s financemi ani směřováním zahraniční politiky, ale pouze s tím, že se většina populace našeho angažmá v Afghanistánu obává. Paroubek si to jako obvykle změřil v průzkumech veřejného mínění. Ani nemusel. My v Česku jsme vždycky byli příznivci "spojenectví na baterky", které funguje, když něco potřebujeme, ale ne když se něco očekává od nás. Nebo kdybychom nedejbože měli nést nějaké riziko.

Nevíme, proč bychom se měli účastnit konfliktu, který se nás zdánlivě netýká a který na naše nebohé středoevropské hlavy může přinést svatou válku vyhlášenou islamisty z Talibánu. Nechceme a neumíme se nervovat z mumlajících muslimů v turbanech, u kterých je pravděpodobnost jedna k tisíci nebo spíš k miliónu, že by se z nich mohli vyklubat převlečení teroristé. Máme rádi jen to, co známe a čemu rozumíme.

Jako ty naše taxikáře, u kterých víme s pravděpodobností hraničí s jistotou, že nás nezamordují, ale jen docela obyčejně vezmou na hůl. Vesele a s úsměvem. Takoví chlápci z lidu.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Za všechno můžou stroje

Mám pro vás následující matematický úkol. Jaká je pravděpodobnost, že se v Sazce v jednom týdnu vylosují dvakrát stejná čísla? Anebo počkejte, ani to nepočítejte. Nic takového se v Česku nestalo, to jen Česká televize odvysílala ve středu stejné slosování jako v neděli.

Líbí se mi, že veřejnoprávní televize se rozhodla nezamést své pochybení pod koberec a hned označila viníka. "Počítač nesmazal starý klip," řekl mluvčí televize médiím. Už nevíme, zda ředitel potrestal dotyčný počítač srážkou ze mzdy, anebo rovnou výpovědí. Hodně záleží na tom, zda byl nebo nebyl členem televizních odborů.

Ale Sazka se na televizi stejně zlobí. Ono není divu, management špatně vedeného a finančními potížemi zkoušeného podniku má po delší době zase příležitost zlobit se na někoho jiného než sám na sebe. "Lidé můžou ČT přestat věřit," řekl s obavami šéf Sazky Aleš Hušák. To je od člověka jeho formátu až dojemná starostlivost, vždyť víme, že ho kvalita a důveryhodnost médií vždy zajímala. Dokonce až tak, že novinářům platil výlety třeba až do Las Vegas.

Ale jestliže teď víme, že vše zavinil počítač (jeho značku nemůže Česká televize z důvodu zákona o skryté reklamě zveřejnit), můžeme si vydechnout. Ona ta technika dělala minulý týden vůbec hrozné věci. Například už v noci z úterý na středu navedla autonavigace jednoho řidiče na úsek dálnice, který měl být slavnostně otevřen až druhý den. Auto projelo stanem připraveným pro slavnostní hosty a skončilo v poli. Aby historka byla ještě kurioznější, tak se ukázalo, že řidičem byl mladý cizinec. Jeden deník to ve čtvrtečním vydání lakonicky oznámil titulkem: "Dálnici do Ostravy otevřel Ind."

Aspoň v něčem jsme originální. Na Slovensku všechno otvírá jakýsi Fico.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tak konečně víme, jak jsou drahé ženy

Vyváženost musí být. V politice i v novinových sloupcích. Ministr vnitra chce přijmout zákon, který by strany motivoval dát větší prostor ženám. Když víc jak polovinu lidstva tvoří ženy, mělo by to být vidět i v parlamentech, to je jasné. Na obsah novinových sloupků zatím žádný zákon neplatí. Ale i tak si myslím, že když jsem více než polovinu minulého týdne strávil v Británii, musí se to nějak projevit. I v zápisníku z Česka.

Takže nejdřív ta zpráva z Británie. Nedělník Sunday Times odhalil identitu luxusní prostitutky, která se před zhruba pěti lety proslavila jako autorka blogu Belle de Jeur. Ten popisoval její příběhy coby londýnské call girl a vzbudil senzaci. Vyšel knižně, inspiroval vznik několika dalších knih a natočil se podle něj televizní seriál. Kdo tedy je autorka? Pětatřicetiletá vědkyně Brook Magnantiová, toho času se zabývající dětskou medicínou na univerzitě v Bristolu. Jako prostitutka si přivydělávala v letech 2003 a 2004, aby mohla dostudovat a získat doktorát. Magnantiová si účtovala za sex 300 liber, v přepočtu tedy zhruba deset tisíc korun.

Tím se dostáváme oslím můstkem zpátky do Česka. U žen zůstaneme a u peněz také. K sumě deset tisíc korun totiž došel i český ministr vnitra, když vyčísloval hodnotu ženy na volební kandidátce. Strany s aspoň třicetiprocentním zastupením žen mezi kandidáty dostanou za poslance či poslankyni příspěvek 910 tisíc korun místo 900 tisíc. Vida, tím se potvrzuje cena ženy! Chápu ovšem rozhořčení českých feministek, kterým se zákon zdá příliš slabý. Zatímco Belle de Jour dostávala uvedenou sumu za hodinu, v Česku to bude za volební období.

Inu, rozvojová země.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Neříkali jsme to?

Několik mých přátel ze Slovenska se na Facebooku stalo fanoušky skupiny: "Mám radost z dneška. Chvíle, kdy Fico skončí, je zase o den blíž." Má zatím přes sto členů, ale prý budou přibývat. Když jsem o tom s jedním známým mluvil, řekl, že si my v Česku ani neuvědomujeme, jaké je to štěstí mít sympatického premiéra.

Ano, má pravdu! Jan Fischer přesně takový je. A taky inteligentní, věcný a důstojný. Drží slovo, nehraje nepochopitelné hry, neobklopuje se podivnými poradci. Není divu, že je podle výzkumů nejoblíbenějším politikem. Má to jen jednu chybu. On politikem není (ani být nechce) a my si ho nezvolili.

Je to docela smutný paradox, přesně dvacet let poté, co v Evropě padl komunismus. Jedním z hesel, která se tehdy vylepovala po Praze, byl bonmot: "Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží." Je to přesné. My jsme si Fischera nezvolili, tedy si ho nezasloužíme. Je jen dočasným opravářem rozbité české politiky. Najali ho ti, které jsme si sice zvolili, ale kteří vládnout nebyli schopni.

V těch událostech před dvaceti lety byly od jistého momentu nejsilnějším požadavkem svobodné volby. Jejich konání jsme brali jako definitivní dokonání převratu a změnu poměrů. Příští volby (budou se v Česku konat přesně po dvaceti letech po těch prvních svobodných) nbdou naopak znamenat konec vlády oblíbeného a schopného Fichera.

V této logice je ukryta největší hrozba dnešní na hlavu postavené situace. Mnoha lidem může totiž vnuknout falešné přesvědčení, že volby jsou jen nepříjemnou komplikací, která ke korytům vrátí nepříjemné Paroubky, Topolánky a bůhvíkoho ještě.

Není to tak. Volby jsou svátkem demokracie a symbolem naší svobody. Jen to bychom si měli z té doby před dvaceti lety připomenout. Kdybych chtěl založit nějakou skupinu, bude se jmenovat: "Jsem rád, že každé ráno jsme o den blíž ke dni, kdy přestane vládnout schopný a oblíbený Fischer."

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Každý chce být eurokomisař. Nebo aspoň ředitel ZOO

Zdá se, že pátek večer je v Praze z nějakých tajemných důvodů ideální čas pro vytažení kralíka z klobouku. Tedy promiňte ... pro jmenování nového překvapivého kandidáta na českého eurokomisaře. Před týdnem to byl exministr Vladimír Dlouhý, před tímhle víkendem zavířílo na internetových serverech (a druhý den na stránkách novin) jméno současného premiéra Jana Fischera. Ještě že už v Bruselu eurobyrokrati nervózně přešlapují a chtějí od Česka definitivní jméno. Bůh suď, kdo by se na bruselské tapetě objevil za týden.

Ovšem bruselský flek není jediným, na který se teď zrovna hrnou zájemci. Tím dalším je místo ředitele pražské zoologické zahrady. A to je překvapivé! Koho by si člověk dokázal na takovém postu představit? Buď zarostlého přírodovědce v khaki vestě, který tráví každou volnou chvíli lovem lvů v Africe, anebo úplného pošuka, jak ho ztvárnil například britský komik John Cleese ve filmu Dravá zvěř. Ten se snažil zvýšit atraktivitu zoologické zahrady tím, že neškodná zvířata vydával za životu nebezpečná. Zkrátka nic pro toho, kdo má v hledáčku vlastní kariéru a úspěch.

Jenže dnes se na tento post v Praze hlásí mimo jiné renomovaný ekonom a šéf dozorčí rady ČSA, bývalý řditel TV Nova nebo třeba bývalý ředitel nakladatelského domu Ringier. Jak je to možné? Berme to jako tu nejlepší poklonu odcházejícímu šéfovi Petru Fejkovi. Toho sice jeho dosavadní kolegové den před odchodem z práce v duchu českých tradic narychlo pomluvili (asi že nerozuměl mlokům, nebo něco na ten způsob), ale ze zoologické zahrady každopádně vybudoval místo, kam lidé rádi chodí za zvířaty. A ještě by ji velká zvířata ráda chtěla řídit.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Jak to bylo s bonbónem s "bramborovou" příchutí

Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš. Tak nějak to říká ve známém filmu hollwoodský antihrdina Forrest Gump. Ovšem jako bonboniéra může být i celý kontinent, konkrétně Evropa.

Na summitu hlav státu, který se konal minulý týden, rozdávali Švédové luxusní bonboniéru Eurodrem. Ta obsahuje 27 bonbonů, takže každý reprezentuje jeden stát. Už samotný nápad evokuje provokativní instalaci výtvarníka Davida Černého, kterou na jaře v rámci svého předsednioctví přestavilo Česko. Ta si nevybíravě ze všech členských zemí střílela, a tak třeba Bulharsko reprezentoval turecký záchod a Švédsko ulomené křídlo stíhačky v krabici z Ikey.

Bonboniéra je ovšem k jednotlivým zemím laskavá. Anglie má příchuť čaje, Německo lískový oříšek, Rakousko meruňku a Slovensko slivovici. Ovšem s jedinou výjimkou. Tou je příchuť Česka. Ta je – aspoň podle sobotního vydání MF Dnes – bramborová. Na obrázku v krabičce s bonbóny je totiž u toho našeho znázorněna rozkrájená brambora. „Nikdo jiný nemá méně chutnou přísadu," naříkají noviny.

Bramborami nazýváme neohrabané spolužáky, bramborové medaile dostávají symbolicky sportovní smolaři, kterým utečou medaile skutečné. A bramborami máme být my, hrdí dědicové Přemysla Oráče a kněžny Libuše? Internet okamžitě ožívá vášnivými diskusemi. Udělali z nás brambory. Kdyby ta chuť byla aspoň knedlíková. Po zažehnané lisabonské krizi hrozí Evropě další, tentokrát bramborová.

Má to háček. V tom bonbónu je ve skutečnosti rum. Forrest Gump by to zjistil, až by ho se svým dětským úsměvem na rtech vložil do úst. V českých novinách však žádný člověk tohoto jména nepracuje.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Křemílek, Vochomůrka a můj vztah k V.K.

Přestal mě bavit Václav Klaus. Konstatuji to s pocitem jistého smutku. Prošel jsem ve vztahu k němu mnoha fázemi, počínaje obdivem (třeba k jeho intelektu či píli), přes sympatie (v době takzvaného sarajevského atentátu v roce 1997) až po nevěřícné kroucení hlavou, to zejména nad jeho prezidentskými skopičinami. Ale bez ohledu na emoce mě vždycky bavilo ho poslouchat nebo číst, protože patřil mezi lidi, kteří jsou inspirativní a provokující.

Ale pak se to někde vytratilo. A tak nejsem ani trochu zvědavý, co bude v prezidentově nejnovější knize. Ta má vyjít v nejbližší době a bude obsahovat reflexi posledních dvaceti let.

Informoval o tom v krátkém článku deník MF Dnes. Jeho autor ho patolízalsky končí slovy, že "o prezidentovi je dlouho známo, že své věty formuluje vždy tak precizně a pozorně, že pak bývá problém je vyvracet." Jistěže Václav Klaus fomuluje své myšlenky precizně, ale neřekl bych, že je to hlavní důvod, proč už mnoho lidí ani nelákají k tomu být vyvraceny.

Václav Klaus někde na dlouhé trati "mezi klimatem a Lisabonem" překročil tu čáru, kdy i osvědčené autority přestáváme brát vážně. Asi jako když vám vzdělaný politolog řekne, že teroristické útoky v roce 2001 naplánovala americká vláda, či respektovaní fyzici varují před sabotážemi, které na urychlovači částic provádějí výpravy z budoucnosti. Svému byť i stokrát nespornému intelektu pak přichystají jako odpověď jen nadzdvižené obočí.

Klausova nová knížka se prý bude jmenovat „Kde začíná zítřek“. Můj vztah k Václavu Klausovi coby nezpochybnitelné instituci končících dvaceti let po převratu je včerejškem. Je to smutné, asi jako když jsem někdy v první třídě zjistil, že mě přestal bavit Křemílek a Vochomůrka. Tolik jsem s nimi prožil! I když ani tehdy to nebyl konec světa. Objevil jsem Maxipsa Fíka.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Proč je dobré se učit

Co na tom Slovensku děláte? Spíte, anebo už sledujete jen to, co se šustne v Budapešti? Dobrá, nechť to tedy zazní v tomto sloupku, ale už to nebudu opakovat. Aktéry ponižující a nevkusné reklamní kampaně byli slovenští Romové, případně romští Slováci. Romské organizace se už ozvaly, avšak Bratislava stále mlčí.

Ano, řeč je o tom drobném incidentu, kdy si ve středu navlékli dotyční Romové ze Slovenska žlutá trička s nápisem "Měl jsem se lépe učit." Protože pracovali na kopání výkopu, je pointa zřejmá. Dostali za to pivo a párek, takže když večer odvysílaly jejich záběry všechny televize a druhý den se jejich fotky objevily ve všech novinách, měl z toho jeden nejmenovaný vzdělávací webový portál možná nejlevnější celostátní reklamní kampaň v historii.

Školství se ovšem týká i další kauza, kterou je vyšetřování na plzeňské právnické fakultě. Jak se ukázalo, mnoho politiků a státních úředníků tu studovalo v jakémsi zrychleném režimu, takže doktorského titulu zde dosáhli třeba i za pár týdnů. Podle médií jim ovšem rychlotitzuly nebude možné odebrat.

Pak bych měl jiné řešení. Udělme doktoráty také zmíněným romským kopáčům! Jako kompenzace pro zneužité členy menšiny a zároveň cizince je to odpovídající. Ministr pro lidská práva Michael Kocáb jim to jistě vyboxuje. A oni pak do výkopu nastoupí s podobnými, jen lehce pozměněnými tričky. S nápisem: „Kdybych se byl učil ... nebyl bych JUDr. z Plzně!“

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Po stopách blbce z Horní Dolní

Jaká je teď zrovna nejslavnější česká obec? Zapomeňte na historické památky, přírodní krásy i rodiště Járy Cimrmana. Momentálně nejznámější obcí je Horní Dolní. Bydlí v ní jistý blb, na kterého se novináři mohou obracet s otázkami ohledně ODS.

Tak to aspoň vyplývá ze slov Mirka Topolánka, kterého média ve čtvrtek požádala o stanovisko k jistému výroku jeho prvního místopředsedy Davida Vodrážky."To byste rovnou mohli citovat blba z Horní Dolní," řekl Topolánek.

Ta klíčová otázka samozřejmě zní, zda David Vodrážka je blbem z Horní Dolní. Pro poněkud bezbarvého "druhého muže" ODS je to šance se zviditelnit. Dosud mu média přezdívala buď "modrý Ken" (to podle mužského protějšku populární panenky Barbie), nebo "zelený David" (to zase pro jeho před vobami objevenou vášeň pro ekologii). "Blb z Horní Dolní" je přezdnívka samozřejmě mnohem zvučnější a lépe zapamatovatelná. Samotná ODS považuje Topolánkova slova za vytržená z kontextu a argumnentuje tím, že Vodrážkaje starostou v Praze 13, a nikoliv v Horní Doloní.

Problém je ovšem v tom, že žádná Horní Dolní v Česku neexistuje. Nenajdete ji v autoatlasu ani na Googlu. Ovšem na to, že jde o neexistující vesnici (nebo město?), je celkem hodně citovaná. V novinovém archívu Newton najdete jen za posledních deset let o Horní Dolní přes tisíc zmínek. Teď se skóre ještě vylepší. K nelibosti obyvatel zmíněné Prahy 13, kteří jsou přestřelkou v ODS znepokojeni. "Výrokem může klesnout cena našich nemovitostí," stojí v tiskovém prohlášení jednoho z tamních občanských sdružení.

Blbové zcela zjevně nebydlí jen v Horní Dolní.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Pošleme tam kosmonauta!

Ze všech reakcí na zrušení amerických plánů na systém protiraketové obrany a tedy i postavení radaru v Česku je nejpůvabnější ta od ministra zahraničí Jana Kohouta. Navrhl, že by Američané mohli teď udělat nějaké gesto, kterým by ukázali, že na spolupráci s Českem mají i nadále zájem. Například by mohli do kosmu vystřelit našeho kosmonauta.

Na rozhodnutí americké administrativy nemělo žádný vliv, jestli jme my v Česku radar chtěli, anebo ne. Slova expremiéra Topolánka, který řekl, že jedním z důvodů byla naše vnitropolitická nestabilita, jsou komická. Ale určitě je na americkém ministerstvu zahraničí nějaký sedmý referent nebo čtvrtý podsekční šéf, který události v Česku posledních několik let sledoval. A jestli ze zoufalství nespáchal sebevraždu zastřelením služební zbraní, tak ví, že si žádného kosmonauta nezasloužíme.

Naše tahanice o radar byla trapná a nedůstojná. Určitě jsme se nezachovali jako spolehlivý spojenec. Ale i kdybychom radar docela prostě odmítli, bylo by to důstojnější než zmatený a nepřehledný guláš, který z radaru čeští politici uvařili. Rozhodnutí radar nepostavit je tak pro Česko ze všeho nejvíc vysvobozením.

Odhlédněme od toho, že americký pilotovaný kosmický program brzy skončí a v tuto chvíli není jisté, jak a kdy bude pokračovat. I kdyby se v nějaké raketě pro českého kosmonauta místo našlo, realizaci tohoto plánu brání zásadní překážkay. Ideální kandidát na tento let je literární posatvou, a navíc dávno mrtvou. Jmenovala se Josef Švejk.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Kde domov můj?

Psát o své zemi do novin v jiné zemi je nevděčné. Prý jsou mé sloupky z Česka moc negativní. "Špinavé prádlo by se mělo prát doma," poučil mně v Praze jeden známý, když si přečetl sloupek z minulého týdne.

Má pravdu! Kde se vůbec v nás novinářích bere všechen ten cynismus, škodolibost a zájem o špatné zprávy? Proč nepíšeme o tom dobrém a pozitivním? Copak - jak říkají Angličané - nemá každý mrak stříbrné lemování? Takže jsem se rozhodl podívat tento týden na svou krásnou zemi optimistickýma očima.

Tak například: čtyři z pěti voleb do sněmovny v historii České republiky nezrušil Ústavní soud, sedm z osmi premiérů nikdy nevyfotografoval žádný paparazzi bez plavek a na jaře byl u nás na návštěvě Obama. Minulou sobotu jsme od Slováků dostali o pět gólů méně, než jsme jich ve středu dali San Marinu.

Polovina českých prezidentů se přátelila s dalajlámou a jen jeden popírá globální oteplování. Přes osmdesát procent voličů v Česku nevolí komunisty a 77 procent lidí má podle víkendové ankety na serveru iDnes rádo Slováky. Patříme mezi ty výjimečné země světa, kde Google není nejoblíbenější vyhledávač a pivo je levnější než limonáda. Dali jsme světu mnoho nového, například kontaktní čočky, Panenkův dloubák a finanční tunelování.

No a v neposlední řadě bych chtěl slovenským čtenářům zdůraznit, že jsme nikdy nemluvili, nemluvíme a ani nebudeme mluvit maďarsky.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Ještě k "tajnému závodu"

Hledejte 32 rozdílů mezi normální a banánovou zemí. Nevíte? Je to oněch 32 luxusních aut, která přes víkend stála nedaleko česko-německé hranice na hlídaném policejním pracovišti. Patří účastníkům akce, o které média psala jako "ilegálním silničním závodě" a kterého se zúčastnili bohatí lidé se silnými vozy.

Účastníci takových závodů jsou poznat na první pohled. Nejen proto, že jejich auta jsou velmi drahá a často se sportovními úpravami, které běžné předpisy nepovolují. Ale především jsou polepená čísly a nápisy, kterými se majitelé k akci otevřeně hlásí. Na závodě ostatně není nic "utajeného" a mluví se o něm tak jen proto, že to asi lépe a romantičtěji vypadá v propozicích.

Policisté měli na závodníky, kteří ve čtvrtek odstartovali z Prahy, přepraveni superrychlá autu i vrtulník. Ale nakonec jim udělili jen tři pokuty. Účastníci bez problémů přejeli české území a dozávodili až na německé hranice. Ale za nimi je čekal šok. Německá policie skoro všem auta zabavila a řidičům udělila vysoké pokuty.

Ne proto, že by je zadržela při nějakém konkrétním přestupku. Ale prostě proto, že usoudila, že se účastníci chystají dělat něco, co bude nebezpečné a nepříjemné pro ostatní lidi. A to i na německých dálnicích, které jsou pověstné tím, že se na nich jako na jediných na světě smí jezdit neomezenou rychlostí. Policie k tomu nepořebovala speciální radary ani vrtulníky, ale obyčejný zdravý rozum.

Právě jeho nedostatek činí Česko banánovou zemí. Policisté si umí podat řidiče, který má v autě lékárničku s prošlým obvazem, ale před bohatými klauny, kteří si z nich velkopansky dělají legraci, srazí služební podpatky. Stejně se chovají i státní úředníci a politici. V tom je podstata našich problémů, včetně toho kraválu kolem ohrožených předčasných voleb, který teď plní titulní stránky novin. Ale zdánlivě bezvýznamný závod překažený německý policisty to ukazuje lépe.

Ďábel je v detailu, říká se.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Prezident "Žárovka"

Prezident Klaus bojuje za žárovku. Klasická stowattovka je podle něj sice „ilegální“ (od září bude z rozhodnutí EU mizet z obchodů), ale zároveň „svobodná a dobrá“. Občany prezident vyzval, aby vzali útokem supermarkety a nakoupili si žárovky do zásoby. Nejlépe do konce života.

Uvidíme, jestli vypukne žárovková panika, anebo lidé uvěří Bruselu. Ten tvrdí, že takzvané úsprné žárovky jsou nejen ekologičtější, ale v důsledku pro lidi i levnější. Jenže to právě moc nesedí. Kdyby to tak bylo, tak přece není třeba nic zakazovat a lidé přejdou na nové žárovky sami.

Bruselští byrokraté tak zjevně nevěří v "neviditelnou ruku trhu". Ale je opravdu tak všemocná? Ostatně, Vácav Klaus zase nevěří v "neviditelnou ruku přírody". Ve čtvrtek totiž podepsal petici proti kůrovci na Šumavě. A to je jeho už druhá schválnost proti ekologům v jednom týdnu.

Jsou to totiž ekologové, kteří už roky tvrdí, že se lesy v šumavském národním parku dokáží vypořádat se škodlivým broukem samy a že by tudíž lidské zásahy měly být minimální. Naproti tomu lesníci věří, že nejúčinnější je napadené stromy co nejrychleji kácet a odvážet z lesa. Svou si v minulosti prosadili ekologové, bohužel se však ukazuje, že postup škůdce to spíše urychlilo.

Les není dost chytrý, aby si s broukem poradil, tvrdí teď Klaus a další, kteří podepsali dotyčnou petici. Možná mají pravdu, ale situaci kolem nezpolitizovanějšího brouka ve střední Evropě asi další petice nepomůže. To je tak, když se jakýkoliv problém rozhodnou řešit politici. Nevíme, jak je to v přírodě či na trhu, ale v politice nepochybně "neviditelná ruka rozumu" nefunguje.

Leda by se politikům rozsvítilo. I když s tím bledým světlem z úsporných žárovek si asi stejně moc nepomůžou.

(Sloupek pro slovbenský deník Sme).

Něžné surovosti

Máme nového národního hrdinu. Je to televizní zpravodaj, kterého se v živém vstupu "zmocnili" srbští fotbaloví fanoušci. Nasazovali mu sluneční brýle, dělali parohy a olizovali ucho. Zpravodaj ani nehnul brvou a pokračoval v odpovědích na otázky od moderátorky ze studia. Na všechny s úsměvem odpověděl a až pak rozhovor skončil. Už pár minut poté začalo video kolovat na Internetu, nejčastěji s poukazem na reportérovu profesionalitu a chladnokrevnost. Tomu se říká dobře zvládnutá krizová situace!

Ono se mu zase tolik nedělo, dotyční fanoušci byli spíš opilí recesisti než nebezpeční rowdies. Chtěli si z moderátora jen udělat legraci, a on je převezl tím, že ji takzvaně "ustál". To se nedá říct o Jiřím Paroubkovi, kterému druhý den chtěli zase internetoví recesisti předat k narozeninám bačkory. Ty se totiž v předešlých dnech hlavně v rámci sociální sítě Facebook sbírali jako dárek od těch, kteří by předsedu ČSSD rádi viděli v politickém důchodu. Jiří Paroubek se setkání s gratulantem vyhnul tím, že před ním utekl. Jeho žena pak novinářům vysvětlovala, že to nebyl žádný útěk, ale že prostě její manžel jen rychle chodí. Prý mu ani ona sama v lese nestačí.

Každému se zdá vtipné něco jiného, to je jasné. Šéf ODS asi taky nebyl úplně nadšený z papírové lodi, kterou mu jeho odpůrci předali v narážce na jeho dovolenou na jachtě v Toskánsku. Jsou to takové "něžné surovosti", které se staly jednou z charakteristik finišující předvolební kampaně. Tedy tak to bylo do pátečního odpoledne, kdy došlo k surovosti skutečné. Na Mirka Topolánka hodili jeho odpůrci několik vajec, ale také kamenů. Byla to nakonec jen malá oděrka na hlavě. Ale i tak je to přesně ta hranice, kde končí legrace.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Chytrý Mirek

Když se vedení ODS nechalo v červnu v plavkách vyfotografovat na neslavné billboardy "Tady nás pusťte k vodě", bylo malou záhadou, proč se mezi místopředsedy neobjevil také vlivný a loajální Petr Nečas. Straničtí stratégové v kuloárech žertovali, že pokud by se do plavek svlékl i on, musel by se slogan změnit na: "Tady nám skočte na špek", protože roky ve funkcích zkazily tomuto politkovi figuru. Ale teď se zdá, že důvody budou přece jen méně kosmetické.

Bývalý místopředseda vlády kritizoval šéfa strany Topolánka za jeho dovolenou. Učinil tak velmi opatrnými slovy, ale je zcela jasné, co chtěl říct: totiž že konzervativní politik by neměl zvlášť před volbami jezdit na extravagantní dovolené, kde se bude před drahými jachtami plácat po zádech s lobbisty či manažery. Že sice na tom nemusí být nic špatného, ale že pro to voliči nemusí mít tak docela pochopení. Nečas konkrétně prohlásil, že voličům vadí na Topolánkovi "nízká míra empatie a sociální inteligence".

Nevíme jistě, zda bodrý Valach Topolánek zná význam cizích slov jako "empatie" či "sociální", ale dovedeme si představit, že se ho dotkla narážka na případný nedostatek inteligence. Zvlášť když narážky v tomto smyslu dělají všichni. A tak svému místopředsedovi vzkázal, že se na něj sice nezlobí, ale i tak čeká omluvu.

Petr Nečas nikdy nebyl a asi ani nebude velkým magnetem na voliče. Na to je příliš nenápadný a tak nějak šedivý. Ale už do dob Václava Klause byl v ODS takovým "vzorným žákem", jehož pouhá přítomnost ve vedení znamenala pro mnoho lidí záruku, že se tam nepeče nic nekalého a nemravného. Ze stejného důvodu je rpo ODS důležitý i teď. Něco by to mělo Mirku Topolánkovi napovědět - a je celkem jedno, jestli to bude inteligence, intuice nebo třeba Marek Dalík.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Pepek Paroubek

eským sociálním demokratům prý v kampani "pomůže i Pepek Námořník", tvrdí noviny. Jako vždy přehánějí, vždyť tato komiksová postava se jen objevuje v dětských filmech, které ČSSD rozdává na mítincích zadarmo voličům. Ale nedá se upřít, že tentokrát měli straničtí stratégové šťastnou ruku.

Pepek Námořník je považován za předchůdce pozdějších komiksových superhrdinů. Navíc letos slaví kulaté výročí, protože se v novinovém komiksovém stripu objevil poprvé v roce 1929. Má jedno oko, v ústech dýmku a především velké svaly na rukou. Když chce, je schopen nadlidských výkonů. Například dokáže zvednout nad hlavu mnohatunovou činku nebo plavat rychleji než parník. Za své nadpřirozené schopnosti vděčí špenátu, který konzumuje v ohromném množství.

Tady však vhodnost volby Pepka Námořníka končí. Jak víme, jeho kariéra byla založena na lži či lépe řečeno omylu. Vysoké množství železa změřil ve špenátu v roce 1870 jistý americký věděc, ale později se ukázalo, že se docela obyčejně spletl. Následkem toho - a nepochybně i pochybnou zásluhou Pepka Námořníka - se generace dětí ládovaly touhle zeleninou celkem zbytečně.

Pepek se v komiksu objevil jako vedlejší postava. Podobně jako Jiří Paroubek, který přišel do vlády v roce 2004 jako málo známý lokální politik. Oba se však prosadili, a to díky nadlidským schopnostem, kterými oplývají. Že i Jiří Paroubek, máme potvrzeno z článku Óda na manžela, který napsala jeho mladá žena Petra. Popisuje v něm například, jak její muž "přelétl deset metrů".

Možná měli sociální demokraté sáhnout po Spidermanovi nebo rovnou Supermanovi.

(Sloupek pro slovenský deník Sme)

Topolánek má svou hlavu

Nelze popřít, že šéf ODS Mirek Topolánek má svou hlavu. Kdyby se zeptal kohokoliv s jinou hlavou, než je ta jeho, musel by se dozvědět, že vyjet si dva a půl měsíce před předčasnými volbami na luxusní dovolenou do Toskánska není úplně dobrý nápad. Že by mu slušel týden odpočinku třeba někde na chalupě, v horách nebo u moře. Ale že pronajmout vilu na měsíc a dělat výlety na jachtě je i pro politika pravicové strany poněkud riskantní. Říkejme tomu klidně pokrytectví, ale tak to je.

A jako by toho bylo málo, on ještě vyjede na dovolenou se svým kamarádem z mokré čtvrti Markem Dalíkem a když nastupují na jachtu, tak se náhodou potkají také s šéfem polostátní elektrárenské firmy ČEZ, s bývalým ministrem své vlády, s bývalým ministrem z konkurenční strany a s mužem zabývajícím se lobbingem. Aspoň že ušetřili za fotografa, protože je z nedalekého křoví či bůhvíodkud vyfotil najatý slídil. A než se Topolánek stačil vrátit domů, vyšly fotografie v novinách.

A protože má Mirek Topolánek svou hlavu, tak hned po návratu svolá tiskovou konferenci. Tam se na všechny oboří, jak můžou jeho dovolenou takhle rozmazávat. V Monte Argentariu v Toskánsku je tolik Čechů, že dá rozum, že při nastupování na jachtu nějaké potkáte. Všechno to byla náhoda! Monte Argentario je od Prahy v "dojezdové vzdálenosti", takže se nelze divit, že se stalo takovým novým Špindlerovým Mlýnem. I tam se v zimě každý víkend všichni (rozuměj všichni důležití) sejdou.

Mít svou hlavu je někdy dost na hlavu.
(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Zlato pro Helenu

Vážení televizní diváci, hlásím se vám z atletického stadiónu na Kavčích horách. Můžeme vidět atletku Helenu Fibingerovou, jak se rozcvičuje v tréninkovém prostoru. Helenka je ve výborné formě. Když jsem s ní ráno mluvil, tak říkala, že by desetibodový limit měla splnit. No uvidíme a budeme jí držet všechny palce! Moment, teď pozoruji, jak Helenka obchází své soupeřky, dokonce zamířila i k rozhodčím ... pokusím se zjistit více od kolegů reportérů na ploše ... ale teď už je to jasné! Vážení diváci, naše šampiónka nabízí soupeřkám i rozhodčím své koláčky! Tak to je ale milé a sympatické sportovní gesto. Připomeňme, že naše reprezentatka není jen sportovkyni tělem i duší, ale že ve svém privátním životě také vlastní pekárnu. Sám jsem na takový koláček dostal chuť! No ale teď už jde Helenka do kruhu. Bez rozmýšlení si ze soutěžních koulí vybrala Jiřího Janečka. Je vidět, že s ním háže často a ráda. V jejích vypracovaných a silných pažích vypadá Janeček skoro nepatrně. Helena si s ním zkušeně pohazuje a na tvářích jí hraje úsměv. Ale to už je v kruhu. Helenka si dává Janečka pod krk, jde do typického podřepu a napíná všechny svaly. Vy u televizních obrazovek to nemůžete slyšet, ale tady stadiónu zavládlo napjaté ticho. A už se jde na to. Otočka ... Helenka hází ... Jiří Janeček opisuje vzduchem krásný oblouk ... na stadiónu by teď byl slyšet spadnout špendlík ... a vážení přátelé, legenda naší atletiky to zase dokázala! Tak to je neuvěřitelné! Koule dopadla přesně na desetibodovou čáru. Milí diváci, dojetím nemůžu mluvit, znamená to další zlatou medaili a ohromný úspěch celé české atletiky. Do sluchátek dostávám zprávu, že se někteři nesportovní diváci snažili tvrdit, že viděli přešlap, ale rozhodčí uznali hod jako platný. Sportu zdar a České televizi zvlášť!

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

"Největší mediální příběh současné éry" aneb jak britští novináři porušovali zákon

Často o Británii mluvíme s úctou jako o jedné z nejstarších demokracií na světě. Pro mnohé z nás je etalonem politické a přeneseně i mediální kultury, zkrátka zemí, kde se stále dbá na dobré mravy, slušné chování a tradiční hodnoty. Je tedy dvojnásobně hloupé, že zrovna z Británie přišly v posledních týdnech hned dvě zprávy, které nám tyto iluze berou.

Nejdřív jsme se dozvěděli, že britští poslanci nakládají se svými peněžními náhradami jako malicherní zlodějíčci, zkrátka podobně jako ti naši. A teď zase slyšíme, že novináři dlouhodobě a poměrně vážně porušovali zákon.

Aféru odstartoval seriózní levicový deník Guardian, který minulou středu informoval, že novináři z bulvárního nedělníku News of the World i jeho sesterského deníku The Sun čelí rozsáhlému vyšetřování. Jsou podezřelí z toho, že nezákonně získávali informace o známých lidech včetně sportovců, politiků nebo třeba herců. Mimo jiné je odoslouchávali nebo se „vloupávali“ do jejich telefonních záznamníků.

Jde o blamáž opravdu mimořádných rozměrů, vždyť slídění hackerů mělo údajně padnout za oběť kolem dvou tisíc telefonních čísel. Patří například bývalému vicepremiérovi Johnu Prescottovi, herečce Gwyneth Paltrowové nebo třeba současnému londýnskému starostovi Borisi Johnsonovi. Jeden z nejznámějších britských novinářů Andrew Neil řekl, že jsme svědky "jednoho z nejdůležitějších mediálních příběhů moderní doby".

On je to vskutku politický thriller se vším všudy. Šéfem dotyčného mediálního domu je Rupert Murdoch, asi nejvýznamnjší osobnost mediálního byznysu na světě. Jeho vydavatelství patří například prestižní ekonomický deník Wall Street Journal, televize Fox či tradiční britský deník The Times. Noviny News of the World a The Sun jsou sice takzvaně bulvární, ale i tak mají v Británii tradičně velký vliv v politice.

Už v roce 2007 se reportér nedělníku Clive Goodman dostal do vězení za to, že nechal odposlouchávat lidi z královského paláce. Vedení novin tehdy novináře hodilo přes palubu a prohlásilo, že jednal bez jeho vědomí. Teď se však ukazuje, že to byla lež a že je nelegální odposlouchávání v těchto novinách naopak rutinní pracovní metodou.

Kauza má i další konsekvence. O odposleších musel vědět bývalý šéfredaktor Andy Coulson, který je v současnosti hlavním mediálním poradcem předsedy konzervativců Davida Camerona, nejspíš budoucího britského premiéra. Mnozí proto tvrdí, že vše má politické pozadí a hlavním cílem je poškodit právě konzervativce, kteří mají po více než dvanácti letech v opozici poprvé reálnou šanci vyhrát další volby. Tomu by nahrával i fakt, že s odhalením přišel právě levicový, tradičně prolabouristický Guardian.

Ale to je asi jen obvyklé kalení vody, které tak dobře známe i z domácí scény. Je nepochybné, že k odspolouchávání docházelo, a to ve velkém měřítku. Je to selhání mnoha institucí i nepsaných hodnot britské demokracie. Selhala policie (ta o některých kauzách musela vědět, ale nikoho včetně postižených osob neinformovala), selhaly samoregulační žurnalistické orgány, zejména Tisková komise (ta v minulosti odposlechy vyšetřovala, ale bez zveřejněného výsledku) a selhala především žurnalistika jako taková.

Že novináři nesmějí porušovat zákon, je jedno ze základních pravidel jejich práce. Stojí to tak v každé učebnici i každém redakčním kodexu. Ale je zároveň nepsaným pravidlem, že pokud novináři poruší zákon výjimečně a své kroky dobře zdůvodní veřejným zájmem (tedy když například porušením zákona odhalí závažnou politickou nebo kriminální kauzu), pak to společnost toleruje. Neznamená to beztrestnost, ale třeba to, že soudy potrestají novináře pouze symbolicky.

V tomto případě však novináři překročili všechny přijatelné meze, a to nikoliv mnohonásobně, ale doslova tisícinásobně. Chovali se opravdu jako "utržení ze řetězu". Odpovědní lidé si zaslouží co nejpřísnější potrestání. Ale co je mnohem horší, nelibost veřejnosti a společnosti dopadne na všechny novináře bez rozdílu. Podmínky pro práci těch slušných a seriózních se nepoměrně zhorší.

Je to kauza, která vzhledem k celosvětové krizi médií nemohla přijít v nevhodnější dobu.

(Psáno pro slovenský deník Sme).

Obyčejní lidé

V Česku se objevili obyčejní lidé. Poznáte je snadno, vypadají ... tak nějak obyčejně. Ale vědí, co je správné. Například "mít úctu ke strším lidem", "zastat se slabšího", případně "odmítat korupci". Aneb seznamte se s protagonisty předvolební kampaně sociálních demokratů.

Jejich plakáty visí na sloupech uprostřed magistrály, která protíná Prahu od severu k jihu. Pikantní je, že tam vystřídali neobyčejnou ženu. Konkrétně Olgu Zubovou, která se bezkonkurenčně stala hlavní nejznámější tváří kampaně před volbami. Zlé jazyky tvrdí, že její Demokratická strana zelených získala nakonec méně hlasů, než měla po republice billboardů.

Olga Zubová už zase kandiduje, tentokrát na kandidátce ČSSD v Praze. Nepřející novnáři ji nazývají "přeběhlicí", vypovídá to však jen o jejich neinformovanosti. Olga Zubová je ve skutečnici "odběhlicí", protože v ČSSD už byla v letech 2003 až 2005. Z této strany si odběhla k Zeleným, za které byla zvolena poslankyní, a od Zelených si zase odběhla k Demokratickým zeleným, za které pomohla sesadit vládu. No a teď se vrací do rodného socialistického hnízda.

I díky ní víme, kolik takové volitelné místo na kandidátce stojí. Kromě hlasu proti vládě je to nějakých plus mínu deset miliónů korun, které chce do kampaně investovat její sponzor Jaromír Soukup. Ten se označuje za "českého Berslusconiho", sama Zubová ho vidí jako vhodného kandidáta na ministra. Řeči o tm, že by její úsudek mohl být ovlivněn zmíněnými milióny, jsou jen ošklivou pomluvou.

Politika by se neměla dělat za každou cenu. Ale dělat ji za deset miliónů … to je tak nějak správné.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tady nás pusťte k vodě ... zaslechnuto v Chorvatsku

"Manfrede, mně se to nelíbí."

"Meine Liebe, co se ti zase nelíbí?"

"Ti čtyři chlapi na billboardu, kolem kterého jsme jeli. Nemám z nich dobrý pocit."

"Ale prosím tě. To bude reklama na jeden z těch televizních pořadů."

"Myslíš ty pořady, jak se do nich hlásí lidi, kteří se chtějí stát hvězdami?"

"Přesně. Bratranec Uwe se do takového pořadu přihlásil."

"Uwe? Myslíš ten ošklivý a přihlouplý?"

"Jo. A vyhrál deset tisíc Euro."

"Ale mně se to stejně nelíbí. Ti chlapi vypadají ještě divněji než Uwe."

"Proč ti to vadí?"

"Třeba je to varování před uprchlými psychopaty."

"No ... vlastně máš pravdu. Ten vpravo mi připomíná toho masového vraha. Nepamatuješ se, jak se ten film jmenoval?"

"Manfrede?! Jak chci jet domů. Do Lipska!"

"Hlavně neblázni. Posledně jsi se chtěla vrátit kvůli těm Čechům, kteří si na pláži ohřívali konzervy."

„Tihle úchylové jsou ještě horší!“

"Mein Gott. A taková to mohla být dovolená!"

(Rozhovor dvou starších německých turistů poté, co minuli reklamní billboard ODS. Česká konzervativní strana si je zaplatila v Chorvatsku, aby oslovila české výletníky. Je na nich vedení strany v plavkách a s nápisem: "Tady nás pusťte k vodě.)



(Psáno jako sloupek pro slovenský deník SME).

Rada pro politiky, kteří hledají přítele

"Mažu si tě v mobilu!", říká se v Praze, když vás naštve kamarád. I nesoustavní pozorovatelé politické scény vědí, že autorem této věty je prezident Václav Klaus a že jde o text textové zprávy, kterou před časem posílal některým svým - dnes už bývalým - spolustraníkům z ODS.

Politici by si ovšem měli vymazat z mobilu především všechny novináře, a to ve vlastním zájmu. Nedopadnou pak totiž jako pražský primátor Pavel Bém, který minulý týden esemeskou pověřil svého podřízeného, aby mu připravil návrh na odvolání ředitele Dopravního podniku. Textovku ovšem omylem poslal redaktorovi Hospodářských novin stejného jména. Tomu se říká smůla! Noviny z toho samozřejmě měly článek na titulní straně.

Ukládání telefonů novinářů do mobilů je mezi českými politiky zvláštní druh sběratelské vášně. Skoro jako by jim to dávalo iluzi, že když některého žurnalistu „uvězní“ do svého telefonu, obtočí si ho kolem prstu. A když ne, tak žurnalistovi aspoň budou moci vynadat. Pár takových esemesek jsem už právě od Pavla Béma sám dostal.

A teď ještě ke všemu politici objevili Facebook. Stačilo pár vajíček na Paroubka a internetová socální síť je najednou klíčem k úspěchu. Paradoxně nejvíc se na Facebook hrnou sociální demokraté. Takovým snaživcem je třeba Zdeněk Škromach, který do svch přátel "ulovil" i moderátorku televizního politického pořadu a teď s ní po Internetu rozmarně žertuje.

Nechť on a Pavel Bém napíšou stokrát: "Novináři do mobilu ani do seznamu přátel nepatří." Jak ostatně před léty řekl při návštěvě Pahy jen americký lobbista: "Ve Washingtonu platí, že jestli chceš přítele, kup si psa."

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Ve zdravém těle zdravý duch. Ale stojí to dost prachů ...

Muži v Americe prý mají novou výmluvu, když nejsou ... dostatečně mužní. Ženám prý říkají, že jsou vystresovaní z ekonomické krize. Publikoval to jako zajímavost jeden odborný časopis amerických psychiatrů. Takže tu máme další z mnoha léků na krizi a její dopady: modrou pilulku Viagry.

Ta ovšem nepomůže pražskému primátorovi Pavlu Bémovi. Jeho potíže s mužností nejsou privátního, nýbrž politického typu. Konkrétně se týkají kandidatury Prahy na pořádání olympiády v broce 2020. Pavel Bém není dost chlap na to, aby řekl: "Stahujeme kandidaturu, protože to nebyl nápad, který by českou veřejnost nadchl a protože by to pravděpodobně skončilo humbukem."

Odhodlání pořádat v Praze olympiádu bylo od začátku chybou v úsudku, kterou viděl každý až na Pavla Béma. Jeho olympijský sen stál z veřejných peněz téměř sedmdesát miliónů. Dost peněz, aby mohly ohrozit jednu politickou kariéru! Ale když to připíšeme na účet globální kriti, je to pakatel.

Údajně až stomiliónovým dluhem skončila jiná, nesrovnatelně menší sportovní akce. Jde o únorové mistrovství světa v lyžování v Liberci, z kterého bývalý premiér Topolánek udělal událost bezmála státního významu a jeho šéfku Kateřinu Neumannovou podporoval nejen štědrými dotacemi, nýbrž i vřelými slovy. Ale ani jedno nepomohlo a čtyři měsíce poté ťukají na dveře Neumannové věřitelé. A ona zase ťuká na dveře pražských ministerstev, v kterých však už sedí jiná vláda.

I bývalá lyžařka je tak obětí krize, v tomto případě politické. Kdyby byl Topolánek stále u moci, jistě by se to nějak zařídilo. Ale šéf ODS ladí formu před podzimními předčasnými volbami a o tenhhle štafetový kolík už nemá zájem.

Nevíte, kde se dá v Praze koupit politická Viagra?

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co Karel Sch. naučí českou politickou pakáž?

Písničkář Karel Kryl mně o něm do knížky Půlkacíř počátkem devadesátých let řekl, že "měl tu smůlu, že byl pozván, aby naučil jíst hradní pakáž vidličkou a nožem". Podobnou smůlu má Karel Schwarzenberg i teď. Byl přizván, aby českou politickou pakáž naučil v roce 2009 humoru, noblese a šarmu.

Pro mnohé překvapivé spojení s bývalým ministrem financí a bývalým lidovcem Miroslavem Kalouskem je "faktorem X", které novou stranu TOP 09 může odlišit od mnoha dalších pravostředých stran. Ty zatím vznikaly jen proto, aby mohly zase vzápětí zaniknout. Schwarzenberg má v české veřejnosti respekt (neplést s časopisem Respekt, který mnoho let dotoval ze svých knížecích peněz) a je oblíbený. Býval Havlovým kancléřem, je senátorem, sám o sobě mluví jako o lesníkovi.

Deník Lidové noviny uvítal duo Kalousek-Schwarzenberg titulkem, ve kterém toho prvního nazval "mozkem" a druhého "tváří" strany. Velmi nelichotivé, chce se říct! Uznal to v rozhlasovém rozhovoru i sám Schwarzenberg. Ale hned ukázal, proč je v českého politice o "level" výš než její ostatní aktéři. Neobvinil redaktory ze spiknutí, dokonce je nenazval ani pitomci ... ale titulku se zasmál a jen poznamenal, že si skromně myslí, že s Kalouskem "přemýšlejí oba".

Miroslav Kalousek je schopným politickým praktikem, možná nejschopnějším. Dokázal se vždy domluvit s každým, počínaje sociálními demokraty a konče ODS. Byl by se domluvil i s komunisty, ale to ho po volbách 2006 nakonec stálo křeslo. Rétorikou, schopnostmi, intelektem a schopnotí vypít bez následků jakékoliv množství alkoholu připomíná Miloše Zemana.

Ale možná je ještě chytřejší než on. Zeman místo vrcholu politické kariéry odjel objímat stromy. Kalousek se rozhodl obejmout rovnou majitele lesů.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Pane řidiči?!

Nejpitomější otázka, kterou můžete dostat na dálnici mezi Bratislavou a Brnem: "Pane řidiči, jestlipak víte, proč jsme vás zastavili?" A nejpitomější odpověď, kterou na tuhle otázku můžete dát: "To asi tuším. Ale nevím, proč jste zastavili zrovna mě, když rychle jedou všichni."

Policista se usměje a řekne s téměř starostlivým výrazem: "Ale vy byste asi nechtěl, abychom chytili každého a vždycky, když udělá nějaký přestupek?" "No tak teď zrovna by mně to nevadilo," odpovídám v duchu, ale hned si sám sobě odporuju: "Ale je fakt, že by to byl hrozný svět."

A když o tom přemýšlím, bojím se, že je jen otázkou času, kdy se ta vize stane realitou. Každý vyfasuje svého osobního policistu, který ho bude nevzrušeným hlasem - podobně jako dnes satelitní navigace - informovat. Místo "Za dvě stě kilometrů zahnete doprava" se dozvíme: "Právě jsme vám v centrální databázi odečetli dva body za rychlou jízdu," případně: "Prosím zajeďte ke krajnici, roztrhejte svůj řidičský průkaz a pokračujte v další cestě městskou hromadnou dopravou."

Takové systémy už dnes existují. Údajně nejdražší osobní vůz světa, kterým je Bugatti Veyron za 1,1 miliónu Euro, ho má v sobě zabudovaný. Když některý z jeho majitelů (od roku 2006 se jich prodalo asi 200 kusů) nasedne a nastartuje, technici v řídícím centru v německém Molsheimu se to okamžitě dozvědí. A nejen to. Prostřednictvím satelitního spojení mohou monitorovat všechny technické funkce vozu, znají jeho polohu i rychlost. Když třeba v některé z pneumatik poklesne tlak, mohou zvednout telefon a řidiči zavolat. Je to příjemnější a osobnější, než když se jen na palubní desce rozsvítí varovná kontrolka.

Zní vám to nepříjemně? Výstřední boháči vlastnící Veyron mohou systém deaktivovat, nikdo z nich to však prý ještě neudělal. Až budou jednou dávat elektronické policisty všem, nikdo se nás na souhlas ptát nebude. A budeme se pak bát každého zazvonění telefonu, v kterém se možná ozve: "Pane řidiči, jestlipak víte, proč vám voláme?"

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Úsměv, prosím

Usmála se na mě. Byla to krásná dívka s dlouhými vlasy. Stál jsem u regálu s kuchyňskými roboty a samozřejmě znervózněl. Každý muž středního věku znervózní, když se na něj usměje tak krásná, o dvacet let mladší dívka. A je celkem jedno, že se to stane v obchodě s elektrotechnikou v obchodní zóně.

Usmála se znovu. A pak ještě jednou. Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že těsně za mnou nestojí nějaký mladý svalovec, a nestal jsem se tak obětí jednoho z nejstarších a nejužívanějších filmových gagů. Ale nikdo takový v okolí nebyl. Snad jedině dvě starší dámy u regálu s DVD novinkami, ale ty v tomto ohledu nepředstavovaly žádné nebezpečí.

Ta dívka se musela smát na mě! Už už jsem byl rozhodnutý ji oslovit, ale pak zavrtěla hlavou a na vysokých podpatcích rychle odkráčela pryč. Až u regálu s digitálními fotoaparáty, kde předtím stála, jsem pochopil svůj omyl. Byl tam vystaven jeden z těch přístrojů, které umějí najít v záběru obličej a vyfotografují ho přesně v monetě, kdy se na něm objeví úsměv. Zaměstnanci obchodu ho tam připravili tak, aby si ho každý mohl vyzkoušet.

Prostě se postavíte před objektiv a svůj obličej pozorujete na displeji. A když se usmějete, přístroj vás vyblejskne. Zamračil jsem se, abych té vymoženosti dal najevo svůj odstup. Vsadil bych se, že jinak se na to nachytá skoro každý. Ale nic to není proti tomu, co přijde. Technici promýšlejí další a další neuvěřitelné funkce. Například jedna umí lidem „namalovat“ na tvářích úsměv, i když se nesmějí. A četl jsem o funkci, která naopak lidem „vygumuje“ jejich oblečení. Na fotce jsou pak nazí.

Napadlo mě, jestli pak i takový fotoaparát vystaví v obchodě. A jak jsem o tom přemýšlel a v uších mi dozníval klapot podpatků té dívky, ozvalo se cvaknutí. Ten přístroj mě vyfotografoval! Na displeji se objevila má tvář s přihlouplým úsměvem.

(Sloupek pro deník Sme).

Chrochty chrocht ... a dobrou chuť, pokud zrovna obědváte

Co mají společného česká televize Nova a americký fastfoodový řetězec Domino´s Pizza? Jejich zaměstnanci chtěli ostatní nechat nahlédnout "pod pokličku" ... a tak trochu podcenili, jak v éře sociálních sítí funguje Internet.

Zaměstnankyně pizzerie natočila před dvěma týdny svého kolegu, jak si při přípravě pizzy strká některé ingredience do nosu, případně předvádí, jak na ně pšouká. Byla dost hloupá na to, aby toto video publikovala na YouTube. Už půlhodinu poté se začali ozývat rozezlení zákazníci, ještě týž den večer byli oba zaměstnanci bez místa. Nepomohlo ani to, že se oba dušovali, že šlo pouze o legraci a že se takto "připravené" jídlo nikdy nedostalo k zákazníkům.

Ředitel společnosti se - rovněž na Internetu - o dva dni později veřejně omluvil, podle odborníků to však napáchanou škodu na dobré pověsti stejně napravit nestačilo. Odborníci na marketing teď se zájmem sledují, jestli pokles počtu zákazníků a příjmů zmíněného řetězce bude jen krátkodobý, anebo firmě nakonec způsobí závažnější potíže.

Redaktor Novy Jiří Dlabaja zase natočil své kolegy v redakci, jak chrochtáním dávají najevo, že pracují na tzv. prasečí chřipce (přejmenované posléze v rámci politické korektnosti na "novou"). Video prý pobouřilo některé diváky, slavným ho však učinil až deník Blesk. Ten se pohoršil nad tím, že zaměstnanci nejsledovanější televize mohou zlehčovat nemoc, která ohrožuje svět. Jak šokující! Reportér se na blogu omluvil a video stáhl, mezitím se však „zabydlelo“ na YouTube i Facebooku.

Pro mnoho profesí platí staré známé pravidlo pro továrny na párky. Totiž kdo má tuhle pochutinu rád a nechce si ji zošklivit, neměl by nikdy vidět, jak se vyrábějí. Platí to pro kuchaře z restaurací i reportéry z televize. Co se mě týče, samozřejmě tento sloupek píšu v obleku a s motýlkem. Na YouTube to ale neuvidíte.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Prasečí chřipka na Nově:


Odpověď šéfa Domino´s Pizza:


Televizní klip o videu:

Miliarda aplikací pro iPhone. Celkem hodně ... a druhá miliarda už běží

Majitelé iPhonů či iPodů Touch si stáhli už miliardu aplikací. Trvalo to devět měsíců, tedy podstatně kratší dobu, než za kterou si majitelé iPodů stáhli miliardu písniček z obchodu iTunes. To trvalo dva roky.

Je dobré vidět, že v době globální hospodářské recese vznikl tak úspěšný a životaschopný nový trh. Nezmiňuji takzvanou krizi náhodou, protože Apple svým obchodem s aplikacemi vytvořil platformu, která jde přímo proti proudu "antikapitalistického" sentimentu. Dává šanci každému, kdo má dobrý nápad, odvahu a vůli uspět. Apple zveřejnil žebříčky nejstahovanějších aplikací a z nich vidíme, že mezi jejich tvůrci jsou jak zavedené softwarové společnosti, tak i malé nezávislé firmy nebo dokonce jednotlivci. Ukázali, že i dnes (nebo právě dnes) je možné rozjet velký byznys od nuly nebo od práce udělané na koleně.

To je ostatně případ aplikace Bump, která sice nepatří mezi nejúspěšnější, ale měla štěstí, že se stala právě tou s visačkou "1000000000". Vytvořili ji tři mladí Američané, kteří loni na podzim přišli o místo ve velké technologické firmě. Rozhodli se proto založit firmu vlastní a vytvořit aplikaci, která umožní sdílení dat mezi dvěma telefony. "Bump" je přátelské ťuknutí dvou rukou sevřených v pěst, které často vidíme například u sportovců. V případě iphonového Bumpu jsou v těch pěstech ještě navíc telefony. Mohou si tak jednoduše například vyměnit kontakty.

Bump je přímo ukázkovou aplikací, která je nejen zábavná, ale má i praktické použití. Využívá vlastností iPhonu, jako jsou pohybové čidlo či satelitné navigace. Zaujme na první pohled.

Zkrátka dobrý start do druhé miliardy. Vsadím se, že uteče rychleji než ta první.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Novinář? Zapomeňte na toho frajera z amerického filmu

Proč jsem kdysi chtěl být novinář? Protože v amerických filmech chodí v tvídovém saku nebo baloňáku, pijí bourbon bez ledu a líbí se ženským. Vážně mi to přišlo jako senzační povolání. Zvlášť když k tomu připočteme, že stráví víc času v barech než ve své kanceláři a na závěr filmu vždycky dostanou nějakého padoucha.

Seznamte se s americkým novinářem, vzor 2009: je nervózní (bojí se propouštění a očekává zánik tisku), přepracovaný (kromě článků musí také psát na web a blogovat) a pesimistický (pociťuje vliv inzerentů na obsah médií). Takové jsou ve stručnosti výsledky posledního vělkého průzkumu mezi zaměstnanci amerických zpravodajských médií.

Každoročně ho provádí časopis PRWeek a agentura PR Newswire, letos mezi více než 2100 novináři ze všech typů médií. Výsledky jsou truchlivé. Zhruba 50 procent dotázaných zvažuje kariéru mimo žurnalistiku, 42 procent očekává výpovědi v redakcích (loni to bylo 26 procent), 70 procent má víc práce než loni a 68 procent píše pro online vydání své publikace (loni to bylo 38 procent).

V těch amerických filemch byl novinář vždycky společenský tvor. Ale nemyslím si, že by tomuto nějak nasvědčoval fakt, že více než tři čtvrtiny novinářů má profil v některé z takzvaných sociálních sítí (loni to byla pouze polovina). Konkrétně má 58 procent profil na Facebooku a 51 procent na sítí LinedIn. A pozor, tohle je šokující: 22 procent amerických novinářů holduje Twitteru. Prý i několikrát denně!

Vy jste někdy slyšeli o téhle značce bourbonu?

(Psáno pro slovenský deník Sme).

Tak tebe to ještě nepustilo, starouši?

Byl to první a poslední billboard, na který moje žena žárlila. Vlastně to ani nebyl billboard, ale reklama na fasádě jednoho z domů u magistrály na pražské Pankráci. Byla na ní podmanivě krásná modelka. Pamatuju se, že jsem každý den řekl: "Podívej, to není vůbec špatná reklama!", a žena mě s předstíraným pohoršením plácla přes koleno. Když tu fasádu v polovině devadesátých let přestříkali reklamou na nějaký supermarket, byl to pro nás oba konec jedné epochy.

Vzpomněl jsem si na tu reklamu minulý týden, když jsem četl poslední číslo časopisu Wired. Desítky "nejlepších mozků" v něm předpovídají budoucnost pro pár desítek nejbližších let. Mimo jiné se prý dočkáme billboardů šitých na míru kolemjdoucím. Jste muž středního věku? Pak zapomeňte na prací prášky a vložky. Billboardy vám už neukážou nic jiného než rychlé vozy a hezké modelky v prádle, které budete moci koupit manželce.

Mám rád billboardy a líbí se mi, když přicházejí s něčím novým. Byl jsem pyšný, že jsem redaktor Reflexu, když tenhle časopis přišel počátkem devadesátých let s billboardy, na kterých bylo zrcadlo. Patnáct let předtím, než tenhle vtípek zopakoval na obálce americký časopis Time! Vůbec mi nevadilo, že lidé staniolové fólie během pár dní rozkradli. A fandil jsem billboardům v rakouském Grazu, kde inzerent - jakási oděvní firma - nabízel loni v listopadu vzorky k vyzkoušením. Šály, čepice a rukavice. Reklamní agentura každý den doplňovala nové.

Těším se na chytré billboardy, které - prý podle mého mobilního telefonu - poznají, kdo jde kolem. Bude to jak čtení myšlenek a nejtajnějších přání. Někteří lidé se takovým billboardům budou radši vyhýbat! Co když o nich prozradí něco, co ncehtějí? Až kolem půjdu já, objeví se zase ta modelka z devadesátých let. A moje žena mě lehce plácne přes nohu a řekne: "Tak tebe to ještě nepustilo, starouši?"

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Taky jste si natočili Obamu?

Podle původních instrukcí byl mobilní telefon na seznamu věcí, které s sebou nesměli mít návštěvníci projevu Baracka Obamy. Překvapilo mě to. To je přece odvážné! Na téma života s mobily bylo uděláno mnoho průzkumů, všechny se však shodují na tom, že pro drtivou většinu lidí je telefon neodmyslitelným doplňkem. Bulvární noviny nás pravidelně překvapují vysokým procentem těch, kteří u sebe mají zapnutý telefon dokonce i při sexu.

Projev amerického prezidenta má do takového prožitku daleko, i tak by ale bylo zajímavé sledovat, jak by se zákaz projevil na účasti. Policisté si ho ovšem nakonec rozmysleli, možná i proto, že tušili, jak by takový sociální experiment dopadl. Konal se však jiný. Dvacetitisícový dav naslouchající prezidentovi se proměnil v armádu kameramanů. Minimálně každý druhý člověk aspoň jednou během Obamova projevu vystrčil ruku s telefonem nad hlavu, aby si udělal fotografii. Někteří natáčeli celý projev.

Bylo zajímavé je sledovat, zvlášt v kontrastu s velkou novinářskou tribunou, kde byly aspoň dvě stovky skutečných žurnalistů. I ti Obamu natáčeli nebo číhali na dobré záběry. Ne s mobilními telefony, ale s fotoaparáty s dlouhými objektivy či profesionálními kamerami. Obě armády - ta amatérská i ta profesionální - se činily. Mnohé fotky z mobilů se určitě objevily na blozích či Facebooku ještě během projevu. Desítky lidí přímo z davu twitterovaly.

Pak projev skončil a Obama sešel z pódia, aby se pozdravil s lidmi u bariér. Chystal jsem se ho vyfotit svým mobilem, ale v ten nejlepší moment mi zrovna přišla esemeska. Byla to agenturní zpráva s hlavními body projevu.

Profesionálové tentokrát zase vyhráli. Ale jak dlouho ještě?

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Dětská pornografie je fakt hnusná. Ale jakou jinou mají dělat děti?

Viděl jsem reportáž z jedné americké televize, kde jakýsi chlápek z Nevady říká, že svého desetiletého syna připravuje na kariéru prezidenta. Reportérka se ho ptá, co to přesně znamená. Dává mu lekce z politologie? Uči ho mluvit na veřejnosti a poskytovat rozhovory? "Ne," odpovídá chlápek. "Pro začátek jsem mu zakázal používat všechny ty Facebooky a další hlouposti."

Nevím, jestli to bylo míněno vážně, ale každopádně je to dobrý postřeh. Navštivte webovou stránku či profil na sociální síti libovolného teenagera. Vsadím celý svůj internetbanking na to, že najdete něco, co za deset nebo dvacet let může být použito k jeho případné diskreditaci. Divoké večírky, sexuální narážky, experimenty s drogami ... však si to dovedete představit.

Amerika teď žije novým fenoménem, kterému se říká "sexting". Dívka v pubertě si stoupne před zrcadlo a vyfotografuje se v nějaké odvážné erotické póze. Snímek pak pošle klukovi, s kterým chodí nebo s kterým by chodit chtěla. Kluk pak nejspíš tutéž fotku přčepošle svým kámošům, aby se pochlubil. Výsledek? Všichni jsou obviněni z šíření dětské pornografie. Je to bizarní, protože oni sami jsou děti, ale hrozí jim až několik let vězení.

Minulý týden propustila mladoboleslavská Škoda několik desítek zaměstnanců, protože si přeposílali video, na kterém mladá dívka ve školní třídě předstírá, že masturbuje. Ukázalo se, že šlo o video natočené v jedné mostecké střední nškole. Kvůli podobnému videu už v loni přišel o místo učitel z jiné české střední školy. Žáci vyvázli s dvojkami z chování, ale teoreticky by mohli být - podobně jako v Americe - i trestně stíháni.

Vyrábí Internet právě teď jednu celou zdiskreditovanou generaci? Asi ano. Ale kdo ví, jaké budou nároky na prezidenta za dvacet let. Možná až bude ten nebohý kluk z Nevady kandidovat na amerického prezidenta, zveřejní jeden opravdu hnusný internetový bulvár článek s titulkem: "Exkluzivně! Nenašli jsme žádnou fotografii, na které by náš kandidát ležel pozvracený na školním záchodě. A takový člověk chce být americký prezident? Nikdy!"

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Na co to je? Na nic. No není to paráda?

Máte v kapse monstrum. Jmenuje se mobilní telefon. Ta věc umí ale také fotit, ukazovat čas, pouštět hudbu i video, natáčet video, provádět výpočty, ukazovat cestu posílat emaily nebo pouštět počítačové hry. Určitě to není úplný seznam. Ale jak napsal konzultant Tomi Ahonen ve své fascinující přednášce "Digitální konvergence", skoro ve všem jsou mobilní telefony úspěšnější než specializované přístroje.

Ahonen píše o "desetiletí Nokie" a tvrdí, že tato značka poráží všechny konkurenty, a to nejen mezi výrobci telefonů. Prodala víc telefonů ukazujících čas než firma Timex prodala za celou svou historii hodinek a víc mobilů s kalkulátorem než firma Casio počítaček. Totéž platí o trhu digitálních fotoaparátů, videokamer, satelitních navigací či herních konzolí. Když vezmeme v úvahu jen modely takzvaných chytrých telefonů, které lze považovat za jednoduché počítače, poráží Nokia i všechny výrobce pécéček.

Jistěže většina lidí nevyužívá zdaleka všechny funkce. Ale dospěli jsme do stádia, kdy i levnější mobily telefonů umí skoro všechno, na co si vzpomenete. A naopak je těžké vzpomenout si na nějakou funkci, kterou by výrobci ještě mohli přidat. Co bude dál? Nikdo neví, ani Ahonen. Ale ,ožná vývoj vezme opačný směr.

Už v posledních letech zaznamenaly úspěch jednoduché, hezké a specializované přístroje. Příkladem může být třeba "krabička na emaily" Peek nebo videokamerka Flip. Zvládají jedinou funkci, zato perfektně. A kupodivu se skvěle prodávají, byť nabízejí jen to, co už umí mobilní telefon v zákazníkově kapse.

Ale proč nejít ještě dál. Těším se, až mi v supermarketu padne do oka věcička, která bude opravu sexy a přitom levná. Vy baste odolali? Zeptám se prodavače, co umí. "Vůbec nic," odpoví. "Panebože," řeknu užasle. "Vezmu si tři kusy."

(Psáno pro slovenský deník Sme).

Nikomu neříkejte, kdy jste vydělali první milión

Můj kamarád je úspěšný podnnikatel. Investuje do internetových projektů a daří se mu dobře. Bude teď vystupovat dokonce v jednom televizním pořadu. Na internetových stránkách televize jsem v jeho profilu našel větu, že "první milión vydělal už na vysoké škole".

Zatelefonoval jsem mu, že se to nehodí. V devadesátých letech byla zmínka o prvním vydělaném miliónu jedním z poznávacích znamení raného veksláckého kapitalismu. Stejně jako nagelované vlasy a ojetý vůz Opel Vectra. "Jasně, že by bylo lepší napsat, kdy jsem vydělal první milardu," řekl můj kamarád. "Ale tu jsem ještě nevydělal," dodal smutně.

S miliardáři je to těžké, aspoň tedy s těmi dolarovými. V minulém roce jich podle časopisu Forbes ubylo nejvíc v historii. Je jich dnes na světě sotva osm set. Jejich celkový majetek se smrskl téměř na polovinu a tvoří dnes asi 2,4 biliónu dolarů.

Amerika se s úbytkem miliardářů vyrovnává po svém. Četl jsem, že chudnutí se stalo novou módou. Milionáři a miliardáři se demonstrativně uskrovňují. Jídlo v luxusních restauracích si zatím neodepřeli, ale objednávají si k němu vodu z kohoutku. Při jejím usrkávání se trumfují, kdo prodělal vinou krize víc peněz.

Jak to jde dohromady s americkou mentalitou adorující naopak úspěch? Prý celkem dobře. Když se totiž někdo veřejně chlubí, že přišel o pořádný balík, znamená to, že ještě větší balík musel původně mít. A jestliže o tom takto veřejně mluví, tak to zároveň znamená, že mu ještě nějaké peníze zbyly. Aspoň na kaviár, šampaňské a soukromé letadlo.

Minimálně jsem přišel na to, jak vyřešit problém mého kamaráda. Psát o prvním vydělaném miliónu je tak předpotopní! Zavolám mu, ať do svého profilu napíše, kdy svůj první milión prodělal. Půjde s dobou a udělá dojem.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Jo, konkurence nám trošku utekla, ale ... děláme na tom!

Co si můžete koupit, když se váš tatínek jmenuje Bill Gates? Všechno, co chcete ... ehm ... tedy s výjimkou iPhonu.

Manželka zakladatele Microsoftu v rozhovoru s americkým časopisem Vogue řekla, že módní telefon a také přehrávač iPod od firmy Apple patří mezi málo věcí, které svým dětem nemůže dopřát. Připustila, že svým kamarádkám občas iPhone závidí.

Ne všude je ovšem taková disciplína jako u Gatesů doma. Mnohé velké firmy a instituce mají sice smlouvy podepsané s Microsoftem, jejich zákazníci však čím dál častěji na pracovištích „kazí atmosféru“ svými soukromými iPhony a podobnými přístroji. A tak se minulý týden na konferenci amerických IT manažerů ve státním a vzdělávacím sektorům mnozí ptali Gatesova nástupce Steva Ballmera: Co s tím máme dělat, respektive co s tím děláte vy?

Odpověď: Děláme, co můžeme. Letos představíme novou verzi Windows Mobile 6.5, ale ta nenabídne ještě úplně všechno, co zákazníci od chytrých telefonů chtějí. To bude až ve verzi Windows Mobile 7 napřesrok.

Překlad: Nějak to nestíháme a od všech důležitých konkurentů, hlavně od Applu a Googlu, dostáváme na frak. Co oni nabízejí dneska, dáme my našim zákazníkům příští rok. Pak všechny doženeme, předeženeme a porazíme. Tedy pokud oni budou celou tu dobu čekat s rukama v kapsách.

Nebyla to zrovna slova, která by se u zákazníků setkala s příznivou odezvou. Reakci Billových dětí se do uzávěrky nepodařilo získat.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

"Právě jsem se vrátil z Hradu," napsal Klement Gottwald na svém blogu

Šli jsme horským městečkem a hledali místo, kde se navečeříme. "Támhle je podnik, kde výborně vaří," ukázal náš průvodce. "A támhle vaří průměrně, ale zato mají bezdrátové připojení k Internetu." Z té první se ozýval běžný veselý hluk, v té druhé seděli hosté sklonění na chytrými telefony a notebooky. Ale nabité k prasknutí byly obě.

Je to dobrý test, jak moc si ceníme své virtuální existence. Netlačeni k rozhodnutí máme všichni sklon tvrdit, že vydržet hodinu-den-týden-měsíc (nehodící se škrtněte) bez internetového spojení není žádný problém. Ale když je na jedné misce vah šťavnatý stejk a na druhé padesát nepřečtených mailů (a k nim flaksa tuhého hovězího), je to najednou vážné dilema. A to ani nemluvě o osiřelém blogu a profilu na Facebooku.

Četl jsem, že když se uživatelé z celého světa nemohli před pár dny dostat několik hodin ke svým mailovým účtům na Gmailu a nefungovaly ani online googlovské aplikace, způsobilo to mnoha lidem vážné problémy. Myšleno zdravotní. Podle londýnských deníků byly v nemocnicích zaznamenány i případy nervového zhroucení.

Elektronický komfort nás činí zhýčkanými a zranitelnými. Americká média referovala minulý týden o studentských protestech na New York University. Rozzlobení studenti se zabarikádovali v jídelně a odmítali opustit budovu do splnění poždavaků. Ale jak napsal na webu magazín Columbia Journalism Review, protesty rychle ustaly poté, co univerzita studentům vypnula internetové připojení a elektřinu.

Škoda, že nebyl Internet vynalezen dřív. Velký Říjen, Vítězný Únor a další historické nepříjemnosti mohly být veřešeny rychle a bezproblémově ... odstřihnutím od sítě. Všechny příští revoluce se už bez blogů neobejdou.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Dokonalé zdraví je mýtus, každý si na webu může najít svou nemoc. Aneb diagnóza zvaná "googlóza"

Mám známého, který je hypochondr. Už spoustu let. Dřív trpěl takovými těmi běžnými potížemi, jako jsou rakovina nebo srdeční infarkt. Ale co objevil Internet, dostala se jeho posedlnost na úplně novou úroveň. Onemocněl akutní googlózou. Ťuká své příznaky do internetového vyhledávače a udivuje své okolí stále novými chorobami. Jeho život dostal úplně novou kvalitu.

Není sám. Jistý Američan se soudí se svými lékaři, protože nechtějí uznat, že onemocněl chorobou, kterou si vygoogloval. Nepřesvědčili ho ani tím, že jde o nemoc, která byla zaznamenána naposledy na konci devatenáctého století ve střední Africe. Pacient nežádá žádné odškodné. Chce mít jen soudně potvrzené, že dotyčnou nemoc opravdu má.

Googlu to však nestačí. Chce, aby nás měl jeho všemocný algoritmus přečtené stejně spolehlivě jako webové stránky. Proto společně s IBM vyvíjí aplikaci, která umožní zdraví uživatelů průběžně sledovat a data ukládat na Internet. Dnes je primárně určena dlouhodobě nemocným, například cukrovkou nebo srdečními chorobami. Jejich stav mohou na dálku kontrolovat jejich příbuzní i ošetřující lékaři.

Ale věřím, že jakmile bude taková aplikace hotová, najde si cestu i do životů nás ostatních. Nemusíte být ani hypochondři. Příklad: ráno se probudíte a než vyřídíte první ranní telefonát, změří mobil jen tak mimochodem vaši teplotu. Počítačová myš zjistí při hraní hry váš tep a sonda v toaletě zase zanalyzuje vaši stolici. Všechna data se bezdrátově odešlou do počítače a odtud na Internet.

Až po snídani zapnete počítač, nedá se vyloučit, že se otevře okno s decentním doporučením návštěvy lékaře. Lehkovážně ji odkliknete, nejste přece žádní hypochondři. Spustíte si internetový prohlížeč a začnete pracovat. Přijde vám legrační, že se v kontextové reklamě stále objevuje odkaz: „Notářské ověřování poslední vůle.“

Zvoní telefon. Je to vaše manželka. „Miláčku, ten spamový filtr, který jsi mi nainstaloval, už zase nefunguje. Od rána mně chodí samé divné nabídky od pohřební služby.“

(Psáno jako pravidelný sloupek pro deník Sme)

Jak se pozná ksicht?

Napsal to "ksicht", anebo "někdo s funkcí"? Tak se mě ptali před lety v novinách, když jsem jako šéf názorové rubriky nabízel nějaký článek. "S funkcí" byl člověk, jehož autorita se odvíjela od instituce, ve které byl zaměstnán. "Ksicht" byl sám o sobě dostatečně známý, aby mohl mít vlastní názor.

V éře Internetu je být "ksichtem" mnohem jednodušší. Navíc každý na tom může pracovat. Dokonce na to téma vycházejí články nebo i celé knihy. Říká se tomu "selfbranding" neboli způsob, jak sám sebe udělat známou značku. "Ksichti" to mají jednodušší v kariéře i v životě.

Jak poznáte, jestli jste už "ksicht"? Podle jednoho amerického sociologa nejlépe na Googlu. Zadáte své jméno a kliknete. Za prvé: první výsledek musí být odkaz na stránku, která má něco společného právě s vámi. Za druhé: mezi prvními třemi odkazy musí být vaše heslo ve Wikipedii. A za třetí: v první desítce výsledků musí být odkaz na stránku, kterou jste sami vytvořili. Počítá se vlastní web, blog nebo i profil v sociální síti.

Nechci se chlubit, ale já už "ksicht" jsem. Jen v televizi to ještě nevědí. Byl jsme tam minulý týden v nějakém pořadu a zeptali se mě, co mají napsat do titulku. "Nestačí moje jméno?", zeptal jsem se se sebevědomí "ksichta". Podívali se na sebe a nic neřekli. V titulku pak bylo: "publicista".

I já jsem v novinách čas od času odevzdal článek, jehož autora jsme podepsali jako publicistu. Zní to dobře. Ale znamenalo to, že je bez ksichtu i bez funkce.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Kamaráde, je ti pod psa ... prozradil vám váš mobil

Odposlechnuto ráno v tramvaji. Mladý pár, nejspíš manželé. "Proč jsi smutnej?" "Já nejsem smutnej." "Jen neříkej. Přece poznám, že jsi smutnej." "A jak to asi poznáš?" "Prostě to poznám."

Vzpomněl jsem si na ten rozhovor, když jsem četl o tom, že jedna firma vyvíjí novou aplikaci pro mobilní telefony. Ta bude moci poznat vaši náladu. Trik je v tom, že ji to sami naučíte. Několikrát denně se vás váš telefon zeptá, jak se v danou chvíli cítíte. Vyplníte číslo od jedničky do desítky. Aplikace bude získané hodnoty porovnávat s vaší další aktivitou. Jak často voláte, kolik dopstáváte esemesek nebo zda surfujete po Internetu. Psychologové tvrdí, že už za dva týdny bude umět velmi přesně odhadnout vaši momentální náladu.

Možná se ptáte, k čemu je to dobré. Copak každý nepoznáme, jak nám zrovna je? A potřebujeme snad nějaký pitomý telefon, aby nám to řekl? Ne nutně. Ale tvůrci aplikace tvrdí, že se nabízí celá řada velmi praktických využití. Například filtrování hovorů pro různé skupiny z telefonního seznamu. Je zrovna hodnota vaší nálady čtyři a méně? pak se vám nikde ze skupiny "tchýně a spol" nedovolá. Bylo by to příliš riskantní!

Ono by to mohlo fungovat i naopak. Než zavoláte svému šéfovi, pošlete "výzkumnou" esemesku jeho telefonu, jak na tom zrovna je. A když ne moc dobře, radši žádost o zvýšení platu odložíte.

Zbystřili také reklamní agentury a marketingoví experti. Nálada uživatele by mohla být jedním z faktorů, podle kterého budou reklamní systémy "cílit" inzerci. Jak přesně, bohužel nevím. Je třeba ještě vybádat, jestli si věci kupují lidé spíš smutní, anebo veselí. Jisté je, že nakupování má na naše pocity vliv. Viz pokračování rozhovoru z tramvaje.

"Hele, jestli se takhle tváříš kvůli těm novejm botám, tak je to trapný." Pár minut pauza. "Ty jsi naštvaná?" "Nejsem." "Jen neříkej. Přece poznám, když jsi naštvaná." Pak už jsem musel vystoupit.

(Sloupek pro slovenský deník SME)

Nevěry v digitálním věku

Před pár lety mě fascinoval příběh muže, který se rozvedl se svou ženou, protože měla poměr s jiným mužem. Že takových příběhu jsou na světě milióny a není na nich nic fascinujícího?

Obvykle nikoliv. Ale v tomto případě byl milencem nevěrné manželky ... sám manžel.

Možná tušíte, že k něčemu takovému může dojít jen ve virtuálním světě. Přesně tak. Konkrétně šlo o svět zvaný Second Life, ve kterém oba manželé trávili spousty hodin. Každý pod jinou, vymyšlenou identitou. Tak se seznámili, postupně se sblížili a prožili spolu skoro půlroční vášnivý románek. Jen přes Internet, pochopitelně. Pak dostali ten hloupý nápad, že se setkají i v reálném světě, a vzájemně si tak odhalili nevěru.

Ti dva prý žili dlouhé roky v nepodařeném, nenaplňujícím manželství. Až když odložili své skutečné životy a začali žít ty virtuální, tak v sobě vzájemně našli spřízněné duše. Kdyby to nebylo tak bizarní a smutné, mohl by to být vlastně optimistický příběh.

Psychologové tehdy varovali, že vytváření virtuálních identit, často tak odlišných od těch reálných, je temnou budoucností mezilidských vztahů. Ale asi se mýlili. Obliba virtuálních světů klesá, módou se naopak stávají taktvané sociální sítě. Lidé v nich vystupují sami za sebe, nikoliv chráněni anonymními avatary.

Nedávno jsem četl o muži, který se rozvedl se svou ženou, protože měla poměr s jiným mužem. Nebyl jím on sám, ale jeho nejlepší přítel. Prozradily je jejich společné fotografie, které mužův přítel publikoval na svém profilu na Facebooku.

Vypadalo, že se Internet stane místem, kde mnozí z nás budou žít své paralelní životy. Místo toho je dnes nástěnkou, kam jsme dobrovolně pověsili ten svůj jediný, skutečný. Otázka zní, co je lepší.

(Sloupek pro deník Sme).

Psal jsem s pistolí u hlavu. Ne doslova, byla to jen zlá webová stránka

Zná to každý, kdo se živí psaním. Někdy ze sebe prostě nevymáčknete ani slovo. Sedíte nad prázdným papírem či bíle rozzářeným monitorem ... a nic. Američané z toho dokonce udělali regulérní nemoc. Říkají jí "spisovatelský blok" a chodí s ní k psychiatrovi.

Možná opravněně, stačí se podívat, co tahle nesnáz udělala s nebohým Jackem Torrancem v Kingově románu Osvícení. V Kubrickově filmu ho skvěle zahrál Jack Nicolson a moment, kdy se diváci dozví, že na svém psacím stroji píše stále dokola jednu větu, patří k nejpůsobivějším. Má to tu nevýhodu, že když se živíte psaním, už s vámi žádná rozumná manželka ani přítelkyně nepojede do opuštěného horského hotelu.

Co proti "spisovatelskému bloku" dělat? Amatérské metody zahrnují hryzání tužky, výlet do ledničky nebo hraní flashových her, ale žádná příliš nepomáhá. Naštěstí máme Internet. Objevil jsem webovou stránku s eufemistickým názvem "spisovatelská laboratoř" a realističtějším podtitulem "Piš, nebo zemřeš!". Není to špatná zkušenost.

Stručně řečeno vás stránka ohlídá, abyste pouze psali. Zadáte počet slov, která musíte odevzdat (tenhle sloupek jich má mít 250) a čas, jaký jste si na psaní vyhradili. Když píšete, je vše v pohodě. Ale jakmile přestanete, bílá stránka nejdřív znachoví, pak jedovatě zčervená a nakonec začne vyluzovat strašlivé zvuky. Když se znovu rozepíšete, hned přestane.

Můžete stejně jako Jack Torrance opakovat stále jednu větu, ale já se rozhodl nepodvádět. Napsal jsem na tom webu tenhle sloupek. Statečně jsem překonal pár trestných zaječení a sledoval, jak na počítadle utěšeně naskakují slova. Kýžených 250 jich bylo … no někdy právě teď. Program mě odměnil slavnostní fanfárou.

Píšu dál a s jistým napětím čekám, co bude počítač dělat. Bude stejně přísně trestat i nadbytečná slova? Ne! A přitom by měl. Již z ohledů k editorům, kteří musí naše rozbujelé texty vtěsnat do svých rubrik. Je to takový druhý pól našich autorských psychických obtíží. Mohli bychom mu říkat třeba … spisovatelský průjem.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Milé noviny ... můžete mi to odpustit?

Stalo se to ve čtvrtek minulý týden. Zastavil jsem se u trafiky, sáhl do kapsy pro drobné ... a pak jsem na několik vteřin zaváhal. Co kdybych si dnes noviny nekoupil? V první chvíli jsem se té myšlenky až polekal. Asi bych si to ještě rozmyslel, ale ukázalo se, že překážím v cestě dalším zákazníkům. "Stojíte ve frontě?", zeptal se mě nervózním hlasem spěchající muž. "Ne, prosím," ukročil jsem stranou, strčil mince zpátky do kapsy a šel pryč.

Bylo to poprvé, kdy jsem neměl chuť si noviny koupit. Úmyslně nepíše potřebu, protože tu už nemá léta. Většinu zpráv znám ještě dřív, než si je v trafice koupím. Z televize, z rádia nebo z Internetu. Teď v poslední době je čtu ráno na záchodě nebo při snídani na displeji mobilního telefonu. Má úhlopříčku téměř devět centimetrů. S novinami se to ještě nedá srovnat, ale už je to dostatečně pohodlné. Potěšila mě zpráva, že Apple by měl ještě letos začít prodávat nový iPod s displejem ještě dvakrát větším.

I tak papírové noviny miluju. Kupuju je celý dospělý život. Jsou příjemnější nejen na čtení, ale i na dotek. Jejich stránky jsou pro mě přátelským a intimně poznaným prostředím. Nemusím noviny číst, ale stačí mi je prolistovat, abych se dozvěděl, co se vlastně předešlý den ve světě stalo. Na internetových stránkách můžu strávit hodiny, a tenhle pocit stejně nemám.

Proto mě tak překvapila ta vzpoura před trafikou. V pátek jsem si koupil kromě svého oblíbeného deníku ještě i další, ale výčitky svědomí nezmizely. Je mi čtyřicet a patřím možná k poslední generaci, která má k novinám tenhle vztah. Jak jsem je mohl zradit? Ale až se mě někdo zeptá, kdy pro mě osobně začal konec papírových novin, aspoň budu vědět. Minulý týden ve čtvrtek.

(Sloupek pro slovenský deník SME).

Taky jste to četli? Že by polovina žen dala přednost Internetu před sexem?

Nejmenovaná technologická firma atakovala loni koncem roku média svým průzkumem mezi uživateli Internetu. A to celkem úspěšně, zvlášť vzhledem k jednomu z výsledků, podle kterého téměř polovina žen dává přednost Internetu před sexem.

Dostalo se to dokonce do zpravodajství komerční televize. Dobrá práce! Tvrzení mě stejně jako řadu jiných lidí zaujalo, a to nejen kvůli rozdílu, který se opět ukázal mezi ženami a muži. Těch by totiž upřednostila Internet před sexem pouze třetina.

Respondenti dostali otázku zhruba v tom smyslu, jestli by se raději vzdali sexu, anebo přístupu k Internetu. Nezdá se vám to divné? Chápu, že sex je pro prezentaci výsledků lepší než třeba „konzumace šlehačkových dortů“. Ale jak k čertu tyhle dvě věci souvisejí?

Existuje dobrý sex a špatný sex, stejně jako zajímavé a nudné webové stránky. Můžeme mít sex na Internetu a také surfovat po Internetu po sexu, případně před sexem. Ale proč by měl k čertu někdo volit mezi jedním, nebo druhým? Sex jako fyziologickou potřebu nelze ze života vytěsnit. To se mohli rovnou zeptat, jestli by respondetky raději přestali používat Internet, anebo se potit.

Zajímalo by mě, co ta polovina dotázaných žen, které by sex raději vypustily, na Internetu dělají. Vsadím se, že stejně většinu času tlachají s kamarádkami o šatech, botách a chlapech. Rozuměj o tom, co nějak souvisí se sexem. O zmíněné třetině mužů nemluvě, ti rovnou surfují po pornostránkách.

Taky nevím, jak zmíněný průzkum probíhal. Kdysi mě v centru Prahy zastavila studentka s dlouhými umaštěnými vlasy a otráveným obličejem. Chtěla vědět, jaký mám vztah k jogurtovým musli tyčinkám. Nic proti nim nemám, ale vzhledem k okolnostem jsem jen odsekl, že musli tyčinky nesnáším. Jestli na Internet a sex najali někoho podobného, pak výsledky chápu.

Mimochodem, podle dosud nepublikovaného průzkumu dává 37 Slovenek přednost čtení tohoto sloupku před líbáním s tmavovlasými muži.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).