sobota, 6. června 2009

Šéfa ČT by měla vybrat zavedená a renomovaná personální agentura, Rada ČT je nedůvěryhodný ansámbl

Na kraválu kolem České televize a volby jejího ředitele je zajímavý nihilismus, s jakým ostatní média na veřejnoprávní televizi pohlížejí a s jakým ji hodnotí. A pak taky nedůvěra, jakou má většina společnosti k institucím. Jakýmkoliv. Obojí vytváři dost podivnou past, která může nejen České televizi způsobit značné škody.

Nejprve k onomu nihilsmu. Kdyby někdo posuzoval Českou televizi jen podle toho, co se oní v poslední době říká a píše, musel by lehce nabýt dojmu, že je to zkorumpovaný a nefungující podnik. Její šéfové jsou telefonicky řízení politiky, navzájem na sebe donášejí a nejsou schopni vykonávat svou práci.

Možná to tak je, Bůh suď. Nejsem insider, nemám v tom baráku žádný kšeft a poměry v jeho nitru jsou mi celkem ukradené. Ale když si čas od času televizi pustím, vidím v ní z novinářského hlediska solidní zpravodajství a slušnou publicistiku.

Jsou generální ředitel Janeček či šéf zpravodajství Fridrich kašpárky na nitích, za které tahají politici? Opět nemohu sloužit fundovanou odpovědí. Ale pokud by to tak bylo, asi by těžko byly odvysílány reportáže, které jsme v minulých letech viděli třeba v pořadu Reportéři. Konec konců to byla reportáž České televize, která nepřímo vedla k pádu vlády.

Navíc v žádné profesi se nešíří klepy tak rychle jako v novinařině. Kdyby Fridrich nebo Janeček "sjezdil" z politických důvodů některého z redaktorů za jeho práci, mluvilo by se o tom ještě týž den v každé pražské hospodě i redakční kuřárně.

Že politici posílají esemesky lidem z médií, je takový perverzní český zvyk. Osobně nevěřím, že tím skutečně něco ovlivňují. Je to takové šidítko moci. V české politice se nosí, když někdo takzvaně někoho "umí", ale ve skutečnosti to znamená jen to, že má jeho číslo v mobilním telefonu. Novináři a mediální šéfové dělají chybu, že na politiky reagují. Ale když ono to zase docela hezky dráždí ego. Napíše vám premiér, že jste ho naštvali komentářem, a vy to pak můžete večer ukazovat kolegům v hospodě. Řekl bych, že tady budou kořeny onoho démonického "prorůstání politiky a médií".

Neznamená to, že situace kolem České televize je dobrá. Ba naopak. Teoretici novinářské etiky vědí, že zdání střetu zájmů je stejně nebezpečné jako střet zájmu samotný. Vlastně je jedno, jestli politici ovlivňují televizní šéfy. Ale jakmile si to veřejnost začne myslet, ztrácí dané médium svou kredibilitu i vliv. Pánům Tvrdíkovi a Langerovi vyhovovala v jejich kruzích pověst lidí, kteří "umějí" televizi. A i když ji asi ve skutečnosti "neumějí", tak v důsledku stejně její pověst poškodili. Je chybou Janečka, Fridricha a možná i dalších, že s nimi tuhle hru hráli.

Tím se dostávám ke krizi důvěry v instituce. Nikdo dnes nevěří, že Rada České televize je schopna vybrat nezávisle a objektivně nejlepšího kandidáta. Předpokládá se, že radní budou zastupovat zájmy politických stran, které je na jejich posty dosadily. Složení Rady tomu nahrává.

Co s tím? Ve veřejnosti existuje určitý mýtus, že by pomohlo, kdyby radu tvořily respektované a silné osobnosti. Nejčastěji se mluví o akademicích, spisovatelích či obecně intelektuálech. Ale je to opravdu jen mýtus. Nebo teoretická konstrukce. Pokud bychom ji chtěli převést do praxe, narazíme na starý známý problém: kdo takové osobnosti vybere a kdo zvolí?

Ale já navíc ani nevěřím, že rada tvořená byť z důvěryhodných osobností by dokázala ředitele televize vybrat dobře. Najít manažera není otázka charakteru, ale čistě profesionality. Rada by měla udělat jednoduchou věc: pověřit výběrem generálního ředitele zavedenou a respektovanou společnost, která se tímto zabývá. Jsem si jistý, že by vybrala lépe než ten současný ansámbl rady. A že by takto vybraný ředitel měl silnější mandát. Je to paradox, ale soukromá firma dávající všanc své dobré jméno a pověst je dnes v Česku důvěryhodnější než veřejná volená instituce.

Platí to ostatně i o kontrolní funkci rady. Co se týče hospodaření, lze na televizi dohlížet stejně standardně jako na kteroukoliv jinou instituci hospodařící se státními nebo veřejnými penězi. A co se týče novinářské vyváženosti a profesionality, i to je otázka více odborná než "charakterová". Kvalitu žurnalistické práce lze měřit mnohem exaktněji, než si většina lidí myslí. Stručně řečeno jde o "pojmy", ne o "dojmy". A je jedno, jestli jsou to dojmy bývalé koulařky, duchovního, nebo vysokoškolského profesora.

Ředitele televize musí být odvolatelný, ale proč nenechat tuto pravomoc sněmovně? Bylo by to čistší a průhlednější, aspoň tedy v tom případě, že by důvody odvolání byly nově a přesněji specifikovány v zákoně. Televizi by to nijak nezpolitizovalo. Žádná rada stejně dosud ředitele nikdy neodvolala, když k tomu neměla zelenou od politiků. A to je špatně. Rada nemůže být prodlouženou rukou politiků, nýbrž naopak orgánem, který televizi bude před politiky chránit. Ale to samozřejmě nemůžeme čekat od rady volené sněmovnou. Musela by být poskládána z více zdrojů, kde stát či politici by byli jen jedním z "dodavatelů".

Z toho všeho mi vychází, že není zas tak důležité, koho či zda vůbec někoho vybere Rada v červenci čela televize. Ale urychleně by měla začít diskuse a práce na změně zákona. Ten současný není schopen dát České televizi to nejdůležitější, tedy důvěryhodnost. V době, kdy recese ohrožuje seriózní média nejvážněji v jejich historii, společnost silná a respektovaná veřejnoprávní média prostě potřebuje.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN)

Štítky:

neděle, 22. března 2009

Politici nechtějí, aby je televize natáčely v kuloárech? A co takhle je nenatáčet vůbec?

Vztah politiků k novinářům je vyšinutý a je na čase, aby se vrátil do normálu. Začíná to být neúnosné. Všude na světě existuje v této oblasti určité tření a napětí. Ale co se v Česku děje v posledních měsících, ohrožuje důstojnost a důvěryhodnost, a to obou stran.

Dobrým příkladem je vystrčení kameramanů z kuloáru sněmovního sálu. Nejde o samotné opatření, které by mohlo mít své důvody a logiku. Ale to by kancléř sněmovny či členové komise, kteří ve čtyřčlenném složení opatření prosadili, museli nějaké sdělit. Jenže oni se ani nenamáhali.

Zákaz natáčení v kuloárech postrádá hodnověrnou záminku. Ovšem i skutečný důvod. Kuloáry se nestanou pohodlnějšími a politici se otázkám stejně nevyhnou. Takže se zdá, že jde opravdu jen o to lidem z televizí zkomplikovat život. Trochu dětinské.

Stejně se však chovají sami televizní novináři, když o té kauze hned začnou sami točit. Vděčně dělají rozhovor s každým politikem, který o opatření buď nevěděl, anebo s ním nesouhlasí. Dokonce poskytují vyjádření sami sobě, takže jsme nnapříklad ve veřejnorpávní televizi mohli vyslechnout názor reportéra Novy. To se přece nedělá! Televize jsou v téhle věci zaujaté, zpravodajství měly nechat jiným médiím.

Součástí normálního vztahu mezi novinářem a politikem je z novinářovy strany určitá míra cynismu a z politikovy strany zase přiměřená přezíravost. V Česku to však došlo do té míry, že to neumožňuje základní a normální komunikaci. Jenže média jsou od toho, aby za občany tuto komunikaci vedla.

Premiér Topolánek už není schopen dát jediné veřejné prohlášení, aniž by se otřel o nechopnost a zaujatost médií. Paroubek si na ústrky on novinářů stěžuje v plamenných projevech. Ale dívejte se na oba, když jde o konflikt s médii toho druhého. To hned přispěchají a ventilují své obavy o nezávislost tisku. A novináři jim ochotně drží mikrofony.

Premiér nemá pro média slušné slovo, prý je nepotřebuje. Ale z nějakého důvodu cítí potřebu "pomáhat s médii" přeběhlému Wolfovi. A koho pošle? Dalíka. Tu bosou kobylu a slona v mediálním porcelánu, který kde se objeví, tak působí Topolánkovi problémy.

Jenže v čem je jádro problému? Že Dalík je virtuální monstrum, které jsme stvořili sami my novináři. Že se s ním scházíme, že mu nasloucháme a že ho vůbec bereme vážně. V normální zemi by takový přítel premiéra byl bizarní figurkou na okraji zájmu. Zde se s ním všichni ti Kmentové, Bártkové a další scházejí. Ne proto, že by od něj snad mohli získat exkluzivní informace, ale protože vědí, že zase plácne nějakou pitomost. V tom je podstata celého toho kraválu o ovlivňování médií v kauze Wolf.

Média mají vliv a moc do té míry, kdy se zabývají důležitými věcmi a ignorují banality. A zde je řešení i takzvané poslanecké šikany televizních štábů. Sněmovna je právě teď v jednom z těch období prázdné žvanivosti a exhibicionismu. Vyvrcholí to příští týden hlasováním o odvolání vlády. Důležitý bude výsledek, všechno ostatní bude jen trapný cirkus.

Politici ukázali televizím ramena. Navrhuji jejich šéfům jednoduchou věc: ať své kamery nestěhují o patro níž, ale prostě je vypnou a ze sněmovny odvezou. Solidárně by se mohla přidat i další média. Zpravodajství ze sněmovny by se minimálně v příštích dvou týdnech mohlo každý den odbýt několika větami. Hlasovalo se o tom a o tom, dopadlo to tak. Nic víc. Přišli bychom o něco důležitého, utrpěl by veřejný zájem? Kdepak.

A viděli bychom, jak rychle by to sami politici vyřešili. Klidně si ty své kamery zase do kuloárů dejte, hlavně nás zase začnětě natáčet. Odtud je jen kousek ke zdravému novinářekému sebevědomí: Ale jistě, jen co začnete zase dělat něco důležitého.

(Psáno jako komentář pro LN).

Štítky: , ,

pondělí, 16. března 2009

Odpočívejte v pokoji



Nikdo nepochybuje, že se blíží konec novin. Může za něj několik desítek let trvající úpadek zájmu čtenářů, uspíšený v posledních deseti letech nástupem Internetu a kombinovaný navíc ztrátou inzerce způsobenou ekonomickou recesí.
Deník Boston Globe uveřenil nedávno fotoseriál nazvaný "Obrázky z krize", který mimo jiné ukazuje i sanfranciské "pohřebiště" pouličních automatů na prodej novin. Fotografie rozlítostnila mnoho blogerů, kteří ji převzali, mimo jiné i známý blog BoingBoing.net.
Ukázalo se však, že v tomhle případě - ostatně jako v mnoha dalších - je v tom krize nevinně. Novinové automaty opustily ulice už před několika lety, kdy je zakázala radnice. No vida!

Štítky: ,

pondělí, 19. ledna 2009

Literární noviny mění barvu, ze zelené na oranžovou. Chtějí mít socialismus na papíře

Není nic znervózňujícího na tom, že ČSSD chce "ovládnout" Literární noviny. Máme-li věřit publikovaným informacím, děje se to přesně tak, jak by mělo.

Časopis nebude vydávat přímo strana, ale sdružení, které založil a řídí její vlivný člen a bývalý ministr. Pro vztah mezi médiem a stranou se bude užívat eufemismus, že jsou "názorově blízké". A protože ČSSD bude dříve nebo později vládní stranou, nepochybně se najdou "názorově blízcí" sponzoři, kteří vydávání podpoří.

Pochopitelně může jít o pouhou převodovou páku mezi ekonomickým a politickým vlivem. Ale to se zdá být nepraktické, protože na to je časopis příliš na očích. Aby uvedená symbióza fungovala, bylo by lepší, kdyby byl zároveň úspěšný a našel si čtenáře.

Deník Právo ve svém zpravodajství zmínil, že jednou z alternativ je přeměna Literárních novin na významný "společensko-kulturní žurnál". Tak to řekl Zbyněk Fiala, muž s novinářskými zkušenostmi z bývalého i tohoto režimu, který je údajně jedním z kandidátů na šéfredaktora. Je to nepochybně dobrý plán.

Co se týče názorově vyhraněné, levicové žurnalistiky, je na českém trhu dostatečná nabídka i poptávka. A také svým způsobem díra na trhu. Levicový časopis by se mohl stát určitým protipólem liberálně-pravicového Respektu. I ten vydával a dotoval Karel Schwarzenberg, a to i v době, kdy už byl senátorem.

Na ideové vyhraněnosti není u časopisů nic špatného. Například na britském časopiseckém trhu úspěšně fungují časopisy Spectator a New Statesman, které mají "názorově blízko" ke konzervativcům, respektive labouristům. Šéfredaktorem Spectatoru byl donedávna Boris Johnoson, současný londýnský starosta.

Sociální demokracie a jmenovitě Jiří Paroubek trpí dlouhodobě mindrákem intelektuální nedoceněnosti. Proto tak touží po médiu, kde by mohl nejen publikovat, ale zařadit se do určitého myšlenkového a intelektuálního kontextu. Vlastně si to zaslouží, protože je jedním z mála českých politiků, kteří hodně a někdy i docela dobře píší.

Je otázka, jestli ČSSD nebude chybět velkorysost, jakou třeba projevoval coby vydavatel Karel Schwarzenberg. "Názorová blízkost" nebrání originalitě a provokativnosti, tedy čtenářské zajímavosti. "Stranickost" médium naopak může zabít, protože do něj přenese partajní nudu a nesrozumitelnost. ČSSD a Paroubek musí být dostatečně chytří, aby navzdory tomu, že pomohou sehnat peníze, nechali časopis žít vlastním životem.

Má-li být nová kapitola Literárních novin úspěšná, musí nový vydavatel začít prakticky od nuly. Podle slov odcházejícéího šéfredaktora Jakuba Patočky sice přebírá redakci i čtenáře, ale z pohledu nových ambicí má jedinou cenu značka a tradice. Příklon k ČSSD budou mnozí v této souvislosti vnímat jako nepatřičnost, protože Literární noviny se v šedesátých letech proslavily právě svým bojem za novinářskou nezávislost a svobodu. Ale od téhle tradice se Literární noviny odstřihly už dávno.

To už je o něco větším paradoxem to, že ČSSD dnes přebírá noviny, které sponzorským darem zachránil v devadesátých letech Michael Kocáb - a použil k tomu peněz z kontroverzního prodeje investičního fondu Trend. Za to ho prpávě ČSSD a jmenovitě opět Jiří Paroubek v minulosti kritizovali.

Ale nic z toho není pro budoucnost Literárních novin důležité. Podstatná je jiná věc. Totiž jestli si nastupující vydavatel uvědomuje, o jak velkou investici půjde. Respekt potřeboval miliardáře Zdeňka Bakalu, aby se mohl proměnit v moderní magazín a aby zvýšil prodej o deset tisíc kusů. A to měl mnohem výhodnější startovací podmínky, tedy víc čtenářů a výrazně kvalitnější redakci. Odhaduji, že na "znovuzrození" Literárních novin by bylo potřeba minimálně sto miliónů korun.

A zároveň tvrdím: dávat tyto peníze na počátku roku 2009 do časopisu je bláznovství. Papírová média čeká dříve nebo později úpadek. Lidé pod třicet už je podle výzkumů prakzicky vůbec nečtou. Jiří Paroubek by rád oslovil střední třídu, mladší vzdělané lidi, takzvané městské liberály. Tam má nyní ČSSD největší deficit a tedy i potenciál. Ale přesně to je cílová skupina, kterou papírový časopis už nikdy nebude zajímat.

Za zlomek této sumy lze vytvořit silné názorové médium na Internetu. Mimochodem, právě v těchto dnech startují britští labouristé "nezávislý" blogovací portál LabourList. Jde o nápad bývalého eurokomisaře a současného ministra Petera Mandelsona, a také o součást širší strategie britských socialistů "opanovat" do voleb dnes tak populární nová média a sociální sítě. Tam se budou odehrávat budoucí relevantní politické bitvy. Ukázaly to ostatně i loňské prezidentské volby v USA a jejich vítěz Obama.

Čeští socialisté se soustředí na papír. Jestliže i tam zůstane celý jejich socialismus, je to pro mě osobně dobrá zpráva.

(Psáno jako Úhel pohledu pro Lidové noviny).

Štítky: ,

Časopis Newsweek se promění. Bude více názorový, méně zpravodajský

Časopis Newsweek, který je v USA tradiční konkurencí týdeníku Time, se letos pravděpodobně výrazně obmění. Píší o tom New York Times. Newsweek se chce věnovat spíše názorové žurnalistice. Jde o další důkaz trendu, který se dotýká všech tradičních zpravodajských médií, tedy zejména papírových novin a časopisů. Lidé si je nekupují proto, aby se dozvěděli nové informace, ale aby si o nich přečetli komentáře a analýzy. Newsweek by tak napříště konkuroval spíše britskému týdeníku Economist.

Celý časopisecký segment má za sebou špatný rok, počet stránek s reklamou poklesl téměř o dvanáct procent. Citelně to dopadlo zejména na Time a Newsweek, které v roce 2008 měly o třetinu méně inzertních stran než v roce 2004. A výhled na rok 2009 je ještě horší, protože nejvýznamnější inzerenti (výrobci aut, farmaceutické společnosti, finanční služby) se potýkají s ekonomickou krizí.

Navzdory zmíněným potížím to neznamená, že časopisy začnou hromadně krachovat. Podle mediálních expertů mají více šancí než deníky, musí se ale proměnit. Což se ostatně už děje. Za poslední roky mění týdeníky obsah, ale především výrazně omezují náklady. Jak podotýkají New York Times, zpravodajské časopisy mají nyní početně poloviční redakce než v devadesátých letech. Byla také zrušena většina zahraničních kanceláří.

(Další zprávy o českých i zahraničních médiích čtěte na Médiáři.)

Štítky: ,

pátek, 9. ledna 2009

Jak Václav Klaus zacvičil s Českou televizí

Letos uběhne čtvrtstoletí od momentu, kdy si americký prezident Ronald Reagan odkašlal a pronesl do rozhlasových mikrofonů: "Američtí spoluobčané, mám to potěšení vám sdělit, že jsem dnes podepsal legislativu, kterou jsem jednou provždy postavil Rusko mimo zákon. Začneme bombardovat za pět minut."

Psal se rok 1984 a vrcholila studená válka. Proč toto prohlášení neodstartovalo skutečný konflikt? Protože bylo proneseno v žertu a nebylo určeno veřejnosti. Americký prezident pouze na požádání techniků testoval mikrofon. A protože měl rád legraci (a ne vždy znal míru), pronesl místo obvyklého "raz, dva, tři" poněkud nevhodný politický vtípek.

Nebylo to ostatně poprvé, už v roce 1982 se Reagan "rozcvičoval" před projevem v témže rádiu slovy: "Včera učinila polská vláda, ta banda nedobrých všiváckých poserů, další dalekosáhlý krok v utlačování vlastního lidu." Ani to samozřejmě nezůstalo nepovšimnuto.

Nekomerční rádio NPR Reaganův výrok z roku 1984 neodvysílalo, na veřejnost se však pochopitelně tak jako tak dostal. Bylo to ve volebním roce a byť nakonec Reagan nad protikandidátem Walterem Mondalem zvítězil, způsobil "rozhlasový incident" měřitelný a poměrně výrazný pokles jeho preferencí.

Co se nám dnes zdá jako chlapácký vtípek, vadilo většině Američanů jako zbytečná a nedomyšlená provokace nevyzpytatelných Rusů. Ostatně nejčtenější japonský deník o několik měsíců později informoval, že některé divize sovětské armády byly po publikování Reaganova výroku uvedeny do nejvyšší bojové pohotovosti, ve které setrvaly desítky minut. S trochou smůly tak mohl jeden vtip vyvolat i třetí světovou válku.

Reaganovo faux pas se od té doby dává na mediálních trénincích jako příklad toho, že mikrofon a kamera jsou nepřáteli politiků. Aneb když je v okolí novinář, není nic "off the record". Můžeme vést debaty o novinářské etice třeba do aleluja, ale pravda je taková, že když v blízkosti zapnuté kamery či mikrofonu uděláte cokoliv zajímavého, publikováno to bude vždycky. Zvlášť v éře Internetu. Pochopit by to měl i průměrně chytrý politik.

Václav Klaus je inteligentní nadprůměrně, trpí však pocitem vlastní božzkosti. A tak má pocit, že mu svět visí na rtech a čeká na jeho protievropské či ekologické provokace, ale když zrovna ze sebe budělá kašpárka - ať už pro pobavení televizního štábu, nebo kvůli své vlastní nervozitě před přečtením projevu - tak tentýž svět cudně zavře oči.

Na rozdíl od Ronalda Reagana neudělal Václav Klaus nic vtipného ani hloupého. Jen chvíli mával rukama, vesele se šklebil a udělal chabý pokus o dřep, což média poněkud velkoryse interpretovala jako "rozcvičku". A co udělala Česká televize? Odvysílala několikasekundový záběr podkreslený hudbou a doprovozený lehce ironickým komentářem. Vkus a smysl pro humor máme každý nastavené jinak, osobně bych však neřekl, že to bylo něco nevkusného nebo neetického.

Když Václav Klaus druhý den odmítl téže České televizi odpovědět kvůli odvysílání těchto záběrů na otázky při tiskové konferenci, byla to přehnaná, neadekvátní reakce. Stejně jako blábolivá slova prezidentova mluvčího o "neetické hře na skrytou kameru".

Bylo by hezké, kdyby se Václav Klaus začal chovat tak nějak normálně a příjemně, ale vzhledem k jeho věku a povaze to asi nelze čekat. Stejně jako to, že by se snad mohl poučit, zvlášť třeba proto, že jeden z jeho nejznámějších výroků (o novinářích jako "největších nepřátelích lidstva") také údajně zazněl "mimo záznam". Ale na druhou stranu je pravda, že nemluvit s médii či konkrétním novináři je právo každého člověka, včetně prezidenta.

Nutno připustit i možnost, že je to od chytrého Klause jen jeden z dalších konzistentních kroků, kterými buduje úspěšnou a známou mediální značku Klaus. Přesně v tom duchu, jak o tom pro německý časopis Cicero mluvil ministr Schwarzenberg. Mimochodem, i na něj se Kaus teatrálně a legračně "zlobí".

Kdo chytrý není, je Česká televize, respektive její vedení. To hned přispěchalo s omluvou (za co vlastně?), a aby toho nebylo málo, i s příslibem potrestání dramaturga pořadu. Nevíme, jestli bude muset udělat sto Klausových dřepů, anebo něco jiného, a je to vcelku jedno. Jen je to škoda. Ale když chce ČT udělat z vlastní dústojnosti papírovou vlaštovku a hodit ji z Kavčíc hor směrem na Hradčana, ať to klidně udělá. Ona stejně nedoletí a skončí ve Vltavě.

Jinou kapitolou je "vystřižení" dotyčných záběrů z internetového archívu. Nebylo to poprvé a jistě ani naposled. To se opravdu nedělá, právě tohle je za hranicí sice nepsané, ale platné internetové etiky. Média všude na světě dělají chyby, ale ne tak, že je zkrátka vyzmizíkují, vystřihnou nebo opraví. Byť je to na Internetu opravdu jednoduché. Slušná média se k tomu však postaví důstojně: chybu přiznají, uvedou na pravou míru a případně se omluví.

Opravovaný archív přestává být archívem. A jak víme, kdo zpětně mění minulost, škodí hlavně své budoucnosti.

(Psáno pro jako Úhel pohledu pro LN).

UPŘESNĚNÍ: Česká televize "vystřižené" záběry do archívu vrátila.

REAKCE: Bude rozcvička příště naživo? (Reakce mluvčího prezidenta v LN)

Štítky: , ,