Tak nám zastřelili Topolánka. Nevíte náhodou, kdo to byl?

Tak kdo vlastně "zabil" šéfa ODS Topolánka? Byl to časopis pro homosexuály, šéf senátu Přemysl Sobotka, nebo snad zdravé jádro strany? Americký novinář Eric Best, který den co den komentuje českou politiku a byznys, vidí pravé viníky v "pražských kmotrech". Tedy tom křídle ODS, které v Praze propojilo politiku s byznysem. A které v téhle baště pravice představuje právě pro pravicovou politiku destruktivní a téměř existenční ohrožení.

Topolánek loni nad pražskými kmotry vyhrál bitvu, ne však válku. Na to byl příliš slabý. Aby se poměry v pražské ODS mohly změnit, musela by tu strana prohrát volby. Anebo je aspoň vyhrát s mnohem horším výsledkem než v minulých letech. Ale jak to udělat, aby to definitivně nepohřbilo šanci ODS a Topolánka vládnout? Zde se - a teď jsme už na území spekulací - možná zrodil plán, jehož dítětem je strana TOP 09. Tu založil Topolánkův přítel Miroslav Kalousek, "vyzdobil" ji sympatickým knížetem s dýmkou a okamžitě získal silnou podporu zejména mladých voličů.

Toť mohl být nikoliv zlý Topolánkův plán: "pustit" Kalouskovi Prahu, nechat ho posbírat i v jiných krajích hlasy voličů, kteří chtějí volit pravici, ale nesnášejí ODS, a po volbách se s Kalouskem spojit. Zároveň zlikvidovat prohrou oslabené pražské křídlo. Samozřejmě to neřekl přesně takto, ale v tomto duchu promluvil Topolánek před několik týdny před pražskou Americkou obchodní komorou. Do médií by se to téměř nedostalo, kdyby to zajímavým způsobem nepopsal Jaroslav Plesl ve sloupku v Lidových novinách. A právě ten podle Erica Besta odstartoval atentát na šéfa ODS.

Mýlí se ti, kteří jásají, že konec Topolánka je začátkem nové éry ODS. Ta nepochybně nastane, ale skutečné a hluboké sebereflexe jsou politické strany schopny až po prohraných volbách. Ne dřív. Když padají hlavy před volbami, jsou to jen vnitrostranická jatka. Ano, ODS paradoxně pomůže, když nadcházející volby prohraje. Ale je v zájmu této země, aby je neprohrála moc.

Tahle podivná rovnice má jen velmi málo uspokojivých řešení.

Stav nouze. Ovšem nikoliv legislativní

Vláda požádala o vyhlášení legislativní nouze. To zní tak dramaticky, až se běžnému občanu tají dech. Představí si, jak v uvedené dny dopravuje policie poslance do sněmovny v autech s modrými majáčky a jak v celé zemi platí mimořádná opatření. Jindy bohorovně utlachaná atmosféra sněmovny se změní v ponuře pracovní. Poslanci zasednou k návrhnu zákona, který jim zaslala vláda, a vědomi si své důležitosti ho rychle a bez průtahů projednají.

Nebo ne? Pravda je taková, že v nouzi se neocitla země, nýbrž zaměstnanecké výhody. Namátkou nádražácké réžijky, stravenky na oběd nebo třeba deputátní pivo. Tohle všechno dostávají zaměstnanci za výhodné ceny. Jenže podle nového zákona by zaměstnavatelé měli odvádět DPH nikoliv z této ceny, nýbrž z té běžné na trhu. Což u takové réžijky, jejíž skutečná hodnota je teoreticky až stokrát vyšší, může být slušná suma. Někdo ji bude muset zaplatit. A odboráři asi celkem správně čují, že to bude znamenat, že se výhody stanou méně výhodné. Hrozí proto stávkou. Konkrétně chtějí na pět hodin zastavit veškerou veřejnou dopravu.

Nechci její důvody ani smysl hodnotit. Je nepochybné, že by způsobila pěkný zmatek a taky hodně zlé krve. A chování politických stran by napovědělo, jak moc si které z nich stojí za svým či naopak jak málo stačí, aby naslouchali rozzlobenému hlasu ulice. Říkáme "by", ale on podmiňovací způsob není třeba. Ten test už probíhá. A kupodivu jako první selhala vláda. Přitom nemusela. Vždyť je úřednická a v žádných volbách nekandiduje. Přesto v čele se svým premiérem slíbila po prvním zadupání odborářů zákon změnit a požádala o totéž i politiky. A aby jim šla práce od ruky, vsugerovala dojem oné nouze.

Ovšem nenechme se mýlit. Máme nouzi, ale ne legislativní. Chybí rozum a přebývá populismus. Je to nouze politiky.

(Pravidelný sloupek pro deník Sme).

Ježek v kleci, ODS v Praze

V Praze se teď nejvíc mluví o raketě Václava Klause. Ne snad žádné konkrétní, nýbrž té, o které se od devadesátých letech říká, že by na pražské kandidátce ODS vyhrála volby.

Je to k tomu kusu sportovního náčiní nespravedlivé. Vždyť jde téměř o dokonalý výrobek, prověřený dlouhou historií, sahající až do čtrnáctého století. Podstatou bonmotu je sdělení, že v Praze by za ODS vyhrálo volby každé dřevo. Ale i to je nepřesné, vždyť od šedesátých let minulého století se už vyráběly rakety ocelové, později hliníkové či z uhlíkových vláken. Výrobci každý rok utrácejí desítky miliónu dolarů za vývoj nových, kvalitnějších materiálů.

Nevím, kolik bylo investováno do vývoje Davida Vodrážky, kterého ODS už loni do čela své kandidátky postavila. Ale ať už jakoukoliv sumu, obávám se, že to byly vyhozené peníze. Pražský lídr se loni vzepjal k tomu, že se v ODS na jaře pasoval na apoštola módní zelené politiky (možná po vzoru asi budoucího britského premiéra Davida Camerona), ale od té doby se v pražské ODS už jen plácá jako nudle v bandě mezi Topolánkem a Bémem.

Liberální městský volič, který od devadesátých let volil tenisové rakety Václava Klause, dnes nemůže zavřít oči před zjevným faktem. Politika ODS v Praze je jako kopička hnoje. Smrdí na dálku. Je prolezlá podivnými lidmi s ještě podivnějšími kontakty (i kontrakty), a to celé špikují megaprůšvihy jako prošustrovaný projekt Opencard. Politologicky to celé není žádná záhada, něco takového se stane vždy, když je jedna strana příliš dlouho u moci.

Existuje jednoduché řešení, prostě kopičku hnoje vymést ve volbách. Ale výše popsaný volič se kroutí. Jak to udělat, aby do chlívku zároveň nevběhl obávaný Paroubek a jeho parta? Toť pražský hlavolam na úrovni foglarovského "ježka v kleci".

Až na to, že v pasti jsme my voliči.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

"Přáli jste si platit?" "Jistě. Účet pošlete daňovým poplatníkům, číšníku!"

V Americe se používá termín "whistleblower", v Česku spíše tradičnější označení "práskač". Na rozdíl od Ameriky také bývá obvykle anonymní. Ale v principu je to vždy člověk, který z nitra nějaké instituce vynese informace, které by se na veřejnost jinak nedostaly. Nemusí se nám to líbit a většina z nás to asi nebude považovat za ctnostné chování, nicméně ve svých důsledcích je obvykle užitečné. Platí to i o udání, které anonymní zaměstnanec personálního útvaru Českých drah poslal na manažery své firmy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Dozvěděli jsme se, že tento státem vlastněný podnik platí za své šéfy velmi vysoké životní pojistky, jinak řečeno že jim měsíc co měsíc spoří do kasiček další peníze nad jejich i tak vysoké platy. Předmětem zmíněného podání je podezření z porušení zákona o veřejných zakázkách, protože všechny nebo aspoň některé z pojistných smluv byly uzavřeny s jednou pojišťovnou. A to shodou okolností tou, ve které předtím pracoval současný generální ředitel ČD Petr Žaluda. Nevíme, jestli zákon porušen byl, anebo nebyl, ale to vůbec není důležité.

Podstatný je ten fakt, že šéf velmi ztrátové a velmi problematické firmy dostává měsíčně nad svůj plat ještě téměř sto tisíc korun. A že to nikdo mimo management neví, podle médií dokonce ani někteří členové správních orgánů dotyčné firmy. Už bylo řečeno, že astronomické platy pro zaměstnance spravující státní majetek (nenechme se oklamat oním tak často užívaným termínem "topmanažeři") jsou nemravné, nevkusné a jednoduše skandální. A je celkem jedno, jestli jde o společnosti, kterým stát fakticky zajišťuje ziskovost (ČEZ) anebo společnosti, které jsou ztrátové, protože poskytují povinně nějakou veřejnou službu (České dráhy). Platy šéfů těchto firem by měly být aspoň rámcově srovnatelné s platy ostatních, které stát zaměstnává, a ne doslova ulétat do jiných fiančních galaxií. Ale to už je notně obehraná písnička.¨

Když se probíráme články, které o šéfovi Českých drah v posledních měsících vycházejí, nevidíme člověka, který by měl pro těžko řešitelný hlavolam jménem České dráhy nějaké řešení, vizi, nebo aposň entuziasmus. Ale zato vidíme člověka, který rád vypráví o svém soukromém sportovním vozu, nechá se fotografovat v drahých oblecích a provokuje obchodními obědy v nejlepších pražských restauracích.

Nenechme se okřiknout, že z nás mluví česká závist, tak to není. Tohle by Petru Žaludovi v civilizované západní zemi neprošlo. Jednoduše proto, že je šéfem prodělečné firmy se špatnými službami, na jejíž provoz přispíváme všichni ze svých daní. Prostě se to nehodí, stejně jako se nehodí pro šéfa politické strany, aby pár měsíců před volbami čerpal síly v drahých přímořských vilách či na luxusních jachtách. Z obojího čiší stejná arogance, ale i ke krátkozrakost ke svým vlastním zájmům.

Šéf ČD sice sám jako jeden z prvních „státních“ manažerů zveřejnil svůj plat, ale teď se ukazuje, že ne tak úplně přesně. Trochu to připomíná naše poslance či senátory, jejichž plat si můžeme najít v příslušném zákoně, ale jejich skutečné příjmy zahaluje neprůhledná mlha dalších požitků.

Není nic špatného chtít přesně vědět, kolik šéf státem ovládané firmy vydělává (a to do koruny), ale třeba i to, jaké jsou jeho příjmy nepřímé. Například jaké uplatňuje výdaje. Britská BBC před pár měsíci zveřejnila na webu výdaje svých manažerů, a to i do takových podrobností, jako byl účet v hotelovém baru na služební cestě. Není důvod, proč něco takového nechtít i po šéfech podniku jako České dráhy.

Toho se samozřejmě hned tak nedočkáme. Ale určitá cesta se rýsuje na základě říjnového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že se na ČEZ vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Kauza kolem pojistného pro manažery Českých drah je možná dobrým impulsem poslat obdobnou žalobou na tutéž cestu i České dráhy.

(Komentář pro LN).

Web pro Prahu za 160 miliónů? Někdo je tady magor ... ale já to nejsem

Bývalý ředitel pražské Zoo Petr Fejk pochválil pražský magistrát za volbu svého nástupce, upozornil však na zajímavou věc. Jak napsal v sobotní MF Dnes, Praha za výběr Miroslava Bobka zaplatila soukromé headhunterské firmě milión korun, což je podle něj více, než si dotyčný ředitel vydělá za rok a půl práce. Nejen Petru Fejkovi se to zdá přehnané a zejména neadekvátní. Buď úředníci platí příliš headhunterům, anebo je naopak nedostatečně placen ředitel zoologické zahrady. Obě sumy by však měly být vzájemně přiměřené.

Pražský magistrát se zdá být stižen zvláštním haurstvím. Spíš než jako veřejná instituce se chová jako úspěšná soukromá firma. Nezpochybňuji, že chce investovat, ostatně v době ekonomického útlumu jsou veřejné zakázky jednou z cest, jak pomoci soukromému sektoru. Jenže peníze tečou do poradenských a konzultantských firem, do reklamy, do marketingu. Není to tedy zrovna ten typ lokálního byznysu, který by potřeboval a zasloužil si podporu.

Milióny se na pražském magistrátu přesunují s překvapivou lehkostí. Nechci omílat nářky nad 888 milióny vydanými na prokaučovaný projekt Opencard ani si utahovat z motocyklového salta primátora Béma na akci, jejíž pořadatelé dostali od města shodou okolností milionovou dotaci. Nechci dokonce vytahovat ani desítky miliónů za reklamní kampaň s modelkami Němcovou a Kuchařovou, která je - opět shodou okolností - přítelkyně pražského radního pro kulturu Milana Richtera. Teď právě je ovšem v běhu další výběrové řízení na mostrzakázku, a to v hodnotě 160 miliónů korun. Magistrát očekává nabídky do příštího pondělí, předmětem zakázky jsou webové stránky propagující Prahu.

Pohybuji se kolem internetového byznysu od jeho počátků a zažil jsem mnoho, ale tato suma i samotný záměr magistrátu mi vyrazily dech. Považuji to za žert, výsměch a skandál. Zpochybňuji tento záměr hned dvakrát. Za prvé považuji sumu za přehnanou po všech stránkách. Vůbec si nedokážu představit, co by muselo být obsahem takové prezentace, aby se náklady daly ospravedlnit. V tiskové zprávě Milana Richtera se píše o propagaci pražských památek "s použitím originálních a atraktivních nástrojů a nápadů, které může Internet poskytnout". Chci upozornit, že atraktivita a originalita webových nástrojů tkví mimo jiné v jejich nákladové dostupnosti a efektivitě.

Ale i kdyby výše zakázky odpovídala reálným nákladům (představuji si tým s desítkami odborníků pracující po dobu několika let), pak zpochybňuji především účel takové investice. Veřejná isntituce nemá co utrácet za efektní webové stránky, nýbrž rozumně investovat do prezentace odpovídající danému účelu. V případě magistrátu je to komunikace s občany města a přiměřená propagace mezi potenciálními návštěvníky.

Zadání zmíněné veřejné zakázky do této škatulky nezapadá. Nehledě na to, že budování nákladných prezentací se mijí i se samotným trendem dnešního webu. Ten je především prostředím pro komunikaci. Základní poučkou je: „Jdi tam, kde už lidé jsou“. Cílem města by mělo být se této komunikace účastnit, a ne budovat nové megalomanské projekty. Výše utracených peněz není zárukou, že na webu získáte pozornost.

Pochybnosti jsou i nad specifikací zakázky. Na to už koncem listopadu upozornil Deník, který citoval názor, že zakázka je "ušita na míru" nějaké konkrétní firmě. V podmínkách totiž je, že musí mimo jiné zaměstnávat svého fotografa a publikujícího historika. To v segmentu firem zbývajících se tvorbou mediálního obsahu jistě není standard.

Ale to je jen dnes už bohužel běžný kolorit neprůhledné a nikým nekontrolované administrace města, nikoliv hlavní problém. Sama myšlenka vydat tolik peněz na webovou prezentaci Prahy je dostatečně vyšinutá, abychom měli právo žádat její přehodnocení.

(Komentář pro e15).

Někdo tady mumlá?!

Šéf sociálních demokratů nemá rád, když se o něm říká, že je papaláš. Chce být sympatickým chlápkem z lidu, který má smysl pro humor. Proto veřejně vystupuje s hercem Jiřím Krampolem. Pro publikum mají připravenu dávku legrace i veselých příběhů ze života.

Například minulý týden v Ústí nad Labem vyprávěl, jak jeho a manželku vystrašil při návštěvě New Yorku arabský taxikář. "Pořád si pro sebe něco mumlal, měli jsme strach, že je to terorista, který někde za rohem odbočí a tam nás zamorduje," citoval Paroubka ve středočeském vydání deník MF Dnes.

Vida, no není to půvabná, téměř polidšťující historka o českém balíkovi ve velkoměstě? Kdo by tomu nerozuměl! Jenže ona asi ukazuje i něco hlubšího. Třeba důvody, proč šéf ČSSD nechce poslat další vojáky do Afghanistánu. A to přesto, že nás i další spojence o to žádá jeho oblíbený socialista Obama.

Nemá to co dělat s financemi ani směřováním zahraniční politiky, ale pouze s tím, že se většina populace našeho angažmá v Afghanistánu obává. Paroubek si to jako obvykle změřil v průzkumech veřejného mínění. Ani nemusel. My v Česku jsme vždycky byli příznivci "spojenectví na baterky", které funguje, když něco potřebujeme, ale ne když se něco očekává od nás. Nebo kdybychom nedejbože měli nést nějaké riziko.

Nevíme, proč bychom se měli účastnit konfliktu, který se nás zdánlivě netýká a který na naše nebohé středoevropské hlavy může přinést svatou válku vyhlášenou islamisty z Talibánu. Nechceme a neumíme se nervovat z mumlajících muslimů v turbanech, u kterých je pravděpodobnost jedna k tisíci nebo spíš k miliónu, že by se z nich mohli vyklubat převlečení teroristé. Máme rádi jen to, co známe a čemu rozumíme.

Jako ty naše taxikáře, u kterých víme s pravděpodobností hraničí s jistotou, že nás nezamordují, ale jen docela obyčejně vezmou na hůl. Vesele a s úsměvem. Takoví chlápci z lidu.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Neříkali jsme to?

Několik mých přátel ze Slovenska se na Facebooku stalo fanoušky skupiny: "Mám radost z dneška. Chvíle, kdy Fico skončí, je zase o den blíž." Má zatím přes sto členů, ale prý budou přibývat. Když jsem o tom s jedním známým mluvil, řekl, že si my v Česku ani neuvědomujeme, jaké je to štěstí mít sympatického premiéra.

Ano, má pravdu! Jan Fischer přesně takový je. A taky inteligentní, věcný a důstojný. Drží slovo, nehraje nepochopitelné hry, neobklopuje se podivnými poradci. Není divu, že je podle výzkumů nejoblíbenějším politikem. Má to jen jednu chybu. On politikem není (ani být nechce) a my si ho nezvolili.

Je to docela smutný paradox, přesně dvacet let poté, co v Evropě padl komunismus. Jedním z hesel, která se tehdy vylepovala po Praze, byl bonmot: "Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží." Je to přesné. My jsme si Fischera nezvolili, tedy si ho nezasloužíme. Je jen dočasným opravářem rozbité české politiky. Najali ho ti, které jsme si sice zvolili, ale kteří vládnout nebyli schopni.

V těch událostech před dvaceti lety byly od jistého momentu nejsilnějším požadavkem svobodné volby. Jejich konání jsme brali jako definitivní dokonání převratu a změnu poměrů. Příští volby (budou se v Česku konat přesně po dvaceti letech po těch prvních svobodných) nbdou naopak znamenat konec vlády oblíbeného a schopného Fichera.

V této logice je ukryta největší hrozba dnešní na hlavu postavené situace. Mnoha lidem může totiž vnuknout falešné přesvědčení, že volby jsou jen nepříjemnou komplikací, která ke korytům vrátí nepříjemné Paroubky, Topolánky a bůhvíkoho ještě.

Není to tak. Volby jsou svátkem demokracie a symbolem naší svobody. Jen to bychom si měli z té doby před dvaceti lety připomenout. Kdybych chtěl založit nějakou skupinu, bude se jmenovat: "Jsem rád, že každé ráno jsme o den blíž ke dni, kdy přestane vládnout schopný a oblíbený Fischer."

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Pražská ODS si "na protest" zvolila Jančíka. Příště to bude Kačer Donald?

Klíčovým výsledkem pražských voleb v ODS není samozřejmě vítězství Pavla Béma na předsednický post, ale mohutná podpora Milana Jančíka na post místopředsedy. Toho člověka odmítá část vlastní strany, ale prostřednictvím preferenšních hlasů ho jasně odmítli v minulých volbách také voliči. Je symbolem politického "špatného chování", a to snad ve všech významech toho slova.

Politici jeho silnou podporu vysvětlili tak, že jí chtěli upoutat pozornost médií. Zbláznili se, anebo si z voličů dělají legraci? A co bude následovat? Dovolí do výkonné rady strany Kačera Donalda, aby špatný stav ODS byl ještě patrnější? Ne, tihle lidé nemají všech politických pět pohromadě.

Politické strany jsou živé organismy. Neexistuje žádný návod na jejich úspěšné řízení. Čteme teď například, že Topolánek udělal chybu, že vedle sebe nenechal vyrůst svého nástupce. Ale to se nedaří ani mnohem silnějším a charismatičtějším vůdcům, než byl Topolánek. Je dokonce skoro pravidlo, že silní politici přivádějí strany na vrchol, ale pak je zase svou vahou táhnou ke dnu.

Nemusí to být ani přímo jejich vinou, podívejme se na britské Konzervativce, kteří se ze sesazení Margaret Thatcherové vzpamatovávají skoro dvacet let. Snad až příští rok snad vyhrají volby a mají naději na dlouhou vládu, protože Labouristé se budou obdobně "otřepávat" z éry Tonyho Blaira. Oba přitom byli schopnými a úspěšnými politiky. Mluvíme přitom o stranách, které na rozdíl od těch našich mají zaběhnuté vnitřní mechanismy, tradici i kulturu.

ODS teď zcela jistě chybí lídr, v tom mají analytici i komentátoři pravdu. Ale to není ten nejhorší problém. Lídra není potřeba vychovávat ani hledat, on se vždycky někde objeví. A poznáme to, žádné strachy. Nebudeme muset čekat, až mu média dají lídrovskou nálepku, tak jak ze zoufalství připínají tu bezbarvému Gandalovičovi, tu unavenému Nečasovi. Na nich naopak na první pohled vidíme, že lídry nejsou ani nebudou.

Ale klíčové problémy ODS jsou dva. Ten první, že strana teď nemá ve své minulosti žádnou "velkou éru", ke které by se upnula a z které by čerpala energii. Ta poslední a jediná byla ta Klausova v devadesátých letech, ale od ní se ODS odstřihla. Ještě vážnější problém je totální ztáta idejí. ODS nemá žádné silné téma a drtivá většina jejích voličů by dnes asi nedokázala říct žádný konkrétní důvod, proč stranu podporují. Snad s výjimkou, že tím brání cestě k moci Paroubkovi, ale to je žalostně málo.

V Česku je slovo ideologie negativně podbarveno, ale pro politickou stranu je to zdravé jádro, které ji odlišuje od pouhého vehiklu k moci a prebendám. Nebo ještě jinak: program a ideály jsou tím, co i politickou stranu zmítanou problémy udržuje v chodu a umožňuje jí držet směr. Když ideologie chybí, pohybuje se jen setrvačností a dřív nebo později dojede.

Přesně to teď hrozí ODS.

(Komentář pro deník e15).

Někteří z nás chtějí vystoupit z EU. No a co?

Nechápu rozhořčení nad výrokem hradního úředníka Petra Hájka, který řekl, že by Václav Klaus mohl usilovat o vystoupení z EU. Naopak mi to přijde jako vyjádření poctivé a srozumitelné. Tak jako nelze být "tak trochu" těhotný, nelze být jen "tak trochu" odpůrcem sjednocenné Evropy.
¨
Požadavek na vystoupení Česka z EU je z nějakého důvodu politickým i společenským tabu. Když si vypomůžeme euroskeptiky tak oblíbenou analogii mezi EU a někdejším sovětským blokem, pak boj "proti Evropě v rámci Evropy" připomíná úsilí reformních komunistů, kteří si mysleli, že totalitní režim můžou svrhnout sami komunisté. Důsledkem takového postoje jsou nedorozumění a zbytečné slovní i názorové ekvilibristiky. Jak prý své zákazníky poučují čistírny a jak si coby motto vepsal Bohumil Hrabal do jedné ze svých knížek, "některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky". Teprve když si to přiznáme a jasně to řekneme, můžeme se posunout někam dál.

V referendu o vstupu do EU výrazně zvítězili ti, kteří hlasovali pro, ale jistěže byly i hlasy proti. Stejně tak nyní musí být nezanedbatelné procento lidí, kteří s naším členstvím v EU nesouhlasí. Bylo by nenormální, kdyby to bylo jinak. Společenský úzus či spíše mýtus nedotknutelnosti EU jim však brání, aby to přiznali. Místo toho se pak stylizují do role konstruktivních kritiků, která jim však nepadne a nesedí. Tahanice kolem ratifikace Lisabonské smlouvy či virtuální spor o národní suverenitu jsou pro většinu těchto lidí jen zástupnými problémy. Prospěje, když se možnost vystoupení z EU stane legitimním a normálně diskutovaným tématem. Třeba tak, že o něm bude mluvit nahlas úředník blízký prezidentovi. Je tedy hloupé ho okřikovat nebo si z něj dělat legraci.

Vždyť ono je to i poctivější. Získat si sympatie horlením o suverenitě či národních zájmech je snadné. Ale hledat mezi občany spojence pro myšlenku vystoupení z EU je naproti tomu obtížné a také odvážné. Když se totiž řekne A, musí následovat i B. Tedy co to konkrétně bude znamenat, jak by takový proces probíhal a co by normálním lidem přinesl. A i ti, které nepřesvědčí, by na tuto možnost neměli hledět jako na něco anomálního nebo svátokrádežného.

Opravdu nevíme, jestli projekt evropského sjednocení bude úspěšný. Před pár lety byla mantrou většiny politiků snaha o co nejrychlejší přijmutí Eura, a dnes ekonomové říkají, že s výjimkou exportérů nás právě koruna uchránila před horšími dopady ekonomické recese.

Dnešní podoba EU se svými nepřehlednými politickými a rozbujelými byrokratickými institucemi má mimořádně daleko k dokonalosti. Kritika a permanentní diskuse jsou nutné. Ale bude dobré vědět, kdo má zájem na tom, aby EU fungovala lépe, a kdo na tom, aby naopak zkrachovala. Kromě jedné nevýznamné strany a Petra Hájka to zatím nikdo neměl odvahu přiznat.

(Komentář pro e15).

Proč je dobré se učit

Co na tom Slovensku děláte? Spíte, anebo už sledujete jen to, co se šustne v Budapešti? Dobrá, nechť to tedy zazní v tomto sloupku, ale už to nebudu opakovat. Aktéry ponižující a nevkusné reklamní kampaně byli slovenští Romové, případně romští Slováci. Romské organizace se už ozvaly, avšak Bratislava stále mlčí.

Ano, řeč je o tom drobném incidentu, kdy si ve středu navlékli dotyční Romové ze Slovenska žlutá trička s nápisem "Měl jsem se lépe učit." Protože pracovali na kopání výkopu, je pointa zřejmá. Dostali za to pivo a párek, takže když večer odvysílaly jejich záběry všechny televize a druhý den se jejich fotky objevily ve všech novinách, měl z toho jeden nejmenovaný vzdělávací webový portál možná nejlevnější celostátní reklamní kampaň v historii.

Školství se ovšem týká i další kauza, kterou je vyšetřování na plzeňské právnické fakultě. Jak se ukázalo, mnoho politiků a státních úředníků tu studovalo v jakémsi zrychleném režimu, takže doktorského titulu zde dosáhli třeba i za pár týdnů. Podle médií jim ovšem rychlotitzuly nebude možné odebrat.

Pak bych měl jiné řešení. Udělme doktoráty také zmíněným romským kopáčům! Jako kompenzace pro zneužité členy menšiny a zároveň cizince je to odpovídající. Ministr pro lidská práva Michael Kocáb jim to jistě vyboxuje. A oni pak do výkopu nastoupí s podobnými, jen lehce pozměněnými tričky. S nápisem: „Kdybych se byl učil ... nebyl bych JUDr. z Plzně!“

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Po stopách blbce z Horní Dolní

Jaká je teď zrovna nejslavnější česká obec? Zapomeňte na historické památky, přírodní krásy i rodiště Járy Cimrmana. Momentálně nejznámější obcí je Horní Dolní. Bydlí v ní jistý blb, na kterého se novináři mohou obracet s otázkami ohledně ODS.

Tak to aspoň vyplývá ze slov Mirka Topolánka, kterého média ve čtvrtek požádala o stanovisko k jistému výroku jeho prvního místopředsedy Davida Vodrážky."To byste rovnou mohli citovat blba z Horní Dolní," řekl Topolánek.

Ta klíčová otázka samozřejmě zní, zda David Vodrážka je blbem z Horní Dolní. Pro poněkud bezbarvého "druhého muže" ODS je to šance se zviditelnit. Dosud mu média přezdívala buď "modrý Ken" (to podle mužského protějšku populární panenky Barbie), nebo "zelený David" (to zase pro jeho před vobami objevenou vášeň pro ekologii). "Blb z Horní Dolní" je přezdnívka samozřejmě mnohem zvučnější a lépe zapamatovatelná. Samotná ODS považuje Topolánkova slova za vytržená z kontextu a argumnentuje tím, že Vodrážkaje starostou v Praze 13, a nikoliv v Horní Doloní.

Problém je ovšem v tom, že žádná Horní Dolní v Česku neexistuje. Nenajdete ji v autoatlasu ani na Googlu. Ovšem na to, že jde o neexistující vesnici (nebo město?), je celkem hodně citovaná. V novinovém archívu Newton najdete jen za posledních deset let o Horní Dolní přes tisíc zmínek. Teď se skóre ještě vylepší. K nelibosti obyvatel zmíněné Prahy 13, kteří jsou přestřelkou v ODS znepokojeni. "Výrokem může klesnout cena našich nemovitostí," stojí v tiskovém prohlášení jednoho z tamních občanských sdružení.

Blbové zcela zjevně nebydlí jen v Horní Dolní.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Pošleme tam kosmonauta!

Ze všech reakcí na zrušení amerických plánů na systém protiraketové obrany a tedy i postavení radaru v Česku je nejpůvabnější ta od ministra zahraničí Jana Kohouta. Navrhl, že by Američané mohli teď udělat nějaké gesto, kterým by ukázali, že na spolupráci s Českem mají i nadále zájem. Například by mohli do kosmu vystřelit našeho kosmonauta.

Na rozhodnutí americké administrativy nemělo žádný vliv, jestli jme my v Česku radar chtěli, anebo ne. Slova expremiéra Topolánka, který řekl, že jedním z důvodů byla naše vnitropolitická nestabilita, jsou komická. Ale určitě je na americkém ministerstvu zahraničí nějaký sedmý referent nebo čtvrtý podsekční šéf, který události v Česku posledních několik let sledoval. A jestli ze zoufalství nespáchal sebevraždu zastřelením služební zbraní, tak ví, že si žádného kosmonauta nezasloužíme.

Naše tahanice o radar byla trapná a nedůstojná. Určitě jsme se nezachovali jako spolehlivý spojenec. Ale i kdybychom radar docela prostě odmítli, bylo by to důstojnější než zmatený a nepřehledný guláš, který z radaru čeští politici uvařili. Rozhodnutí radar nepostavit je tak pro Česko ze všeho nejvíc vysvobozením.

Odhlédněme od toho, že americký pilotovaný kosmický program brzy skončí a v tuto chvíli není jisté, jak a kdy bude pokračovat. I kdyby se v nějaké raketě pro českého kosmonauta místo našlo, realizaci tohoto plánu brání zásadní překážkay. Ideální kandidát na tento let je literární posatvou, a navíc dávno mrtvou. Jmenovala se Josef Švejk.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Legrační šumy v kuloárech úřednické vlády

Máme tu novou hádanku. Jak asi Mirek Topolánek charakterizoval v osobním rozhovoru s Jiřím Paroubkem vládu Jana Fischera? Ale nemá cenu to nijak intenzivně zjišťovat, jak známe předsedu ODS, stejně to asi bylo nepublikovatelné prohlášení.

Podstatnější je, že jakési Topolánkovy hulvátské plky vytahuje v nejasné narážce právě Jiří Paroubek. Nemá dost odvahy, aby Topolánka přesně citoval, a tak jen takhle podpásově mlží. Je jako ti lidé, kteří vám s vševědoucím úsměvem tvrdí: "Na toho člověka něco vím, ale nemůžu o tom mluvit". V soukromí je za to můžete nakopak do zadku, v politice jen nanejvýš pokrčit rameny. Zase jsme o patro níž v politické kultuře, ale nikoho to nepřekvapuje, vždyť ten výtah jede dolů už dlouho.

Vše je důsledkem předvolební mikroaféry, že ministr Pecina údajně žádal Mirka Topolánka, aby stáhl trestní oznámení na gorily, které po něm během kampaně házely vajíčka a kameny. Počátkem týdne to publikovaly Lidové noviny. Už to samo o sobě je divná věc. Pecina argumentoval tím, že by pak trestní stíhání mohlo být zastaveno, což by přispělo "hladkému průběhu kampaně" a že by se "celá situace uklidnila".

Argumentaci a osobní angažmá ministra vnitra bychom chápali, kdyby v zemi kvůli incidentu snad hrozily občanské nepokoje a všelidové protesty. Ale voličské obecenstvo by se o Topolánkovo rozmlácené čelo snad ani nemohlo zajímat méně. Od té chvíle, co jsme viděli dotyčné útočníky a noviny v jednom z nich dokonce poznaly zlomželeza od kolotočáže Kočky, je každému jasné, že jde o další z bizarní a bohužel i typicky českých mediálních banalit. Nedovíme se nic, a to dokonce ani to, jestli Topolánka opravdu zasáhl kámen.

Ovšem o to zajímavější jsou průvodní jevy, které nám o stavu politky naopak vypovídají dost. Tak předně: Ministr Pecina je lhář, a to ještě nešikovný. Novináři nejdřív na mikrofon řekl, že Topolákovi volal (Lidové noviny zveřejnily jako důkaz záznam na webu), a pak vydal prohlášení, že se na něj obrátil naopak předseda ODS sám. To přece není jen kosmetický rozdíl!

Pecina je přitom členem úřednické vlády s nejzřetelnějším politickým dresem, a to s logem ČSSD. Ale jestli bral účinkování ve Ficherově družstvu jako trampolínu k politické kariéře, pak mu to zatím nevychází. Sociální demokracie by takovým člověkem na důležitém postu těžko sbírala nějaké body: je mediálně neobratný, v televizi se tváří jako kakabus a v křehkých vztazích mezi ministerstvem a politikou šlape jako slon v porcelánu.

Diví se, že pár týdnů před volbami využije předseda ODS jeho lapsy v předvolebním boji. Prý už s ním „zjevně nemůže otevřeně hovořit“. No, tak tohle by snad došlo každému. A když dostane otázku ve sněmovně, což je jedno z nejběžnějších míst, kde novináři politiky oslovují, tak si ministr Pecina zase stěžuje, že ho „přepadli ve foyer“.

Fischerova vláda pracující především na rozpočtu má samozřejmě mnohem důležitější práci než předvolební pseudoaféry. Ale i tak bychom čekali od úřednického premiéra nějakou silnější odpověď, než že se na to „pana ministra zeptá“. Právě tohle jsme už slyšeli od něj tolikrát, že je to už jako kolovrátek.

Ale nakonec i Topolánek z celé věci vycouval se sklopenýma ušima, to když řekl, že se ke svému rozhovoru nebude vyjadřovat. Prý k tomu nic nemá. To je divné, vzhledem k tomu, že právě on musel na začátku tuhle informaci novinám pustit. Ale třeba se opravdu bojí, že Paroubek začně médiím tlumočit jeho kuloární vejšplechty. Novináři ze seriózního tisku nechť si připraví hodně teček.

Ještě k "tajnému závodu"

Hledejte 32 rozdílů mezi normální a banánovou zemí. Nevíte? Je to oněch 32 luxusních aut, která přes víkend stála nedaleko česko-německé hranice na hlídaném policejním pracovišti. Patří účastníkům akce, o které média psala jako "ilegálním silničním závodě" a kterého se zúčastnili bohatí lidé se silnými vozy.

Účastníci takových závodů jsou poznat na první pohled. Nejen proto, že jejich auta jsou velmi drahá a často se sportovními úpravami, které běžné předpisy nepovolují. Ale především jsou polepená čísly a nápisy, kterými se majitelé k akci otevřeně hlásí. Na závodě ostatně není nic "utajeného" a mluví se o něm tak jen proto, že to asi lépe a romantičtěji vypadá v propozicích.

Policisté měli na závodníky, kteří ve čtvrtek odstartovali z Prahy, přepraveni superrychlá autu i vrtulník. Ale nakonec jim udělili jen tři pokuty. Účastníci bez problémů přejeli české území a dozávodili až na německé hranice. Ale za nimi je čekal šok. Německá policie skoro všem auta zabavila a řidičům udělila vysoké pokuty.

Ne proto, že by je zadržela při nějakém konkrétním přestupku. Ale prostě proto, že usoudila, že se účastníci chystají dělat něco, co bude nebezpečné a nepříjemné pro ostatní lidi. A to i na německých dálnicích, které jsou pověstné tím, že se na nich jako na jediných na světě smí jezdit neomezenou rychlostí. Policie k tomu nepořebovala speciální radary ani vrtulníky, ale obyčejný zdravý rozum.

Právě jeho nedostatek činí Česko banánovou zemí. Policisté si umí podat řidiče, který má v autě lékárničku s prošlým obvazem, ale před bohatými klauny, kteří si z nich velkopansky dělají legraci, srazí služební podpatky. Stejně se chovají i státní úředníci a politici. V tom je podstata našich problémů, včetně toho kraválu kolem ohrožených předčasných voleb, který teď plní titulní stránky novin. Ale zdánlivě bezvýznamný závod překažený německý policisty to ukazuje lépe.

Ďábel je v detailu, říká se.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Hlasujte: kdy podle vás budou volby?

Něžné surovosti

Máme nového národního hrdinu. Je to televizní zpravodaj, kterého se v živém vstupu "zmocnili" srbští fotbaloví fanoušci. Nasazovali mu sluneční brýle, dělali parohy a olizovali ucho. Zpravodaj ani nehnul brvou a pokračoval v odpovědích na otázky od moderátorky ze studia. Na všechny s úsměvem odpověděl a až pak rozhovor skončil. Už pár minut poté začalo video kolovat na Internetu, nejčastěji s poukazem na reportérovu profesionalitu a chladnokrevnost. Tomu se říká dobře zvládnutá krizová situace!

Ono se mu zase tolik nedělo, dotyční fanoušci byli spíš opilí recesisti než nebezpeční rowdies. Chtěli si z moderátora jen udělat legraci, a on je převezl tím, že ji takzvaně "ustál". To se nedá říct o Jiřím Paroubkovi, kterému druhý den chtěli zase internetoví recesisti předat k narozeninám bačkory. Ty se totiž v předešlých dnech hlavně v rámci sociální sítě Facebook sbírali jako dárek od těch, kteří by předsedu ČSSD rádi viděli v politickém důchodu. Jiří Paroubek se setkání s gratulantem vyhnul tím, že před ním utekl. Jeho žena pak novinářům vysvětlovala, že to nebyl žádný útěk, ale že prostě její manžel jen rychle chodí. Prý mu ani ona sama v lese nestačí.

Každému se zdá vtipné něco jiného, to je jasné. Šéf ODS asi taky nebyl úplně nadšený z papírové lodi, kterou mu jeho odpůrci předali v narážce na jeho dovolenou na jachtě v Toskánsku. Jsou to takové "něžné surovosti", které se staly jednou z charakteristik finišující předvolební kampaně. Tedy tak to bylo do pátečního odpoledne, kdy došlo k surovosti skutečné. Na Mirka Topolánka hodili jeho odpůrci několik vajec, ale také kamenů. Byla to nakonec jen malá oděrka na hlavě. Ale i tak je to přesně ta hranice, kde končí legrace.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Havel kritizoval Paroubka. Ale ještě před pár lety tvrdil, že by jim to spolu "klapalo"

Šéf ČSSD zase dostal za uši, tentokrát od bývalého prezidenta Havla. Tomu na Jiřím Paroubkovi podle rozhovoru, který poskytl deníku MF Dnes, vadí prakticky všechno. Manželka Petra možná napíše nějakou další úvahu, sám Paroubek si bude lízat rány lístostivým přirovnáváním k otloukánkům a pronásledovaným lidem. Už se ostatně v tomto ohledu pokusil o vtip, když napsal, že na Mikuláše budou místo čertů chodit Paroubkové. Jenže i z toho čouhá jako sláma z bot křečovitost a lopotnost. Tedy dvě z onoho dlouhého seznamu vlastností, které lidi na Paroubkovi tak iritují.

Šéf ČSSD nemá nadhled, smysl pro humor ani sebeironii, To je fakt. Ale zrovna tak je fakt i to, že Václav Havel je mužem bez politického instinktu a odhadu. Když odcházel z prezidentského úřadu, tak slíbil, že se bude kromě psaní a přemýšlení o osudu civilizace vyjadřovat také k české politice. Jenže když se na jeho aktivity v tomto směru podíváme, chybí jim konzistence i základní logika.

On se Václav Havel v konkrétnostech české politiky mýlil už jako prezident. Vzpomeňme, když například jmenoval politické talenty, kteří by mohli nahradit první popřevratovou generaci politiků. Byli to Pertra Buzková, Vladimír Mlynář, Michal Lobkowicz nebo třeba Stanislav Gross. Kde jsou a co dokázali? A Stanislava Grosse, toho přičinlivého nádražáka proměněného pobytem v politice v zázračného obchodníka s akciemi, se zastával ještě dlouho poté, co odešel s ostudou z vedení ČSSD a strčil tam místo sebe právě Paroubka. „Jediné, co provedl, bylo, že neuměl říct, od koho si před lety půjčil na byt. Z Grosse přitom udělali zločince titíž, dík kterým byl ještě krátce předtím nejpopulárnějším politikem v zemi,“ řekl Havel v rozhovoru s časopisem Respekt v roce 2005.

Ve stejném roce se ostatně sešel i s Paroubkem na oné snídani v hotelu Four Seasons, kterou mu teď připomínají média. Prý to tehdy nebylo gesto podpory a jen bránil Paroubka před Václavem Klausem a ODS, kteří ho prý vydávali „za někoho lehce prašivého“. Jenže Václav Havel tehdy také říkal, že nemá „štěstí být prezidentem v době, kdy pan Paroubek je premiérem“ a že si myslí, že by jim „to klapalo“.

Bývalý prezident musí trpět zvláštním druhem slepoty, když neviděl už tehdy to, co mu na Jiřím Paroubkovi vadí dnes. Protože šéf ČSSD se nezměnil ani o píď. On patří k politikům, které prokouknete během pár vteřin, a pak je buď nesnášíte, anebo obdivujete. A jen na okraj, je tak nějak nepřípadné vyčítat sociálním demokratům styl oblékání a prý „malé, tedy u krku nedopnuté košile“. Možná už Václav Havel zapomněl, že to byl on, kdo do politiky vstoupil triumfálně v kalhotech s krátkými nohavicemi. Působilo to tehdy tak dojemně a lidsky.

Ono asi je celkem jasné, kde se slepota Václava Havla bere. Jmenuje se „klausofobie“ a vmanévrovává bývalého prezidenta do nekonzistentních a neautentických postojů. Vyhraňování se vůči Klausovi vehnalo před čtyřmi lety Václava Havla do náruče Paroubkovi a zcela jistě bylo i důvodem, proč po rozkolu mezi Topolánkem a Klausem vzal letos na jaře na milost ODS.

Způsobil zděšení v části tvrdého voličského jádra této strany a zejména Václavu Klausovi tím nepochybně udělal škodolibou radost. Teď si tato část ODS může oddechnout, protože Václav Havel nebude ve volbách podporovat ani ODS, ani jeji „pražskou filiálku“ TOP09. Bude volit Zelené, protože se už jako dítě rozčiloval, že „fabriky špiní nebe svým kouřem“.

A taky proto, že Václav Klaus je přece pro Zelené Antikrist.

(Komentář pro deník e15).

Chytrý Mirek

Když se vedení ODS nechalo v červnu v plavkách vyfotografovat na neslavné billboardy "Tady nás pusťte k vodě", bylo malou záhadou, proč se mezi místopředsedy neobjevil také vlivný a loajální Petr Nečas. Straničtí stratégové v kuloárech žertovali, že pokud by se do plavek svlékl i on, musel by se slogan změnit na: "Tady nám skočte na špek", protože roky ve funkcích zkazily tomuto politkovi figuru. Ale teď se zdá, že důvody budou přece jen méně kosmetické.

Bývalý místopředseda vlády kritizoval šéfa strany Topolánka za jeho dovolenou. Učinil tak velmi opatrnými slovy, ale je zcela jasné, co chtěl říct: totiž že konzervativní politik by neměl zvlášť před volbami jezdit na extravagantní dovolené, kde se bude před drahými jachtami plácat po zádech s lobbisty či manažery. Že sice na tom nemusí být nic špatného, ale že pro to voliči nemusí mít tak docela pochopení. Nečas konkrétně prohlásil, že voličům vadí na Topolánkovi "nízká míra empatie a sociální inteligence".

Nevíme jistě, zda bodrý Valach Topolánek zná význam cizích slov jako "empatie" či "sociální", ale dovedeme si představit, že se ho dotkla narážka na případný nedostatek inteligence. Zvlášť když narážky v tomto smyslu dělají všichni. A tak svému místopředsedovi vzkázal, že se na něj sice nezlobí, ale i tak čeká omluvu.

Petr Nečas nikdy nebyl a asi ani nebude velkým magnetem na voliče. Na to je příliš nenápadný a tak nějak šedivý. Ale už do dob Václava Klause byl v ODS takovým "vzorným žákem", jehož pouhá přítomnost ve vedení znamenala pro mnoho lidí záruku, že se tam nepeče nic nekalého a nemravného. Ze stejného důvodu je rpo ODS důležitý i teď. Něco by to mělo Mirku Topolánkovi napovědět - a je celkem jedno, jestli to bude inteligence, intuice nebo třeba Marek Dalík.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Pepek Paroubek

eským sociálním demokratům prý v kampani "pomůže i Pepek Námořník", tvrdí noviny. Jako vždy přehánějí, vždyť tato komiksová postava se jen objevuje v dětských filmech, které ČSSD rozdává na mítincích zadarmo voličům. Ale nedá se upřít, že tentokrát měli straničtí stratégové šťastnou ruku.

Pepek Námořník je považován za předchůdce pozdějších komiksových superhrdinů. Navíc letos slaví kulaté výročí, protože se v novinovém komiksovém stripu objevil poprvé v roce 1929. Má jedno oko, v ústech dýmku a především velké svaly na rukou. Když chce, je schopen nadlidských výkonů. Například dokáže zvednout nad hlavu mnohatunovou činku nebo plavat rychleji než parník. Za své nadpřirozené schopnosti vděčí špenátu, který konzumuje v ohromném množství.

Tady však vhodnost volby Pepka Námořníka končí. Jak víme, jeho kariéra byla založena na lži či lépe řečeno omylu. Vysoké množství železa změřil ve špenátu v roce 1870 jistý americký věděc, ale později se ukázalo, že se docela obyčejně spletl. Následkem toho - a nepochybně i pochybnou zásluhou Pepka Námořníka - se generace dětí ládovaly touhle zeleninou celkem zbytečně.

Pepek se v komiksu objevil jako vedlejší postava. Podobně jako Jiří Paroubek, který přišel do vlády v roce 2004 jako málo známý lokální politik. Oba se však prosadili, a to díky nadlidským schopnostem, kterými oplývají. Že i Jiří Paroubek, máme potvrzeno z článku Óda na manžela, který napsala jeho mladá žena Petra. Popisuje v něm například, jak její muž "přelétl deset metrů".

Možná měli sociální demokraté sáhnout po Spidermanovi nebo rovnou Supermanovi.

(Sloupek pro slovenský deník Sme)

Topolánek má svou hlavu

Nelze popřít, že šéf ODS Mirek Topolánek má svou hlavu. Kdyby se zeptal kohokoliv s jinou hlavou, než je ta jeho, musel by se dozvědět, že vyjet si dva a půl měsíce před předčasnými volbami na luxusní dovolenou do Toskánska není úplně dobrý nápad. Že by mu slušel týden odpočinku třeba někde na chalupě, v horách nebo u moře. Ale že pronajmout vilu na měsíc a dělat výlety na jachtě je i pro politika pravicové strany poněkud riskantní. Říkejme tomu klidně pokrytectví, ale tak to je.

A jako by toho bylo málo, on ještě vyjede na dovolenou se svým kamarádem z mokré čtvrti Markem Dalíkem a když nastupují na jachtu, tak se náhodou potkají také s šéfem polostátní elektrárenské firmy ČEZ, s bývalým ministrem své vlády, s bývalým ministrem z konkurenční strany a s mužem zabývajícím se lobbingem. Aspoň že ušetřili za fotografa, protože je z nedalekého křoví či bůhvíodkud vyfotil najatý slídil. A než se Topolánek stačil vrátit domů, vyšly fotografie v novinách.

A protože má Mirek Topolánek svou hlavu, tak hned po návratu svolá tiskovou konferenci. Tam se na všechny oboří, jak můžou jeho dovolenou takhle rozmazávat. V Monte Argentariu v Toskánsku je tolik Čechů, že dá rozum, že při nastupování na jachtu nějaké potkáte. Všechno to byla náhoda! Monte Argentario je od Prahy v "dojezdové vzdálenosti", takže se nelze divit, že se stalo takovým novým Špindlerovým Mlýnem. I tam se v zimě každý víkend všichni (rozuměj všichni důležití) sejdou.

Mít svou hlavu je někdy dost na hlavu.
(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Úřednická vláda? Partička "usměvavých diletantů"

Kdy jste naposledy slyšeli někoho použít sousloví "vrcholní činitelé"? Pokud je to dlouho, promeškali jste dobrou šanci ve středu, kdy ministryně spravedlnosti Daniela Kolářová poskytla rozhovor Českému rozhlasu. Bylo to těsně poté, co se společně s premiérem Fischerem setkala s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Ten se před časem zařadil mezi kritiky poměrů na Nejvyšším státním zastupitelství, které jsou špičkou ledovce problému, nazývaného mediální zkratkou "justiční mafie".

Rozhlasová moderátorka se velmi správně zeptala, zda se na zmíněné schůzce o tomto tématu mluvilo. Ministryně nemohla odpovídat udiveněji. Samozřejmě že ne, prokristapána, "oba vrcholní činitelé se pozdravili a informovali se navzájem". A co bylo tedy náplní schůzky? Pavel Rychetský vyprávěl premiérovi o Ústavním soudu, "zařadil ho do historických souvislostí a mezinárodních souvislostí", všichni tři se bavili "asi v těchto intencích o naší justici". V uvozovkách jsou přesné citace.

Proč se muž dočasně pověřený řízením vlády zabývá o "historické souvislosti" čehokoliv? K čemu mu to může být dobré a jaký prospěch z toho můžeme mít my? Úřednická vláda je tu proto, aby dovedla zemi k předčasným volbám a řešila provozní, případně bezodkladné problémy.

Fischer je v půlce svého krátkého mandátu, ale dělá si po republice výlety, jakoby měl zemi řídit ještě čtyři roky. A zatímco s Pavlem Rychetským se pohupoval na vlnách příjemné nadčasové konverzace, u "sousedů" na Nejvyšším soudu zase vyvolal zmatek a nejistotu. To když oznámil, že soudci možná nedostanou již slíbené peníze na rekonstrukci a jejich budova jim tak asi spadne na hlavu.

Normální člověk podivné politické hře jménem "justiční mafie" nerozumí a ani nemá chuť se jí zabývat. Nikdo nečekal, že ministryně úřednické vlády nepořádek v justici uklidí. Daniela Kovářová zaujala média dvěma věcmi: svými koníčky, za které označila "sex a jídlo, případně sex před jídlem nebo sex po jídle", a pak tím, že ji do funkce údajně dosadil někdejší ministr Pavel Němec. Ten byl ve funkci relativně krátce, zato seznam jeho kontroverzních rozhodnutí a skutků je znepokojivě dlouhý.
Pár položek na podobném seznamu má už i Kovářová, takže se nedá vyloučit Němcův vliv. I když zrovna tak to mohou být jen její neobratnost a neinformovanost. Ona je svým způsobem boží člověk, vždyť stačí připomenout jednu z jejích odpovědí pro média: "Nejsem nastavena na jednoduché otázky."

S dalšími kolegy v úřednické vládě, například Kohoutem, nepojí Kovářovou jen to, že byla na konci normalizace komunistkou. Oni nám ukazují, jak je koncept nepolitického vládnutí možná na první pohled sympatický, ale měřeno výkonem slabý a nefunkční. Je to parta takových usměvavých diletantů, kteří se naštěstí nepředřou. Teď například na dva týdny odjíždějí na prázdniny, asi aby po té několikaměsíční dřině vládnutí nepadli vysílením a trochu si odfrkli. Snad se jim počasí vydaří.

(Psáno pro e15).

Zelená je dobrá, i pro ODS. Ale Vodrážka zezelenal tak nějak narychlo

David Vodrážka udělal chytrou věc, když se rozhodl, že se stane "zelenou tváří" ODS. Chytrou zejména pro něj osobně, protože tak konečně najde jasnou parketu a cynicky řečeno i důvod pro svou politickou existenci. Pro výkonného místopředsedu a pražského lídra ODS bylo neudržitelné, aby byl veřejností vnímán jen jako legrační paňáca mezi Topolánkem a Bémem.

Akcentování zelené politiky je dobré i pro celou ODS. Že by si konzervativní politici neměli nechat "unést" toto téma levicovými liberály, jsem psal na tomto místě už v lednu 2007. To když v té době ještě čestný předseda ODS Václav Klaus kritizoval "zezelenání pravice" jako "neuvěřitelně nešťastné". Je to přesně naopak.

Uznat problémy vyplývající z přelidnění a glovalizace Země není "levicové" ani "pravicové". Taková mohou být pouze řešení. Jestliže by konzervativci existenci problému neuznali (a mnozí tak činí, Václav Klaus není žádnou velkou výjimkou), pak se zbavují možnosti nabídnout vlastní řešení. Tedy přijít s něčím jiným než s levicovým inženýrstvím, které obnáší tvrdé zásahy státu a v důsledku znamená omezení svobody.

Alternativa existuje a je to stav, kdy stát pouze stanoví mantinely a motivuje trh k tomu, aby sám hledal řešení. To ostatně vidíme v posledních letech, kdy "zelenají" soukromé firmy i velké nadnárodní korporace. Vidí v tom konkurenční výhodu i podporu marketingu. Nehledě na to, že investice do vývoje zelených technologií mohou být v dlouhém horizontu ziskové a efektivní. A například hledání alternativního pohonu aut zmenší závislost světa na problénových zemích, které ovládají většinu zásoby ropy.

Mnohé tradiční konzervativní strany v západních zemích už to pochopily. Jako příklad bývá nejčastěji uvádeně britská Konzervativní strana pod vedením Davida Camerona, zelenou politiku však akcentuje už i německá CSU. A v roce 2007 vydal knížku "Smlouva se Zemí" Američan New Gingrich, jeden z nejvlivnějších republikánů posledního desetiletí. Odmítá v ní zavedené klišé, že čisté životní prostředí a svobodné podnikání jsou dvě protichůdné filosofie. Mnohé z Gingrichových argumentů by si ODS mohla rovnou dát do svého zeleného programu.

Jenže v tom je právě problém, ODS žádný program nemá. Vodrážka v rozhovoru s Lidovými novinami zmiňuje „program psaný voliči“, tedy současný stav, kdy ODS čerpá podněty z veřejnosti a na jejich základě pak předloží svůj finální program. To je přece zvrácenost! V politice by to mělo být přesně naopak. Strana se musí přihlásit k jasným prnicipům a postojům, z kterých neuhne ani o píď. Ne že bude přenášet pilíře své politiky podle toho, jak se změní nálada voličů.

Jestliže se dnes David Vodrážka profiluje jako zelený politik zezelenalé ODS, čekali bychom, že představí nějaké základní obrysy svého přístupu. Ale kromě sympatické a realistické podpory jaderné energie jsme se nedozvěděli prakticky nic. Je to jen takové bezobsažné plácání o kvalitě života a spokojenosti lidí. ODS musela vědět, že svým akcentem ekologie mnoho lidí překvapí a šokuje. Proto měla být mnohem lépe připravená.

Příklad: v rozhovru s Lidovými novinami Vodrážka tvrdí, že výroba solárního panelu stojí víc energie, než tento vyrobí za celý svůj život. Nevím, nakolik je to hodnověrné a potvrzené. Ale o pár minut později ze stejných úst slyšíme, že by státní a veřejné instituce měly přecházet na solární energii, a to „v rámci jakési morálky“. To si z nás dělá legraci? Přesně proto chceme, aby pro ekologii navrhovala svá řešení pravicová strana. Protože přitom použije zdravý rozum, a ne „jakousi morálku“.

Zkrátka, vstup Davida Vodrážky mezi zelené politiky byl mediálně razantní, ale obsahově velmi chabý. Výkonný místopředseda ODS působí ve své roli velmi neautenticky. V jeho minulosti nenajdeme žádné stopy po tom, že by měl k ochraně přírody nějaký nadstandardní vztah nebo že by tomu nějak přizpůsoboval svůj životní styl. Nedělá to vlastně ani teď, nebo jsme aspoň neslyšeli, že by třeba jezdil do úřadu na kole či měl auto na alternetivní pohon. On si jen vykalkuloval, že to bude výhodné.

Vlastně něco by tu bylo. Vodrážka je místopředsedu představenstva podniku Pražské služby. Ano, je to jedna z těch firem, které „zelený marketing“ vzaly velmi vážně, stačí se podívat na jejich webovou stránku. Má to jeden háček, a to ten, že Vodrážka sedí v tomto podniku jako politik, tedy zástupce města. A že za to podle posledního přiznání příjmů dostal 860 tisíc korun ročně, návdavkem ke svému nemalému starostovskému platu. Přitom je ze stejného titulu v orgánech ještě dalších dvou firem.

To není v rozporu s „jakousi morálku“. To je pro pravicového politika nemravné obecně.

(Komentář pro LN).

Chvalme Paroubka a jeho populismus. Tedy pokud to přinese něco dobrého

Šéf ČSSD schytal výprask za svůj návrh, že by si politici měli snížit platy. Prý je to populismus. Možná ano, ale s tímhle pohledem si politici své prebendy nezruší nikdy. Kdokoliv přijde s nějakým takovým návrhem, obviní ho tisk i političtí oponenti, že nabíhá voličům. Obava z "laciného populismu" je konec konců hlavním argumentem poslanců, když se tu a tam objeví návrh na omezení jejich imunity.

Dobře vymyšleno! Politici bojující s populismem svých oponentů jsou tak nejspíš navěky odsouzeni zůstat ve své zlaté pasti. Možná právě s tím počítá Paroubek, když předkládá své návrhy. Nutno ovšem říct, že vyhmátl to podstatné a nabízí správná řešení. Zdanění poslaneckých náhrad, omezení imunity (zejména té přestupkové) a symbolické snížení platu jako projev solidarity v době krize. Není důvod, proč by toto nemohla schválit sněmovna ještě do předčasných voleb.

Chvalme Paroubka i populismus! Nekritizujme ho, když mluví rozumně, a naopak ho tlačme, ať své nápady promění v konkrétní návrhy. Nechceme ovšem sledovat diskusi, a to ani vnitrostanickou, ani napříč stranami, jak Paroubek navrhuje. Ta diskuse nás nezajímá, protože víme, jak dopadne. Chceme, aby přesně to, co Paroubek říkal na tiskové konferenci, někdo rozepsal do pár jednoduchých a srozumitelných paragrafů. A nechceme slyšet, že to už nestihnou, protože jim to nepovolí procedury, termíny či buhvíco. Máme z jiných případů potvrzeno, jak jsou poslanci tvořiví a jak dokáži prosoukat parlamentem doslova cokoliv. Ať ty paragrafy dle svého zvyku přilepí třeba k zákonu o rybolovu nebo nečemu podobně důležitému.

Další debata o platech politiků nemá smysl. Nevíme, kolik peněz je v tomto smyslu "hodně" nebo "málo". Nepomůže nám srovnání ani trh, protože žádné "konkurenční parlamenty" nemáme k dispozici. Diskuse o tom, zda by platy politiků měly být spíše vyšší (a chránily politiky před pokušením korupce), či naopak nižší (vždyť politika je služba), jsou akademické a plané. Berme jako fakt, že byly na nějakou výši nastaveny a tam zůstnou.

Jde skutečně jen o symboliku, a mluvíme-li o dočasném snížení platů v době krize, pak samozřejmě nejde o nějaké reálné úspory státních peněz. Je legrační, když šéf Zelených hned navrhuje, že by mohly jít do školství. Ať jdou, kam chtějí, to přece není podstatné.

Paroubek se v rámci lovu střední třídy rád ohání manažery, proto tedy možná ví, že v mnoha velkých firmách si zaměstnanci právě na manažerské úrovni platy snížili. Udělali tak dobrovolně a v různých případech od pěti do dvaceti procent. Ani v tomto případě nešlo o úsporný krok, ale gesto pokory vůči běžným zaměstnancům, které jsou nuceni propouštět nebo jim platy snižovat nedobrovolně.

Přesně to mohli poslanci udělat, a měli dobrou příležitost, když v dubnu začali správně kritizovat vysoké platy manažerů podniků se státní účastí. Můžou to udělat i teď, prostě si snížit plat o těch Paroubkových dvacet procent. Jistě, hned slyšíme místopředsedu ODS, který říká, že to přece nejde a že platy lze měnit pouze zákonem. A navrhuje, aby si na to politici "sedli" a zkusili to vymyslit. Mám jiný nápad, až brutálně jedndouchý. Ať si ty platy prostě sníží. Je to nezákoné? Vždyť mají imunitu. Aspoň ji jednou použijí na něco mravného.

(Komentář pro e15).

Program vybudovaný na závisti a omezenosti

Dvě pozoruhodné zprávy se sešly v sobotních novinách. Podle jedné chce ČSSD "zestátňovat" velkou část majetku těm, kteří sami neprokáží, že ho nabyli legálně. V hledáčku úřadů budou jen velmi bohatí lidé, konkrétně ti, kteří si v daném roce koupí nemovitost dražší než deset miliónů či jiné věci dražší než dva milióny korun.

Podle druhé zprávy zkrachovala cestovní kancelář Tomi Tour, která je významná nejen vysokým počtem klientů, ale také tím, že ji možná vlastní a možná nevlastní známý podnikatel Václav Fischer. Každopádně byl její tváří, řídil ji a svou obchodní strategií ji přivedl na buben.

Čím tyhle dvě zprávy souvisejí? Asi tušíme. Václav Fischer už před několika lety prodělal osobní bankrot. Prošel tím nejhorším, co může podnikatele potkat, protože za svůj byznys ručil osobním majetkem. Teoreticky by žádný neměl mít. Jaká je realita? Z malé cestovky od té doby vybudoval velkou a viditelnou firmu, jeho angažmá v ní je však nejasné. Média, ale i správce konkurzní podstaty se mohou jen dohadovat, případně naznačovat to, co je podle selského rozumu zřejmé. Totiž že ji ovládá i vlastnicky.

Ukazuje to, že kdo chce, může svůj osobní majetek lehce "rozpustit" v nepřehledné spleti právnických subjektů. Už dnes se tak děje, do budoucna to bude jen intenzivnější a důslednější. To je jediný prokazatelný dopad zákonů "proti bohatým", které prosazují socialisté. Totiž že se vlastnictví stává méně transparentní a zřejmé. Bohaté to stojí víc energie a peněz. Ale nejsou to peníze, které vybere stát na daních.

Nehledě na to, že i podezřelé příjmy lze legalizovat "dobrými obchody", podobnými třeba těm, které s akciemi dnes už zkrachovalé firmy Moravia Energo udělal bývalý předseda ČSSD Stanislav Gross. To je shodou okolností další zpráva ze sobotního tisku. Podle ní prodal Gross v roce 2007 svůj třetinový podíl v této firmě za 110 miliónů korun.

ČSSD navrhovanými zákony nezlepší státní rozpočet ani neučiní společnost spravedlivější. I kdyby šikanózní zákon, který pro bohaté zavádí "presumpci viny", začal platit (což podle ústavních právníků není pravděpodobné), dotkne se jen minimálního počtu lidí. Proč ho socialisté prosazují? Protože příjemně apeluje na spodní proudy lidské povahy.

Když někdo vlastní stokrát nebo tisíckrát víc než my, bereme to podvědomě jako nespravedlnost. A máme sklon přivítat zákony či opatření, které tyto lidi "skřípnou". Mají přece život o tolik snazší než my, tak ať se vyrovnají i s nějakým tím přísnějším zákonem. Když si toto přiznáme, zjistíme, že taková je taktika ČSSD. Jí navrhovaná legislativa nejde primárně proti podvodníkům, nýbrž bohatství a majetku jako takovému.

Není ostatně náhodou, že se „úhlavním nepřítelem“ Paroubka i jeho stranických přátel stal v posledních dnech Karel Schwarzenberg. Socialistům nevadí jím vedená strana, která bude brát voliče maximálně ODS a lidovcům. Ne, oni spoléhají na to, že že se trefí do „pifky“, kterou mají potenciální voliči ČSSD na bohaté, výjimečné a jinaké.

Je to program vybudovaný na závisti a omezenosti. Dobře, že se nám to znovu a znovu potvrzuje.

(Komentář pro e15).

O vízech do Kanady a racionálním rasismu

Stovky lidí trmácejících se do Vídně pro vízum na cestu do Kanady mají podle reportáží v médiích tři terče své zlosti. Jsou to čeští Rómové, kanadské úřady a čeští politici. Pravděpodobně v tomto pořadí. Podívejme se na ně podrobněji, a to odzadu.

Jakoliv je snadné a populární nadávat politikům, ti mohli asi v dané situaci těžko udělat víc. Kanaďané byli o zavedení víz rozhodnuti pevně, a to delší dobu. Nebyl to žádný rozmar ani unáhlený čin, ale téměř matematicky přesný důsledek toho, jak je jejich azylová politika nastavena. Kdyby víza Čechům nezavedli, tak jejich systém prostě přestane fungovat. Tady opravdu nebyl prostor pro diplomacii.

Nepochybně se šéf české diplomacie ukázal jako popleta a navíc smolař. A nepochybně se tak (doufejme) diskvalifikoval pro další kariéru, protože člověk, který neumí odhadnout realitu a kasá se neexistujícími úspěchy v televizi, se pro diplomacii ani politiku nehodí. Kohoutův amatérismus nebývale zkomplikoval život těm, kteří se chystají do Kanady v tomto přelomovém období, protože jim nedal žádný čas se na nové podmínky připravit. Ale v delší perspektivě to jsou jen nedůležité, byť komické piruety.

Ani kanadské úřady si hněv nezaslouží, vždyť je přece jejich právem nastavit si přistěhovaleckou politiku tak, jak uznají za vhodné. Kanada se rozhodla k azylantům chovat velkoryse a přátelsky, ovšem jen k těm, kteří se do země dostanou. Tím základním filtrem jsou víza. Jestliže počet zájemců o azyl ze země s bezvízovým stykem překročí určité procento, víza se prakticky automaticky zavedou. Je to logické a jednoduché.

Četl jsem několik komentářů obviňujících tento přístup z pokrytectví. Nemyslím si. Přijde mi naopak pragmatický a fungující. Kanada je v jiném postavení než sousední USA. Může přistěhovalce akceptovat a ví, že z nich za určitých okolností může i profitovat. Proto se k nim chová dobře a vstřícně. Ale zvolila systém, kdy se do země dostanou jen ti, kteří překonají určitý práh. Rozuměj ti, kteří mají nějaké základní prostředky, kontakty v Kanadě případně dost chytrosti na to, aby lidově řečeno uměli "oblafnout" úředníka rozhodujícího o vízech. U těchto lidí je větší pravděpodobnost, že budou ve společnosti normálně fungovat, ne zneužívat její sociální systém. V tom vidím pragmatismus a racionalitu dotyčného systému.

No a tím se dostáváme k českým Romům. Byl bych velmi opatrný k projevům zlosti vůči těm, kteří už do Kanady odjeli a o víza zažádali. Možná to "zavařili" běžným turistům, ale jsou to bez jakýchkoliv pochyb lidé, kteří mají odvahu, schopnosti a touhu jít za nějakým vyšším cílem. Protože všechno tohle emigrace obnáší. Je to po všech stránkách obtížný a až brutálně náročný krok: počínaje logistikou a konče psychikou.

Mýlí se, kdo si myslí, že to obnáší jen zabalit pár hadrů a vyrazit za "lepším". A že odcházejí ti, kteří se neumějí srovnat s českým systémem a hledají něco štědřejšího. Ba ne, pro tyhle lidi je výhodnější zůstat v Česku. I zde je sociální systém dostatečně velkorysý. A velmi cynicky řečeno, pro ten typ lidí, o kterém přemýšlíme, je jednodušší někomu v tramvaji ukrást peněženku, než cestovat pro sociální dávky někam za moře.

Jinými slovy odchází elita romské menšiny. V tom je to mrzuté, nepříjemné a varující. Protože elita by neodcházela, kdyby pro sebe viděla jinou možnost. Ale dostali jsme se do situace ne nepodobné Hlavě 22. Ano, drtivá část romské menšiny se chová nepřizpůsobivě a problematicky. Ale mnozí jen proto, že se zkrátka ocitli v pasti našich předsudků a předpojatosti. Že neměli jinou možnost. Proto elita odchází, protože racionálně cítí, že jejich děti v tomhle systému nemusí mít šanci.

Utíkají před "racionálním rasismem" většiny. Vidím to na generaci svých dětí. Jsou rasisté? Ale vůbec ne. Chodí do školy se spoustou Číňanů, Vietnamců nebo třeba dětí z postsovětských zemí. Vycházejí s nimi perfektně, protože cítí, že je ty „menšinové“ mohou obohatit. Ale stejně starým Romům se vyhýbají obloukem. Ne proto, že by byli jiní nebo že by k tomu nedejbože byli vychovaní. Prostě proto, že mají zkušenost s tím, že je to ochrání před potížemi a problémy.

Podobně se chováme i my dospělí. Nikdo z nás není v tom pravém smyslu rasista. Jakékoliv projevy rasismu jsou nám odporné, což klidně podepíšeme nebo si to i napíšeme na transparent. Ale asi jen málokdo se přestěhuje do cikánské čtvrti nebo například zaměstná Roma, když bude mít na výběr mezi ním a stejně schopným zástupcem většiny. Jestli je něco pokrytectví, pak to, že si toto nedokážeme přiznat.

V tom je banální závěr této úvahy. Máme-li mít na někoho zlost, pak na sebe. Dvacet let vytlačujeme romský problém ze svého zorného pole. Když se jím chtějí zabývat politici, podezíráme je hned z populismu, ať už politicky nekorektního (Čunek), nebo korektního (Kocáb). Jenže racionální rasismus lze řešit jen s pomocí racionality. Neboli když pochopíme, že mít neřešený romský problém je dražší a nepohodlnější než ho začít řešit. Kanada nám v tomto smyslu dává užitečnou lekci.

(Komentář pro LN).

Socialisté atakují Facebook. Mají dobrý politický instinkt

Moderátorka prestižního politického pořadu oznamuje, že si koupila velmi levné letenky do Itálie. "A to poletíte na rogalu?", vtipkuje rozverně místopředseda ČSSD. O pár týdnů později táž modrátorka upozorňuje na slib socialistů, že zajistí práci každému, což dříve slibovali komunisté. A je tu znovu místopředseda CSSD, tón je však tentokrát spíše otcovsky mravokárný: "Kritiku podpory zaměstnanosti bych právě od vás nečekal. Nepřipadáte si trapně?"

Prostě normální pokec, jaký přátelé vedou dnes a denně. Komu se nezdá vhodné, aby takhle klábosili novinář z veřejnoprávní televize a místopředseda jedné z nejsilnějších stran, má pravdu. Ale nutno poznamenat, že mluvíme o přátelích v uvozovkách. Jde o dialogy odposlechnuté v internetové sociální síti Facebook.

Je až neuvěřitelné, kolik špičkových členů ČSSD v posledních několika týdnech vzalo právě Facebook útokem. Skoro to vypadá, jakoby plnili nějakou vnitrostranickou direktivu. Někteří již s Facebookem či obecně Internetem experimentují delší dobu, ale hlavním impulsem byla nepochybně "vajíčková blamáž" Jiřího Paroubka. Ta byla spontánně organizovaná mladými lidmi právě na Facebooku. A mimochodem, Jiří Paroubek je asi poslední člověk z nejužšího vedení ČSSD, který si na Facebooku ještě svůj profil nevytvořil. Tedy zatím. Jak řekl jeho poradce Petr Dimun severočeskému reportérovi MF Dnes, prostředí na Facebooku není předsedovi ČSSD "příznivě nakloněné".

Ostatní však už pilně loví virtuální přátele. Nejúspěšnější je asi Zdeněk Škromach, který brzy nasbírá první tisícovku. A má pestrý mix uživatelů: počínaje známými novináři a konče celebritami jako Dara Rollins či Iveta Bartošová. Pilným "facebookařem" je také severočeský rebel Jaroslav Foldyna, který prohlásil, že se právě s pomocí sociálních sítí chce dostat do sněmovny. Strana ho na kandidátce odsunula až na šesté místo, Foldyna však chce díky Internetu "přeskočit" i lídra Paroubka. Na Facebooku podle svých slov tráví až dvě hodiny denně.

Své profily aktivně spravují také například František Bublan, Jiří Havel či Alena Borůvková. Socialistům blízký ministr zahraničí Jan Kohout se stal členem skupiny nazvané "Pusťme je k vodě", která reaguje na prázdninové billboardy ODS rozmístěné na Balkáně. Informoval o tom server Britské listy. A deník MF Dnes zase "uvařil" s pomocí Kohoutova facebookova profilu celý článek. Všiml si, že zatímco šéf české diplomacie mluví poměrně nerad s novináři, tak na Facebooku se naopak ochotně svěřuje se svými pocity. Třeba o jednání s Kanadou o vízech. I zde je hned připraven reagovat socialistický facebookový démon Škromach. "Kanaďané ať si trhnou. měli by zefektivnit sociální systém, jak to udělala ČSSD, když jsme ještě vládli," má okamžitě jasno.

Na Facebooku se politika řešila už dříve, spíše však v okrajové a recesistické poloze. Viz "vajíčka na Paroubka". Ale příchodem socialistů a jejich aktivním angažmá najednou "facebooková politika" dostala nový rozměr. Straničtí bossové jsou zatím tak nějak rozdovádění, jakoby přesně nevěděli, čí jsou. Tónem a stylem se snaží přizpůsobit mainstreamu, který stále tvoří mladí lidé mezi patnácti a pětadvaceti. Kravaťáci z Lidového dkomu působí poněkud trapně, ale je nepochybně otázka času, kdy si najdou své místo a vhodnou polohu. Mnozí jistě ze svého pobytu na Facebooku benefitují už teď. Jestliže jsou "přáteli" mnoha známých novinářů, mají unikátní šanci nahlédnout, jak a o čem tihle lidé přemýšlejí, případně čím se zabývají. A to i ve volném čase.

Což je druhá strana mince. Nejsem si jistý, že stejně z tohoto vztahu benefitují i novináři. Nejde jen o to, že se nehodí, aby se reportéři a komentátoři přátelili s politiky. Tak nějak cítíme, že opravdu nejde o skutečné přátelství. Ale myslím si, že by si žurnalisté měli dvakrát rozmyslet, než politiky pustí do okruhu svých skutečných přátel a fakticky i do svého soukromí.

Docela dobře si dokážu představit, jak mediální stratégové a další „přátelé tisku“ z Lidového domu sbírají o novinářích na Facebooku informace. Novinové redakce jsou zvláštní svět, který by měl zůstat za dobře zavřenými dveřmi. Asi jako je lepší, když konzumenti párků neuvidí, jak se tyto vyránějí.. Světové deníky New York Times a Wall Street Journal nikoliv bezdůvodně už počátkem tohoto roku vydaly pro své reportéry přesné instrukce, jak Facebook pro práci i v soukromém životě používat (zde a zde). Myslím, že je na čase, aby se i v Česku lidé v médiích na toto téma minimálně zamyslili.

A politici? Snaha socialistů má hodně daleko do Obamovy internetové strategie, která je asi etalonem moderního politického marketingu. Hemžení Škromacha, Foldyny a spol. je zatím jen naivní dětskou hrou. Musí přijít někdo, kdo tomu dá jasný směr a smysl, a například politikům vysvětlí, že je lepší mít otevřené a všem přístupné stránky, než jen uzavřené profily pro přátele. Ale je to jen otázka času. ČSSD mě překvapila, že z velkých stran je jediná, kdo se do něčeho takvého pustil, a to s takovou energií a vervou. V Lidovém domě jsou zjevně nejen papaláši, ale i lidé se správným politickým instinktem.

Je to vlastně špatná zpráva pro nás, kteří ČSSD nevolíme a na nějaké přátelení s jejími pohlaváry nemáme ani náladu, ani čas. Docela dobře to vystihl jeden z mých virtuálních přátel. „Tak on je tady Škromach? Možná je na čase založit něco nového.“

(Psáno jako komentář pro LN).

Nenechme vědce, aby "vyšli do ulic"

Vědci by mohli vyjít do ulic. Naznačil to šéf ctihodné Akademie věd, k tomuto závěru dospěl i mimořádný sněm téže instituce. Důvodem je krácení dotací Akademie ze státního rozpočtu. O tom rozhodla vláda.

Představa protestujících vědců je komická. Na rozdíl od učitelů, zdravotníků nebo třeba i zemědělců nemají žádnou možnost společnost vydírat. Ano, vědci mohou vstoupit v časově neomezenou stávku ("Dokud nepřistoupíte na naše požadavky, nebudeme ani vteřinu přemýšlet!"), ale těžko tím státu či veřejnosti způsobí nějaké komplikace. Je to anekdota, ne skutečná výhrůžka.

Řeč je především o takzvaném základnim výázkumu, který nemá žádný přímý výstup v podobě komerčně využitelných technologií nebo výrobků. Jde o bádání bez konkrétního cíle a smyslu. Dospět k něčemu, co nazveme "vědeckým objevem", může být stejně významné jako nedospět bádáním vůbec k ničemu.

V základním výzkumu platí staré známé beatnické, že "cesta je cíl". Mnohdy jsou podél této cesty důležité a zásadní objevy. Ale mohly být učiněny právě proto, že nebyly naplánovány a zisk z nich nefiguroval v žádném byznysplánu. To odlišuje základní výzkum od toho aplikovaného.

Ale zároveň to nastoluje otázku, jak vědu hodnotit a porovnávat. Jistěže existuje mnoho způsobů, například se sleduje publikování či počty citací v prestižních časopisech. Otázka zní, co to o skutečné hodnotě bádání vypovídá. Jsou známy a popsány případy, kdy i renomované vědecké časopisy publikovaly naprosté bláboly beze smyslu. A naopak mnohé důležité práce vědecká komunita v minulosti odmítala, protože vybočovaly z běžně přijímaného schématu.

Z toho plyne, že rozlišit dobrou a špatnou vědu je obtížné. A je velmi problematické na základě jekéhosi „bodování“ rozdělovat veřejné peníze. Tím se vracíme k drastickému seškrtání rozpočtu Akademie věd. Ta v příštím roce přijde o jednu miliardu z pěti, což je dvacetiprocentní škrt. A v následujících dvou letech bude zkrácení rozpočtu téměř pdesátiprocentní. Nemůže to neznamenat velké propouštění vědců a rušení celých ústavů.

Je jednoduché nechat se vést hospodským rozumem a tvrdit, že "tamten výzkum Česko nepotřebuje" nebo že "tenhle obor je stejně k ničemu". Případně chytrácky vykládat, že pro zemi velikosti Česka je lepší mít pět špičkových vědeckých ústavů než sedmnáct průměrných. Ale kdo je vybere?

Politici se jistě mohou shodnout, že výzkum v oblasti molekulární genetiky má větší důležitost než bádání historického ústavu, případně naopak. Nebo poukazovat na to, že pouze 13 procent vědců v Akademii má excelentní výsledky, jak třeba prohlašoval jeden poslanec. Ale je to výprava na tenký led, protože bych se nechtěl dočkat hodnocení toho, jaké procento lidí pracuje excelentně mezi poslanci.

Nehledě na to, že rozhodování mezi vědními obory by nemělo být věcí politiků ani občanů. Je to stejně neinformované a demagogické, jako kdyby šéf Akademie chtěl dát daňovým poplatníkům na výběr mezi existencí jeho instituce a sedmi kilometry dálnice. Zvlášť když víme, že se ta dálnice začne hned napřesrok opravovat.

Škrtnout rozpočet je razantní a pro veřejnost celkem populární krok, zejména když k němu dochází v hluboké ekonomické krizi. Ale není to impuls k tomu, aby se vědecký výzkum stal kvalitnější či lepší. Pouze se jeho část zruší a provede se to víceméně náhodně podle jakéhosi bodového systému.

Bude zachovaná část vědy tou lepší? Podle zákonitostí fungování veřejných institucí to ani není možné. Když zmenšíme sněmovnu na polovinu, znamená to, že ta stovka poslanců vzešlých z příštích voleb bude více kompetentní a pracovitější než ti, které dnes s údivem sledujeme při televizních přenosech? Ovšemže ne.

Základní výzkum vytváří podhoubí výzkumu aplikovanému, který do ekonomiky přináší inovace a konkurenceschopnost. S nadsázkou se dá říct, že jestli má stát v době krize do něčeho investovat, tak právě do vědy a výzkumu.

Ale i kdyby to tak nebylo a celá Akademie byla jen spolkem podivínů, kteří si ve svých ústavech lámou hlavu nad nepraktickými nesmysly, bral bych jako privilegium něco takového malým zlomkem svých daní platit. Není nic úžasnějšího než touha a vášeň pro poznání.

Jistě lze začít dlouhodobou diskusi o případně jiném modelu, jak vědu financovat. Ale právě teď máme v Česku fungující a společensky prestižní instituci, která se základním výzkumem zabývá. Jestli dovolíme politikům, aby ji fakticky zlikvidovali, anebo jen dopustíme, aby ze sebe protestujícívědci v ulicích dělali kašpary, budou škody na zdraví společnosti nedozírné.

(Psáno jako komentář pro LN).

Tady nás pusťte k vodě ... zaslechnuto v Chorvatsku

"Manfrede, mně se to nelíbí."

"Meine Liebe, co se ti zase nelíbí?"

"Ti čtyři chlapi na billboardu, kolem kterého jsme jeli. Nemám z nich dobrý pocit."

"Ale prosím tě. To bude reklama na jeden z těch televizních pořadů."

"Myslíš ty pořady, jak se do nich hlásí lidi, kteří se chtějí stát hvězdami?"

"Přesně. Bratranec Uwe se do takového pořadu přihlásil."

"Uwe? Myslíš ten ošklivý a přihlouplý?"

"Jo. A vyhrál deset tisíc Euro."

"Ale mně se to stejně nelíbí. Ti chlapi vypadají ještě divněji než Uwe."

"Proč ti to vadí?"

"Třeba je to varování před uprchlými psychopaty."

"No ... vlastně máš pravdu. Ten vpravo mi připomíná toho masového vraha. Nepamatuješ se, jak se ten film jmenoval?"

"Manfrede?! Jak chci jet domů. Do Lipska!"

"Hlavně neblázni. Posledně jsi se chtěla vrátit kvůli těm Čechům, kteří si na pláži ohřívali konzervy."

„Tihle úchylové jsou ještě horší!“

"Mein Gott. A taková to mohla být dovolená!"

(Rozhovor dvou starších německých turistů poté, co minuli reklamní billboard ODS. Česká konzervativní strana si je zaplatila v Chorvatsku, aby oslovila české výletníky. Je na nich vedení strany v plavkách a s nápisem: "Tady nás pusťte k vodě.)



(Psáno jako sloupek pro slovenský deník SME).

Rada pro politiky, kteří hledají přítele

"Mažu si tě v mobilu!", říká se v Praze, když vás naštve kamarád. I nesoustavní pozorovatelé politické scény vědí, že autorem této věty je prezident Václav Klaus a že jde o text textové zprávy, kterou před časem posílal některým svým - dnes už bývalým - spolustraníkům z ODS.

Politici by si ovšem měli vymazat z mobilu především všechny novináře, a to ve vlastním zájmu. Nedopadnou pak totiž jako pražský primátor Pavel Bém, který minulý týden esemeskou pověřil svého podřízeného, aby mu připravil návrh na odvolání ředitele Dopravního podniku. Textovku ovšem omylem poslal redaktorovi Hospodářských novin stejného jména. Tomu se říká smůla! Noviny z toho samozřejmě měly článek na titulní straně.

Ukládání telefonů novinářů do mobilů je mezi českými politiky zvláštní druh sběratelské vášně. Skoro jako by jim to dávalo iluzi, že když některého žurnalistu „uvězní“ do svého telefonu, obtočí si ho kolem prstu. A když ne, tak žurnalistovi aspoň budou moci vynadat. Pár takových esemesek jsem už právě od Pavla Béma sám dostal.

A teď ještě ke všemu politici objevili Facebook. Stačilo pár vajíček na Paroubka a internetová socální síť je najednou klíčem k úspěchu. Paradoxně nejvíc se na Facebook hrnou sociální demokraté. Takovým snaživcem je třeba Zdeněk Škromach, který do svch přátel "ulovil" i moderátorku televizního politického pořadu a teď s ní po Internetu rozmarně žertuje.

Nechť on a Pavel Bém napíšou stokrát: "Novináři do mobilu ani do seznamu přátel nepatří." Jak ostatně před léty řekl při návštěvě Pahy jen americký lobbista: "Ve Washingtonu platí, že jestli chceš přítele, kup si psa."

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Jakou cenovku má "jeden český Berlusconi"?

Svět kolem politiky žije konspiračními teoriemi. Chceme věřit tomu, že všechno má trochu jiný význam, než to vypadá, a že různé věci se dějí za jiným účelem, než by člověka napadlo. Takový byl i pohled na billboardy Olgy Zubové, kterými byla před eurovolbami oblepená celá republika. Všichni pro to hledali nějaký jiný, hlubší smysl.

Když se podíváme na volební výsledky a na dnešní rozložení politických sil, stále nevidíme žádný racionální důvod, proč byly ty peníze utraceny. Strana Olgy Zuboví zíkala bídných šest desetin procenta. Možná pár tisíc či spíše stovek hlasů ubrala Zeleným, ale rozhodně to nebylo nic fatálního. Bursík a spol. stejně neměli žádnou šanci, bez ohledu na billboardy Olgy Zubové.

Teď jsme se dozvěděli jakous takous odpověď, a to od člověka, který ty peníze zaplatil. S kampaní je spokojen, prý dosáhl "vysoké známosti značky". Rozumím tomu tak, že účelem bylo získat pozice před podzimními předčasnými volbami. Ale to je míněno seriózně? Tvář Olgy Zubové byla anekdotou kampaně i celých voleb. Může si někdo myslet, že právě to je odrazový můstek k úspěchu ve volbách do sněmovny?

Jaromír Soukup si myslí, že ano. Nebo to aspoň říká. On je tím mužem, který věc platil. Je úspěšný podnikatel, vybudoval mediální agenturu. Lidi mimo branži mají někdy problém pochopit, co vlastně tyto agentury dělají. Zjednodušeně řečeno jsou mezičlánkem mezi inzerenty a médii. Prodávají vliv nebo jeho iluzi. Zadavatelé reklamy musí mít pocit, že díky nim získají ta nejlepší místa v médiích, a média zase ty nejbohatší inzerenty.

Řekl bych, že nějak tak zatím Jaromír Soukup působí i v politice. Je přirovnáván k lidem jako Dalík nebo Tvrdík, kteří s vlivem obchodují na nejasném pomezí mezi politikou a byznysem. Často jsou velmi úspěšní. Ale nejsou skutečnými hráči, mezi které by asi chtěl patřit Jaromír Soukup. V rozhovoru v nejčtenějším seriózním deníku novinářce poradil: „Říkejte mi spíš Berlusconi.“

„Berlusconi“ jako typ či představitel určitého politického stylu, nikoliv konkrétní ideologie. Jaromíra Soukupa obsah politiky nezajímá, což lehce zjistíme, když se podíváme na webovou stránku strany, kterou platí. Kromě čtyř vágně formulovaných cílů tu není nic ani vzdáleně připomínající program. Ta strana je jako hokovzdušný balón: když „zatopíte“, tak stoupá nahoru. Ale nelze nijak ovlivnit, kam poletí. A pasažérům je to zjevně jedno.

Hlavím motivem zmíněného rozhovoru v MF Dnes jsou peníze, lépe řečeno jejich dostatek. "Nemám limit, sto miliónů může být," říká Soukup o sumě, kterou chce utratit za kampaň před sněmovními volbami, a dozvíme se i to, že si "mohl koupit pět baráků pana Bursíka". Je to celé poněkud laciné až legrační.

Ale to je asi ta celá konspirace za Demokratickou stranou zelených. Ambice jednoho muže, který zkouší, jestli si jde koupit místo v politice. Jestli se dá dělat politika bez obsahu, ideálů a posedlosti, které nás možná na politice často děsí a iritují, ale které dělají politiku politikou. A jestli politický úspěch leží někde na regálu s cedulkou „Jeden český Bersluconi“, a kdokoliv s patřičnou hotovostí si ho může dát do košíku a zaplatit u pokladny.

Je to zajímavý experiment, protože v něm nejde o nic menšího než důstojnost celé české politiky jako celku. Měli bychom doufat, že ta cena je proklatě vyšší než pouhých sto miliónů.

Dobrý politik má cit pro symboly. Špatný je papaláš

Progresivní zvýšení daně pro lidi s vysoce nadprůměrnými příjmy může být dobrý i špatný nápad. Záleží na úhlu pohledu. U takového kroku neposuzujeme reálný ekonomický vliv, protože je zanedbatelný. Státní rozpočet vybrané peníze navíc nevytrhnou a sami plátci to nijak bolestně nepocítí. Jde pouze o symboliku.

Levicoví politici budou mluvit o solidaritě se slabými, pravicoví zase o trestání úspěšných. Nelze tvrdit, která z obou tezí je pravdivější, protože je to opravdu věc názoru. Ani ekonomická věda nám moc nepomůže, protože jde o společenskou disciplínu, která pracuje více s hypotézami než exaktními fakty. V historii v různých zemích najdeme příklady, které budou podporovat buď ten, anebo ten druhý názor.

Zavedení progresivní daně je zkrátka typickým příkladem toho, co politiky rozděluje, a je to tak správně. Je to srozumitelná zkratka toho, jak se ta či ona strana dívá na fungování společnosti. Osobně si myslím, že by daně měly být nízké a že stát benefituje z úspěšných a pracovitých lidí i bez toho, aniž po nich něco chce. Ale respektuji i opačný názor.

Nerozčiluje mě možnost, že na mě socialisté potenciálně uvalí vyšší daň. Pokud se tak stane, budu v tom roce pracovat ještě víc a usilovněji, abych se do té kategorie dostal. A mohl si pak zapálit doutník a lamentovat nad tím, jak Paroubek a jeho hoši nás milionáře okrádají. Jistě, není to možnost, které ve volbách dám svůj hlas. Ale rozhodně to přežiju. A nebudu ani křičet, že když už platím tolik na daních, tak chci lepší silnice a lepší nemocnice, protože vím, že je to demagogie.

Rozčiluje mě něco jiného. Tak jako je zavedení jakékoliv "milionářské daně" jen symbolikou pro voliče, měli by pro symboliku jiného druh mít mnohem větší cit také politici. Jednoduchý příklad: Jestliže chtějí občany více danit, měli by si dát do pořádku své vlastní platy. Jak známo, berou značné sumy jako nezdanitelné náhrady. Není přitom nejmenší důvod, aby neměli jednoduše stanovený a zdanitelný plat. A aby si případné náklady odečítali z daní jako kdokoliv jiný.

Je to pokrytectví. Zeptejte se politika na jeho plat, a on vám odrecituje příslušný zákon, podle kterého bere tolik a tolik. Že bere ve skutečnosti mnohem víc? Na to si vzpomene, až když se mu to hodí. Vzpomeňme si na Stanislava Grosse, který - samozřejmě ještě před svým zázračným zbohatnutím - započítával náhrady do svých výdělků, aby mohl zdůvodnit financování drahého bytu.

Anebo vzpomeňme na Paroubkovu eskapádu "Dámy a pánové, kdo z vás to má?", když novinářům psal na tabuli své příjmy a ukazoval, kolik si umí vydělat. Jenže z peněz daňových poplatníků. Takhle se chová šéf strany, která mluví o solidaritě a chce více zdanit bohaté? To je k smíchu.

Nikdo nežádá, aby socialističtí politici chodili "jako od táboráku" (to abychom si vypůjčili další z výroků Jiřího Paroubka), ale jestliže hlásají sociální rovnost, měli by své ideologii a rétorice přece jen poněkud přizpůsobit své chování. Šéf ČSSD asi tento víkend dostane titul "Český papaláš" na festivalu politické písně v Sokolově. Není to proto, že "mluví spisovně a nemluví vulgárně", jak se domnívá a jak to vysvětlil v tisku. Je to proto, že jeho chování je v tak ostrém protikladu s tím, co říká a co chce po ostatních.

Viz třeba obliba, v které má vedení ČSSD pražský hotel Kempinski. Nic proti tomu, neviděl bych v tom žádnou velkou kauzu. Ale když už o tom deník MF Dnes napsal, dokázal na to Jiří Paroubek reagovat jen tím, že do drahého hotelu chodí s ostatními socialisty proto, že v centru Prahy "čtyřky" nejsou.

Nechme stranou normalizační slovník (pro mladší čtenáře se patří vysvětlení, že "čtyřka" je restaurace nejnižší kategorie), ale čistě věcně to není pravda. I v centru Prahy je spousta podniků, kde se lze levně naobědvat i navečeřet. Jiřímu Paroubkovi to však nestačilo, a ještě dodal: "A proč bych já jako předseda sociální demokracie měl chodit do čtyřky?" Proč? Protože právě tam sedí u stolů jeho voliči. A jsme zase u té symboliky.

Zdaleka se to netýká pouze Paroubka a socialistů, u nich je to jen vzhledem k jejich ideologii skromnosti a rovnostářství nejkřiklavější. Jiný příklad je z tohoto týdne. Senát měl možnost „opravit“ zákon o střetu zájmů a vyjmout z povinnosti odevzdávat majetková přiznání ředitele škol. Ti do něj byli zařazení zjevně nesmyslně. Ale senátoři to odmítli s tím, že jde o nepřípustný „resortní lobbismus“.

To jsou ti naši politici. Víme, jak složité bývá „vytáhnout“ informace o příjmech i majetku z nich samých. Co se týče druhých, mají vždycky po ruce nějaké vzletné vysvětlení. Ale když by si sami měli sáhnout na své prebendy, jsou ve své „papalášské lobby“ pevní a neprůstřelní.

(Komentář pro LN).

Co Karel Sch. naučí českou politickou pakáž?

Písničkář Karel Kryl mně o něm do knížky Půlkacíř počátkem devadesátých let řekl, že "měl tu smůlu, že byl pozván, aby naučil jíst hradní pakáž vidličkou a nožem". Podobnou smůlu má Karel Schwarzenberg i teď. Byl přizván, aby českou politickou pakáž naučil v roce 2009 humoru, noblese a šarmu.

Pro mnohé překvapivé spojení s bývalým ministrem financí a bývalým lidovcem Miroslavem Kalouskem je "faktorem X", které novou stranu TOP 09 může odlišit od mnoha dalších pravostředých stran. Ty zatím vznikaly jen proto, aby mohly zase vzápětí zaniknout. Schwarzenberg má v české veřejnosti respekt (neplést s časopisem Respekt, který mnoho let dotoval ze svých knížecích peněz) a je oblíbený. Býval Havlovým kancléřem, je senátorem, sám o sobě mluví jako o lesníkovi.

Deník Lidové noviny uvítal duo Kalousek-Schwarzenberg titulkem, ve kterém toho prvního nazval "mozkem" a druhého "tváří" strany. Velmi nelichotivé, chce se říct! Uznal to v rozhlasovém rozhovoru i sám Schwarzenberg. Ale hned ukázal, proč je v českého politice o "level" výš než její ostatní aktéři. Neobvinil redaktory ze spiknutí, dokonce je nenazval ani pitomci ... ale titulku se zasmál a jen poznamenal, že si skromně myslí, že s Kalouskem "přemýšlejí oba".

Miroslav Kalousek je schopným politickým praktikem, možná nejschopnějším. Dokázal se vždy domluvit s každým, počínaje sociálními demokraty a konče ODS. Byl by se domluvil i s komunisty, ale to ho po volbách 2006 nakonec stálo křeslo. Rétorikou, schopnostmi, intelektem a schopnotí vypít bez následků jakékoliv množství alkoholu připomíná Miloše Zemana.

Ale možná je ještě chytřejší než on. Zeman místo vrcholu politické kariéry odjel objímat stromy. Kalousek se rozhodl obejmout rovnou majitele lesů.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Jsem liberál, a kdo je víc ... nasáklý cigaretovým kouřem?

Byla to bizarní scénka. Poslanec za ODS obhajoval represivní postoj státu, zatímco ten komunistický horoval za svobodu volby a víru v trh. Tak to bylo ve středečních předpůlnočních Událostech a komentářích v České televizi. Až tam jsme se dostali v legislativním boji s cigaretovým dýmem.

Nový protikuřácký zákon je ve skutečnosti kuřácký, a to bez ohledu na další paragrafy. Postoj ke kouření v restauracích je v Česku i jinde symbolickou zkratkou postoje státu. A v tomto ohledu se čeští poslanci rozhodli, že posun Česka blíže k civilizovanému světu se nekoná.

A navíc je výsledek komický. Výsledek legislativního snažení sněmovny je přesně v tom prostoru mezi Kafkou a Švejkem, kterým jsme typičtí. Konkrétně jde o nedostatek odvahy kombinovaný s přízemním chytrolínstvím. Budeme proti kouření bojovat nálepkami? Kdyby aspoň zákon donutil restauratéry vybrat si buď mezi kuřáckou, anebo nekuřáckou variantou. Ale ponechání možnsti obojího - bez požadavku na neprodyšné oddělení - činí z celé té věci frašku. Všechno zůstane tak, jak to bylo.

Regulace kouření je pastí liberálů. Máme sklon věřit tomu, že intervence státu je zbytečná a že zvítězí volný trh. Ten by měl zajistit, že nekuřácké restaurace vzniknou samy, protože nekuřáků je dnes víc než kuřáků a jejich majitelé to budou brát jako konkurenční výhodu. Sám jsem ještě před pěti lety psal vášnivé články, kde jsem před regulací varpval skoro jako před novodobou totalitou, tentokrát importovanou ze Západu. Musel jsem si připadat jako novodobý Voltair ("Sám nekouřím, ale udělám všechno proto, abyste tu mohli smrdět"). Jenže se ukázalo, že jsem se mýlil.

Tenhle aspekt trhu prostě nefunguje. Ano, čas od času čteme články o restauracích či barech, ve kterých osvícení majitelé nebo sami návštěvníci rozhodli o nekuřáckém statutu, ale už podle toho, jakou pozornost tomu novináři věnují, je jasné, že jde o naprosté výjimky. Nekuřácký podnik ještě s velkým úsilím najdete v Praze či pár dalších velkých městech. Ale zajděte si na pivo na vesnici nebo menším městě, a máte garantováno, že si po hodince posezení budete muset nechat vše na sobě vydesinfikovat. Včetně snubního prstýnku.

No a na druhou stranu vidíme, že většina západoevropských zemí i Amerika kouření v restauracích zakázaly, a to s úspěchem. Psali jsme o tom, že londýnské puby či newyorské bary přijdou o zákazníky, atmosféru či bůhvíco dalšího. Ale nestalo se to. A neřekl bych, že by zákaz kouření nastartoval nějakou větší vlnu státního paternalismu, před kterým jsme my chytří komentátoři také varovali ("po kuřácích přijdou na řadu tlusťoši"). Prostě to funguje. Tečka.

Málokdy mají zákonodárci k rozhodnutí problém, který má možná ideologické kořeny (tak jako všechno), ale zároveň ozkoušené a fungující praktické řešení. Mohli bez dlouhého řečnění zákaz kouření v restauracích odsouhlasit. Jenže oni radši "vymysleli" nálepky. Prostě pohoda, teploučko a smrádek.

Píseň pro Mirka Topolánka

Házeli vajíčkem, teď se trochu stydí ... a mají šanci rozhodnout volby

Že to někdo organizuje? Ale samozřejmě. Když Jiří Paroubek, jeho spolustraníci i někteří politologové tvrdí, že vajíčková patálie vykazuje vysoký stupeň organizovanosti, mají pravdu. Aby člověk došel k takovému závěru, nemusí být nějaký extra odborník. Ale v žádném případě vajíčkiádu neorganizovala ODS.

Skoro se mi chce napsat: "Bohužel!" Nejsem příznivec pouličních scén, jakýkoliv větší dav ve mně vzbuzuje úzkost a z veřejných projevů emocí mám pocit trapnosti. Ne, určitě bych sám vejce neházel a ani se takového mítinku dobrovolně nezúčastnil. Ale nesdílím zodpovědný postoj většiny komentátorů i politiků, kteří tvrdí, že nás vajíčková aféra zavádí na scestí politického násilí a křiklounství.

Je to přesně naopak. Ano, dostat vajíčkem je nepříjemné a potupné, a rozumím negativním emocím i rozladění Jiřího Paroubka. Dokonce s ním v jistém smyslu sympatizuji. Ale on i ostatní se už umyli a žádné jiné reálné škody nezaznamenali. Měli by přestat hystericky kvílet a zkusit na dotyčných událostech najít pro sebe to dobré, případně výhodné.

Tvrdím, že vajíčkiáda bude pro českou společnost prospěšná a svým způsobem očistná. "Objevuje" totiž politiku pro generaci teeanegrů a dvacátníků, kteří se o ni až dosud víceméně nezajímali a v drtivé většině ani nechodili k volbám. Ale jestli zatuchlou a v patu uvízlou českou politiku může něco zachránit, pak jsou to oni. Představují možná až dva milióny potenciálních voličů. To je přesně ta síla, která rozhodne příští i další volby.

Jistě zdaleka ne všichni používají Internet, ale já jim říkám "facebooková generace". Facebook je takzvaná sociální síť, tedy internetová stránka, kde můžete komunikovat s ostatními, sdílet s nimi své názory, ale i další obsah (třeba fotografie nebo videa). A především, kde můžete diskutovat, případně přesvědčovat ostatní. Je to moderní obdoba tradičních míst, na kterých vždycky probíhal veřejný život - ať už to byly hospody, kavárny nebo náměstí. A právě především na Facebooku vzniklo ono "hnutí vajíčkového odporu". To je ten tajemný organizátor, o kterém všichni mluví.

Ne, neexistuje žádná ústřední postava nebo "mozek", který by celou operaci vymyslel a řídil. Vlastností sociálních sítí je, že se v nich překvapivé a chytlavé nápady šíří samovolně. Startovacím impulsem byla náhoda - prostě někdo na nějakém mítinku hodil vajíčko na Jiřího Paroubka a on na to zareagoval arogantním, nesympatickým způsobem.

Vznikla ne jedna, ale desítky skupin, které téma nějak "řešily". Některé jen vtipkováním, jiné vymýšlením prográmků "virtuálních vajec", která začali - rovněž virtuálně - po sobě házet. A část se domluvila, že bude na dalších mítincích v házení vejci po Paroubkovi pokračovat.

Šéf ČSSD je pověstný svou posedlostí veřejným míněním. Každý svůj postoj i tah si nechává "proměřovat" drahými výzkumy. Je tedy s podivem, že zcela pominul to, co se nabízí a co je pro moderní politiku dnes už esenciální. Totiž že se nezaměřil také na internetové sociální sítě, které jsou tím nejlepším a také nejpřesnějším barometrem nálad a postojů facebookové generace. Připomínám, že čítající ke dvěma miliónům voličů.

Kdyby to udělal nebo tím někoho pověřil, mohl se o pocitech a "agendě" vrhačů vajíček vše dozvědět dopředu. Mohl se na nepříjemné události lépe připravit, případně působené škody minimalizovat.

Facebooková generace není tupý dav, který se nechá manipuilovat. Srovnávání s fašistickými bojůvkami je sprosté, ale hlavně neinformované. Vrhačí vajíček a jejich sympatizanti jsou ve velké většině inteligentní, vzdělaní a přemýšlející mladí lidé. Na začátku byla recese a chuť vymezit se proti politickému stylu, který pro tuto generaci symbolizuje Jiří Paroubek. Ale pozor, on ho symbolizuje nejlépe, ovšem mohl to být i někdo z jeho politických soupeřů, třeba i Mirek Topolánek nebo Jiří Čunek.

Házení vajíček se stalo celonárodním happeningem, svými měřítky se však nepochybně vymklo představám všech zúčastněných. Převládajícím pocitem facebookové generace, původně oslněné a pobavené vajíčky rozprsklými na Jiřím Paroubkovi, je teď zhruba tohle: ano, možná jsme to tak trochu přehnali a asi bude dobré toho nechat. Pojďme říct svůj názor jinak. Třeba ve volbách.

To je podle mého hlubokého přesvědčení katarze vajíčkové války. Vsadím všechny letošní honoráře z Lidových novin na to, že účast lidí mezi osmnácti a pětatřiceti - tedy těch, kterých je dnes pouze na Facebooku kolem čtvrt miliónu - bude v přístích volbách výrazně vyšší než v předešlých. Většina z nich totiž ví, že házet vajíčky se nemá a že je to vlastně pitomost. A tak svou "občanskou povinnost" budou brát jako možná pokání, možná logické pokračování tohoto happeningu.

A to je šance pro politiky, nebo ne? Jenže oni to neslyší a melou si svou. Jiří Paroubek o tom, že vše zorganizovala ODS. Topolánek to obrací úplně a prohlašuje, že si vše zorganizovala sama ČSSD. Už se úplně pomátl? Chce být dalším terčem na řadě?

Ať se zeptá svého kandidáta do Evropského parlamentu Eduarda Kožušníka, který v sociálních sítích vede výbornou a efektivní kampaň. Teď mají velké i malé politické strany unikátní šanci. Buď se facebookové generaci otevřou a přizvou ji do politiky. Nebo ji defitivně ztratí.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Jmenuji se Pecina a jsem nenahraditelný. Rychle něco vymyslete, ať vás můžu jako ministr zachránit

Pan Martin Pecina mě málem rozplakal. Napsal text na svůj blog, který zakončil slovy: "Pane redaktore, či páni redaktoři, nechte mě žít. Pokud mám někde pět měsíců vykonávat zadarmo nelehký mandát, nezalsoužím si za to být skandalizován. Doufám, že to pochopíte."

Tak si to shrneme. Co myslí pan Pecina tím, že bude vykonávat funkci ministra vnitra zadarmo? Že celou tu dobu nebude brát peníze? Ne, samozřejmě že ne. Bude brát jeden ze dvou platů - buď ten předsedy Úřadu pro hospodářskou soutěž, nebo ten ministra vnitra. Jeden z nich slibuje dát na charitu. Nevíme, jestli tak učiní tiše a neveřejně, anebo si z toho udělá propagandistické divadélko jako jeho kolega David Rath. A nevíme ani, kterého z těch dvou platů se vzdá. Toho vyššího? A kolik je to vlastně peněz? Uvidíme. Ale napišme zcela jasně: pan Pecina nebude pracovat pět měsíců zadarmo.

Ovšem pokračujme. Pan Pecina vidí v telefonátu od Jiřího Paroubka jakési hnutí osudu či zásah vyšší moci. Nabídka prý zněla, že si odskočí "zachránit politiku" (ne, to není nadsázka, on píše o "přispění k řešení situace"), a že se pak bude moci vrátit ke svému krýtku. Tedy do Úřadu pro hospodářskou soutěž. Proč tahle podmínka? Je snad pan Martin Pecina Bohem nadán řídit tento Úřad? Ale kdepak. Byl k tomu nadán stejným Jiřím Paroubkem, lépe řečeno jeho stranou. Nemá žádnou zvláštní kvalifikaci a nevykonává tento post s nějakým nevídaným úspěchem. Je obyčejným státním úředníkem.

Ale to on nechce slyšet. Problém je v tom, že byrokratický čuník jménem Pecina měl slíben státní oves v korýtku ještě na více než dva roky. A teď je tu nějaká bezvýznamná funkce mninistra na pouhých pět měsíců. Taková hanebnost! Chrocht, chrocht! Pan Martin Pecina chce záruky, že ho od korýtka nevystrčí nějaký jiný čuník. Protože pan Matin Pecina ví, že tak jako on by tu funkci mohl zastávat i někdo další. On totiž není nadán nějakými mimořádnými schopnostmi, nemá nadprůměrné vědomosti a celkově je tak nějak zaměnitelný. Proto se hodí do té Fisherovy vlády: že odkýve všechno a nebude dělat problémy. A v jeho legračním kvičení slyšíme: nejlépe by to bylo tak, aby až se z ministerské "práce zadarmo" vrátí, měl u korýtka třeba ještě zcela nový mandát.

V tom je ta perverznost a skandálnost. Pan Pecina nám zcela nepokrytě ilustruje, jak se politická či úřednická elita dívá na mandát takzvané Fischerovy vlády. Že je to mandát na úrovni trhacího kalendáře a maňáskového divadla. Trapný tanec právníků kolem statutu Martina Pecina ukazuje, že funkce ministra v této vládě nemá žádnou hodnotu. Pan Pecina na svém blogu sám sebe prezentuje jako muže, který chce riskovat svou kariéru, aby "zachránil" republiku svým ministesrkýmn angažmá. Jak šlechetné! připomíná muže, který se připlete k pouliční rvačce, kdy silný muž napadne ženu. Půjde jí pan Pecina na pomoc? Ale jistě. jen se nejdřív musí pojistit, přivolat strážníky a hasiče, nechat si podepsat papír, že mu nebude ublíženo ... no a pak jistě tu nebohou ženu zachrání.

Nemám žádné ambice jít do politiky. Ale kdyby mi zazvonil telefon a ozval se v něm Jiří Paroubek s nabídkou, abych dělal v prozatimní vládě ministra, měl bych na výběr jednu ze dvou odpovědí. BUď: "Ano, děkuji vám za důvěru", anebo: "Promiňte, ale z vašeho obličeje mám žaludek tak nějak na vodě a nemůžu tedy nic takového dělat." Rozhodně bych však po Jiřím Paroubkovi nechtěl, aby v případě mého souhlasu slíbil, že za mě následující dva roky bude platit činži nebo že se zapřísahá, že od listopadu zase budu moci psát do Lidových novin.

Argumenty pana Martina Peciny jsou založeny na předpokladu, že je nenahraditelným úředníkem. Není to vyloučeno. Samotný fakt, že byl jednou z politických stran požádán o angažmá v prozatimní vládě, ho nijak nediskredituje. Ale jeho upěnlivá snaha si svůj starý post nějak pojistit a zachovat bohužel ukazuje, že on sám o sobě a svých schopnostech nemá valné mínění.

Být na místě Paroubka, Topolánka nebo Pánaboha, nakopnul bych takového úředníka po jeho zápisku na blogu přímo do zadku.

(Psáno jako komentář do LN).

Zase ty řeči o "naivitě". Už mlčte, zatracení lháři

Ministerský kandidát Štefan Fule musí být velmi hloupý člověk. Buď proto, že v osmdesátých letech, v době normalizace, vstoupil "z naivity" do komunistické strany. Anebo proto, že si myslí, že mu to dneska budeme věřit.

Učím na vysoké škole a svým studentům říkám, že být chytrý v osmnácti nebo ve dvaceti není žádná přednost. Že to umí každý. Není to jen bonmot bez obsahu. V tom věku jsme skutečně na vrcholu duševních schopností. Možná nám chybí zkušenosti, ale intelekt a jasnost myšlení jsou na maximu. Neurologové tvrdí, že nedávné průzkumy zcela jasně prokázaly, že mentální schopnosti začínají ochabovat u lidí už mezi dvacítkou a třicítkou. Konečně ne nadarmo se neříká, že kdo v matematice nepřijde na nějaký významný objev do sedmadvaceti, tak už na něj nepřijde nikdy.

Kariérní diplomat a pravděpodobně budoucí ministr pro evropské záležitosti vstoupil v tomto věku do komunistické strany. Ne proto, že by mu to poradili rodiče nebo že by mu to usnadnilo kariéru. Prý nabídku na kandidaturu dostal už na konci gymnázia coby "nejlepší student" a "ve své naivitě" ji přijal.

Byl bych rád, aby se tohle jednou provždy ujasnilo. Také jsem studoval v osmdesátých letech a dobře si tu dobu pamatuju. Ať sklapnou o naivitě. myslí snad naivitou to, že si mysleli (tak jako ostatně většina z nás), že husákovský socialismus bude trvat ještě mnoho let? Pardon, ale to nebyla naivita, ale obyčejný kalkul, který nevyšel.

Z mé generace nebyl nikdo, kdo by si o dekadentním normalizačním režimu mohl dělat nějaké iluze. A už vůbec to nebyli nejlepší studenti. Mimochodem, studoval jsem v té době na dobrém pražském gymnáziu a nepamatuju se, že by nějaký nejlepší student dostal takovou nabídku. Dostali ji ti, o kterých se vědělo, že ji přijmou. Děti komunistických papalášů, případně ti, kteří se ani mezi námi netajili tím, že mají namířeno na velkou kariéru. Neopovrhovali jsme jimi, prostě jsme to vzali na vědomí. Taková byla doba.

Nikdy jsem ty lidi neodsuzoval, po převratu mi jich spíš bylo líto. Podepsat smlouvu s ďáblem těsně předtím, než sám ďábel vyletí komínem? Taková smůla! Měl jsem pár takových smolařů i mezi známými či bývalými kolegy. Nikdy bych jim to sám nepřipomněl a ani na to nezavedl řeč. Ale jsem citlivý na to, když někdo v téhle souvislosti mluví o naivitě. K čertu s vámi, zatracení lháři! Naivní lidé v naší generaci v té beznadějné a perverzní době chodili do kostela, podepsali Chartu nebo aspoň odmítli vstoupit do SSM. Tak to prostě bylo.

Nemám rád laciné moralisty. Dávám si pozor, abych se nad někoho vyvyšoval jen proto, že jsem měl to štěstí, že minulý režim skončil dřív, než jsem se s nim stačil zaplést. Nevím, co bych dělal později, až bych začal žít skutečný život a řešit opravdová dilemata. Ale vím jistě, že kdybych si s režimem začal v tom věku jako Štefan Fule, tak bych dnes mlčel a v duchu se propadal hanbou. A určitě bych nahlas nemluvil o naivitě.

Není to nějaká malá lež, ale nestoudnost a projev nedostatku vkusu. Takový člověk by neměl být ministrem, a to ani v tak slabé a bezvýznamné vládě, jako bude ta budoucí česká.