Na co to je? Na nic. No není to paráda?

Máte v kapse monstrum. Jmenuje se mobilní telefon. Ta věc umí ale také fotit, ukazovat čas, pouštět hudbu i video, natáčet video, provádět výpočty, ukazovat cestu posílat emaily nebo pouštět počítačové hry. Určitě to není úplný seznam. Ale jak napsal konzultant Tomi Ahonen ve své fascinující přednášce "Digitální konvergence", skoro ve všem jsou mobilní telefony úspěšnější než specializované přístroje.

Ahonen píše o "desetiletí Nokie" a tvrdí, že tato značka poráží všechny konkurenty, a to nejen mezi výrobci telefonů. Prodala víc telefonů ukazujících čas než firma Timex prodala za celou svou historii hodinek a víc mobilů s kalkulátorem než firma Casio počítaček. Totéž platí o trhu digitálních fotoaparátů, videokamer, satelitních navigací či herních konzolí. Když vezmeme v úvahu jen modely takzvaných chytrých telefonů, které lze považovat za jednoduché počítače, poráží Nokia i všechny výrobce pécéček.

Jistěže většina lidí nevyužívá zdaleka všechny funkce. Ale dospěli jsme do stádia, kdy i levnější mobily telefonů umí skoro všechno, na co si vzpomenete. A naopak je těžké vzpomenout si na nějakou funkci, kterou by výrobci ještě mohli přidat. Co bude dál? Nikdo neví, ani Ahonen. Ale ,ožná vývoj vezme opačný směr.

Už v posledních letech zaznamenaly úspěch jednoduché, hezké a specializované přístroje. Příkladem může být třeba "krabička na emaily" Peek nebo videokamerka Flip. Zvládají jedinou funkci, zato perfektně. A kupodivu se skvěle prodávají, byť nabízejí jen to, co už umí mobilní telefon v zákazníkově kapse.

Ale proč nejít ještě dál. Těším se, až mi v supermarketu padne do oka věcička, která bude opravu sexy a přitom levná. Vy baste odolali? Zeptám se prodavače, co umí. "Vůbec nic," odpoví. "Panebože," řeknu užasle. "Vezmu si tři kusy."

(Psáno pro slovenský deník Sme).

Jo, konkurence nám trošku utekla, ale ... děláme na tom!

Co si můžete koupit, když se váš tatínek jmenuje Bill Gates? Všechno, co chcete ... ehm ... tedy s výjimkou iPhonu.

Manželka zakladatele Microsoftu v rozhovoru s americkým časopisem Vogue řekla, že módní telefon a také přehrávač iPod od firmy Apple patří mezi málo věcí, které svým dětem nemůže dopřát. Připustila, že svým kamarádkám občas iPhone závidí.

Ne všude je ovšem taková disciplína jako u Gatesů doma. Mnohé velké firmy a instituce mají sice smlouvy podepsané s Microsoftem, jejich zákazníci však čím dál častěji na pracovištích „kazí atmosféru“ svými soukromými iPhony a podobnými přístroji. A tak se minulý týden na konferenci amerických IT manažerů ve státním a vzdělávacím sektorům mnozí ptali Gatesova nástupce Steva Ballmera: Co s tím máme dělat, respektive co s tím děláte vy?

Odpověď: Děláme, co můžeme. Letos představíme novou verzi Windows Mobile 6.5, ale ta nenabídne ještě úplně všechno, co zákazníci od chytrých telefonů chtějí. To bude až ve verzi Windows Mobile 7 napřesrok.

Překlad: Nějak to nestíháme a od všech důležitých konkurentů, hlavně od Applu a Googlu, dostáváme na frak. Co oni nabízejí dneska, dáme my našim zákazníkům příští rok. Pak všechny doženeme, předeženeme a porazíme. Tedy pokud oni budou celou tu dobu čekat s rukama v kapsách.

Nebyla to zrovna slova, která by se u zákazníků setkala s příznivou odezvou. Reakci Billových dětí se do uzávěrky nepodařilo získat.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Kamaráde, je ti pod psa ... prozradil vám váš mobil

Odposlechnuto ráno v tramvaji. Mladý pár, nejspíš manželé. "Proč jsi smutnej?" "Já nejsem smutnej." "Jen neříkej. Přece poznám, že jsi smutnej." "A jak to asi poznáš?" "Prostě to poznám."

Vzpomněl jsem si na ten rozhovor, když jsem četl o tom, že jedna firma vyvíjí novou aplikaci pro mobilní telefony. Ta bude moci poznat vaši náladu. Trik je v tom, že ji to sami naučíte. Několikrát denně se vás váš telefon zeptá, jak se v danou chvíli cítíte. Vyplníte číslo od jedničky do desítky. Aplikace bude získané hodnoty porovnávat s vaší další aktivitou. Jak často voláte, kolik dopstáváte esemesek nebo zda surfujete po Internetu. Psychologové tvrdí, že už za dva týdny bude umět velmi přesně odhadnout vaši momentální náladu.

Možná se ptáte, k čemu je to dobré. Copak každý nepoznáme, jak nám zrovna je? A potřebujeme snad nějaký pitomý telefon, aby nám to řekl? Ne nutně. Ale tvůrci aplikace tvrdí, že se nabízí celá řada velmi praktických využití. Například filtrování hovorů pro různé skupiny z telefonního seznamu. Je zrovna hodnota vaší nálady čtyři a méně? pak se vám nikde ze skupiny "tchýně a spol" nedovolá. Bylo by to příliš riskantní!

Ono by to mohlo fungovat i naopak. Než zavoláte svému šéfovi, pošlete "výzkumnou" esemesku jeho telefonu, jak na tom zrovna je. A když ne moc dobře, radši žádost o zvýšení platu odložíte.

Zbystřili také reklamní agentury a marketingoví experti. Nálada uživatele by mohla být jedním z faktorů, podle kterého budou reklamní systémy "cílit" inzerci. Jak přesně, bohužel nevím. Je třeba ještě vybádat, jestli si věci kupují lidé spíš smutní, anebo veselí. Jisté je, že nakupování má na naše pocity vliv. Viz pokračování rozhovoru z tramvaje.

"Hele, jestli se takhle tváříš kvůli těm novejm botám, tak je to trapný." Pár minut pauza. "Ty jsi naštvaná?" "Nejsem." "Jen neříkej. Přece poznám, když jsi naštvaná." Pak už jsem musel vystoupit.

(Sloupek pro slovenský deník SME)

Google vás bude sledovat na mapě, lépe řečeno to umožní ostatním

Nejlivnější internetová firma světa představila novou aplikaci, která se jmenuje Latitude. Je určena pro mobilní telefony s modulem GPS, který umožňuje určit přesnou polohu. A o to právě jde: zobrazit vaší aktuální polohu na mapě.

K čemu nebo komu je to dobré? Například vaší rodině nebo přátelům, kteří chtějí vědět, kde zrovna jste. Obavy ze ztráty soukromí by měla rozptýlit možnost určit ty, kteří k vašim datům budou mít přístup. A pak, aplikace je natolik chytrá, že umožňuje "lhát". okud například chcete oblafnout manželku nebo šéfa, můžete "ručně" nastavit svou polohu na daný čas v kanceláři.

Dobrá zpráva pro české uživatele zní, že Česko je mezi 27 zeměmi, které uvedenou službu umožňují používat. Špatnou zprávu poslal Google kupodivu majitelům telefonů iPhone, které by pro tuto aplikaci byly jako stvořené. Zatím ji však používat nemůžou, jsou v kategorii "již brzy". Podle některých hloupé marketingové opomenutí, podle jiných úmysl. Aneb další šťouchanec v konkurenční strkanci mezi iPhonem a googlovským telefonem G1?

Den "mínus jedna". Tak nevím. Koupím ... nekoupím?

V pátek si konečně můžu jít koupit iPhone. Představoval bych si to asi tak, že přijdu do obchodu a řeknu: „Dejte mi jednu tu věcičku.“ Oni mi iPhone zabalí, já zaplatím a spořádaně odejdu. Ale teď jsem v novinách četl, že to asi tak nepůjde. Že mobilní operátoři nebudou mít dost přístrojů, aby uspokojili všechny zájemce.

Nevím, jestli je to opravdu tak, anebo se jen prodejci snaží vyhecovat typickou applovskou horečku. V Americe je běžné, že nedočkaví zákazníci stojí třeba i několik dní ve frontě. Nejspíš to ty pošuky baví, a navíc pro samotný produkt je to ten nejlepší marketing.

Mě to však nijak zvlášť netankuje. Pamatuju si ještě dobu, kdy jsem stál frontu na toaletní papír, na lístky na dobrý film nebo na knížky vycházející ve čtvrtek. Jestli na iPhone budou v pátek fronty anebo dokonce vůbec nebude k dostání, vykašlu se na něj. Zase tolik po něm netoužím. Nechali nás na ten zázrak rok a půl čekat, a teď ještě neumí zařídit, aby jich bylo dost?

Možnost koupit si iPhone je špatnou zprávou i pro „pololegály“, kteří si ty své věcičky koupili v cizině a nechali si je někde v bazaru pokoutně odblokovat. Telefon se aspoň pro tyhle lidi stal po více než deseti letech zase „statusovou“ věcí. Vytáhnout někde na mítingu nebo jinde na veřejnosti iPhone bylo jako prokázat se plackou nějaké tajné sekty. Kdo chtěl něco znamenat, pořídl si v posledních měsících iPhone. Údajně to byly tisíce lidí.

Jeden z nich mi řekl, že teď už to nebude ono. „Dost možná ho úplně přestanu používat. Určitě si teď iPhone pořídí každý idiot.“ Podíval se na mě. Už už jsem chtěl říct, že v tom má asi pravdu, když dodal: „Napadá mě … nechceš ho ode mě koupit? Je jako nový!“

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Mobily v letadle? Prosím, nepovolovat!

Ten tlusťoch měl telefon u ucha od chvíle, kdy jsem ho uviděl. To bylo v letištní hale. Stál přede mnou ve frontě u odbavení a do telefonu říkal: „Právě jsem teď ve frontě u přepážky.“ Pak jsme se viděli v obchodě s bezcelním zbožím (“Právě kupuju nějakou voňavku“) a při bezpečnostní kontrole („Právě procházím tím debilním rámem“).

Tam se to trochu protáhlo, protože dlouho nemohl přijít na to, která kovová věc způsobuje při průchodu rámem hlasité pískání. Chodil tam a zpátky, telefon měl u ucha a druhou rukou se šacoval. „To bude ten telefon, pane,“ řekla zdvořile letištní zaměstnankyně, a on řekl do mluvítka: „Hele, teď tě na chvíli položím na jezdící pás, ale za chvíli jsem zase u tebe,“, a hned jak to udělal, tak zase přiložil telefon k uchu.

Seděl dvě řady přede mnou, ale slyšel jsem každé jeho slovo. „Teď už vážně budu muset končit,“ řekl nakvašeně, když nad ním stála letuška s nafukovací vestou kolem krku a čekala, až telefon položí, aby mohla začít s bezpečnostní instruktáží. Potom jsme vzlétli a dvě hodiny bylo slastné ticho.

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem v novinách četl, že britský telekomunikační regulátor povolil od příštího roku používání mobilních telefonů na palubách letadel. Nijak mě to nepřekvapilo. Nikdy jsem neměl nejmenších pochyb, že telefony bezpečnost letu ani trochu neohrožují, a pokud by teoreticky mohly, tak to lze jednoduše technicky vyřešit.

Ne, měl jsem teorii, že jde o spiknutí leteckých společností, které chtějí vydělávat na předražených palubních telefonech. A že jde zároveň o jednu z věcí, které leteckou dopravu činí exkluzivní a zajímavou. Protože kde jinde si odpočinete od zvonícího mobilu, a tje jedno jestkli svého, anebo cizího? Výška deset kilometrů nad Zemí je poslední oázou klidu. Znám lidi, kteří své mobily vypínají už jen v letadle.

Mám podezření, že někteří létají jen kvůli tomu. Tedy určitě ne ten idiot s telefonem u ucha. „Jo, teď jsme přistáli a vystupuju z letadla,“ prořízl jeho pisklavý hlas ticho palubního prostoru, sotva se letadlo dotklo koly přistávací drfáhy. My ostatní se na sebe jen smutně podívali.

Kolik čísel si pamatujete?

Nedávno jsem v jakémsi testu na Internetu dostal otázku: „Kolik telefonních čísel si pamatujete?“, s malým upozorněním, že čísla na policii, hasiče a hlasovou schránku se nepočítají.

Poctivě jsem se zamyslel. Výsledek byl děsivý! Dopočítal jsem se asi pěti. Přitom do roku 1998 jsem si všechna čísla pamatoval. Ale pak jsem začal poprvé používat telefon, kde bylo možné si ukládat čísla do paměti. Myšleno té elektronické, samozřejmě. A jakmile přestanete vytáčet, hlava si nová čísla už nezapamatuje. Kupodivu si stále pamatuju ta stará. I uprostřed noci dokážu odříkat číslo k nám domů, když jsem byl malý, a pamatuju si i telefon Kláry z béčka. Miloval jsem ji v sedmé třídě.

Minulý týden jsem si koupil nový telefon. Vložil jsem do něj nedočkavě svoji SIM-kartu, ale zapomněl si přetáhnout telefonní seznam z toho starého. Celý den mi volali cizí lidé, kteří se ukázali být mými kolegy, dětmi nebo manželkou.

Nejdřív jsem se nemohl dočkat, až doma „napumpuju“ své čtyři stovky čísel do paměti, ale postupně jsem tomu přicházel na chuť. A tak jsem se rozhodl, že to nechám být. Ukládám si čísla těch, kteří mi sami zavolají. A když někomu „neuloženému“ chci zavolat já, najdu si jeho číslo „postaru“ v papírovém nebo internetovém telefonním seznamu.

Je to něco jako úklid. Zbavuji se kontaktů na lidi, jejich čísla jsem někdy v minulosti, třeba i přd mnoha lety ulložil, ale nikdy jim pak už znovu nevolal. Večer jsem nadšeně své ženě líčil, že si připadám, jako bych začal úplně nový život. A že se běz těch závaží starých čísel cítím volný jako pták.

Podívala se na mě skepticky. „Jestli ti už nezačíná krize středního věku.“ Mávl jsem rukou, že tomu nerozumí. Já a nějaká krize! Jestli to řekne ještě jednou, zavolám Kláře z béčka.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

Ukaž, co píšeš!?

Napadlo mě to, když jsem sledoval v televizi volbu českého prezidenta. Co všichni ti politici v parlamentu zatraceně dělali, když ještě neexistovaly mobilní telefony? Přemýšleli, co večer koupí v samoobsluze, šťourali se v nose nebo … nedej Bože! … dávali pozor, o čem se zrovna jedná? Nemám nejmenší tušení.

Mobilní telefon dnes patří k politikovi stejně jako proužkovaná kravata a neupřímný úsměv. Jakoby to byla při dlouhých jednáních jediná spása. Nevíme, co přesně dělají. Můžou hrát hry nebo surfovat na Internetu, ale nejpravděpodobnější je, že čtou a odesílají esemesky. Je to pohodlné a hlavně nenápadné.

Ale netýká se to jen politiků. Pípání nebo diskrétní vrnění telefonů se ozývá i při obchodních jednáních nebo na pracovních poradách. Určitě to znáte. Vytáhnout noviny nebo se začít bavit s kolegou by bylo nezdvořilé k řečníkovi. Ale plně se věnovat mobilu se bere jako přijatelné.

Stejné je to při konverzaci, a to jak pracovní, tak soukromé. Vytáhnout telefon z kapsy, mrknout na displej a případně rychle naťukat nějakou odpověď je v rámci společenské normy. Někdy se to samozřejmě poněkud vymkne z kontroly. Sledoval jsem nedávno v restauraci pár při romantické večeři. Drželi se za ruce, ale druhou volnou rukou oba vyřizovali textové zprávy. Pochybuji, že si je psali navzájem.

V americkém městě Petaluma přišel jeden místní politik s návrhem, aby bylo používání telefonů a přenosných počítačů při veřejných zasedáních městské rady buď zákázáno, anebo aby tamní zastupitelé měli povinnost výpis všech svých napsaných či odeslaných zpráv na požádání zveřejnit. Protože jde totiž o dokumenty vytvořené během zasedání rady, vztahuje se na ně zákon o veřejném přístupu k informacím.

To se mi zdá jako dobrý nápad! A vztáhl bych ho nejen k politikům. Musíte se o něčí pozornost dělit s jeho mobilním telefonem? Ať vám ukáže, komu a co během vašeho rozhovoru napsal.

Nedávno jsem o to požádal jednoho kolegu. Při společném obědě vyřídil aspoň pět textovek. Tvářil se překvapeně a dotčeně. Tvrdil, že vyřizoval pracovní věci, které „hořely“, ale telefon mi neukázal. Když jsme se rozloučili, všiml jsem si, že hned vytáhl telefon a zase začal něco psát.

Asi že obědval s pěkným blbcem.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

První SMS

Pamatujete si svou první poslanou esemesku? Tuhle otázku jsem hodil do „éteru“ na svém blogu, když jsem glosoval pozoruhodný fakt, že bývalý americký prezident Bill Clinton poslal svou první textovku až letos v říjnu. Nejvíc lidí odpovědělo, že svou první esemesku poslali svým kamarádům, a byla zhruba s tímto obsahem: „Mám už taky mobil, tak mi můžete volat.“

Svůj první mobil jsem si koupil ještě dřív, než byla služba SMS zprovozněna. Možná proto jsem ji zpočátku nepovažoval za nic důležitého ani zajímavého. Byl jsem příliš fascinován tím, že můžu telefonovat kdykoliv a kdekoliv. Tak proč bych měl někomu psát, když s ním můžu rovnou mluvit?

Jen to dokazuje, jak snadno se člověk mýlí. Z esemesek se stal fenomén přesahující všechny jiné současné technologie. Mobilní telefony jsou dnes mnohem víc rozšířeny než třeba počítače a Internet, a to i v rozvojových zemích. Ročně se ve světě pošle hodně přes bilión textovek. To by vydalo na slušnou řádku knih.

Blíží se patnáctileté výročí první komerčně poslané esemesky, Jejím autorem byl 3. prosince 1992 britský inženýr Neil Papworth a poslal ji nikoliv z mobilu na mobil, ale z počítače na mobil. Byla určena zaměstnanci firmy Vodafone a její obsah byl: „Veselé vánoce!“.

Jak banální! A jakou jsem poslal první esesku já? Je to tak dávno, že si přesně nepamatuji. Ale podobně jako Bill Clinton jsem ji určitě poslal své ženě. Na rozdíl od něj jsem jí však nepřál k narozeninám, ale napsal nejspíš něco ve smyslu: „Přijdu večer později, musíme v redakci něco ddělat.“ A šli jsme s kámoši na pivo, samozřejmě.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme)