Hrátky s čertem: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. "Cesta do pekla je široká a pohodlná", říká mladý ambiciózní čert-agent Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno.

Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví, a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko.

Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, bere to jako nesmírnou nespravedlnost.

Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" lupežníkem Sarkou Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A konec konců ani samotní agenti nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus.

Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archívu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání.

Dozvíme se z pohádky, co je to svědomí? "Takové to ouzko tadydlenc," říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král říká: "Fuj, to je smrad, v tom se nedá panovat." Hezky řečeno.

Sůl nad zlato: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Většina lidí si myslí, že filmové zpracování pohádky Sůl nad zlato je o tom, jak zdravý selský rozum zvítězil nad královskou omezeností. To jistě taky, ale film Byl jednou jeden král je zároveň inteligentní metaforou o vlivu a působení tajných služeb.

Ty v milém a vtipném příběhu zosobňuje tajemná babička kořenářka. Je všude a zároveň nikde. Objevuje se vždy v momentech, kdy se ve státě vyskytne nějaký problém. A okamžitě ho řeší. Například když se celník dostane do sporu s mužen odmítajícím zaplatit „zlámanou grešli“ nebo když se princezna Maruška ocitne sama v pustém lese. To jí babička zajistí chaloupku s ustlanou postelí a navařeným jídlem (tedy ve skutečnosti konspirační byt).

Samotný příběh je banální (tři tupí princové se ucházejí o tři princezny, z nichž minimálně dvě jsou stejně tupé, ale pravá láska k prostým pracujícím z nich udělá milá děvčata). Hezké je vyobrazení krále coby představitele exekutivní moci. Je dobrosrdečný, ale zároveň neschopný a hloupý. I on se snaží své občany špehovat (dalekohledem z okna), proti špičkové technologie tajné služby však nemá šanci (vyleštěný rendlík babičky kořenářky).

Tajná služba vůbec disponuje sofistikovanými metodami: babička v pohádce jakoby „šíří dobro“, ve skutečnosti je to však narážka na použití nějakého nervového ohlupujícího plynu. Projevuje se tak, že když se babička objeví v nějaké vypjaté situaci, přestanou se lidé škorpit, ale najednou se usmívají, prozpěvují si a tváří se šťastně. To je evidentní efekt opiátů.

Vyznění pohádky je veskrze pozitivní. Tajná služba je představena jako síla, která ve státě udržuje pořádek a když je třeba, šikovně se postaví i proti establishmentu. To je asi vada filmu: že pomíjí připadné zneužití a ukazuje tyto zákulisní hry jen v kladném světle. Film však také ukazuje, že tajné služby jsou mimo jakoukoliv kontrolu. Když se královský rádce Atakdál ptá babičky: „Jsi ty vůbec zdejší?“, dostane se mu odpovědi: „Já jsem všudezdejší!“ To je přesná, ale zároveň trochu děsivá charakteristika zpravodajského oboru.

Tři oříšky pro Popelku: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Je to film vyhrávající v anketách o nejoblíbenější a nejkrásnější českou pohádku. Má romantickou až téměř snovou atmosféru. Je asi hlavně zásluhou rafinované filmové hudby hitmakera Karla Svoboda, že většina diváků si nepovšimne, že ten sen je ve skutečnosti noční můra.

Sledujeme víceméně náhodné setkání dvou citově deprivovaných, možná téměř zmrzačených lidí. Tím prvním je samozřejmě Popelka vyrůstající v hororu omezené statkářské rodiny. Macecha krásnou dívku ponižuje a trápí, což se samozřejmě nemůže neprojevit na Popelčině duševní rovnováze. Odkloní se od lidí a nezdravě přilne ke zvířatům. Je to především bílý hřebec Jurášek, ale také pes Tajtrlík či sova Rozárka. Tenhle moudrý noční dravec pomáhá Popelce s většinou důležitých rozhodnutí.

Všimněme si: Popelka bere zvířata jako rovnocenné partnery a rozumí jejich řeči. Ale když se při projížďce lesem naskytne příležitost, tak jiného dravce kroužícího na nebi jen tak pro nic za nic zastřelí dobře mířenou ranou kuše. Ne, v Popelčině mysli se odehrává něco nepěkného.

Druhým truchlivým hrdinou je princ. Ve třiceti má mentální věk sedmiletého chlapce. Nejradši ze všeho se se svými stejně starými kamarády honí po lese a vyvádí nejrůznější skopičiny. Záběry třicetiletých mužů, kteří se pošťuchují, koulují nebo válejí v závějích, a přitom vyprskávají smíchy, jsou pro diváky velmi zneklidňující. Je jasné, že i na princovi se zásadně podepsali jeho rodiče. Působí jako žoviální a milý stárnoucí pár, ale ve skutečnosti svého syna od dětství tyranizovali. A neustali ani v dospělosti. Kontrastem bezstarostnosti a zlověstnosti připomíná nálada v královské rodině legendární horor Osvícení od Stanleyho Kubricka.

Pak je tu ještě jedna věc, o které se v odborných filmových kruzích mlčí, vnímavější diváci ji však musí zaznamenat. Je zřejmé, že princ neprojevuje o ženy zájem a i na plese, kdy zámecký sál zaplní desítky půvabných dam, ho stále něco táhne k jeho kamarádům. Do Popelky se zamiluje, aniž uvidí její tvář. Není v tom nic fyzického a asi ani duchovního, protože s nezralým děvčetem prohodí jen pár slov. Že ji pak pronásleduje nocí a snaží se ji vypátrat, je spíše důsledkem zvědavosti či nudy než nějaké osudové ládky. Ta se přece ani nemohla rozhořet.

Vzpomeňme: do Popleky se princ zamiloval, když byla převlečena za mladého myslivce. A to je to strašlivé a desítky let tutlané tajemství nejmilovanější české pohádky: krásný princ je s největší pravděpodobností homosexuál. Dnes už žijeme v liberální a otevřené době, takže není třeba to dál tajit.

Mrazík: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Snad v žádné pohádce neexistuje submisivnější bytost než Nastěnka v Mrazíkovi. Dokonce i česká Popelka, která vyrůstá podobně jako mladé ruské děvče týraná macechou, se občas zmůže aspoň na nějaký úšklebek nebo dokonce zlomyslnost. Zato Nastěnka snáší nadávky, nespravedlivé tresty i bití s trpitelským úsměvem. Vrcholem revolty je slza kanoucí po tváři. Své trýznitele zahrnuje pochopením a láskou.

Mohli bychom to brát jako stereotyp ideálního socialistického občana, ale to by vycházelo ze zjevně mylného předpokladu, že tvůrce vedl nějaký úmysl. Jestli je pro Mrazíka něco typické, tak že je to slepenina mnoha motivů bez silného příběhu i poselství.

Kdyby si tvůrci dali víc ráce s ústřední postavou Mrazíka, mohli bychom v jeho schopnosti měnit klima hledat metafory k současně tak aktuální debatě o globálním oteplování (Je ti teplo, děvenko?", atd.). Ale kdepak! Mrazík je chvíli důstojným vládcem zimy, a vzápětí zase úchylným starcem, který v lese číhá na dívky, které by mohl osahávat a zkoušet zaujmout přihlouplými poznámkami.

Také ostatní hrdinové jsou osobnostně neusazení a těžko srozumitelní. U maniodepresivní Baby Jagy se střídají veselý tanec a zpěv s výbuchy nekontrolovatelného hněvu. Dědeček hříbeček je chvíli moudrý dobrák, a vzápětí zákeřný hajzlík. Postavy si v průběhu příběhu nedokáží udržet své charaktery ani konzistenci. Výjimkou je Nastin otec, který je tak ušlápnutý blb, že ve srovnání s Nasťou vychází jeho postava jako oslava sovětské víry v genetiku.

Nebyla by to ruská pohádka, aby její hrdinové neměli moc poroučet přírodě. A tak Ivan na jaře vyhodí klacky, které spadnou v zimě. V jiné scéně Nstěnka přemluví slunce, aby pár vteřin poté, co vyjde, zase znovu zapadlo. Oslavou inženýrů jsou sáňky samochodky, které se po pláních prohánějí s lehkostí japonského sněžného skútru.

Ne, síla Mrazíka není ani v příběhu, ani v žádné ze zmíněných scén. Jeho kouzlo je v tom, že ho všechny děti v socialistickém Československy mohly vidět každý rok znovu a znovu, a to přesně ve stejnou dobu. Pohádka se tak stala nekonečným seriálem, ke kterému byl ovšem nějakým nedopařením natočen pouze jeden díl.

Scény Mrazíka cupitajícího kolem Nastěnky či nevlastní sestry Marfuši louskající zubama oříšky se tak staly součástí našich životů. Stejně jako hlášky: "K lesu zády, ke mně vchodem", či kňourání dementního ruského mládece: "Nastěnku chci za ženu." Opakování je matka moudrosti a stokrát nic nejen umořilo osla, ale udělalo z průměrné slátaniny filmovou legendu. Toť asi hlavní a jediné ponaučení z Mrazíka.

Princezna se zlatou hvězdou: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Je to podobenství o vítězství lásky nad rozumem, anebo dobová agitka z padesátých let, která se v postavě krále Kazisvěta Šestého vysmívá světovému imperialismu? Pravda je jistě obojí, Princezna ze zlatou hvězdou je však také obratnou satirou na ekonomickou korupci ve státní sféře.

Kazisvět přijíždí do země krále Hostivíta, které ve však ve skutečnosti ovládá pletichářská chůva. Zúčastní se výběrového řízení, které je však od začátku zmanipulované. A protože je žánrem pohádka, nejde o zakázku na stíhačky ani obrněné transportéry, nýbrž na manžela princezny Lady.

Ta tendr vypisuje tak, aby ho král Kazisvět prostě nemohl vyhrát (chce "šaty utkané z noci pod hvězdami" a podobné hlouposti). Kazisvět však zakázku potřebuje, takže s nesplnitelnými podmínkami souhlasí. Hezkou momentkou je to, jak noc před vyhlášením výsledků tráví s erotickou tanečnicí. Film si tak tropí žerty ze způsobu, jak byznysmeni vyčerpaní stresem relaxují po náročných jednáních.

Výběrové řízení končí podle očekávání fiaskem, Lada navíc z obavy ze sankcí prchá ze země. Útočiště nachází v zemi krále Radovana, s kterou zřejmě Kazisvět ani její otec nemají podepsanou smlouvu o vzájemném vydávání zločinců. Zde se zrovna koná jiné výběrové řízení, tentokrát na manželku krále Radovana. Tvůrci si neodpustili trochu komunálního humoru, když Radovana vylíčili jako rozmařilého metrosexuála, který nehledá rovnocennou partnerku, ale přihlouplou puťku. Vadí mu, když by žena usilovala o vlastní kariéru (princezna toužící po práci s koňmi) a chovala se sebevědomě (princezna nevychvalující královu, nýbrž svoji vlastní krásu). V zemi zjevně neexistuje občanská společnost, konkrétně nějaké gendrové sdružení, které krále vrátilo do patřičných mezí.

Vidíme další manipulaci výběrovým řízením, tentokrát ovšem v opačném gardu. Lada vstupuje do již zahájeného tendru, což jí umožňuje využít chyb ostatních a zaujmout dominantní postavení. Radovan padá do nastražené pasti a vybírá si Ladu. Ale je to jeho vlastní chyba: kdyby si k výběrovému řízení přizval renomovanou poradenskou firmu, a nikoliv svého přihlouplého komořího, mohl se problémů vyvarovat.

Film končí pokusem zvrátit zmanipulované tendry arbitráží (ve filmu ji představuje šermířský suboj mezi Kazisvětem a Radovanem), ovšem neúspěšnou. Zákulisní hra, pletichářství a skryté ekonomické zájmy slaví úspěch. Je to pohádka jako ze života.

Pyšná princezna: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Doboví kritici odmítali Pyšnou princeznu jako film, který je příliš „kapitalistický“ a vzdálený lidu (socialisialistický realismus nepřipouštěl, že by pracující mohli zbožňovat monarchu), těm současným se zase zdá někdy až příliš poplatný době (v Miroslavově království panuje vyloženě budovatelská atmosféra a lid svou spokojenost vyjadřuje radostným zpěvem). Jak to tedy je? Propaguje film levicovou, anebo pravicovou ideologii? Ani jednu. Ve skutečnosti odkrývá fungování technologie moci, zejména vlivu zákulisních poradců a lobbistů.

Hlavy obou zemí jsou jen figurkami. Panovník Půlnočního království se chová jako senilní idiot od začátku do konce. Dětinou bez reálné moci je však i jeho mladší kolega ze sousední země král Miroslav. Místo vládnutí a politiky se věnuje zahradničení. Dost možná jde v jeho případě až o psychickou poruchu, o čemž vypovídá poznámka vyřčená po kvapném návratu ze zahrady: „Stromky mě nechtěly pustit.“ Miroslavovo vyšinutí pak tvůrci filmu demonstrují i na tom, jak učí květinu zpívat.

Zápletka filmu je vystavěná na mocenském boji uvnitř Půlnočního království. Do Miroslavovy země přijíždí delegace vedená ministrem Jakubem pod záminkou domlouvání sňatku, ve skutečnosti však hledá spojence proti stávajícímu politickému establishmentu. Královi poradci řídí zemi pevnou rukou, což je potřeba, protože lid je lenošivý a neproduktivní. To se projevuje neochotou vybírat daně a vůbec pracovat. Když král Miroslav v převlečení umele mlynáři pytel mouky, oslavují to živnostník i jeho zákazník dlouho trvajícím tancem i zpěvem.

Druhou stranou mince přísných poměrů je nižší svoboda slova, symbolizovaná zákazem zpěvu. Ve filmu je pěkně vykreslena postava disidenta, konkrétně ševce, který chodí tajně zpívat za hranice. Když mu však zahraniční demokraté poskytnou materiální podporu (ve filmu je to královský šat od Miroslava), tak se ukáže jeho morální zkaženost. Zpychne, přestane pracovat a povyšuje se nad ostatní.

Triky a špinavou hrou se nakonec ministru Jakubovi ve spojení s naivním ťulpasem Miroslavem podaří docílit sesazení konkurenčních poradců. Zde film graduje a diváku ukazuje, že lidé u moci se mění, ale její mechanismy zůstávají stejné. Ministr Jakub se tvrdě chápe příležitsoti. Jako pravý populista ruší daně a vydává příkaz, že „kdo pracuje, musí se mít tak dobře, jako v zemi krále Miroslava“. Lobbista tak fakticky získává vliv už nejen v jedné, ale hned dvou zemích. Je zřejmé, že vyšinutý Miroslav a nepříliš inteligentní krasavice mu rozhodně nebudou na obtíž. Politické poselství filmu je shrnuto ve dvou známých a často citovaných výrocích z konce filmu: „Odvolávám, co jsem odvolal“ a „Slibuji, co jsem slíbil“.