Časové znamení oznámí ... moment, není ten čas na iPhonu a iPadu nějaký zamrzlý?

Co vás napadne, když se řekne čas 9:42? Je to poněkud trapné (myslím vzhledem k mému věku), ale mně se jako první vybaví čas velké přestávky. Ta doba, kdy jsme buď pitomě pod dozorem učitelek kroužili na chodbě (dělá se tohle dodneška?), nebo hráli ve třídě ping-pong s učebnicemi (nejlepší byla fyzika pro osmý ročník, tenká a s dobrým povrchem). Co se vybaví vám? Pokud telefon iPhone, tak jste opravdu dobrým konzumentem reklamy. Čas 9:42 je totiž na všech reklamních fotografiích a produktových snímcích tohoto telefonu.

Dlouhou dobu to byla záhada. Proč zrovna tenhle čas? Co se stalo přesně v danou hodinu a minutu? Má to něco společného se Stevem Jobsem? Například že je to přesný čas jeho narození ... anebo krátce po půl desáté dostal jednou dopoledne před lety nápad založit firmu (s nějakým legračním názvem, třeba podle ovoce) a shodou okolností se podíval na své tehdy módní geekovské digitálky? Několik let se to fanoušci a později i novináři snažili zjistit. Časopis NetworkWorld dokonce s tímto dotazem kontaktoval tiskové oddělení Applu. Ale ukázalo se, že firemní mluvčí je podobně jako novináři v blažené nevědomosti. Slíbil, že se bližší informace pokusí zjistit ... ale už se neozval.

Až měl před několika týdny premiéru tablet iPad. O něm se mluví, jako o "přerostlém" iPhonu, případně přehrávači iPod Touch. Jeden rozdíl tu však je: fanoušci s překvapením zjistili, že ve firemních materiálech ukazují hodiny na iPadu 9:41. Tak to byla teprve záhada! Proč se oficiální "zamrzlý" čas o minutu posunul? To už pomalu nabírá parametry hororu Stephena Kinga. Ale nakonec pomohla náhoda. Bloger Jon Manning zahlédl v obchodě v kalifornském Palo Alto jednoho z firemních viceprezidentů. Konkrétně odpovědného za vývoj softwaru pro iPhone. Neváhal a zeptal se na záhadu s časem přímo jeho. Ne že by si od toho příliš sliboval. Ale víte co? Dostal odpověď.

Je to jednoduché. Když Apple dělá představení svých nových produktů, začíná taková událost obvykle v devět hodin dopoledne místního času. Prezentace má přesný scénář a je to tak, že zhruba po čtyřiceti minutách se na projekčním plátně poprvé objeví fotografie dotyčného produktu. "Chceme, aby čas na displeji přibližně odpovídal aktuálnímu času. A protože jsme zjistili, že jde o čtyřicet minut plus nějakou minutku, je všude na fotkách 9:42," vysvětlil blogerovi viceprezident. A proč je na iPadu 9:41? I pro to je prosté vysvětlení. "Zkušenost ukázala, že to je zhruba o minutu míň."

Tomu se říká posedlost detailem. Kdyby se výzkumu věnovala stejná energie jako marketingu, pak by dnes Apple místo nějakých placatých počítačů prodával stroje na cestování v čase.

(Notebook pro Reflex)

Zdál se mi sen

Napadlo mě to před pár dny, když se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi. Nechci, aby to vypadalo, že jsem tím člověkem nějak posedlý. Nebyla to žádná noční můra ani nic podobného. Prostě taková ta blbost, která se člověku čas od času zdá. Pan Paroubek k našim přijel na chatu. Táta asi někde lezl po střeše a čistil okapy, což dělá často, a máma uvařila panu Paroubkovi kafe. A když neposlouchal, tak se ke mně natočila a polohlasem řekla: "Koukej bejt na pana Paroubka slušnej, třeba tě vezme do vlády." A já řekl: "To by bylo hezký, i když si nejsem jistej, jestli do tý vlády vůbec chci." No a pak jsem se probudil.

Jak říkám, hovadina. Ale cestou autem do práce jsem podél silnice viděl všechny ty billboardy s Paroubkem, a když jsem zapnul rádio, tak v něm taky mluvil Paroubek, a na magistrále ve šňůře před semafory mi chlapík ve žluté vestě strčil okénkem do auta bezplatné noviny, a ty měly na titulní straně taky Paroubka. Spiknutí!, napadlo mě, sociální demokracie koupila v Americe nebo v Japonsku nějaké vysílače, a těmi nám budou v předvolební kampani vysílat Paroubka do mozku, i když budeme spát. A když jsem to večer vyprávěl v baru známému, tak mi řekl, že to do sebe zapadá, a že Paroubek bude voličům i telefonovat, tak proč by nemohl agitovat taky ve snech.

Ono to celé bylo v týdnu, který byl shodou okolností "týdnem mozku" (a následoval brzy po Mezinárodním dni žen, což je zřejmě nějaká ironie toho globálního úřadu, co tyhle dny a týdny vymýšlí). A slyšel jsem několik rozhovorů s neurology, kteří říkali, že mozek je nejmíň probádaným lidským orgánem, kam se na něj hrabou všechny ostatní orgány, včetně těch pohlavních. Ty jsou navíc stejně jen takovým mechanickým vykonavadlem a všechen sex se ve skutečnosti odehrává v mozku.

A vtom mi to sepnulo, vždyť sny budou tou další baštou, kterou dobydou technologie. Ono toho zas až tak moc k dobývání není - máme prostorový zvuk, třírozměrný obraz, HD rozlišení a metrové uhlopříčky. Sny jsou proti tomu tak nedokonalé. Často rozostřené, s mizernými scénáři, někomu se dokonce zdají černobílé. Nehledě na to, že někdy je máte ... a jindy zase ne. Jestli jsou komerční televize kritizovány za nedodržování programu, pak pro náš mozek to platí mnohonásobně. Není na něj spolehnutí.

Mediální firmy rozparcovaly náš denní program do grafů a sloupcových grafů, z kterých lze určit, kdy (a v jakém množství) konzumujeme různá média. Kdy čteme noviny (tedy těch pár posledních mohykánů, kteří je stále čtou, pochopitelně na záchodě), kdy surfujeme nejvíc na webu (v práci, pochopitelně) a kdy zasedáme nažhaveni před televizní obrazovky (ona magie "prime timu", tedy termínu, který nás všechny naučil Vladimír Železný). Co v těchhle grafech chybí, jsou dlouhé hodiny, kdy spíme. Nic! Žádný "share", nulová "sledovanost".

A to je má příští opdověď na otázku, kterou tak často dostávám, a která zní: Co bude v oboru moderních technologií „příští velká věc“? Už vím. Bude to útok na naše sny. Je to nevyhnutelné, byť mě to děsí a bojím se toho. Jako čert kříže.

A že mě to napadlo po snu, ve kterém se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi, je jen shoda okolností.

Mám pro vás takovou nabídku

Když si tenhle článek přečte od začátku do konce padesát tisíc lidí, daruju jednomu ze čtenářů půl království a princeznu za ženu. Článek pak opatřím novým titulkem: „Tenhle text si přečetlo padesát tisíc debilů,“ a zveřejním ho v deníku New York Times. Co tomu říkáte? Vy snad ještě váháte, jestli číst dál? Jen čtěte.

I když už vám asi došlo, že se pouze oslím můstkem snažím dostat k jedné z prvních pseudoafér letošního roku. Tou byla „podvodná“ proměna lidí lačnících po telefonu zadarmo na příznivce Jiřího Paroubka. Stalo se na sociální síti Facebook. Desítky tisíc lidí zde naletěly člověku, který založil skupinu, jejímž členům slíbil rozdávat telefon značky iPhone. Pak ji ale přejmenoval na „Mladí lidé volí Jiřího Paroubka“.

Některé novinové články naznačovaly, že by za celou věcí mohl být politický marketing Lidového domu. Jenže to je pitomost. Nejde o nic jiného než hru s důvěřivostí a nedovtipností některých uživatelů. V běžném životě jsme si už zvykli, že když nám někdo nabízí něco zadarmo (případně za supervýhodnou cenu), takzvaně to smrdí, lépe řečeno, že nedostaneme nic a dost možná ještě sami o něco přijdeme. Simsalabim, velké překvapení ... hle, na Facebooku to funguje stejně. Zadarmo ani kuře nehrabe a pečení holubi létají lidem do huby jen ve snu nebo nanejvýš v předvolebních programech.

Co tedy za těmito skupinami na Facebooku je? Nic temného, v drtivé většině asi jen čirá radost z toho, dělat z lidí pitomce. Historicky byl prvním asi uživatel, jenž vymyslel fiktivní osobu Brodyho Ruckuse a pod jeho jménem už v roce 2006 založil skupinu s názvem „Jestli tahle skupina bude mít 100 tisíc členů, zúčastní se moje holka švédské trojky“. Požadovaného limitu bylo dosaženo za týden a Ruckus slíbil, že ze zmíněné události zveřejní fotografi e, a to pokud počet členů dosáhne 300 tisíc. I tato hranice padla za necelý týden. Ruckus vyhlásil, že jestli se skupina stane největší na celém Facebooku, zveřejní také video. Prvenství se ovšem už dosáhnout nepodařilo, protože Facebook Ruckusův profil zrušil.

Od té doby vznikly stovky, či spíše tisíce a tisíce podobných skupin. I na českém Facebooku byla dlouho nejpopulárnější skupina ta, jež pod dosažením určitého počtu členů slibovala uspořádání „megakalby“. A na nějakou podobnou lze i dnes narazit každou chvíli.

Celkem mě baví sledovat, kteří z mých přátel či známých do takových skupin vstupují. Někdy jde o recesi, ale jindy je naopak jasné, že v takových novopečených členech skupin hlodá červíček pochybnosti. Co když se opravdu budou nějaké telefony rozdávat? Anebo peníze? Případně aspoň fotografi e se sexem?

A mimochodem, pokud jste dočetli až k této větě, tak opravdu nemáte šanci vyhrát princeznu a půl království?

Odpovězte si sami.

(Notebook pro Reflex).

Třicet čtyři gigabytů

Tenhle sloupek bude mít zhruba 300 slov. Uděláte mi radost, kdy je všechny přečtete, byť se to v době obrázků a videa může zdát jako určitý anachronismus. Ale nežádám po vás zas tak moc, věřte mi. Ve vaší denní bilanci to bude jen kapka v moři. Každý den totiž tak či onak absorbujete sto tisíc slov.

Neznamená to, že je všechny přečtete, to by bylo přes sto hodně tlustých knih. Ale podle studie Kalifornské niverzity ze San Diega je právě tohle denní dávka průměrného Američana. Něco z toho přečte na papíře nebo na webu, ale většinu jen uslyší z televize, z rádia nebo od jiných lidí. Sto tisíc slov! A to zdaleka nejsou všechny informace, které během dne zkonzumujeme.

Američané jejich množství odhadli na 34 gigabytů. Ano, to je naše "denní dávka" světa, kterou si každý den nalejeme do hlavy.

Zajímalo by mě víc, ale nic z toho jsem v článku v deníku New York Times nenašel. Chtěl bych například vědět, kolik z těch gigabytů dat představují informace, které potřebujeme. A kolik informace, které vůbec zaregistrujeme nebo v mozku nějak zpracujeme. Když jsme u toho, nebylo by špatné znát aspoň odhad, kolik megabytů nás denně průměrně potěší a kolik naopak rozesmutní, kolik představují dobré a kolik špatné zprávy. Ovšem obávám se, že tohle žádná studie nespočítá.

A tak jen víme, že (opět průměrně) prosedíme dvanáct hodin denně před nějakou obrazovkou nebo displejem (včetně toho na mobilu), a často jich je víc než jeden. Co se týče médií, skoro polovinu všech informací (45 procent) nám naordinuje televize, ale hned na druhém místě je počítač (27 procent). Tisk na tom s necelými devíti procenty není zas tak špatně, jak by se mohlo zdát.

Jsou to úžasná čísla, o tom není pochyb. Informace jsou jako vzduch, který dýcháme. Naše plíce přece také využijí jen nepatrné množství kyslíku, kterého se nadechneme. Většinu zase vydechneme ven. U slov se tomu říká, že jedním uchem vletí dovnitř a druhým zase ven. Jako člověka, který se živí psaním, mě to skličuje. Ale zároveň se chlácholím nadějí, že aspoň sem tam, výjimečně, některá slova uvíznou a zanechají stopu. Okysličí buňku, metaforicky řečeno.

Já vím, je to troufalé a neskromné, ale všichni máme své touhy a přání. Hezký nový rok.

(Notebook pro Reflex)

Jak celebrity můžou změnit náš život k lepšímu. Třeba i Jirka Pomeje

Nevíme, jestli manželka Tigera Woodse rozflákala v záchvatu vzteku zadní okno jeho auta golfovou holí. Můžeme se jen dohadovat (a bez dechu sledovat televizní zpravodajství), kolik dalších skutečných či fiktivních milenek se k tomuto fenomenálnímu golfistu přihlásí. Ve sféře spekulací je i to, co celá aféra udělá s jeho kariérou, jak se zachovají fanoušci (a podle nich vzápětí také sponzoři) a zda Woods zůstane nejlépe vydělávajícím sportovcem světa (rozumějme: po všech stránkách dokonalým produktem sportovního marketingu). A byť na nemanželský poměr s ním dnes stojí zdánlivě celá fronta adeptek, nedá se s jistotou říct ani to, zda mediální masomlejn změní aspoň jejich život k lepšímu. To nemůže říct o žádném aktéru této kauzy. S jedinou výjimkou. A tou je učitel fyziky John Gibbins z univerzity v anglickém Sussexu.

Kde ten se v tomhle typickém americkém příběhu vzal? Celkem jednoduše. Můžou za to fotografie poničeného Woodsova auta, které do médií unikly z policejních zdrojů. Konkrétně jde o snímky zadní řady sedadel, na kterých jsou vidět střepy z rozbitého skla, láhev s vodou, bílý ručník ... a pak taky útlá knížka. Jmenuje se "Get A Grip On Physics" (marně přemýšlím, jak ten titul s lehkostí přeložit, a infantilní "Chyťte fyziku za pačesy" je to nejlepší, na co jsem přišel). Je to ilustrovaná učebnice pro ty, které zajímají moderní fyzikální objevy a teorie, ale kteří nedávali ve škole tak úplně pozor. Jak řekl její autor novinářům, je určena právě pro lidi jako Tiger Woods, tedy inteligentní a cílevědomé, ale s nedostatkem času. Nemusí se číst od začátku do konce, je psaná čtivým jazykem a obsahuje hodně obrázků.

Proč se o ní najednou všichni zajímají? Inu právě proto, že byla ve Woodsově autě. Je to hezká ukázka, jak se proměnila média v éře sociálních sítí, a také jak funguje takzvaný dlouhý ocas poptávky a nabídky v internetových obchodech. Fotka s knížkou se rychle rozšířila po blozích i na Facebooku. Začalo se o ní diskutovat, nejprve se zkoumalo, co přesně za knížku to je, a pak i to, kde by se dala koupit. Jenže protože vyšla naposledy v roce 1999, tak ji v běžných knihkupectvích nemají. Všechny zbylé kusy se rychle prodaly prostřednictvím Amazonu. I to stačilo, aby se na celkovém žebříčku prodejnosti přesunula o 300 tisíc titulů dopředu, až do třetí tisícovky nejprodávanějších knih. Překvapený Gibbins řekl, že jeho americký nakladatel uvažuje, že by knížku vydal znovu. A připomeňme, že důvdem není žádná pochvalná zmínka, literární cena nebo něco podobného … ale prostě to, že náhodou ležela v rozbitém autě nejslavnějšího golfisty světa.

V této souvislosti bych chtěl poprosit české celebrity, zda by si neopatřily mé staré knihy. Zvlášť apeluju na ty známé lidi, kteří očekávají ve svých životech nějaké zvraty. Bylo by pěkné, kdyby Blesk vyfotografoval Karla Gotta, jak se s kufrem pakuje ze své vily na Bertramce, a v podpaždí drží moji pozapomenutou novelku „Jak se skáče na špek“, nebo aspoň Jiřího Pomeje, jak spí na hlavním nádraží s hlavou podloženou komiksem Hana a Hana. Dotyčné výtisky laskavým celebritám samozřejmě dodám ze svých zásob.

(Notebook pro Reflex).

Modlete se za Obamu

"Prezidentkou bude zvolená Hillary Clintonová a nejpozději do roka na ni bude spáchán atentát." Tuhle větu mě s věšteckým výárazem v tváři sdělil tlustý protestantský kněz, u kterého jsem v létě roku 2005 slavil Den nezávislosti, shodou okolností nedaleko města Filadelfie. V té době ještě senátora Obamu znal jen málokdo, a tak jsem mu svou otázku mohl položit až o tři roky později, a to emailem. "A co když vyhraje Obama?" Můj přítel kněz nezaváhal a obratem odpověděl: "Bude zavražděn rovněž. Haleluja."

Střih, píše se listopad 2008. Jsou čtyři dni po zvolení Obamy prezidentem, neděle odpoledne, jsem na basketbalovém utkání v Madison Square Guarden. Když zpěvačka před úvodním rozskokem dozpívá americkou hymnu, začne celá hala skandovat: "Obama! Obama!" Liberální New York je v obamovském transu. Běhá mně mráz po zádech, ale zároveň si říkám, že tohle nemůže dobře dopadnout. Protože velké očekávání nejčastěji přináší velké zklamání.

Cynicky řečeno, atentát je součástí americké politické kultury. O to důslednější jsou opatření, jak ho nedopustit. Zvlášť když by cílem mohl být americký prezident. Jeho ochrana je úkolem instituce jménem Secret Service, která má za sebou již 144 ket dlouhou historii. Původně spadala pod ministerstvo financí a zabývala se bojem s pašeráky, dnes je v gesci ministerstva vnitra. Prezidenty chrání od roku 1894, a ještě intenzivněji od roku 1917, kdy se vyhrožování prezidentovi stalo trestným činem. Dnes je ochrana ústavních činitelů hlavní náplní činnosti a spotřebuje většinu z rozpočtu o výši zhruba půldruhé miliardy dolarů.

Secret Service chrání 32 osob plus bezpočet hlav jiných států a dalších politiků, kteří v Americe pobývají na státních návštěvách. Obama byl na seznamu střežených osob už osmnáct měsíců před volbami, což je historický rekord. Ale stejně rekordní je počet výhrůžek atentátem. Deník Boston Golbe nedávno napsal, že Secret Service registruje pětkrát víc výhrůžek Obamovi než předešlému prezidentovi Bushovi. Je to odvrácená mince prezidentování populárního a médii stále zbožňovaného Obamy. Jeho podpora však klesá, byť je stále relativně vysoká. Ale čím dál víc lidí prezidenta kritizuje. Nedávný průzkum ukázal, že si téměř čtvrtina Američanů myslí, že Obama byl zvolen buď podvodem, anebo z jiného důvodu protiprávně (nejčastěji proto, že je zpochybňováno jeho americké občanství).

Svou roli v tom hraje Internet. V září úřady požádaly majitele Facebooku, aby ze svých stránek stáhly anketu, zda má být prezident Obama zavražděn (mírná většina hlasovala, že ano). A teď se ve webových obchodech objevil nový artikl: samolepky, plakáty a trička s nápisem: "Modlete se za Obamu. Žalm 109, verš osmý." Je to samozřejmě kulišárna. Verš osmý zní (v překladu bible kralické): "Budiž jeho dnů je málo, a úřad jeho ať vezme někdo jiný." Rozumějme: ať Obama nevyhraje další volby. Nebo by v tom mohlo být něco jiného? Následující verš, ten devátý, totiž zní: "Budiž se jeho děti stanou sirotky, a žena jeho vdovou." A to je už pokyn pro Secret Service, neboť tady někdo zjevně vyhrožuje atentátem.

Opravdu vyhrožuje? To nevíme. Obchod cafepress.com, který se zabývá prodejem triček s potisky, stahuje trička s dotyčným nápisem z prodeje. Ale následující den je tam zase vrací, s vysvětlením, že tak jako nebránil prodeji triček kritizujících předešlého prezidenta Bushe, nebude ani bránit tričkům kritizujícím Obamu. Je v tom čuch po penězích i starý dobrý americký étos absolutní svobody slova.

Musím napsat svému příteli knězi, co si o tom myslí.

(Notebook pro Reflex).

Nekupujte si psa, používejte Internet Explorer a hlavně nepouštějte větry

Nedávno mě vykolejila zpráva o tom, že vlastnit středně velkého psa je méně ekologické než vlastnit terénní auto. To je přece bomba! Nemám nic proti středně velkým psům, ale úplně vidím, jak jejich majitelům při čtení téhle zprávy tuhne úsměv na rtech. Většina z nich si myslí, že když se se svým čoklem prohánějí polese, že jsou v bůhvíjakém souznění s přírodou. Houby!

Jak napsal britský populárně vědecký časopis New Scientist, chování takového psa zanechá "ekologickou stopu", která je ekvivalentní tomu, co vyprodukuje 0,84 hektarů lesa. Naproti tomu automobil Toyota Land Cruiser s motorem o obsahu 4,6 litru (ano, to je pořádná obluda), s kterou její majitel najede ročně v průměru 10 tisíc kilometrů, potřebuje zhruba polovinu, tedy 0,41 hektarů lesa. Aha?!

New Scientist citoval z knížky dvou vědců, kteří žijí na Novém Zélandě, tedy dostatečně daleko, aby unikli hněvu majitelů psů i koček ze zhýčkané Evropy. Jeden z autorů Robert Vale řekl britskému deníku Guardian, že po publikování knížky (s názvem "Je čas sníst svého psa?") dostal "pár nepříjemných emailů", ale že si za základní tezí nadále stojí. Další příklad: kdo vlastní kočku, škodí přírodě přibližně stejně, jako kdyby měl Volkswagen Golf. A když jsme u těch kontroverzních srovnání, pak ekologická stopa průměrněho Vietnamce je 0,76 hektarů lesa (někde mezi psem a džípem), zatímco průměrného Etiopana 0,67 hektarů (odpovídá zhruba vlastnictví terénního auta a kočky).

Nemyslím si, že je to nějaký rafinovaný útok na majitele domácích mazlíků (byť ani já jako vlastník andulky Honzíka nejsem nijak nadšený, že škodím přírodě stejně jako majitelé skútrů). Ale spíš to ukazuje nesmyslnost většiny debat, které se vedou o ekologičnosti či "zelenosti" některých výrobků. Těmhle debatám totiž obvykle chybí základní logika a rozumné proporce.

Věděli jste, že mezi sebou v zelenosti soutěží už i počítačové programy? Nedávno jsem v jednom britském počítačovém časopise viděl test internetových prohlížečů. Porovnávalo se v něm, kolik který z nich spotřebuje elektrické energie, pokud jsou nainstalovány na konkrétním typu počítače. Šlo o rozdíly v hodnotě několika korun za rok. Ale přesto tomu byly věnovány dvě tiskové strany! Přijde mi to bláznivé.

Mimochodem, při čtení tohoto článku jste uškodili přírodě zhruba stejně, jako kdybyste půl hodiny venčili jezevčíka. Pokud jste se ovšem nerozčílili (vyšší tlak znamená víc energie) nebo pokud jste nepouštěli větry. Pak by to bylo ... o něco víc.

(Notebook pro časopis Reflex).

Vzkaz pro uživatele sociálních sítí: Jste na prodej! A nedávejte se lacino

Mám takový plán. Budu celý příští rok chodit na obědy do dobrých restaurací. Pořádně si dám do nosu. Platit nebudu, protože předpokládám, že to za mě zacvakne majitel. On mě totiž pozve. Že jsem vám to neřekl? To je přece samozřejmé. A taky ho poprosím, aby ještě přesně stejně velkou sumu poukázal po mém obchodu na nějaké charitativní účely. Není totiž nadto si nacpat břicho a ještě mít dobrý pocit, že jsem pomohl světu.

Možná se ptáte, jak to udělám. Prostě zpeněžím vás, mé virtuální příznivce, přátele a fanoušky v sociálních sítích. Mám přes tisíc přátel na Facebooku a přes dva tisíce čtenářů na Twitteru. Spousta lidí chodí na můj blog nebo se dívá na má videa na YouTube či na Streamu. To už je slušná masa lidí. Navíc je to "kvalitní materiál", slovy reklamního experta "dobrá cílová skupina". Většinou mladí lidé, mnozí slušně vydělávající, často bydlí nebo pracuje v Praze. Zkrátka potenciální návštěvníci restaurací. Já jejich majitelům nabídnu dobrý obchod: za cenu dvou jídel o jejich podniku napíšu, pokrmy před konzumaví vyfotografuji a pokud budou číšníci dostatečně sympatičtí, natočím je na video. To přece bude reklama jako hrom!

Počkejte, pokud jste zrovna mými přáteli a chystáte se náš virtuální vztah rozhořčeně zrušit, tak to nedělejte. Ve skutečnosti se k ničemu podobnému nechystám. Mimo jiné i proto, že jsem konzervativní a představa, že budu každý den obědvat někde jinde, mě naplňuje úzkostí. Ale píšu to jako příklad, nikoliv pouze akademický a nerealizovatelný. Sociálni sítě dostávají některé z nás do situace, ve které až do nedávna byla jen média. Neboli máme své publikum, ne třeba velké jako celostátní televize nebo deník, ale ani malé. Je jen otázkou času, kdy po něm inzerenti sáhnou.

Že to může fungovat (zvlášť když se potenciál spojí s dobrým nápadem), ukazuje to, jak si peníze letos vydělával Američan Jason Sadler. Jak přesně to bylo? Nosil každý den jiné tričko. Na nich byla loga firem, od kterých si za to Jason nechal platit. Ne moc, prvního ledna to byl pouhý dolar, a pak každý den o dolar víc. Na Silvestra 365 dolarů. Celkem láce, zvlášť když uvážíme, jaké publicitě si tomuhle projektu dostává. Není divu, že Jason měl v polovině roku "vyprodáno", a úspěšně prodává reklamu už na další rok. To se dali dohromady s kámošem a s cenou začnou na dvou dolarech. A spočítejte si, kolik jim to vynese.

Blíží se doba, kdy nás virtuální svět přesvědčí tom, že některá úsloví jsou jen prázdná klišé. Například to o tom, že přátelství se nedá koupit. Hloupost! Co se dá prodat, dá se i koupit. Zeptejte se Jasona.

(Notebook v Reflexu).

Tak mě napadlo, kolego ... nezapomněli jsme přistát?

Možná jste v médiích zaznamenali historku o amerických pilotech dopravního letadla, kteří "přelétli" cílové letiště. Prostě zapomněli přistát. To je samo o sobě dost fascinující. Kontroloři z řídící věže se s nimi snažili spojit, a to vysílačkou i pomocí výstražných signálů. Dokonce se jim snažili zavolat na mobilní telefon a prý posílali emaily. Ale marně. Vše zachránil nakonež až stevard, který přišel do kabiny pilotům říct, že se pasažeří ptají na čas přistání.

Prostě záhada! Pár dní nato přišly aerolinky Delta s vysvětlením, které je ještě úžasnější. Piloti prý měli zapnuté notebooky a na nich "řešili firemní politiku". Na tohle jim jako máme skočit? Ještě před pár lety by bylo jasné, že ti dva za kniplem sjíždějí pornostránky. Ale to je dnes pasé. A já bych se klidně vsadil o letenku kolem světa, že viseli na Facebooku. Kapitán "šťouchal" do manželky a tagoval oblíbené letušky na fotkách, zatímco druhý pilot vyplňoval kvízy nebo vylepšoval skóre v Mafia Wars. To pak není divu, že přeletěli letiště.

Oni v tom zdaleka nelítají jen piloti. Když si tak pročítám statusy svých známých na Facebooku nebo Twitteru, tak mě vždycky zaskočí, kolik z nich je napsáno zjevně za volantem. Jsou to ty zprávy typu: "Frčím na D1, provoz docela ujde", případně "Nějakej idiot mi udělal myšku, to bylo o fous." Policisté honí nebožáky s telefonem u uchu, ale to nemají ponětí, co se kolem děje. Nevím, jestli mí virtuální přátelé ťukají své postřehy do mobilu, anebo mají na sedalde rozevřený počítač, ale vzhledem k bezpečnosti silničního provozu mi to přijde celkem jedno.

I když možná policisty podceňujeme a oni to všechno dobře vědí. Známý mi – na Facebooku, kde jinde – minulý týden popisoval, jak ho policisté kontrolovali na dálnici. Ten druhý prý ani nevylezl z auta. Na klíně měl otevřený notebook. Můj známý prý jasně přes okno poznal na monitoru domovskou stránku Facebooku.

Jistě, nejspíš i on hrál nějakou hru nebo flirtoval s praporčicí na služebně. Ale co víme, třeba benga budou už brzy „pomáhat a chránit“ i v spociálních sítích. Možná nejvyšší čas získat pár vysokých šarží mezi své přátele. Ostatně, toť řešení pro leteckou krizi v USA. Jak zvýšit bezpečnost letů? Nařídit pilotům, aby letecké kontrolory povinně zařadili do seznamu svých přátel. Řídící věž se s nimi pak spojí bez problémů. Přece nemůžeme čekat, že by v éře Facebooku vládci nebes reagovali na něco tak staromódního jako … zvonění mobilu.

(Notebook pro Reflex).

Nic není zadarmo

Kolik stojí dobrý pocit? Nebojte se, tohle není sarkasmus, řečnická otázka ani úvod moralizujícho sloupku o pravdě a lásce. Naopak je to velmi konkrétní, téměř vědecký dotaz. Položím ho tedy ještě jednou, o něco přesněji, a tentokrát budu chtít znát odpověď. Kolik korun stojí dobrý pocit?

Možná si nejste jisti. Psychologové tvrdí, že se to opravdu dá vyčíslit. Používá se k tomu například myšlenkový experiment, který můžeme pracovně nazvat "nalezená peněženka". Takže si představte: jdete po ulici a najdete peněženku. Jsou v ní doklady a taky suma peněz v hotovosti. Odevzdáte vše majiteli? Jistě odpovídáte, že samozřejmě ano. Mnohým se to už stalo. Ale psychologové říkají, že byť si to nebudeme chtít připustit, tak záleží také na výši zmíněné sumy peněz. Když v peněžence bude pár stovek nebo třeba i tisícovek, tak peněženku vrátíme, protože z toho budeme mít dobrý pocit, a ten si ceníme na víc. Ale co když v peněžence bude náš měsíční plat? Nebo jeho násobek? A kde je přesně ta výše sumy, kdy se špatným pocitem zastrčíme a pocitem provinění zastrčíme peněženku do kapsy?

Podle psychologů je právě tohle "cenovka" našeho dobrého pocitu. Každý prý máme tuto hranici někde jinde, a to jak absolutně (tedy výší sumy), tak relativně (poměrně vzhledem k příjmu). Ovšem příjemným překvapením je, že je ta suma mnohem vyšší, než si myslíme. Neboli že svůj dobrý pocit nedáváme za hubičku. U lidí střední třídy jsou to řádově desetitisíce korun.

Má to ovšem i další konsekvence. Totiž že neprodáme lacino naopak ani svůj špatný pocit. Četl jsem v BusinessWeeku o experimentu, kerý provedla britská Nottingham School of Economics. Společně s německým obchodníkem, který prodává zboží na serveru eBay, vytvořila vzorek 632 nespokojených zákazníků. Ti si na webu na společnost stěžovali a dali jí negativní hodnocení. Výzkumníci vzorek rozdělili na půl. První skupině poslali dopis s omluvou, druhé pak nabídli malé finanční vyrovnání (slevové poukázky v ceně do 5 Euro). Přijetí peněz pak podmínili stažením negativního komentáře i hodnocení.

Výsledek byl překvapivý. Zatímco v první skupině negativní komentáře stáhlo 45 procent zákazníků (aniž by z toho měli nějaký prospěch), v té druhé to bylo pouhých 21 procent. Neboli dobrý pocit z „odpuštění“ měl pro dotyčné zákazníky mnohem větší cenu než pár euro. Poučení je jasné. Že omluva patří k dobrému vychování, se učí děti už ve školce. Teď když je to vědecky podložené, by se to mohly naučit i velké arogantní firmy.

(Notebook pro Reflex).

Až se budete nudit, chyťte si třeba zloděje

Přijdete do kanceláře a zapnete počítač. Ale než začnete pročítat maily nebo kouzlit s excellovými tabulkami, máte pocit, že by to chtělo nějakou malou relaxaci. Co třeba flashovou hru? Že zrovna nemáte náladu na střílení teroristù ani na pár koleček za volantem Formule 1? Že byste chtěli dělat něco užitečného ... ale aby to jaksi moc nebolelo? No, uvidíme, co se s tím dá dělat.

Už jsme si zvykli, že ve "volném čase" mohou melouchařit naše pécéčka. Například hledat mimozemšťany ve známém projektu SETI@home. Jeho myšlenka vychází z toho, že většinu času se počítače jen tak poflakují a nanevýš vám na monitoru pouštějí nějaký pěkný spořič obrazovky. Tak proč je zrovna v tuhle chvíli nevyužít pro něco přínosného? Říká se tomu distribuované výpočty a jestliže se do nich zapojí dostatek pécéček (v případě SETI to jsou milióny), může takový systém konkurovat výpočetní kapacitou těm nejrychlejším komputerům. Objevit ufouny se mu sice ještě nepodařilo, objevily se však už i užitečnější aplikace.

Jenže to jsme stále u počítačů. Nedala by se tedy obdobně využít také "volná kapacita" jejich majitelů? I my často sedíme nad klávesnící jen tak zbůhdarma. Takže ... proč třeba ve volném čase nehonit zloděje? S touhle myšlenkou přišli dva Britové, kteří "melouchářům" z řad uživatelů nabízejí poměrně zajímavý džob. Můžou se stát černými šerify na částečný úvazek.

Jak to funguje? Zájemcům se přes Internet zpřístupní záběry z bezpečnostních kamer. Můžou být různé: z podzemních garáží, ze supermarketu nebo třeba chodníku před bankou. Když má uživatel chvíli času, může tyhle záběry sledovat, a to podle svého výběru. A jakmile uvidí něco podezřelého (třeba zloděje čokolády v regálu s cukrovinkami), prostě jen klikne na příslušný knoflík. Majiteli dotyčné kamery přijde automaticky esemeska. Za správné echo dostane body, za falešný poplach se body naopak strhnout. Podle bodů se pak stanoví případná odměna. Za měsíc si aktivní „webové očko“ může přijít až na tisíc liber.

Z řad majitelů kamer je o službu poměrně zájem, firma zatím působí pouze ve Stratfordu. Ale i tak vyvolává pořádnou kontroverzi. V Británii jsou bezpečnostní kamery velkým tématem: je jich tu údajně kolem 4,2 miliónu a kdosi spočítal, že například průměrný Londýňan je denně zaznamenán až 300krát. Ozývají se ochránci lidských práv a soukromí.

A teď se z téhle orwellovské hrozby stává kratochvíle, dokonce cosi jako hra. Kritici říkají: kde je záruka, že její účastníky bude zajímat jen trestná činnost? Neznamená to definitivní konec soukromí? A pak je tu morální aspekt. Honit zločince je jedna věc, sledovat ostřížím okem spořádané občany ovšem jiná.

Možná se od našich počítačů ještě dočkáme pohrdlivého odsudku: „Já aspoň honím jen ty ufouny, ty jeden udavači!“

(Notebook pro Reflex).

Dokažte, že nejste počítač. A taky nám trošku helfněte ...

Nemám rád, když mě můj počítač mistruje. Třeba mě požádá, abych si vybral heslo. Ale jakmile mu ho naťukám do klávesnice (jistěže vám ho nebudu prozrazovat, nejsem včerejší!), zareaguje místo spokojeného zamručení červeným vykřičníkem. Že prý je "zvolené heslo příliš slabé". Co si to dovoluje? Jméno mojí ženy je pro něj moc slabé? Ale protože mají počítače v těchhle věcech poslední slovo, vyšperkuju jméno své ženy nějakými číslicemi, případně dalšími znaky, a doufám, že bude klid. Většinou ano.

Ještě víc mě vadí, když mě počítač zkouší. Znáte to, to se vám na monitoru objeví takové okénko, ve kterém jsou písmena jakoby rozježděná parním válcem, a vy máte za úkol je správně přečíst. No není to snad úkol pro cvičenou opičku, a nikoliv solidního internetového uživatele? Ta slova většinou nedávají žádný smysl, o to je to však těžší.

Říká se tomu CAPTCHA a je to překážka, která má počítači pomoci určit, jestli ten či onen webový dotazník vyplňuje živý člověk, anebo jen počítačový program. Nápad vychází z toho, že oko vybrojené lidským mozkem slova vidí a rozumí jim, zatímco software rozpoznávající obraz je v takových případech ztracený. Nevím jak vám, ale mně tohle zkoušení přijde nedůstojné. I když na druhou stranu mě dělá dobře pomyšlení, že aspoň v něčem ještě naše počítače trumfneme.

CAPTCHA je trik, který dnes používají statisíce firem. Nejčastěji se s ním setkáte při internetových platbách, registracích do různých služeb nebo při psaní komentářů na zpravodajských serverech. Každý den se na webu zobrazí celkem 60 miliónů takových kódů. A to už je celkem slušné číslo. Jejich přečtení a vyplnění trvá uživatelům 150 tisíc hodin času.

Asi polovinu těchto kódu generuje firma reCAPTCHA, kterou před pár týdny koupila firma Google. Obrázky od téhle firmy mají jednu zvláštnost. Obsahují vždy dvě slova, z nichž k ověření "lidskosti" uživatele slouží jen jedno. Obsah toho druhého počítač nezná, ba naopak, chce ho poznat. A docela drze využívá milióny uživatelů jako bezplatnou pracovní sílu. Získaná data se pak používají pro digitalizaci textů. To dělá firma reCAPTCHA jako melouch, například pro vydavatelské společnosti.

Dává smysl, proč zrovna tuhle firmu koupil Google. Jeho cílem je digitalizovat postupně všechny papírové knihy i další archívy. A nikoho se moc neptá, jestli s tím souhlasí, nebo ne. Nebude se ptát ani vás, až bude ptřebovat něco nečitelného přečíst.

Uděláte to rádi a zadarmo.

(Notebook v Reflexu).

Vyprávějte mi pohádku. Nejlépe nějakou o mně

Nikdy jsem svým dětem nevymýšlel pohádky. Mrzí mě to. Když se narodily, tak jsem se na to těšil a dokonce plánoval, že si je budu zapisovat. Ale pak ty roky, kdy se pohádky vyprávějí, nějak strašně rychle utekly. A než jsem se vzpamatoval, bylo pozdě. Dnes už ony vyprávějí pohádky mně, například když se jich zeptám, co bylo ve škole.

Je to jedna z těch věcí, které člověk v životě promešká, ale už nemůže nijak dohonit. Vzpomněl jsem si na to nedávno, když jsem se dozvěděl o novém webovém projektu. Jmenuje se Story Something a nabízí liknavým rodičům právě pohádky.

Základní nápad je jednoduchý. Nemáte čas vymýšlet pro své děti příběhy, ve kterých ony samy bojují se zlými draky, objevují na vzdálených planetách ufony nebo řeší problémy v populárních čarodějnických školách? Nevadí, můžete si je objednat. Zadáte jen jméno dítěte, oblíbené prostředí ... a za pár minut vám pohádka přijde mailem. Nebo rovnou do mobilu. Zapnete ho, sednete k postýlce, pohlédnete do těch velkých dětských očí ... a začnete číst. Pohádka není dlouhá, vydrží tak na pět minut. A žádný strach, zítra dostanete další.

Web provozuje začínající firma se dvěma zaměstnanci a několika nasmlouvanými profesionálními autory. Ti připravili základní texty, ve kterých se pak automaticky vyměňují jména. Předpokládá se, že se databáze bude rychle rozšiřovat. Základní nabídka (tedy zaslání pohádky) je pro uživatele zdarma, za další služby se už bude platit. Chcete pohádku šitou doslova na míru? Pošlete dvacet dolarů! Ale na serveru si rodiče budou moci i vydělat. Ti kreativní totiž můžou pohádky naopak psát a posílat.

Možná je to budoucnost literatury. Ta budoucnost, ve které zájem bude už jen o knížky, ve kterých budou hlavními postavami jejich čtenáři. Například mým oblíbeným čtivem na dovolených jsou finanční thrillery. Proč by nemohl být takový, ve kterém odvážný a inteligentní investigativní novinář M.Č. rozkryje rozsáhlé spiknutí v newyorské investiční bance a zachrání světovou ekonomiku? Než se do toho někdo pustíte, ještě mi napište. Pošlu pár dalších pokynů. Byl bych rád, aby všechno sedělo.

Přece jen už nejsem žádné děcko.

(Notebook v Reflexu).

Vojna a mír ve 140 znacích? Žádný problém

Ta knížka mě straší od chvíle, kdy jsem ji uviděl. Lépe řečeno její titulní stranu. Koupi mi doporučilo knihkupectví Amazon na základě mých předešlých nákupů. To je ta má zatracená vášeň pro sociální sítě! Knížka se jmenuje "140 znaků: Stylistická příručka pro psaní v krátké formě." Chápete? Existuje celá kniha o tom, jak dobře napsat dva řádky.

"Kdybych měl víc času, napsal bych tento dopis kratší," tvrdí se ve známém citátu, který se připisuje Marku Twainovi, Blaise Pascalovi, Benjaminu Franklinovi i Cicerovi. Je celkem jedno, kdo je jeho skutečným autorem. Ale dobře vystihuje to, že vyjádřit něco jasně a srozumitelně je pracnější než to udělat rozvlekle a složitě. Jen se obávánm že ona knížka bude spíše ten druhý případ. Kdyby její autor umění zkratky zvládal, napsal by svou učebnici rovněž pouze ve 140 znacích.

Ona to není legrace, člověk se málokdy do limitu vejde. Sám vždycky napíšu o něco víc. A pak přijde ta nejzábavnější fáze. Škrtám přebytečná slova, dlouhá slova se snažím nahradit kratšími synonymy. Nejspokojenější jsem, když se mi podaří napsat rovných 140 znaků. Tomu pak říkám "dokonalý tweet" a jsem na něj řádně pyšný.

Zkušení twitteristé přepisují do délky 140 znaků slavné romány či obsahy známých filmů, a pak mezi sebou soutěží, kdo uhádne, o který jde. Třeba: „Bolkonský je raněn ve válce, umře mu žena. Miluje Natašu, ale ona jeho ne. Bolkonský zemře. Do Nataši se zamiluje Bezuchov. Ten si ji vezme.“ Přesně 140 znaků. A intelektuálové hádají správně, je to věrný přepis Vojny a míru.

Jako satira a nikoliv skutečný konkurent se nedávno objevila nová služba Woofer. Twitteru dalo jméno sloveso pípnout, „to woof“ znamená štěkat. Zatímco vrabec se sem tam jen „upípne“, takový pes dokáže štěkat třeba celou noc (zvlášť ten sousedův). Hlavním rysem Wooferu je, že délka zprávy není omezena maximálním počtem znaků, ale minimálním. Musíte jich napsat aspoň 1400.

Tenhle sloupek jich má přes dva tisíce, takže jsem ho tam mohl publikovat. Ovšem psal jsem ho jen několik hodin v neděli odpoledne. Kdybych měl celý víkend, tak ho samozřejmě vmáčknu na Twitter.

(Notebook v časopise Reflex).

Ještě k žárovkám ... z jiného úhlu

Tak žárovky to mají spočítané! Ne, nebojte se, nebudu přihazovat do mlýna další trošku o tom, že zakazovat stowattovky hloupost. Tuhle černou práci za mě odvedl už prezident, můžu se tedy soustředit na to podstatné. A to je úžas nad tím, jak dlouho s námi vlastně žárovka byla.

Edison jako vynálezce žárovky bývá často zpochybňován, určitě je však autorem technického řešení žárovky z roku 1879, které zůstalo v zásadě stejné až dodnes. To je 130 let! A už od roku 1881, kdy se žárovky začaly prodávat v obchodech, a to včetně šroubovice označované jako E27
A to mi přijde nejvíc fascinující. Že se za celou tu dobu zachoval v Evropě jeden standard. Nikdo nepřišel se žárovkami, které by měly šroubovici poloviční, případně které by se šroubovaly na opačnou stranu, aneboby vůbec žádnou šroubovici neměly. Jistě nebyl problém něco vymyslet.

Ale žárovka byla vynalezena ještě v těch krásných dobách, kdy se neměnilo to, co bylo osvědčené a co fungovalo.

Škoda že ty doby jsou pryč. Kamarád mi nedávno vyprávěl o tom, jak hledal nějaký elektronický dokument a zprovoznil kvůli tomu svůj starý počítač. Měřeno počítačovým časem to byla stará vykopávka, ale v porovnání s žárovkou vlastně novinka. Deset let starý stolní počítač. A víte co? Podařilo se mu ho zapnout, dokonce rozběhl stará Windows 95 ... a tím skončil. Neměl tehdejší myš, pouze tu s konektorem do USB. Ale ten zas neměl starý počítač.

Jistě, stará myš jde koupit v bazaru. Ale to je jen malá špička ledovce. Další problémy vás čekají s konektory, propojovacími kabely či formáty souborů. Největší problém představují data. To je paradox moderních technologií. Zaznamenáváme s jejich pomocí doslova každý okamžik. Máme své životy do mrtě digitalizované. Ale když s tím něco neuděláme, budou už za pár let nečitelné.

Sám jsem taky před časem našel v jednom šuplíku dvacet zapomenutých disket. V polovině devadesátých let jsem si na ně kopíroval data, o která jsem nechtěl přijít. Část je dokonce na velkých, pětačtvrtpalcových disketách. Dnes je můžu používat leda jako podložku pod hrnek s čajem. Disketa se vlastně zachovala už jen jako symbol: pro "uložení souboru" v počítačových programech.

To žárovka dopadla ještě celkem dobře.

(Notebook pro Reflex).

Chvála tlachání

Nikoliv bez jisté škodolibosti informovala média o průzkumu, podle kterého tvoří čtyřicet procent komunikace v rámci webové služby Twitter "bezobsažné tlachání". Její uživatelé tak jakoby byli přistiženi v nedbalkách. "Podívejte se na ně," můžou si říct ti, kteří svodům Twittteru zatím odolávají, protože ho považují jen jednu z dalších internetových bublin, případně hračku využívanou celebritami. "Vydávají se za nějaké technologické průkopníky, a ve skutečnosti tam jen bezobsažně tlachají."

Mám s průzkumem, který provedla jistá americká marketingová firma, značný problém. Týká se metodiky. Jak známo, lidé na Twitteru komunikují prostřednictvím vzkazů ne delších než 140 znaků. Průzkumníci je údajně "vědecky" rozdělili do sedmi kategorií. Vedle "bezobsažného tlachání" je další kategorií například "konverzace". Ta skončila na druhém místě, s téměř 38 procenty. O zbývajících dvacet procent se dělí ostatní, například "zpravodajství", "spam" či "sebepropagace". Celkem výzkumníci analyzovali 2000 anglicky psaných tweetů, náhodně posbíraných během dvou týdnů.

No jo, ale jak vlastně tweety třídili? Jako příklad tlachání je uveden vzkaz: "Jím právě sendvič." Jistě, není to žádná informační bomba. Ale docela dobře to může být i součást konverzace, vždyť právě o jídle mluvíme tak často. Když se vás někdo zeptá, co jste měli k obědu, asi ho těžko odbydete slovy: "Co ti je do toho! Ale můžu ti říct, jak vysoké bude podle mě letos HDP." Nehledě na to, že také záleží na autorovi. Když sendvič bude jíst prezident Obama, stane se z této informace rovnou zpravodajství.

Co autoři čekali? Že na Twitteru státníci uzavírají mezinárodní smlouvy a vědci pilují matematické důkazy? Ne, ta služba se stala populární proto, že umožňuje konverzaci podobnou té, kterou vedeme třeba v kavárně nebo v hospodě. Je to služba umožňující lidské setkávání. Kdybychom šli na věc s urputností metodiky dotyčného výzkumu, možná zjistíme, že i mnohá literární díla jsou jen bezobsažným tlacháním. A vlastně asi většina lidské komunikace.

Vlastně jsem tenhle sloupek chtěl napsat o sendviči.

(Notebook v Reflexu).

Taky to děláte?

V životě národů jsou momenty, kdy banality zůstávají zapomenuty, protože je třeba řešit zásadní věci. A tak zatímco my v Česku relaxujeme nad novinami s fotorafiemi politiků na prázdninách, v Brazílii se rozhodli už nadále nepřivírat oči před globálními problémy. A v televizní reklamě vyzývají její tvůrci občany: Zachraňte planetu. Čůrejte ve sprše.

Animovaný spot s čůrajícími postavičkami se stal jedním z hitů serveru YouTube. Myšlenka je jednoduchá: když budeme ráno čůrat ve sprše, a nikoliv na záchodě, ušetříme jedno spláchnutí denně. Zní to zanedbatelně, ale podle Brazilců je to ve výsledku 4380 litrů za rok! A když to znásobíme počtem Brazilců (nemluvě o všech obyvatelích planety!), vyjdou nám enormní kvanta vody. Skoro se chce napsat, že dešťové pralesy se zdají být zachráněny.

Autorem kampaně je ekologická skupina SOS Mata Atlantica, reklama je primárně zaměřena na děti. Asi podle hesla "starého psa novým kouskům nenaučíš". Ovšem my dospělí rozeznáme v klipu odkazy na kulturní či sportovní ikony, protože mezi čůrajícími postavičkami jsou například slavný basketbalista Michael Jordan (ten ve sprše nejen čurá, ale také "zavěšuje" míč do koše), filmový režisér Alfred Hitchcock (ano, který jiný režisér má svou nejslavnější scénu právě ve sprše) nebo i Gándhí.

Klip samozřejmě vzbudil velké internetové diskuse. Část lidí tvrdí, že kampaň je zbytečná, protože ve sprše už beztak všichni čůrají. Ale málokdo to přizná. Obhájci kampaně však říkají: pravda je taková, že většina lidí ve sprše sice čůrá, ale je to jen takové "ucvrnkávání". Cílem spotu je, aby tento úkon ve sprše nahradil ranní čůrání na toaletě. Jen tak se dá opravdu ušeřit!

K jiným možným úkonům se zatím žádní aktivisté nevyjádřili. Na mysl mi přichází Lester Burnham, hlavní hrdina filmu Americká krása. Ten začíná právě scénkou při ranní sprše, kdy Burnham říká: "Jen se na mě podívejte, jak si to dělám ve sprše. Je to vrchol mého dne. Dál už to bude jenom horší." Možná by mu pomohlo vědět, že i on trochu zachránil planetu.

(Notebook pro Reflex).

V rezervaci

Nejlíp je mezi přáteli. Marná sláva, platí to i na webu. Když se procházím po nějakém zpravodajském serveru, jsem ostražitý a našlapuji opatrně, abych neodpálil nějakou nehezkou bombu sprostých diskusí či nebyl zasažen průtrží nezajímavých textů. Ale když pak zavítám na Facebook, připadám si jako doma. Přátelé mi vytřídí důležité zprávy a doslova pod nos strčí odkazy na zajímavé weby. Diskuse jsou věcné a podnětné.

A to včetně těch o mých článcích. Ono to není zas tak divné. Nepíše snad každý autor především pro své přátele, tedy včetně těch, které nezná, ale kdyby je znal, tak by se jeho přáteli stali? Problém je v tom, že Facebook je uzavřené prostředí, které zůstává „neviditelné“ pro vyhledávače. Když něco napíšete na Facebooku, pak to nikdo jiný „nevygoogluje“.

Pro narcistního autora je to problém, skrývá to však v sobě ještě cosi vážnějšího. Facebook dnes používá přes dvě stě miliónu lidí, což je zhruba pětina všech lidí připojených k Internetu na světě. Tahle masa uživatelů publikuje každý měsíc miliardy slov, stamilióny fotografií a milióny videoklipů. Je to ohromné množství dat, které však zůstává za zdmi facebookových serverů. Řekl bych, že se tak zejména pro Google rýsuje vážná hrozba.

V nadsázce řečeno, jakoby se Internet rozděloval na dva světy: ten googlovský a ten facebookový. Motorem Googlu je matematicky přesný algoritmus, zatímco strojem pohánějícím Facebook jsou jeho uživatelé a vztahy mezi nimi. Až provozovatelé Facebooku nabídnou fungující vyhledávání, bude to pro Google skutečná konkurence.

Jakoby pak uživatelé dostali na výběr: položí otázku algoritmu, anebo svým přátelům?
Už dnes mají „obyvatelé Facebooku“ čím dál méně důvodů ho opouštět. Nabízí domácké a komfortní prostředí. Je už nejen skvělým nástrojem, ale také světem který je sám pro sebe. Vlastně připomíná rezervaci. Ale jak to poslední slovo píšu hned mě napadá: nebyly od počátků webu jeho nejúžasnějšími vlastnostmi právě nespoutanost a svoboda?

(Notebook pro Reflex).

"Nepište ani nevolejte, my už tady nebydlíme"

"Proč jste na Facebooku?" a "Proč nejste na Facebooku?" jsou celkem zbytečné otázky. Lze na ně mít celou plejádu odpovědí, počínaje: "Jsem na Facebooku, protože je to fakt hustý!" a konče: "Nejsem na Facebooku, protože je tam už každej debil". Všechny jsou legitimní a představují různé motivy, proč lidé tento i podobné internetové nástroje používají, respektive nepoužívají. Ovšem opravdu zajímavá je podle mě odpověď na jinou otázku, která zní: "Proč nejsem na Facebooku, když už jsem tam jednou byl?"

Čteme ve zpravodajství o stále rostoucím počtu uživatelů (jen v Česku už je to kolem 1,1 miliónu), ale Facebook má nepochybně také své odpadlíky. Jejich počty známy nejsou, nebo jsem aspoň žádnou takovou statistiku nečetl. On to navíc komplikuje fakt, že část exulantů prostě nechá své profily zplanět a zpustnout, asi jako domy, které přestaneme udržovat a později i navštěvovat. Ale část uživatelů své profily zruší. Je v tom určitá definitivnost a taky symbolika. To jsou lidé, které Facebook musel něčím zklamat nebo naštvat.

Co to bylo? Někteří odcházejí z Facebooku z obavy o soukromí, jiné zase zklamali lidé, s kterými se "spřátelili". Facebook nás může spojit s každým, koho jsme dříve znali, ale ono to nemusí být vždycky dobrý nápad. Určití lidé patří do určitých období našich životů, a když toto pravidlo porušíme, může to přinést rozčarování a zklamání.

Ale nejčastějším důvodem, který slyším od "facebookových dezertérů", je zjištění, že jim sociální síť bere moc času. Rozumím tomu, byť to beru spíše jako projev slabosti než skutečný důvod. Asi jako když se člověk, který neumí kontrolovat své pití, raději stane úplným abstinentem. Měli bychom mít dost vůle a síly využívat i návykové věci tak, aby nám byly ku prospěchu.

Ne každý to umí, dokonce ne ani tak superúspěšný člověk jako Bill Gates. Ten nedávno v Indii řekl, že Facebook přestal používat, protože nedokázal zvládnout příliv žádostí o přátelství. Měl jich prý už přes deset tisíc a nechtěl nad každou uvažovat, "jestli tu osobu zná, anebo nezná". Gates taky varoval, abychom si technologiemi nenechali brát čas.

Zajímavé - od zakladatele firmy, která na počátku téhle revoluce stála, a která mimochodem vlastní podíl také právě ve Facebooku. Neměl o tomhle William Henry Gates přemýšlet o něco dřív?

(Notebook v Reflexu).

Jednou tolik

Co je víc? Když chcete něčeho "jednou tolik", nebo "dvakrát tolik"? A kolik toho vlastně dostanete? Když jsem tuhle otázku dostal od kamaráda Máry na snídani v rakouském penzionu, vypadalo to na běžné plkání v kocovinovém útlumu. Ale místo toho jsem získal další odpověď na to, k čemu je vlastně Facebook.

Když limonáda stojí pět korun a pivo jednou tolik, všichni pochopíme, že stojí deset korun. Tedy dvakrát tolik. Svízelné to může být u přídavků. Když si dáme čtyři meruňkové knedlíky a požádáme kuchařku o ještě jednou tolik, může nám přidat čtyři, ale také osm knedlíků. Záleží na tom, zda budeme s kuchařkou naladěni na stejnou jazykovou vlnu. Anebo na tom, kolik má ještě knedlíků v hrnci.

Jak to souvisí s Facebookem? Jednoduše. Pokud máte dostatečné množství inteligentních virtuálních přátel, můžete Facebook používat jako vševědnu. Nebo takový chytřejší Google, vybavený lidskou posádkou. Prostě položíte dotaz a čekáte na odpověď. Přesně to jsem udělal.
Odezva byla překvapující. Během pár hodin přišlo z Facebooku a Twitteru přes padesát odpovědí. Některé až vědecky důsledné. "Při jednou tolik vlastně myslíme x = y + y*1, ačkoliv čistě matenmaticky říkáme jen x = y*1. Dvakrát tolik obnáší x = y*2", napsal například Jan Korbel.

Definitivní jasno pak vnesl do debaty Přemysl Hrubý, který dokonce získal vyjádření Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. Podle ní znamenají oba výrazy opravdu totéž, protože jazyk není matematika. "Správně můžete použít ´jednou tolik´ i ´dvakrát tolik´, pouze v odborných textech, které dbají o explicitnost vyjádření, je vhodnější užívat jednoznačné ´dvakrát tolik´."

No vida. A pak že ty Facebooky, Twittery a vůbec všechny internety k ničemu nejsou. Bez nich bychom s tímhle oříškem strávili nejmíň jednou tolik času. A možná i dvakrát.

(Notebook pro Reflex).

Tři přání

Kdybych potkal kouzelného dědečka a čirou náhodou mu nějak pomohl (třeba mu vysvětlil, jak si založí profil na Facebooku), vím přesně, jaká tři přání bych po něm chtěl splnit. Pochopitelně hodně zdraví, spousty prachů a deset kartonů nějakého kvalitního bourbonu. Značku nechám dle jeho uvážení, tihle pohádkoví lidé mají dobré informace.

Nedá se samozřejmě vyloučit, že by zmíněná přání měla být nějaká ušlechtilá, s větším společenským dopadem. I v tomto ohledu mám jasno. Nejsem žádný popletený hipísák, takže nežádám celosvětový mír ani žádnou podobnou hloupost. Mám tři skromná, v zásadě splnitelná přání týkající se Česka.

Za prvé: aby televize a distribuční společnosti konečně přestaly dabovat cizí filmy. Ano, i já cítím hrdost na českou dabingovou školu a uznávám, že český Luis de Funes mluví legračněji než ten francouzský, ale možná je na čase přestat českému publiku tajit, že se ve francouzské restauraci mluví francouzsky a ve westernovém městečku anglicky. Že dokonce i ufoni většinou mluví anglicky ("ET phone home"). Nehledě na to, že titulky jsou levnější.

Za druhé: aby někdo všem idiotům na venkově (většinou pocházejícím z měst) vysvětlil, že v neděli se opravdu neseká tráva, neřeže cirkulárkou ani nechodí s motorovou pilou do lesa. Tohle všechno lze dělat v ostatní dny, ale v neděli má být ticho.

No a za třetí: aby dobří restauratéři pochopili, že nabídnout hostovi zadarmo vodu z kohoutku není projev slabosti ani benevolence, ale dobré obsluhy. Utrácíme v jejich podnicích za obědy či večeře, někdy i za láhve vína, takže nás není třeba dál "dojit" za předražené lahvičky minerálky.

První dva body vidím jako beznadějné, aspoň v dohledné době. Ale co se týče vody, pozoruji cosi jako počínající vzpouru nás zákazníků. Na toto téma se píše a mluví v médiích, vznikl i server s vtipným názvem Vodovoda.cz. S pomocí uživatelů by se mohl stát dobrou databází hospod, kde karafu s vodou dostanete, a kde vás naopak k vodě pošlou.

Možná nakonec kouzelného dědečka nebude třeba. A pokud ho přesto potkám, dohodneme se na tom bourbonu.

(Notebook v Reflexu).

"Napiš, jak jste dojeli!"

Zas je tu ta doba, kdy se tisíce rodičů na vlastní kůži přesvědčí, jakým požehnáním a zároveň prokletím jsou mobilní telefony. "Napiš, až dojedete," slyším u autobusů, do kterých strkají své děti s batohy a na tvářích je jim vidět, jak se těší na dva nebo tři týdny klidu.

I když ne úplného. "Napiš, jak jste dojeli!", říkala i moje máma před třiceti lety, což znamenalo, že jsem někdy třetí nebo čtvrtý den koupil pohled, dva dni promýšlel text ("Ahoj, dojeli jsme dobře, vaří taky dobře a nakrm rybičky!") a pak pohled hodil do schránky, aby dorazil den nebo dva před mým návratem.

Žádné zprávy tehdy znamenaly dobré zprávy. Dnes vynervovaní rodiče očekávají první esemesku pár hodin poté, co se ulehčeně dětí zbavili. A když pak další nepřicházejí v pravidelných intervalech, přemýšlejí, zda to znamená, že jejich ratolesti čelí nějakým stašným protivenstvím, anebo jen zapomněly vybitý telefon na dně batohu. Případně na něm sice hrají hry, ale napsání textové zprávy rodičům pokládají za tak vysilující a otravný úkol, že ho odkládají jako kdysi já napsání pohledu.

Takový pohled obsahoval jen málokdy víc informací než průměrná textovka. Což není náhoda, jak by se mohlo zdát. Když v osmdesátých letech vymýšlel německý inženýr Friedhelm Hillebrand koncept textových zpráv, snažil se přijít na to, jakým nejmenším počtem znaků lze sdělit smysluplnou informaci. A mimo jiné analýzou textů na tisících odeslaných pohlednic přišel na to, že tou magickou hranicí je právě 160 písmen včetně mezer. Standard byl na světě. Dnes díky Twitteru víme, že i 140 je celkem v pohodě.

Textové zprávy zůstávají nejefektivnějším nástrojem komunikace. Moderní sítě by bezpochyby zvládly přenášet tisíce a tisíce znaků, limit stošedesáti nás však učí úspornosti a jasnosti. Navíc ta nejdůležitější data stejně digitalizovat nejde. Mám na mysli pohled psaný dětským rukopisem, pobryndaný od omáčky a se známkou nalepenou vzhůru nohama.

Dnes se nebozí rodiče musí spokojit se smajlíkem.

(Pravidelný Notebook v Reflexu).

Pauza na čurání

Předně dovolte zdůraznit, že s tou věcí nemám problém. A když píšu o "té věci", tak nemyslím "tu věc", ale spíš "ten proces". Tedy ... ehm ... vidím, že jsem se do toho poněkud zamotal. Tak abych to napsal zcela jasně: děkuji za optání, má prostata je díkybohu zatím v pořádku a vydržím na jeden zátah třeba i tříhodinový film.

Ale proto o tom nepíšu. Mám rád originální webové služby, byť třeba nemají valné praktické využití Příklad: na web nazvaný "Zničený soubor" můžete poslat jakýkoliv dokument. Za malý poplatek vám ho pošlou zpátky pokažený, takže nepůjde otevřít. Co z toho? Představte si situaci: Máte odevzdat nějakou práci, ale nemáte ani řádku. Buď se musíte vymluvit, anebo pošlete soubor, který … hrome, taková smůla! … nepůjde otevřít. Minimálně vám to koupí čas, abyste něco opravdu vypotili.

Abychom se však vrátili k "té věci". Web nazvaný "Úprk na čurání" nabízí elegantní službu. Navrhne vám, v jakém momentě lze při sledování toho či onoho filmu na pár minut odběhnout, aby škody na diváckém zážitku byly minimální. A nejen to: v několika větách vám nabídne souhrn toho, co se zrovna během té doby na plátně odehrálo. Můžete si to přečíst při čůrání (či čemkoliv jiném) a o nic nepřijdete!

Není to milý nápad? Zvlášť když vezmeme v úvahu, že služba má být brzy k dispozici jako aplikace pro mobilní telefon. Scénář je následující: přijdete do kina a v momentě, kdy začne film, tak aplikaci zapnete. V daný moment vám telefon v kapse diskrétně zavrní, že teď je "ten čas". Vyběhnete ze sálu a cestou si přečtete, že hrdina před vchodem do domu přemlouvá hrdinku na šálek kávy. Když se vrátíte do sálu a posadíte se do křesla, hrdina právě hrdince rozepíná podprsenku. Nic vám neuteklo!

No není to originální? Má to jeden malý háček. Dotyčný web je uživatelskou samoobsluhou a zatím nikdo ještě "čurací pauzy" nevytvořil. Čeká to zjevně na muže středního a pokročilejšího věku. Pánové, kdo se hlásí?

Dejte ruce nad hlavu a nadiktujte nám svoje hesla. Nic se vám nestane

Projdete bezpečnostním rámem, necháte se prošacovat. Úřednice za přepážkou vám sejme otisky. Pak se usměje a řekne: "Ještě budu potřebovat uživatelská jména a hesla vašich profilů na internetových službácg." S odevzdaným výrazem jí nadiktujete svoje hesla. Prohlédne si vaše fotografie z dovolené na Flickru, video z Vánoc na YouTube a očima přelétne seznam skupina na Facebooku, ve které jste členy. "V pořádku," usměje se a dá do pasu razítko.

Tak nějak by mohla vypadat pasová kontrola za pár let. Zní to bláznivě, ale koho by před pár lety napadlo, že si budeme před nástupem do letadla sundavat body a odevzdávat stomililitrový parfém? Nic o nás dnes nevypovídá víc než takový profil na Facebooku nebo sbírka fotografii na webovém fotoalbu. Je možná jen otázkou času, kdy budeme svá hesla do Facebooku i dalších sítí odevzdávat „ve vlastním zájmu“.

A vlastně už je to realita. Před pár týdny upoutali pozornost médií místní politici z města Bozeman ve státě Montana, kteří po uchazečích o práci pro město požadují, aby s přihláškou odevzdali právě také uživatelská jména a hesla do internetových sítí. Týká se to potenciální policistů, hasičů i městských úředníků. "Chceme se ujistit, že najímáme lidi s těmi nejlepšími morálními vlastnostmi a že se na práci pro město opravdu hodí," řekl novinářům právník dotyčného úřadu Greg Sullivan.

Docela by mě zajímalo, kde jsou hranice morální přijatelnosti. Projde zmínka o kouření marihuany v sedmnácti, fotka z demonstrace za práva tuleňů či případně členství ve skupině "Jsem nadržený?" Těžko říct. Kdo to chce zjistit, může cvičně požádat o místo hasiče ve státě Montana.

A konec konců, sdělení přístupových kódu může být vykládáno nejen jako projev občanské bezúhonnosti, ale také důvěry a lásky. Připravme se na dobu, kdy budou novomanželé v kostele před oltářem předříkávat: "Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy nepoustím a že nezměním své heslo do Facebooku až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh."

Řekni mi mou cenu

Možná se vám to už taky stalo. Měli jste doma instalatéra, opravil rozbitou myčku nebo vyměnil děravou trubku a vy se ptáte, kolik jste dlužni. "Něco mi dejte, to já nechám na vás," říká chlápek a kšiltovku si přitom zručně posune do čela.

Můžu z takové odpovědi vyskočit z kůže! Je to samozřejmě taktika. Tihle chlapi mají vyzkoušené, že jim lidé dají většinou víc, než by si řekli sami. A kdyby náhodou ne, zatváří se tak, že jim ještě stovku nebo dvě přidáte. Takže většinou říkám: "Heleďte, každý má mít svou cenu, takže mi řekněte tu svoji."

Ale mám pravdu? Nejsou to naopak právě zákazníci, kteří ceny určují, byť prostřednictvím složitého mechanismu zvaného volný trh? "Zaplať, kolik chceš" je spíš sociologický, než ekonomický experiment. Ale v poslední době roste na oblibě. Možná pod vlivem krize, i když ne nutně. Pamatuju se, jak jsem si tímto způsobem před pár lety kupoval víno na jednom koncertu v New Yorku. Bylo tam hrozně opilých lidí.

Experiment ovšem přerůstá v obchodní model. Média informovala, že podobný princip zkouší hotel Ibis v Singapuru i restaurace Little Bay v Londýně. A něco v tomto duchu proběhne první červencový víkend doslova za humny, v rakouské alpské vesničce Langenfeld. Místní hoteliéři a restauratéři nabídli prostřednictvím webu dvě stě lůžek turistům. Plán: týden dovolené, na jehož konci vyplní všichni dotazník, co se jim líbilo nebo naopak nelíbilo. A zároveň budou moci zaplatit tolik, kolik uznají za vhodné.

O týden v Alpách projevilo zájem asi 400 lidí, organizátoři vybrali zmíněných 200. Není jasné, jaký má zajímavá akce cíl. Z je toda propagace jinak málo známé vesničky, anebo opravdu výzkum, o co mají lidé zájem a kolik za to chtějí zaplatit.

Vždycky si představuju, že budu ten tvrďák, který na závěr hodí do pomyslného klobouku jedno euro. Teď zírejte, chytrolíni! Nebo jste neříkali, že každý může zaplatit, co chce? Ale jak se znám, nejspíš bych vyklopil peněženku a nakonec zaplatil víc, než je třeba. Jako těm instalatérům.

Bože, jak já ty chlapy nesnáším.

Musíš makat!

Slavný britský satirik Evelyn Waugh tvrdil, že každý může napsat román, "ovšem za předpokladu, že má šest týdnů času, pero, papír a nemá ženu ani telefon." Jistě měl pravdu. Ale to ještě neznal Internet!

Jistě bych mohl vytrhnout internetovou přípojku ze zdi, případně na dotyčných šest týdnů odjet jen s notebookem na nějaký pustý ostrov. Ale stálo by to vůbec za to? I kdybych ten román napsal, našel by si vůbec někdo čas ho přečíst?

Čas možná není ten hlavním problém. Čeho se nedostává, je soustředění. Zvykli jsme si dělat spousty věcí najednou, říká se tomu multitasking. Tvůrci mediálního obsahu se tomu přizpůsobují. Existují například pravidla pro psaní textů, které mají mít šanci být přečteny na webu.

Musí být krátké, složeny z krátkých vět a pokud možno i krátkých slov. Musí být rozděleny do krátkých odstavců oddělených velkými mezerami. A souvětí je třeba nahradit výčty stručných hesel.

Tak to aspoň vyplývá z výzkumů, které se zabývají tím, jak se pohybuje oko uživatele po monitoru. Autoři textů se musí přizpůsobit tomu, že čtenáři dnes texty nečtou, ale jen je přelétávají očima. No jo, ale dá se takhle napsat román?

Četl jsem článek v New York Magazine, ve kterém se tvrdí, že multitasking bude jednou "novým kouřením". Přehlcení informacemi je pro mozek prý stejně nebezpečné jako cigaretový kouř pro plíce. Jen to ještě nevíme. Psycholog David Meyer říká, že kdyby žil dnes Albert Einstein, tak by ve své kanceláři v patentovém úřadě ve Švýcarsku nejspíš většinu času mailoval, četl webové stránky nebo hrál hry. Ale rozhodně by nenašel čas na vymýšlení teorie relativity.

Leda by mozek pravidelně trénoval. Prý se blíží doba, kdy to budeme dělat stejně samozřejmě, jak dnes chodíme posilovat nebo běhat . Dvacet minut počítání příkladů nebo řešení logických úloh. Chceš si jednou přečíst román? Tady máš tréninkový plán a koukej makat. Je to jako maraton. Jen pro skutečné dříče.

Co ten počítač umí? Úplně všechno? A neměli byste něco horšího?

Jste v obchodě s počítači a oči vám kloužou po regálech s nejnovějšími modely. Jejich výrobci se předhánějí v tom, který z nich nabídne lepší parametry. Ze všech těch stovek gigabytů a gigaherzů vám jde hlava kolem. Bezradně se proto ptáte prodavače: "A to je všechno, co máte?" On spiklenecky ztiší hlas: "Ještě bych měl jeden kousek vzadu. Je pět let starý a běží na něm operační systém, který se už nevyrábí. Výkon nic moc a paměť jakbysmet, ale jestli chcete, dám vám ho za polovic."

Zní to bláznivě? Že byste každého prodavače za takovou nabídku shodili ze schodů? Ještě s tím počkejte. Přesně na tomhle je založený fenomén zvaný netbooky. S jediným rozdílem: totiž že tyhle věcičky nejsou nikde ve skladu nebo pod pultem, ale na těch nejlukrativnějších pultech hned u vchodu. "Netbook" je zaklínadlo reklamních i marketingových kampaní. Do světa ho vyslala zhruba před rokem a půl tchajwanská firma Asus (dnes už legendárním modelem Asus Eee 700), dnes však tyto počítače nabízí většina hlavních výrobců.

Hnidopichové se přou o definici. Důležité jsou tři vlastnosti: nízká cena, malé rozměry a skromné parametry. Ale to je vše relativní. První netbooky byly opravdu levné (za 250 dolarů), dnes se do této kategorie řadí i modely za dvojnásobek. Podobné je to i s rozměry a výkonem. Nejsou výjimkou netbooky s harddiskem kolem 160 GB a operační pamětí 2 GB. Navíc jsou velmi elegantní. Přesně to platí o Asusu 1008HA, zvaném Seashell, který právě teď začínají prodávat americké obchody. Minulý týden jsem si ho z USA přivezl. Běží na něm prehistorcké Windows XP, ale s výjimkou počítačových her zvládne všechno, co na počítačích běžně dělám. Včetně videa. Stál mě 420 dolarů.

Ale proto to nepíšu. Zaujala mě jiná věc: je to poprvé v historii, kdy konzumenti počítačů nekupují budoucnost („Poběží na tom stroji i příští verze operačního systému?“), ale ohlížejí se do minulosti. Snad je to předzvěst konce nesmyslného trendu, kdy jsme si kupovali čím dál výkonnější počítače s čím dál náročnějším softwarem, ale dělali na nich v podstatě stále to samé. Pak by netbooky nebyly jen marketingovou bublinou, ale jedním z mezníků počítačových dějin.

Na Internetu se nečte ... protože je to zadarmo?

Když jsem v devadesátých letech objevil Internet, zamiloval jsem si ho jako obrovskou trafiku. Našel jsem v ní všechny ty oblíbené zahraniční noviny a časopisy, které se mi předtím jen občas dostaly do ruky. Ale postupem času jsem s překvapením zjistil, že je čtu čím dál méně.¨

Virtuálně jimi listuji, přelétávám očima titulky, sem tam zabrousím i do textu. Lidé pro tenhle způsob čtení používají výraz „skenování“. Má to evokovat rychlost, ale v principu je to nepřípadné. Zatímco oskenované texty se kopírují do paměti počítače, lidé si z takto přečtených textů napamatují skoro nic.

Ale v poslední době jsem zjistil, že čtu zase víc. Koupil jsem si elektronickou čtečku Kindle a stahuju si do ní své oblíbené časopisy, třeba americký New Yorker. A většinu článků čtu tím pozapomenutým, staromódním způsobem „slovo od slova“.

Taková čtečka má dvě výhody. Nosím ji všude s sebou, takže můžu číst i tam, kde je to s počítačem nepohodlné či nemožné. V tramvaji, čekárně u zubaře nebo ve vaně. Druhou výhodou je, že za ty stažené časopisy platím. Mnohem méně, než kdybych si je se zpožděním koupil v pražské trafice. Ale jsou nekonečně dražší, než kdybych si je přečetl na webu. Tam jsou totiž zadarmo.

Vidím nevěřícné nebo skeptické kroucení hlavou: "To že je výhoda? Platit za něco, co je jinde zadarmo?" Zní to divně, ale mám to prakticky odzkoušené. Jakoby zaplacení za text zvýšilo jeho hodnotu. Samozřejmě jen relativně, v mých očích. Může v tom být i docela obyčejné hamounství: přece to jen nepřelétnu očima, když za to platím Ale ať tak či onak, počtu si víc své oblíbené články.

I proto se na rozdíl od mnohých nebojím, co by se stalo, kdyby vydavatelé splnili své hrozby a rozhodli se část webového obsahu zpoplatnit. Šíření informací to nezastaví. Blogy a sociální sítě budou dál nabízet informační „fastfood“, tedy texty upravené a optimalizované pro skenování očima.

Ale co by takový krok mohl paradoxně zachránit, je to, čemu v hojnosti bezplatného obsahu stejně holdoval málokdo. Mám na mysli „dobré čtení“.

Zapálené pšouky, Boží existence ... a klíče od zahrádky

Na webu bude už prý brzy celá suma lidského vědění. Blíží se k 99 procentům a chybí jen informace z okrajových oborů. Jak se takové vědění definuje? Určitě to není suma všech informací, které lidé shromáždili a stále shromažďují na Internetu. Například do "vědění" nepochybně nepatří videozáběry lidí, kteří zkoušejí zapalovat své pšouky. Ale jestli jsou hořlavé? To asi do sumy důležitých znalostí shromážděných lidstvem za tisíciletí jeho existence patří.

Teoreticky to znamená, že by pak web měl mít odpověď na každou naši otázku. Už dnes ji často má. Jen vzpomeňte, kdy se vám naposledy stalo, že jste něco potřebovali vědět ... a nenašli jste to na Googlu. Jsem na googlování stále víc závislý. Někdy se přistihnu, že se s někým bavím, on použije nějaké slovo, které neznám ... a já úplně trím tím, že si jeho význam či další podrobnosti nemůžu okamžitě najít. Jsou chvíle, kdy bych chtěl mít Google v hlavě.

Teď v květnu by měla mít premiéru další velká věc, prý jednou možná tak velká, jako je dnes Google. Vyhledávač Wolfram Alpha nebude nabízet internetové odkazy, ale rovnou odpovídat na otázky. Nová služba (zatím zahalená tajemným očekáváním) je dítětem někdejšího dětského génia: Stephen Wolfram absolvoval v sedmnácti Oxford, ve stejné době začal publikovat, o tři roky později získal doktorát v Americe. Pak se věnoval mnohému včetně softwarového byznysu. A teď se coby padesátiletý génius středního věku opět vrací do středu zájmu.

Jak to bude fungovat? Místo klíčových slov napíšete do vyhledávacího řádku přímo otázku. Bud-li jasná a srozumitelná, dostanete na ni odpověď. Je příliš brzy odhadnout, jestli se z takto pojaté služby může stát opravdu užitečný či nepostradatelný nástroj, anebo jen takové orákulum pro pobavení.

Už vidím, jak tisíce chytrolínů budou ťukat lišácké otázky typu: "Jak vznikl vesmír?", případně "Existuje Bůh?", a snažit se tak Wolframův stroj na vědění zavařit. Na to kašlu. Já osobně nutně potřebuju vědět, kam jsem dal klíče od zahrádky na autě. Rád bych ji už konečně odmontoval.

Blogováním se živí víc lidí než programováním? Něco tu nehraje

Je blogování novou lukrativní profesí, která se vynořuje z temných vod takzvané globální krize? V deníku Wall Street Journal to ve svém sloupku napsal Mark Penn, šéf velké reklamní agentury a autor bestselleru Mikrotrendy (o relativně málo početných, ale vlivných skupinách ve společnosti). Podle něj je dnes psaní na web hlavním zdrojem příjmů pro skoro půl miliónu blogerů. Je to jen o málo méně, než je v Americe právníků, a více než například hasičů nebo počítačových programátorů.

Na rozdíl od těchto povolání však blogování nevyžaduje žádné velké znalosti ani schopnosti. Blogerům stačí "mít názor" nebo si "něco myslet", no a pak to několika kliknutími publikovat. Penn poznamenává, že blogování mění Ameriku na "nejnázorovitější" zemi světa a blogy jsou jejím "pátým stavem", to podle toho, že média bývají nazývána "čtvrtým stavem".

Růst počtu blogerů je v protikladu s úbytkem novinářů. V posledních několika letech snižují zpravodajská média zaměstnanecké stavy až o desítky procent. Zachrání blogování žurnslismus? To těžko. Blogerům chybí vzdělání, redakční zázemí a smysl pro základní profesní standardy. Ale především, blogeři v drtivé většině nepřinášeji zpravodajství, nýbrž ho pouze komentují a analyzují. Nevíme, jestli blogy krizi klasických médií zhoršují, takže je máme považovat za parazity, anebo spíše žijí ve vzájemné symbióze. Ale pokud bude tato krize pokračovat, doplatí na to také blogy. Protože jim "vyschne" zdroj informací.

Pennův článek vyvolal poměrně bouřlivou (a očekávanou) reakci v blogosféře. Většina blogerů publikovaná čísla rozporuje a považuje za přehnaná. Zdroje se neshodují ani na tom, kolik lidí dnes v Americe pravidelně bloguje - něco mezi 10 a 22 milióny. Aby blog mohl vydělat ročně aspoň 75 tisíc dolarů z reklamy, musí mít návštěvnost přes 100 tisíc unikátních návštěvníků měsičně. Každopádně se však pohled na blogování mění: z podivné záliby či téměř úchylky se stává běžná profese.

V Česku bychom asi počet těch, kterým blogování vydělá aspoň průměrný český plat, spočítali na prstech ruky. To je ten problém malého trhu. Platí pro něj, co napsal výtvarník Lore Sjorberg: "Tvořit vlastní blog je zhruba stejně těžké jako tvořit svou moč. A je zhruba stejně pravděpodobné, že najdete někoho, koho to bude zajímat." Dodejme: a kdo vám za to zaplatí.

Ford chce podpořit prodej svých aut. Zavedl blogovné

Slovem roku 2004 byl blog, v roce 2005 si stejný titul odnesl podcasting. V roce 2009 by to to bezpochyby mělo být šrotovné, aspoň v Evropě. Termín označující příspěvek státu na koupi nového auta (a sešrotování toho starého) se nejen omílá v politickém zpravodajství, ale proniká do jazyka v celé paletě nových významů. Taky do reklamy, například ČEZ zavedl bílé šrotovné, neboli příspěvek na ledničky a pračky. I když to nic není proti ceduli jedné povltavské hospody, jejíž fotka koluje na webu. Na ceduli je naškrábáno: "Nabízíme šrotovné! Kdo u nás bude na šrot, dostane zadarmo kafe."

Čeští politici váhají, konec konců našemu průmyslu už dostatečně pomohlo šrotovné zavedené v okolních zemích. Naproti tomu v Obamalandu se se šrotovným nikdo nezdržoval a tamní automobilky dostaly peníze rovnou od státu. Ale dolarovod z Washingtonu nepoteče věčně, a tak kapitáni průmyslu přemýšlejí, co dělat pak. Jednou z cest je nabídnout vlastní modely do segmentu malých vozů, který byl doteď spíše přehlížený a kralovali v něm zahraniční výrobci. Konkrétně Ford uvede počátkem příštího roku na americkém rhu Fiestu.

Už tento měsíc ovšem začímá reklamní a marketingová kampaň. A nelze jí upřít originalitu: Ford vyhlásil soutěž mezi uživateli Internetu, tedy těmi, kteří sami vytvářejí nějaký obsah. Nabídka je víc než slušná: půjčíme vám na šest měsíců auto, zaplatíme pojistné i benzín ... a vy na oplátku budete o Fisetě blogovat, natáčet videa na YouTube a psát na Facebooku. Zájem projevilo přes čtyři tisíce lidí, šanci jich dostane rovná stovka. Podle reklamních expertů je to potenciálně velmi efektivní, ale zároveň riskantní cesta. Ford samozřejmě nebude mít žádnou možnost obsah kontrolovat, takže když blogeři nebudou s Fiestami spokojení, dají nám o tom vědět.

Tím spíš se mi to líbí a tleskám. Mám i název pro tento druh stimulu. Samozřejmě … blogovné.

Vítejte v éře "náhodné žurnalistiky"

Mám pro vás kvízovou otázku. Zamyslete se, kolik bylo za posledních čtyřiadvacet hodin ve vašem životě momentů, na které nejste pyšní nebo za které se stydíte. Nechci vám sahat do svědomí. Možná jste si vypucovali boty o sousedovu rohožku, vylili si špatnou náladu na dětech, vyčůrali jste se v průchodu cestou z hospody nebo jste masturbovali ve sprše.

Nevím, ale vsadím se, že by to bylo určitě na pár pěkných klipů na YouTube. Možná by se některý z nich stal dokonce hitem. Pak už by vám nikdo neodpáral nálepku „toho, který čůrá v průchodu“, případně dělá něco ještě horšího. Jako ten barman ve starém irském vtipu, který postavil plot, udělal bar a umí načepovat nejlepší Guinness v okolí … no ale pak je tu ta jedna hloupá epizoda s ovcí.

Nikdo z nás neví, jestli ho zrovna někdo nenatáčí. A je jedno, jestli ten „někdo“ je stát, bezpečnostní agentura, Google nebo náhodný kolemjdoucí s telefonem v ruce. Kdosi publikoval odhad, že na fotografiích či videozáběrech zveřejněných na webu je už více než polovina obyvatel planety. A tempo se zvyšuje. Každou minutu přibude jen na YouTube několik hodin videozáznamu.

Cokoliv uděláme, může být použito proti nám. Dobrý příklad: na demostraci v Londýně proti summitu G20 natočil americký bankéř incident, při kterém policista srazil na zem náhodného kolemjdoucího. Jak se ukázalo, šlo o muže, který o několik minut později zemřel na selhání srdce. Záběry byly zveřejněny a dotyčný policista zřejmě neunikne trestnímu stíhání. Před pěti nebo deseti lety bychom se o tom vůbec nedozvěděli.

Špatný příklad: jsme v témže Londýně, o pár dní později. Profesionální novinář fotografuje šéfa protiteroristického útvaru Scotland Yardu, který vystupuje z auta. Až později zjistí, že na snímku je čirou náhodou v čitelné podobě zachycen také dokument, který policista drží v ruce. Jsou na něm detaily teprve plánované policejní operace. Během několika hodin jsou publikovány, policista podává demisi. Co udělal špatně? Nic. Jen zapomněl na všudypřítomné technologie.

Mějte připraveny své telefony a nečůrejte v průjezdech. Vítejte v éře „náhodné žurnalistiky“.

Hlášení

"Dobrý den, na palubě vás vítá první bloger Čermák. Až za pár okamžiků ostartujeme směr Londýn. Jak rychle a jak vysoko poletíme, si buď vygooglujte, nebo najděte na Wikipedii. Ale nebojte se, já a druhý bloger všechno perfektně zvládneme. Cestující s notebooky se mohou přpojit k Internetu a číst historky z pilotní kabiny na našem blogu."

Nikoliv, to není začátek noční můry vystrašeného cestujícího, nýbrž možné hlášení z nedaleké budoucnosti. Aspoň na palubě letadla malajské společnosti AirAsia, která vyhlásila konkurz na nové piloty. Mezi podmínkami jsou samozřejmě dobrý zdravotní stav, znalost malajštiny i angličtiny, ukončené vzdělání ... a pak také to, aby byl zájemce aktivní bloger. K přihlášce musí přiložit své texty.

Vzdáleně to připomíná konkurz na "nejlepší místo na světě", kdy jistá turistická společnost hledala blogera na tropický ostrov. Ale AirAsia nechce najmout člověka na psaní, nýbrž pilotování. Asi není moc vlastností, které by spojovaly dobré blogery s dobrými piloty. Takže ve skutečnosti jde samozřejmě o chytrou marketingovou kampaň.

Dá se čekat, že se zmínka o podivuhodné soutěži objeví na destitisících, možná statisících blogů po celém světě. Letecká společnost vybere po uzávěrce deset nejlepších blogerů, které pozve na exkurzi mezi své piloty. Některým z nich pak nabídne a zaplatí skutečný pilotní trénink. Ale nezavazuje se k ničemu. Nedá se vyloučit, že se z deseti blogerů nakonec pilotem nestane nikdo.

Nízkorozpočtové aerolinky AirAsia jsou ukázkou firmy, která umí využívat potenciálu nových médií. Kromě nezbytné a tradiční webové stránky má také vlastní blog, profil na sociální sítí Facebook, účet na mikroblogovací službě Twitter a videokanál na YouTube. A to vše dělá skvěle.
Nezbývá než doufat, že ve firmě také někdo rozumí letecké dopravě.

Lance, Shaq a další mí kámoši

Tak Obama se zase „utweetnul“. Ne, počkejte, tohle není žádný nevkusný drb ze soukromí amerického prezidenta. „Tweetovat“ znamená psát na Twitter. Už vám to zapaluje? No jistě, řeč je o službě, kde může každý psát své postřehy a myšlenky, ovšem ne delší než 140 znaků.

Twitter byl jedním z internetových nástrojů, které mu pomohly ke zvolení. Od té doby ho ovšem zanedbával. Dva tweety před lednovou inaugurací a další až v březnu. Prý jestli má někdo nějaké dotazy ohledně ekonomiky, ať napíše na web Bílého domu. Nic moc, chce se říct. Nejspíš to ani nepsal Obama, ale nějaký jeho poradce.

Naštěstí na Twitter mezitím dorazily i další celebrity. A některé se do toho opravdu obuly. Jejich tweety sledují desetitisíce nebo i statisíce lidí, kterým tenhle způsob komunikace dává pocit téměř intimní blízkosti. Skoro jako bychom s těmi celebritami byli kámoši. Například já odbírám tweety cyklisty Lance Armstronga.

Lance píše i několikrát denně. Když koncem března ve Francii spadl z kola a zranil se, věděl jsem to dřív, než to bylo ve zprávách. Lance už v nemocnici ze svého Blackberry napsal: "Žiju! Zlomená klíční kost (pravá). Bolí to jako čert. Operace za dva dny. Díky za přání."

Jinou "mou" celebritou je basketbalista Shaquille O´Neal. Nedávno na Twitteru napsal, že sedí v jednom baru ve Phoenixu a že prvnímu člověku, který k němu přijde, dá lístky na večerní zápas. Zatraceně, byl jsem zrovna na Smíchově, takže jsem to měl trochu z ruky. Minulý týden zase "tweetnul" o poločase zápasu NBA. Napsal: „Shhhhhh.“

Mělo to znamenat: „Nikomu to neříkejte!“, to aby slavný Shaq nedopadl jako jeden z dalších hráčů, který rovněž o poločase použil Twitter, ale dostal za to od trenéra pokutu. Trenér Phoenixu už ovšem dopředu řekl: „Když dá Shaq 25 bodů a 11 doskoků, může si dělat, co chce.“

A tak se stalo. I když … dovoluji si teď mluvit za půl miliónu lidí, kteří jsme s Shaqem kamarádi. Ne, opravdu jsme to nikomu neřekli.

Tlačítko pro debily

Schválně, kolikrát jste napsali něco takového? "Omlouvám se za sklerózu a posílám předešlý mail ještě jednou, tentokrát se slíbeným souborem." Ano, mám na mysli ten nijak důležitý, ale zároveň trapný incident, kdy někomu mailem něco elektronicky posíláte, ale zapomenete to přiložit. Obvykle si to uvědomíte v momentě, kdy kliknete na tlačítko "Odeslat". Ale to už je pozdě, a tak píšete další mail.

Google představil novinku ve svém mailu, kterým je cosi jako "tlačítko pro debily". Dobrá zpráva: pokud si tuto funkci aktivujete, můžete "vzít zpátky" už odeslaný mail. Špatná zpráva: máte na to pouhých pět vteřin. Z mé zkušenosti je to doba dobrá právě k tomu, aby si člověk uvědomil, že něco zapomněl napsat nebo přiložit soubor. Ale příliš krátká na to, aby vystřízlivěl nebo vychladl. Takže když po pár skleničkách napíšete v noci kolegyni vyznání lásky, tak s tím druhý den ráno už nic neuděláte.

Touha vzít zpátky odeslanou poštu je stará jako lidstvo, či spíše pošta sama. Je starší i než Internet. Pamatuju si na spolužáka, který čekal několik hodin u schránky na pošťáka a pak ho přemlouval, aby mu dovolil vzít z vybrané pošty jeden ze vhozených dopisů. Později jsem mnohokrát dostal dotaz, jestli jde nějak zlikvidovat email, který si jeho příjemce ještě nepřečetl. Teoreticky by to jít mohlo, zvlášť když takový mail teprve čeká na "stažení" na serveru. Ale prakticky to možné není.

Nová googlovská funkce není nic jiného než "odložené" odeslání. Klient vám zkrátka dává pět vteřin na rozmyšlenou. proč zrovna pět a nikoliv třicet, nebo třeba dvě minuty? Nevím. Je to kompromis mezi tím, aby služba zůstala rychlá, ale zároveň byla trochu tolerantní. I když ne moc. Od teď, když napíšete šéfovi, že je pitomec, jakoby u té věty byl ještě dodatek: "A myslel jsem si to déle než pět vteřin."

Složité věci dělají dojem ... ale v jednoduchosti je krása

Nedávno jsem na jakési stránce našel odkaz „Jak vylepšit televizní ovladač“. Zaujalo mě to. Už jsem v minulosti slyšel spousty fantasmagorií, počínaje televizory ovládanými lidským hlasem a konče těmi, které samy poznají, na jaký program se chcete dívat.

Klikl jsem … a v první chvíli se neubránil určitému zklamání. Odkaz vedl na fotku nejobyčejnějšího ovladače omotaného izolepou. V ní byla vystříhaná okénka pro talčítka zapni/vypni, ovládání hlasitosti a měnění kanálů.

Ale vzápětí mi došlo, že je to geniální! Schválně nechte čtení a běžte se podívat, kolik tlačítek má váš televizní ovladač. Tipuju mezi dvaceti a třiceti. A kolik jich používáte? Vsadím se, že také jen ty, které na onom vylepšeném ovladači vykukovaly z izolepy. Ano, někteří z nás jednou nebo dvakrát za dobu životnosti televize použijí také čudlíky k ladění kanálů či jiné pikantnosti. Ale proč je máme mačkat stokrát ročně omylem, když chceme jen přepnout kanál nebo ztlumit zvuk?

Myslím, že to je cesta, kterou by se měly ubírat nové technologie. Jednoduchost a "odstřižení" pitomostí. Jedním z nejúspěšnějších přístrojů posledních let se v Americe stala videokamerka Flip, která umí nahrát hodinu videa optimalizovaného pro prohlížení na počítači nebo na Internetu. Nepotřebujete žádné propojovací kabely ani instalační CD a kamerka se v zásadě ovkládá jedním červeným tlačítkem. Po jeho zmáčknutí začne nahrávat.

Někde jsem četl, že všechny ty desítky přístrojů v kokpitech moderních letadel jsou prakticky zbytečné a jejich počet i složitost mají jen uklidňovat cestující, kteří náhodně nahlédnou dovnitř. To je dobrý důvod, uznávám. K televizi mi však stačí ovoladač se třemi čudlíky. Sousedy se pokusím ohromit jinak.

Panebože, co když mě ta ženská natáčí?

Američtí lékaři nechtějí, aby o nich jejich pacienti psali na svých blozích nebo jinde na Internetu. Dávají jim v tomto smyslu podpisovat závazné prohlášení. Znáte právníky, jsou jako mor. Bojím se, abychom takové prohlášení nemuseli brzy podepisovat všude. Přijdete do restaurace, číšník se na vás usměje a řekne: „Než si objednáte, tak nám tady prosím podepište, že z nás neuděláte pitomce na Facebooku.“

Do jisté míry pro to mám pochopení. Internet nás všechny proměnil v tikající mediální bomby. A zároveň je každý potenciální mediální hvězdou. Stropíte scénu s protivnou servírkou, šikovně uklouznete po banánové slupce nebo jen usnete s legrační grimasou v tramvaji - a druhý den je z toho hit na YouTube.

Byl jsem svědkem scénky, kdy mladík v tramvaji natáčel debatu revizora s černým pasažérem. Oba to velmi rozčílilo a žádali, aby video okamžitě smazal. Málem to skončilo rvačkou. Spravedlivé rozhořčení revizora a jeho oběť tak spojilo, že na placení pokuty nejspíš ani nedošlo.

Posedlost publikováním a jeho snadnost dělá vrásky mnoha lidem. Odhaduje se, že na koncertech natáčí zpěváky či hudebníky průměrně každý desátý divák. Pořadatelé to sice zakazují, ale nedá se to uhlídat. Telefony s kamerkami šermují nespokojení zákazníci v obchodech i hosté v restauracích. Z videí natočených žáky jsou nešťastní učitelé. Za zveřejňování natočených videí prý padly už první dvojky z chování.

Chápu obavy o soukromí. Vlezlost amatérských zuřivých reportérů musí mít svou míru. Ale na druhou stranu bychom se přece aspoň na veřejnosti měli všichni chovat tak, aby to případné zveřejnění uneslo. Internet z nás tak paradoxně může udělat slušnější a zdvořilejší lidi.

Třeba ze mě dneska. Jel jsem do práce a jeden řidič mi nedal přednost na křižovatce. Už už jsem stahoval okénko, chtěl začít ječet a šermovat vztyčeným ukazovákem. Ale pak jsem si všiml, že jeho spolujezdkyně má v ruce telefon. Asi psala esemesku. Ale co kdyby měla zapnutou kameru? Tak jsem se jen džentlmensky pousmál a dal mu ladným gestem přednost. A víte co? Ten zatracený idiot mi ani neodpověděl.

Tři přání

Chlápek vytáhne zlatou rybku z jezera. Jak by se dalo čekat, rybka škemrá, aby ji pustil. Že mu splní tři přání. "Například?", zeptá se chlápek. "Například tě můžu udělat boháčem. Anebo zařídit, aby se do tebe zamilovaly nejhezčí ženy světa."

Jenže náš chlápek je idealista, navíc dobře zajištěný (inu, restituent!) a pohledný, takže ho mnoho žen už beztak miluje. "A uměla bys zařídit," říká, "aby ze světa zmizela všechna chudoba?"

Rybka se zakaboní, protože to je požadavek, který nečekala. Umí vykouzlit nový vůz značky Bentley, exotickou dovolenou v Karibiku i permanentku do nejlepšího hodinového hotelu v Hamburku. Ovšem odstranit světovou chudobu?

Ale nakonec mrskne ploutví, párkrát zahýbe ocasem a řekne: "No tak dobrá, jak si přeješ." A chlápek vidí, jak si po cestě kolem jezera vykračuje muž, kterého předtím viděl žebrat na autobusovém nádraží. Kouří doutník a na sobě má elegantní oblek.

"Dobré!", pochválí rybku chlápek. "A tvé druhé přání?", zeptá se rybka. Už dřív mezi kunšofty nějaké idealisty měla, a dobře tedy ví, že druhé přání je vždycky Bentley anebo milionářská vila. Jenže chlápek zase překvapí. "Šlo by nějak udělat, aby se usmířili Židi a Palestinci?"

Prokristapána, pomyslí si rybka, "takovýho exota jsem ti ještě neměla." Ale protože je trpělivá, tak zase mrskne ploutví a zahýbe ocasem. A chlápek v odrazu na hladině vidí, jak se kolem mešit i synagog srocují davy. Do vzduchu létají jarmulky i turbany a všichni se objímají.

"Neuvěřitelné!", řekne chlápek. A zlatá rybka jen pokrčí ploutvemi, jakože to je normální."A třetí přání?", zeptá se. Chlápek cítí důležitost okamžiku. Nakloní se k rybce a své třetí přání jí zašeptá. Jenže ouha! Rybka vytřeští oči, zavrtí hlavou a rozhořčeně vyskočí nad hladinu. "Ty ses snad zbláznil?", vykřikne.

"Je to moje přání," řekne tvrdohlavě chlápek, ale rybka ho už stejně nesposlouchá. Její kozla jsou pryč. Z muže s doutníkem je zase bezdomovec a kolem synagog i mešit propukají bitky. "Umím dělat zázraky," říká každému, kdo to chce se slyšet. "Ale všechno má své meze."

Toť pravdivý příběh na okraj informace, že se výrobci elektroniky domluvili, že všechny mobilní telefony budou mít jeden typ nabíječky.

Prďárna

Utratil jsem dolar za aplikaci do svého iPhonu. Obvykle to nedělám, protože je dost široká nabídka mezi aplikacemi zadarmo. Ale tohle byl jiný případ. Večer jsem to řekl ženě. „A k čemu ta věc je?“, zeptala se. To byla moje chvíle, kvůli které jsem dolar utratil. „Na prd,“ řekl jsem. „Úplně na prd.“

Možná už víte, kam mířím. Aplikace iFart neboli volně přeloženo iPrd či iPšouk byla letos několik týdnů vůbec nejúspěšnějším produktem v obchodě iTunes App Store. Prodalo se jí téměř čtyři sta tisíc kusů, což při ceně 99 centů znamená velmi slušný příjem. Co aplikace umí? Nespisovně řečeno "prdět", literárně opsáno pak "pouštět větry", případně "pouštět zlé duchy". Angličané v takovém případě používají frází "zatahat za prst", neboli "pull the finger".

Stručně řečeno je celý ten zázrak založen na tom, že na telefonu zmáčknete tlačítko ... a ozve se známý zvuk. Vybírat můžete z několika desítek nahrávek, které onen zvuk nabízejí v různé délce, razanci i tónovém provedení. Aplikace může fungovat také jako originální alarm (spustí se vždy, když telefon detekuje pohyb), případně připraví ostatním překvápko s časově nastavenou prodlevou. Proč je tahle pitomost tak populární? Ptejte se těch, kteří se smějí, když se hlasitý pšouk ve společnosti ozve. A smějí se skoro všichni.

Nejde však jen o jednu úspěšnou aplikaci. V pšoukovém segmentu je na trhu tvrdý boj, v obchodě iTunes je prý kolem sedmdesáti konkurenčních produktů. A dokonce se povede soudní spor. Když jsem ve zprávách poprvé slyšel, že producent iFart čelí žalobě za porušení autorských práv, myslel jsem si, že někdo v jedné z nahrávek jaksi ... ehm ... poznal své dílo.

To by byla pikantní pře, která by do soudní síně jistě přilákala média z celého světa. Zvlášť prokazování autorství by bylo zajímavé. Ale není to tak! Spor se vede o zmíněnou frázi "pull the finger", kterou v reklamních materiálech používá výrobce iFart, ale zároveň se tak jmenuje konkurenční aplikace. Její výrobce žádá náhradu škody ve výši padesáti tisíc dolarů.

A pak že z prdu nejde udělat kuličku.

Máte pocit, že ceny všeho jsou moc vysoké? Stanovte si lepší!

"Věnujte pozornost následujícímu hlášení. Vzhledem k ekonomické krizi bude přerušeno vydávání obědů zdarma. Prosím připravte si peněženky. S úctou vaše ředitelství Internetu."

Ach ano, mnohé z nových služeb, které se s fanfárami hlásily o slovo v minulých letech, dnes v tichosti zanikají. Peníze od investorů i z reklamy se zadrhly. Dokonce i bohatý gigant jako Google zavírá některé z bezplatných služeb, naposledy třeba Google Notebook.

Ale hodně toho zadarmo na webu i nadále zůstane. Potvrzuje se totiž, že bezplatný obsah je v některých případech tím nejlepším marketingem. Už loni jsem psal, jak se zvýšil prodej knížky, jejíž digitální verzi jsem dal ke stažení na svůj web. je tam dodnes a stále se prodává.

Ještě výrazněji se o tom přesvědčili legendární britští komici Monty Pythons, když své scénky bezplatně zveřejnili na YouTube. Prodej dévédéček v internetovém Amazonu prakticky vzápětí stoupl o neuvěřitelných 23000 procent. Na žebříčku všech filmů a televizních pořadů se vyšplhala na druhé místo.

Jinou taktikou je prodej typu "sám si stanov cenu". Takto třeba nabízela na Internetu své album skupina Radiohead, experimentuje se však i v reálném světě. Existují restaurace, kde vás vrchní po večeři vyzve, ať si účet napíšete sami. Pokud máte hroší kůži, můžete mu na stůl hodit mincí. Ale zkušenost ukazuje, že hosté většinou zaplatí zhruba stejně, jako když jsou ceny na jídelním lístku.

Něteří psycholové a odborníci na marketing se tímhle fenoménem zabývající dokonce vědecky. Časopis Journal of Marketing zveřejnil studii, založenou na experimentálním provozu tří podniků v okolí německéhoF rankfurtu. Ukázalo se, že zákazníci vidí cenu v průměru o pětinu nižší než majitelé. Ale pokles příjmu je bohatě vyrovnán zvýšeným zájmem. Obrat totiž vzrostl v průměru o třetinu.

Můžete přemýšlet, kolik byste byli ochotni zaplatit za Reflex.

Kdopak to mluví?

Říkají "tedy", "vlastně" nebo "éééé". Někdy se zakoktají, ztratí niť nebo dokonce zapomenou, o čem mluvili. Když jsou rozčílení nebo zamilovaní, tak používají příliš mnoho citoslovců. O kom je řeč? Přece o lidech.

No a pak jsou tu ti, kteří mluví bez chyb. Mají stále stejnou barvu i tón hlasu a jejich věty mají správnou stavbu. Jsou zkrátka dokonalí. I když správně bychom měli napsat, že jsou dokonalé. Ano, řeč je o strojích, konkrétně generátorech lidské řeči.

Podle časopisu Businessweek si firma IBM patentovala software, který umí vkládat do strojové řeči přeřeknutí, náhlé odmlky či projevy emocí. Jinak řečeno, který umí zařídit, aby počítače a další digitální přístroje mluvily více lidsky.

Není to pouze patolízalství vůči novému americkému prezidentovi, jehož inaugurační řeč i prezidentský slib byly takových chyb plné. Ukauje se, že opravdu platí staré známé, že "chybovat je lidské". Ono je to někdy dokonce také užitečné. Lidská mysl totiž není na vnímání dokonale strojového hlasu tak úplně uzpůsobena.

Klasickým příkladem je letecké neštěstí v roce 2002, kdy se nad jižním Německem srazila dvě letadla. Zatímco palubní navigace radila jednomu z pilotů, aby se srážce vyhnul otočkou doleva, letecký dispečer na pilota křičel, že musí udělat manévr přesně opačný. Emoce byly v danou chvíli mnohem více uvěřitelné než chladný nezúčastněný hlas. jenže počítače na rozdíl od lidí nechybují. Katastrofu nikdo nepřežil.

Software lépe napodobující skutečnou lidskou řeč pochopitelně využijí firmy, které provozují automatizované zákaznické či informační linky. Ale využití najde i jinde. Na příklad v autonavigacích. To jsou asi přístroje, kde se většina z nás setkává s nevzrušenými pokyny nejčastěji.

Už se na to těším. Představuju si ženský hlas, který vám včas oznámí: "Za sto metrů odbočte doprava", pak se zachichotá a těsně před křižovatkou se opraví: "Vlastně doleva!", a když odbočíte, tak vám řekne: "No, upřímně řečeno jste taky mohli jet rovně, ale to už teď máte jedno. Leda byste se při nejbližší příležitosti otočili a jeli zpátky. Hi hi."

A ty nejdražší modely zvládnou i hysterický záchvat.

Proč nemanifestuji na Facebooku?

Už už jsem se chystal kliknout myší. Ale pak jsem kurzorem myši z příslušného tlačítka rychle ucukl. Ano, bylo lákavé stát se členem facebookové skupiny "Hnutí za více soulože". Určitě bych si tam našel nové kamarády a dozvěděl se nové věci. Ale porušil bych svou zásadu nepodepisovat petice, nedemonstrovat a nemanifestovat.

Není to zásada ušlechtilá, nýbrž účelová. V osmdesátých letech jsem se jako student příliš bál podepisovat nejrůznější petice proti komunistickému režimu. A když se to v devadesátých letech začalo "smět" a najednou každý podepisoval všechno, připadal bych si sám sobě srandovně.

Doba se hnula a peticí ubylo. Až teď s nástupem Facebooku slaví něco jako comeback. Je to hotová lavina. Každý den mě bombardují nabídky, abych vstoupil do nějaké virtuální skupiny, která něco nebo někoho podporuje, případně s tím bojuje. Stačí doslova hodiny, aby se nějaké horké veřejné téma aspoň částečně zhmotnilo do podoby facebookové skupiny. Entropa, Kaplický, ruský plyn, zdravotnické poplatky ... na co si vzpomenete.

Držím se své staré zásady, i když už nejsem tak rigidní jako zamlada. Například jsem vstoupil do svého vlastního fanklubu. Mých fanoušků není tolik, abych si mohl dovolit plýtvat vlastním podpisem. Jsem také členem skupiny "Podporovatelů Evy a Jakeše", jejímž účelem je shromáždit pět tisíc členů. Pak se Eva s Jakešem vyspí. Podle fotografie soudím, že Jakeš nemá žádnou jinou šanci, a tak získal i můj hlas.

Ale vyhýbám se všemu, co zavání peticí, agitací nebo hnutím. A hlavně tomu, co by mohlo být byť vzdáleně bráno vážně. Snadnost bojovat ve sirtuálních sítích s kýmkoliv za cokoliv bavuje naše hlasy váhy a důležtosti. Emoce a vášně překotně vybublají, aby se vzápětí zase stejně rychly zklidnily. Před rokem 1989 měl takový podpis váhu lidského osudu.

Dnes váží ... jako to kliknutí myši. Skoro nic.

Pracovní nabídky, zn. velmi dobré

Žere vám Internet moc času? Asi to není žádný objev, zvlášť v době Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítí. Existuje dokonce prográmek, který si můžete stáhnout a který bude čas strávený používáním těchto služeb monitorovat. Rekordmani prý dosáhnout až deseti protwitterovaných a profacebookovaných hodin denně. A pokud máte slabou vůli, můžete dokonce nastavit počítač tak, aby vás po vyčerpání "povoleného" limitu na tyhle služby už nepustil.

Je tu ještě záložní řešení, vlastně dvě. Můžete si na zvládání své virtuální existence najmout člověka. Celebrity to tak dělají, například Brintey Spearsová. Ta minulý týden zveřejnila inzerát na volnou pozici "2.0 Media Manažer".

V době ekonomické recese je to jistě lákavá nabídka, zvlášť když požadavky na uchazeče obsahují bonbónky typu "závislost na sociálních sítích jako Facebook nebo MySpace", případně "vášeň pro vytváření a udržování vztahů". To má každý, kdo se s tímhle zákeřným sociálním světem nějak zapletl. A asi jen málokoho napadlo, že by za svou neřest mohl být někdy placený.

Britney ovšemže nechce žádného pitomce, a tak se nabídka zatím objevila jen na webové nástěnce s pracovními příležitostmi pro absolventy Harvardu. K čemu je potřeba diplom z prestižní univerzity, není přesně známo. Dá se čekat, že vybraný uchazeč bude většinu pracovní doby odpovídat fanynkám, aktualizovat zpěvaččin blog nebo hledat nápad pro online hry, které by s Britney Spearsovou mohli mít něco společného (přímo se nabízí třeba akční flashovka „rychlý sestřih dohola“, případně pátračka s názvem „Kde má Britney kalhotky“).

Není divu, že blogeři vyhlásili tuhle nabídku za „džob roku“, ne však nadlouho. O víkendu přišla jistá australská turistická agentura ještě s něčím lepším. Hledá blogera, který by strávil půl roku na ostrově v Pacifiku, a jeho jedinou pracovní náplní bude … blogování o tom, jak se tam má dobře.

Tomuhle říkáte krize?

Zrodil se novinář - aktivista. A Facebooku vzkazuje: na bradavkách není nic obscénního!

Neměl jsem nejmenší ponětí, že na Facebooku jsou zakázány bradavky. Ano, řeč je o té milé části ženského těla, která na vás vykoukne nejen v létě na každé pláži, ale obvykle i při prolistování libovolného časopisu. Včetně těch pro dospívající děti.

Provozovatelé známé sociální sítě (a zároveň největšího webového fotoalba, které loni v listopadu překročilo hranici deseti miliard publikovaných snímků) mažou všechny fotografie, na kterých se ženské bradavky objeví. Jestli na jejich vyhledávání a potírání najímají speciální bradavkové detektivy (jsou ještě volná místa?), anebo to obstarají softwaroví roboti, není známo.

Jisté je, že tyto fotografie z Facebooku mizí. Jejich autoři či protagonisté s tím nemohou nic dělat, protože ve smluvních podmínkách pro používání Facebooku je závazek, že nebudou publikovat nic obscénního.

Provozovatelé mažou i fotky, na kterých matky kojí své děti. Když to zjistily, vyvolalo to velké pozdvižení. Vznikla stránka nazvaná: „Hej, Facebooku, na kojení není nic obscénního.“ Podepsalo ji už přes sedmdesát tisíc lidí a vzhledem k mediální publicitě bude jejich počet jistě stoupat. Předminulou sobotu se dokonce před sídlem firmy v kalifornském Palo Alto uskutečnila „kojící“ demonstrace, které se zúčastnily desítky žen.

Matky chtějí pro své bradavky výjimku, Facebook se zatím k protestům nevyjádřil. Jakkoliv je mi protivný aktivismus, rozhodl jsem se tentokrát stanout na pomyslné barikádě. Třeba i v palebné linii! Budu bojovat s kojícími ženami. A zároveň jim roztomilým dvojmyslem vzkazuji: Nebuďte úzkoprsé!

Proč bojovat jednu bitvu, když můžeme vyhrát celou válku? Nic obscénního přece není jen na kojení, ale ani na samotných bradavkách. Spojme svoje síly. Můžeme založit protestní skupinu, vyloučena není ani demonstrace, na které to cenzorům z Facebooku všechno ukážeme. Tedy … některé z nás.

Dobrovolnice nechť se mi laskavě hlásí.