Hledají se sympatizanti

Jistě jsou toho spousty, co českým politickým stranám chybí. Mohli bychom toho napsat celý seznam a byly by na něm položky jako zásadovost, čestnost či transparentnost. Ale pokud bychom to vzali více prakticky, tak českým partajím dnes nejvíc chybí sympatizanti.

To nejsou členové strany ani dobrovolníci, kteří roznášejí letáky či jsou členy "modrých" nebo jakýchkoliv týmů. A nejsou to obecně ani voliči, kteří pak straně ve volbách za plentou vhodí hlas do urny. Sympatizanti jsou ten specifický druh voličů, kteří své straně dlouhodobě a veřejně vyjadřují podporu. Nic víc a nic míň. Nemusí to dělat nijak okázale ani fanaticky. Ba naopak, čím klidněji stranu ve svých "mikrosvětech" podporují, tím lépe jí činí.

Jenže v Česku jakoby neexistovali. Všimněme si, že podle některých statistik patříme v Evropě k zemím s největším procentem politické venkovní reklamy. Kam se člověk podívá, tam visí billboard s politiky, hesly nebo aspoň nějakou parodií. Ale že by si někdo dal znak své oblíbené strany třeba na nárazník auta nebo za okno domu? Ne, nic takového v Česku neuvidíte. To by musel být hodně velký podivín.

Je to tím, že se v Česku k politice nehlásíme a bereme ji jako něco, čím bychom se mohli ušpinit. Koho volíme a proč, se s nikým moc bavíme. Jistěže volby jsou tajné a je to tak správné. V mnoha profesích i životních situacích je rozumné, když politika zůstane stranou. Ale my už o politice ani neumíme mluvit, jenom na ni nadávat. Málokdo vám řekne, že ve volbách volil své oblíbence. Nejčastěji uslyšíme, že si vybral "nejmenší zlo".

Je to výsledek politického stylu, který se v Česku praktikuje poslední roky. Co partajní stratégové umí opravdu dobře, je negativní kampaň. Stačí se podívat na hesla a slogany: v drtivé většině před něčím varují (ČSSD: "Nepřipustíme privatizaci důchodů") nebo straší před soupeři (ODS: "ČSSD + KSČM = sliby, populismus, neodpovědnost, závist a dluhy"). ODS program vůbec nepředstavila, ale svolala tiskovou konferenci, na které kritizovala průniky programů stran konkurenčních. No je to normální?

Strany neříkají: volte nás, my pro vás něco dokážeme, nýbrž: volte nás a my vás ochráníme před ostatními. Jenže tak se sympatie získávají těžko. Zrovna tak nekonečným rozebíráním prázdninových slídilských fotografií nebo hysterickým kvikotem bývalého ministra vnitra, že mu u policie odvolali kamaráda.

Dnes tak populární sociální sítě na Internetu jsou založeny na tom, že jejich uživatelé navazují vzájemné kontakty, a je jedno, jestli si navzájem říkají „přátelé“, „fanoušci“ či „podporovatelé“. Ono to celkem dobře kopíruje skutečný život, ve kterém jiné lidi často posuzujeme nejen podle toho, co říkají nebo jak se chovají, ale kým se obklopují a s kým udržují vztahy. Přesně to by také měly dělat ambiciózní politické strany. Mimochodem právě na Internetu k domu dnes mají velmi efektivní nástroje.

Obě největší – ČSSD a ODS – zveřejnily tento týden nové webové stránky. Po formální stránce jsou velmi dobré, tím víc je ovšem nápadná absence obsahu. ČSSD se ho snaží vyplnit bizarní nabídkou „filmů ke stažení“ (instruktážní video se cvičením pro těhotné ženy?), ODS zase volebním programem ve stylu „občane, napiš si sám“. Ale tohle není obsah politiky. Tím jsou ideje a především lidé. Slušní a rozumní lidé, kteří umějí říct: Tuhle stranu budu volit, protože mi mluví z duše. Ale v Česku to zní jako sci-fi.

(Komentář pro e15).

Mýtus jménem "složka"

Někteří socialisté křičí jak poplašené husy, že se jejich vlastní strana chová jako tajná služba. Obavy některých z nich – samozřejmě nejmenovaných – zveřejnil v úterý deník Hospodářské noviny. Poslanec Wolf, který se za „anonymní zdroj“ už převlékat nemusí, dokonce řekl: „Slyšel jsem, že na mě existuje složka.“

Je to hezká představa, že někde v útrobách Lidového domu existují tajné místnosti, kde se mezi zaprášenými fascikly pohybují jako stíny bývalí rozvědčíci a čas od času mezi ně chodí pro rozumy Jiří Paroubek. O jeho posedlosti kompromitujícími informacemi jsem ostatně slyšel už v době, kdy byl premiérem, a kdy jsem se s ním jako spoluautor pořadu Bez obalu dostal do konfliktu. Získal jsem „zaručenou informaci“, že svou složku mají tehdy ve Strakově akademici také všichni novináři píšící o politici.

Ale je to pochopitelně hloupost, a to ještě hodně staromódní. Složku totiž dneska máme všichni. Jmenuje se Google (internetový vyhledavač), Newton (archiv českých médií) nebo prostě obyčejně Internet. Žijeme bohužel nebo bohudík v době, kdy se drtivá většina informací stává součástí veřejného prostoru, a díky moderním technologiím jsou rychle a snadno dohledatelné.

Určitě existují informace, které mají k dispozici pouze tajné služby či lidé jiných specializovaných profesí a které lze získat pouze klasickými technikami jako sledováním či odposlechy. Ale po pravdě řečeno si nemyslím, že jsou nějak zásadní nebo důležité. A když se podíváme na kauzy posledních let, tak zjistíme, že jejich hybateli byly prakticky vždy informace, které „ležely“ na veřejně přístupném místě. Pouze si jich do té doby nikdo nevšiml anebo si jejich důležitost neuvědomil.

Průměrně inteligentnímu člověku se zkušeností s prací s informacemi stačí půl hodina času, aby díky počítači připojenému k Internetu vytvořil onu mýtickou „složku“, s kterou slovně šermují poslanec Wolf a další. Podobná kauza byla ostatně loni na jaře ve Spojených státech, kdy se k novináři Fredu Vogelsteinovi dostala omylem do ruky zpráva vypracovaná PR agenturou. Byla určena pro manažery Microsoftu, s kterými měl dělat rozhovor. „Připadalo mi to jako složka FBI,“ napsal tehdy novinář na svém blogu. Omyl! Byl to pouze výsledek hodinové práce mladé zaměstnankyně agentury na počítači.

Své do jisté míry výlučné postavení ztrácíme i my novináři. V době před Internetem jsme měli konkurenční výhodu v přístupu k informacím například na různých úřadech či v jiných institucích. Ne že by k nim ostatní veřejnost přístup neměla, ale bylo to namáhavé a zdlouhavé. Mnohem důležitější byly i naše kontakty a vztahy. Dnes má každý člověk stejné možnosti jako novináři.

Chytrý člověk si dělá „složky“ na různé osoby i předměty každý den. Jdete si koupit novou věc? Podíváte se na web, co se o ní píše a jaké mají zkušenosti ostatní zákazníci. Budete přijímat nového zaměstnance? Jen hlupák by si takového člověka „neprogoogloval“ a nesnažil se o něm zjistit všechno, co je k dispozici. Že to samé dělá ČSSD? Pak je to chytřejší a rozumnější strana, než se zatím zdálo.

Dobře to ukázal Paroubek na svém blogu na serveru Aktuálně. Napsal, že věšechny informace o podezřelém a nemravném chování poslance Wolfa jlze najít do pěti vteřin po zadání příslušných slov do internetového vyhledávače. Je to logické vysvětlení. Je to blamáž pro novináře, kteří své rozhořčení nad zneužíváním dotací měli a mohli ventilovat už před rokem. Ale především je to průšvih ČSSD. Především oni si „problém Wolf“ měli vygooglovat a vyřešit už dávno.