Přišel vám email s modrým pruhem. Vítejte v datové schránce

Před pár týdny přinesla média zprávu, že v jakémsi americkém vězení pracoval jako dozorce český emigrant, jinak též mezinárodně hledaný Interpolem. Jeho zaměstnavatelé se o vystaveném zatykači nedozvěděli, protože počítačový systém dotyčné organizace se neaktualizuje dostatečně rychle. Objevila se ovšem námitka, že informace o českém kriminálníkovi bylo možné najít i v běžném internetovém vyhledavači. Na to věznice odpověděla, že Google pro tyto účely nepoužívá.

Asi na něm vládní úředníci hledají otvírací hodiny restaurací či adresy opraven obuvi, kdo ví. Ale nezdá se mi to nějak divné. Udělal jsem podobnou zkušenost. Před časem mě coby jednatele jedné firmy sháněl finanční úřad. Obálky s modrým pruhem však posílal na adresu firmy, která se však mezitím změnila. Navázání kontaktu nakonec trvalo téměř dva roky. Chyba mé na mé straně, důvodem byla pochopitelně má nepořádnost. Chápal jsem, proč se na mě úřad zlobí, protože odesílání dopisů ho stálo čas i peníze. Ale stejně jsem si neodpustil otázku, proč si správnou adresu nezjistili prostě tak, že by moje jméno či jméno firmy prostě naťukali do Googlu. Odpověď? Prostě tak nepracují.

Tak to je. Počítačová gramotnost lidí v Česku je vysoká. Posílat maily, surfovat na webu nebo hrát počítačové hry umí prakticky každý včetně důchodců. Vsadil bych se, že když jde o hledání informací například pro rodinný nákup nebo dovolenou, pohybují se české úřednice (či američtí vězenští úředníci) na webu s jistotou protřelých hackerů. Ale použít ho pro státní agendu? Zde zafungují vždy nějaké zábrany.

Ale ono je to stejné i z druhého, tedy občanského konce. Typickým příkladem jsou datové schránky, které Česko právě zavádí. Média nám ukazují nejrůznější živnostníky či řemeslníky, kteří naříkají, jak jim povinnost schránku aktivovat a pak používat způsobí problémy. Že prý si kvůli tomu musí kupovat nové počítače, učit se je ovládat a kdesi cosi. Zlaté řemeslnické oči! Kdo zvládne napsat fakturu nebo vést knihu jízd (případně kdo má na tyto úkony své lidi), může hladce komunikovat s úřady prostřednictvím počítače. Ale je zábavné sledovat, jak si i spousta vzdělaných a nejen počítačově zcela gramotných lidí hledá stovky plus jeden důvod, proč by datové schránky neměli používat.

Můj názor je jednoznačný: zavedení tohoto způsobu komunikace bude jedním z nejsvětlejších momentů české státní zprávy za mnoho let. Nikdy jsem přesně nerozuměl systému poštovních obálek s modrými, červenými či žlutými pruhy, ale jedno vím jistě: tenhle systém nefungoval, a to ani z jednoho konce. Obě strany (myslím tím líný stát i vyčůrané občany) hřešily na jeho nedokonalosti, a v důsledku na to všichni dopláceli. Naproti tomu elektronická komunikace je komfortní, rychlá a dostupná každému. Ano, její zavedení nebude jednoduché a bez problémů, ale v důsledku výrazně pozitivní.

Jiná věc je samotná realizace tohoto projektu, a ta má značné mouchy. Zejména vázne informovanost. Ale pokud prominete cynismus, tak to je důsledek toho, že nám vládnou úředníci a žádné volby nejsou v dohledu. Vzpomenete si na to, jak se Česko připojovalo k Schengenu? To byla událost, která žádné informování veřejnosti nepotřebovala, a přesto ji stát propagoval mohutnou "informační" kampaní. Proč? Protože si chtěl ministr Langer udělat hezké jméno. Současná vláda nic takového nepotřebuje, a tak jsme se o datových schránkách nic pořádně nedozvěděli. Ani žádnou pozitivistickou propagandu. I ta by pomohla, vždyť úspěch je spojen s tím, že systém začnou opravdu používat všichni.

A jsou tam i technické a organizační problémy, o tom není sporu. Dopisy s přístupovými kódy chodily pozdě, servery často nefungovaly, nezkušené uživatele strašily problémy s "nedůvěryhodnými" certifikáty SSL. Vím to dobře, sám jsem si to "prožil" na vlastní kůži. Akrivace schránky byla stresujícím a celkově nepříjemným zážitkem, a to jsem zatím neměl možnost její fungování nijak vyzkoušet. Ale nezbavuje mě to naděje hraničící s jistotou, že datové schránky nakonec kvalitu našeho života vylepší. A to je prapůvodní, byť často zapomínaný účel státu.

(Psáno pro Strategii).

Počítače v nás nic temného neprobouzejí. Pouze si to na nás pamatují

Bojím se, že udělám něco ošklivého a policie prohledá můj počítač. V novinách se pak objeví zpráva: "Hrál takzvané střílecí hry, navazoval kontakty prostřednictvím sociálních sítí. Policisté dokonce na jeho harddisku objevili fotografie nahých žen." Ale mám pocit, že něco takového by bylo možné napsat skoro o všech majitelích počítačů.

Tragédie v německém Winnendenu, kde sedmnáctiletý mladík postřílel patnáct lidí a nakonec zabil i sám sebe, prý opět oživí debatu o vlivu Internetu či hraní počítačových her na psychiku člověka. Dokážu si to celkem dobře představit.

Mladík údajně hrál předešlý večer téměř dvě hodiny jakousi akční hru, na počítači pak měl nainstalovány ještě další dvě. Kromě toho tam měl ještě pornografické snímky a ukázalo se, že se pod různými přezdávkami zúčastňoval internetových diskusí. Jestliže právě tyto informace média zdůrazňují a přinášejí jako novinky v celé kauze, je jasné, co mají evokovat: totiž že používání počítače má s šíleným činem nějakou souvislost.

Jasné je přitom jen jedno: totiž že dotyčný mladík byl magor a měl se léčit, ale rodiče, škola či obecně jeho okolí selhali v tom, aby se tak stalo. Není důležité, co dělal nebo nedělal na počítači. Před dvaceti lety by se pravděpodobně díval na filmy v televizi (což by rozlítilo aktivisty bojující proti násilí na obrazovce) a před padesáti lety by si listoval komiksy obsahujícími násilí. Před sto lety by možná četl některou z knih, které dnes označujeme za klasické.

Noviny a editoři by už konečně opustit to klišé, které představuje vytváření souvislosti mezi používáním počítače a kriminálním chováním. Každý z nás dělá v soukromí spousty věcí, kterými se nechlubíme a nemluvíme o nich veřejně. Čteme divné knihy, prohlížíme si pornografii, masturbujeme, vydáváme se za někoho jiného nebo třeba trháme mouchám nožičky. Počítače do toho vnesly jedinou novou věc. Totiž že si na nás tohle všechno pamatují a lze to z jejich paměti zpětně zjistit.

A tak víme, jakou hru hrál šílený vrah z Winnendenu večer před svým činem. Můžeme říct, že vrazi, násilníci a sexuální maniaci hrají počítačové hry obsahující násilí? Nepochybně. Stejně jako mnozí neurochirurgové, právníci nebo politici. Ale platí zároveň, že hraní násilných her vede k duševním poruchám nebo dokonce ke kriminalitě? Nikoliv, to ještě žádná studie neprokázala.

Vezměme si jiný příklad, kterým je dětská pornografie a pedofilie. Obojí jsou s Internetem spojeny. Každou chvíli čteme, že policisté dopadli díky Internetu nějakého pedofila nebo "rozbili" internetovou síť s dětskou pornografií. Znamená to, že děti používající Internet jsou více ohroženi? Samozřejmě to tak vypadá. Ale studie jasně ukazují, že počet zločinů páchaných na dětech vinou Internetu nijak nepřibyl. Jinak řečeno, že je celkem jedno, jestli pedofilové lákají své oběti na bonbóny před školou, anebo v diskusních serverech.

Tragédie jako ta ve Winnendenu jsou důsledkem lhostejnosti, selhání společnosti a obecně úpadku hodnot. Počítače ani Internet se na tomto úpadku však nepodílejí, jsou spíše jeho pečlivými kronikáři. Můžeme se na ně za to zlobit, ale nic tím nevyřešíme.

Někdo si věří i v krizi

Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko? Tímto heslem se řídí společnost Hewlett-Packard, která analytikům a investorům vystresovaným globalní finanční krizí nalila trochu optimismu do žil.

Šéf Mark Hurd ohlásil v úterý, že firma očekává pro nadcházející finanční rok (začínající 1. listopadu) příjmy ve výši 127,5 až 130 miliard dolarů. To je sice o pět miliard dolarů méně, než byla dlouhodobě plánováno, ale v současné ekonomické situaci je to i tak mimořádně optimistický výhled.

Hewlwtt-Packard má zhruba třetinu příjmů ze služeb a softwarových licencí, které zajišťují celkem spolehlivý tok peněz i v době krize. To samé se dá říct o prodeji náplní do tiskáren. Lidé sice nebudou kupovat nové, ale ty staré budou samozřejmě stále v provozu. A jak poznamenal list New York Times, pokles prodeje samotných tiskáren znamená pro Hewlett-Packard lepší příjmy, protože tiskárny jsou levné a prodávají se fakticky se ztrátiou. Hlavní příjem představují náplně.

Noviny? Už žádný papír ani včerejší zprávy

Konec papíru se blíží. Firma Plastic Logic představila elektronickou čtečku, která je velikosti formátu A4 a zhruba osm milimetrů tenká. Je zároveň i pružná, takže když ji držíte v ruce, není to o moc jiný pocit než když v ní držíte běžný obrázkový časopis. Rozdíl je v tom, že do elektronické paměti se takových časopisů vejdou tisíce, a navíc lze jejich obsah aktualizovat. Současný model představený zatím jen novinářům lze obsahem "naládovat" prosřednictvím mikro-USB či Bluetooth, ale očekává se také přidání wi-fi. Čtečka bude v prodeji od jara příštího roku a cenově se bude pohybovat někde mezi 300 až 400 dolary. Vzpomenete si na scénu z filmu Minority Report, kde se muži v metru průběžně obměňují články na titulní straně USA Today? Můžeme se těšit.

Zprávy o smrti Jeho Jablečného Veličenstva byly ... poněkud přehnané

Napsat o někom něco hezkého? To si radši my novináři necháme vrtat koleno. Velkorysost umíme projevit snad jen zehdy, kdy to má dotyčný už za sebou. Zřejmě i proto píší ve velkých novinách a tiskových agenturách nekrology specializovaní autoři. Kdyby je psali i ostatní, mohli by si pokazit svůj ostře nabroušený styl.

Je známou věcí, že nekrology se píší takzvaně do zásoby, takže redakční archívy jsou plné hezkých článků o dosud žijících lidech. Škoda, že si to většina z nich nepřečte. Určitě by jim to udělalo radost. jedinou šancí je, že se nekrolog dostane do tisku omylem předčasně.

Přesně tohle se přihodilo šéfu Apple Stevu Jobsovi. Agentura Bloomberg vydala minulý týden zprávu začínající slovy, že „Steve Jobs pomohl učinit používání osobních počítačů stejně jedndouchým jako telefonování“. Proč ten nezvykle pozitivní tón? Ano, hned v další větě bylo, že je po smrti. Agentura během několika minut zprávu s omluvou stáhla, ale na průšvih to stačilo.

Pro Steva Jobse přichází tahle malá mediální nehoda jako na zavolenou. Počátkem léta se totiž spekulovalo, že má zdravotní problémy a že by se mu mohla vrátit rakovina, z které se vyléčil před pěti lety. Sám Jobs tyto zprávy vyvrátil. Zakolísání ceny akcií však ukázalo, jak moc investoři spojují úspěch firmy právě s osobou jejího zakladatele.

Když se o někom rozšíří fáma, že umřel, zajistí mu to prý dlouhý život. Steve Jobs může být klidný. Napíšeme o něm ještě spousty ošklivostí. Třeba tuhle: ten nafoukaný ješitný chlápek, který umí udělat z komára velblouda (rozuměj: světový hit z celkem obyčejného telefonu), si stejně nic jiného nezaslouží.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Chcete si vytisknout fotografii? Zaplaťte autorům ... třeba populární hudby

Chcete si zvětšit ve velkém formátu fotografii z dovolené? V copycentru za to zaplatíte pár desítek korun. Když se pak podíváte na paragon, zjistíte, že na něm máte navíc položku nazvanou „autorský poplatek“. Je to zanedbatelný desetník, který už nemá ani svou minci. Ale tedy jde přece o princip: proč někomu platit autorský poplatek za dílo, které jste vytvořili sami?

Zdaleka nejde pouze o tento případ. Takzvané paušální autorské odměny platíme z lecčehos. Stanovuje je vyhláška ministerstva kultury, která byla přijata v listopadu 2006. Poplatky jakýmsi fiktivním autorům, reprezentovaným autorskými svazy, platíme při koupi počítačové tiskárny, paměťových karet nebo například prázdných cédéček či dévédéček.

Je to bizarní, nelogický a špatný systém. Asi jako kdyby každý řidič při zasednutí za volant platil preventivní pokutu, a policista by to vysvětloval tím, že předpisy přece porušují všichni. Nemohoucnost státu vymáhat určité zákony má vést k tomu, že se tyto zákony buď zruší, nebo změní. To by mělo platit i pro autorský zákon.

Lze rozumět tomu, že je to zákon důležitý a že by se bez něj zhroutil filmový a hudební, či obecně mediální byznys. Lze rozumět i tomu, že nové technologie tento byznys vážně narušují a ohrožují. Ale takový je objektivní vývoj a zúčastnění se mu musí přizpůsobit. Legitimizované násilí jménem „paušální autorské poplatky“ jsou nesystémovým a dlouhodobě neudržitelným řešením.

Nejsou pro autorské svazy ani významným zdrojem příjmů. když se podíváme na závěrečné zprávy sdružení OSA, které zastupuje autory hudebních děl, najdeme v příjmech za rok 2006 (to se poplatky nevybíraly, lépe řečeno vybíraly až od 10. listopadu) a rok 2007 rozdíl zhruba 34 miliónů korun. Tedy méně než pět procent celkových příjmů.

Někdo by měl provést studii, která by zjistila, jaké procento z vybraných peněz „najde“ v tomto systému skutečné autory děl, kteří byli nelegálním kopírováním poškozeni. Jinými slovy, kdy si majitel cédéčka, který zaplatil dopředu „pokutu za kopírování“, na toto cédéčko nahraje nelegálně hudební skladbu, jejíhož autora nějaký český autorský svaz zastupuje. Podle mého odhadu to bude zanedbatelný zlomek. Možná i méně než procento.

Poplatky tak ve skutečnosti nejsou ničím jiným než „daní z technického pokroku“. Máme ji platit? Ať to politici navrhnou a prosadí, a pak nechť ji platíme všichni. Ale nechávat to na libovůli úředníků ministerstva kultury je bláhové. Co zdaní příště? Brýle, protože těmi se na nelegální autorská díla můžeme dívat? Nebo pohovky, na kterých přitom sedíme?

Je to směšné? Jistě, ale ne o moc víc než třeba poplatek u paměťových karet, které v drtivé většině slouží jako médium do digitálních fotoaparátů. Ty přitom nikdy neobsahují nelegálně šířený autorský materiál – a za kartu s kapacitou 8 GB dnes zaplatí její majitel autorským svazům sto korun. Ministerstvo průmyslu a obchodu teď smlouvá s ministerstvem kultury o změně výše poplatků, údajně by právě u paměťových karet a harddisků měly klesnout. Nová vyhláška by měla být přijata do konce roku.

Špatně! Ty poplatky by se měly zrušit.

Můj počítač mě potřebuje

V sobotní příloze novin jsem četl, že některým činnostem věnujeme zdánlivě jen nepatrně času, ale když všechny ty malé kousky sečteme, dojdeme k hrozivým sumám. Například mě šokuje, že průměrný čtyřicetiletý muž proseděl už přes sedmdesát dní svého života na záchodě a třicet dní strávil holením.

Podobným nenápadným žroutem času stal můj počítač. Mám ho sice jen něco přes rok, ale má vrtochy předčasného starce. Potýká se s nedostatkem paměti, při vysokém výkonu se zadýchává a všechno mu trvá déle než dřív.

Každou chvíli se rozsvítí kontrolka pro harddisk a ozve se usilovné chroustání. Zapnutí se stalo zdánlivě nekonečným martýriem a otázku „Program ten a ten neodpovídá. Chcete ho ukončit?“ dostávám častěji než maily od čtenářů.

Ale zdaleka nejhorší je, že mě do svých problémů vtahuje. Dožaduje se mé asistence, která spočívá výhradně v tom, že ho nervózně sleduju a čekám. Snažil jsem se plonkového času nějak smysluplně využít, například tak, že jsem si na stůl připravil knížku nebo noviny. Ale nefunguje to.

Počítač mě nedovolí, abych se soustředil na něco jiného. Jakmile jen na chvilku odběhnu, trestá mě zbytečnými dotazy typu: „Opravdu chcete tento program ukončit?“, po jejichž položení ustane s jakoukoliv činností a jen mě potměšile pozoruje. Když ho odbydu, reaguje totálním zhroucením. Musím ho pak restartovat, což zabere další minuty.

Vylíčil jsem své problémy kamarádovi v hospodě. „Tohle přesně dělala moje bejvalá!“, vykřikl. Vypili jsme dvě piva a on mě přesvědčoval, že si musím koupit nový počítač. Tak jako on se rozvedl a znovu se oženil.

Chtěl jsem objednat třetí pivo, ale zarazil mě. „Promiň,“ řekl, „ale musím být do jedenácti doma. Když nejsem doma, nemůže moje nová žena usnout.“ A odešel. I tak jsem si to třetí pivo objednal. A v duchu se rozhodl, že s tou výměnou počítače ještě nebudu chvátat.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Bill Gates byl naposledy v práci ... a teď jde zachránit svět

Jsou dvě možnosti, jak absolvovat prestižní americkou univerzitu. Buď chodíte několik let na přednášky, poctivě studujete a absolvujete všechny zkoušky. Anebo ze školy odejdete, založíte jednu z nejúspěšnějších firem světa a po třiceti letech získáte čestný doktorát. Ten druhý způsob je zdlouhavější, ale zajímavější. Zhruba toto poselství měl Bill Gates loni k absolventům Harvardu, kam si také on přijel opožděně pro svůj akademický titul.

Se stejnou nadsázkou lze říct, že jsou i dva způsoby, jak se snažit zachránit svět. Ten první je pustit se do toho ve dvaceti, kdy má člověk nejvíc energie a odhodlání. Bojovat proti systému, ve kterém se úspěch měří množstvím peněz a v němž se prohlubují rozdíly mezi bohatými a chudými. Takových idealistů jsou spousty, ale většina z nich dřív nebo později „dostane rozum“ a stane se součástí stejného systému.

Anebo je druhý způsob. Tu počáteční energii vložit do budování úspěchu a hromadění peněz. Tak jako Bill Gates. Coby zakladatel a mnohaletý šéf Microsoftu získal pověst nejen počítačového vizionáře, ale také bezskrupolózního byznysmena, uzurpátora trhu a nemilovaného monopolisty. Minulý týden definitivně opustil Microsoft a chce se na plný úvazek věnovat záchraně světa. Samozřejmě ho nezachrání, ale máme několik desítek miliard dobrých důvodů věřit tomu, že i na tomto poli vykoná kus práce. Jak rovněž v posledních dnech oznámil, ze svého současného jmění ve výši 58 miliard dolarů odkáže svým potomkům jen nepatrnou část.

Média jsou plná byznysmenských „nekrologů“ muže, který je nejen už téměř dvě desítky let jedním z nejbohatších lidí světa, ale také ikonou proměny, které tomuto světu přinesly osobní počítače a později Internet. Shodují se v tom, že byť ji Bill Gates žádným zásadním objevem ani konkrétním činem neodstartoval, tak ji nepochybně zásadně formoval. Pozitivně i negativně.

Připomínají také to, že z Microsoftu odchází jeho zakladatel v momentě, kdy tato firma pozvolna ztrácí svou dominanci a vliv. Určitě nezanikne a bude i nadále silnou úspěšnou firmou. Ale tak jako revolucionáři obvykle nepřežívají příliš dlouho své revoluce, střídá nyní éru Microsoftu éra Googlu. A je symbolické, že Bill Gates u toho už nechce být.

Pro nás uživatele pécéček zároveň odchází muž, kterého bylo krásné a pohodlné nenávidět. Kdykoliv nám „zmrznul“počítač, něco nefungovalo (a nemuselo to být ani vinou Microsoftu) nebo nám moderní technologie nějak komplikovaly život, měli jsme proti komu obrátit svůj hněv. Bill Gates se stal hrdinou mnoha vtipů, na veřejnosti čelil několikrát útoku šlehačkových dortů a my ostatní jsme ho různými způsoby mohli „likvidovat“ aspoň v počítačových hrách. Stal se součástí populární kultury i v tom smyslu, že byl hrdinou řady filmů, knih i jiných děl. Jeho image nebyla bezproblémová a často spíš negativní.

Bez ohledu na tohle všechno je zřejmé, že je nositelem úžasného příběhu a že byl až doposud ve své kariéře doslova po všech stránkách neuvěřitelně úspěšný. Navzdory mínění mladých idealistů také bezpečně prokázal, že lze konat dobro vyděláváním peněz a službou systému, který často kritizujeme pro jeho údajnou nelidskost. Ale je to jen prázdné klišé. Historie si Billa Gatese bude pamatovat možná jako nejvýznamnější osobnost doby, ve které žijeme.

A to ještě ani nezačal zachraňovat svět.

Disidenti

Digitálně-sociální revoluce přinesla dva druhy podivínů. Ti první se webovému světu otevřeli a překlopili do něj celý svůj život. Popisují ho dopodrobna ve svých blozích, fotografují a natáčejí se v nejrůznějších situacích a anonymnímu publiku se svěřují s někdy až překvapivými detaily ze svého soukromí.

V amerických městech prý roste počet případů, kdy se tito lidé stali oběťmi nějakého zločinu – nejčastěji krádeže – právě proto, že toho o sobě na webu řekli příliš mnoho. „Někteří jsou úplně nepoučitelní. Jedna žena v domácnosti dokonce na svém blogu zveřejnila kód k jejich domácímu bezpečnostnímu zařízení. Když jsme ji kontaktovali, tak nám řekla, že se jí zdálo hrozně legrační, že její manžel vybral pro kód rok narození Sharon Stoneové,“ řekl novinářům šerif jednoho města na Long Islandu.

Druhou skupinou jsou lidé posedlí naopak tím, že je prostřednictvím digitálního světa může kdokoliv vysledovat. Protestují proti „databázové totalitě“, a je celkem jedno, jestli se snaží chránit před tajnými službami, anebo marketingovými společnostmi. Vyhýbají se místům s průmyslovými kamerami, používají anonymní emaily a v obchodech platí zásadně hotovostí.

V Británii mají tito lidé vlastní webovou stránku Off-Grid, kde publikují rady a návody, jak se vyhnout sledování. Návod na pořízení bezpečného mobilního telefonu například zní: „Odcestujte do města, kde jste nikdy nebyli, a vyhlédněte si obchod bez průmyslových kamer. Požádejte bezdomovce, ať vám v něm koupí telefon s anonymní kartou. Telefon pokud možno nepoužívejte, vyjměte z něj baterii a uložte na bezpečném místě.“

Nemůžu se rozhodnout, kteří z těch dvou jsou větší blázni.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme)