Odkud jste se dozvěděli, že zemřel Michael Jackson?

Na nic lepšího se nezmůžou, nemají opravdové přátele a jsou sexuálně frustrovaní. Tak popsal v úterý večer na debatě se studenty žurnalistiky šéfredaktor jednoho českého deníku uživatele populární sociální sítě Facebook. Pravděpodobně v nadsázce, i když u lidí z médií nikdy nevíte. Jenže už ve středu přinesly webové stránky téhož deníku exkluzivní zprávu, že moderátor nedělního pořadu Partie na Primě rozvázal pracovní smlouvu, protože vedení televize zakázalo pozvat do pořadu jím vybrané hosty, tedy Topolánka a Zemana. Zdrojem této informace byl právě Facebook, konkrétně stránka zmíněného moderátora.

Dokazuje to stále rostoucí vliv takzvaných sociálních médií, a to i v kontextu s médii tradičními. Dotyčnou zprávu o podivném konci jednoho politického pořadu přinesly během středy všechny významné zpravodajské servery. Nebýt udílení státních vyznamenání, byla by to možná hlavní zpráva. A všechny měly společné jedno: autoři článků nemluvili se samotným moderátorem (třeba nebral telefon, kdo ví), ale s jeho facebookovou stránkou. Ta pro zájemce a hlavně uživatele této sítě nabídla jakousi mediální samoobsluhu: přesnou chronologii událostí, vysvětlení samotného aktéra i názorovou diskusi. Pro toho, kdo se o věci chtěl něco dozvědět, bylo zkrátka mnohem lepší zamířit na Facebook než na dotyčné servery.

To se ostatně týkalo i hlavní zprávy, kterou bylo rozdávání prezidentských medailí. Zpravodajské servery publikovaly seznamy oceněných, případně odkazy na své starší komentáře. Bylo to zejména státní vyznamenání pro Karla Gotta, které má pro mnohé - zvlášť dvacet let po změně režimu - velmi rozporuplnou symboliku a vyvolává tudíž diskuse. Málokoho však uspokojí ty diskuse, které jsou na zpravodajských serverch pod články. Ty i včera obsahovaly obvyklou směs psychopatie, exhibicionismu a netolerance. Ale kdo opravdu chce ostatním naslouchat a sám má co říct, toho dnes uspokojí opět spíše sociální média. Facebook sám o sobě zpravodajským médiem není, ale vy si ho v tomto prostředí můžete postavit jaksi "na klíč". V dvojjediné roli redaktorů i publika jsou vaši přátelé, které si volíte sami. Trefně to tento týden napsal - na Facebooku, kde jinde - publicista Daniel Dočekal: "Jaké přátele sis na Facebooku pořídil, takový Facebook máš." V éře sociálních sítí bude možná přesně to samé platit obecně i o médiích.

Jistěže zatím nevíme, jaký bude další vývoj. Fenomén Facebooku "cloumá" světem tak dva nebo tři roky a je těžké odhadnout, kam se bude dál vyvíjet. Papírové noviny určitě současnou ekonomickou krizi přežijí, ale mediální krajina už nebude nikdy jako dřív. Před několika týdny jsem přednášel právě o tomto studentům. V sále jich bylo asi osmdesát. A když jsem se zeptal, kolik z nich četlo ten den noviny, přihlásili se čtyři. A pak jsem se zeptal, jestli si pamatují, odkud se dozvěděli, že zemřel Michael Jakcson. Skoro polovina z Facebooku, třetina od známých nebo přátel, zbytek ze zpravodajských severů. Pouze dva tu zprávu slyšeli v rádiu, které jako jediné můžeme zařadit mezi tradiční média. Šéfredaktoři se třeba můžou postavit na hlavu, ale tak to je.

(Komentář pro e15).

Kolik stojí Facebook a další tyhle blbiny

via mashable.com

Spousta firem šílí po "sociálních médiích" a plánují kampaně už nejen v televizích či v novinách, ale taky na Facebooku ... ovšem málokdo má spočítáno, jak jsou takové kampaně efektivní. Ani zatím nevíme, jak se to dá měřit. Ale natvrdo řečeno: vydělají sociální sítě nějaké konkrétní peníze? Nevíme, nic nevíme. Co ovšem víme, je to, kolik soukromým firmám prodělají. Tvrdí to aspoň průzkum provedený mezi zaměstnanci britských firem. Ten se zaměřil na to, kolik času na sociálních sítích tráví, a z toho odvodil cifru odpovídající "virtuální ztrátě". A ta je astronomická, ročně v Británii činí 1,38 miliardy liber (2,25 miliard dolarů). V zásadě to koresponduje s dalšími podobnými průzkumy i v USA. Kritici ovšem říkají, že jde o čistě akademickou cifru, která neodpovídá realitě. Žádní zaměstnanci nikdy nepracovali sto procent pracovní doby, a to v době "před Facebookem", kdy trávili čas třeba čtením novin nebo povídáním u kávovarů. Co myslíte vy?

Posted via web from Poznámkový blok

Hlásí se zvláštní zpravodaj Škromach. Z Facebooku

Všimli jste si, že se Zdeněk Škromach v poslední době chová nějak divně? Třeba na té smrtelně vážné tiskové konferenci ve Sněmovně, kde Jiří Paroubek vysvětloval novinářům, že si to rozmyslel s předčasnými volbami. Škromach se nepřítomně usmíval a pořizoval fotografie mobilním telefonem. Zbláznil se? Ba ne. Znalci věděli a chvátali na Facebook. Taky že ano, už zanedlouho se tam objevily fotky "z druhého břehu". Aneb tlustý zátylek Jiřího Paroubka a chumel novinářů s kamerami i fotoaparáty. Čtěte můj středeční článek pro Technet.

Tedy ... ehm ... kdo není na Facebooku, jakoby nebyl

Jednou tolik

Co je víc? Když chcete něčeho "jednou tolik", nebo "dvakrát tolik"? A kolik toho vlastně dostanete? Když jsem tuhle otázku dostal od kamaráda Máry na snídani v rakouském penzionu, vypadalo to na běžné plkání v kocovinovém útlumu. Ale místo toho jsem získal další odpověď na to, k čemu je vlastně Facebook.

Když limonáda stojí pět korun a pivo jednou tolik, všichni pochopíme, že stojí deset korun. Tedy dvakrát tolik. Svízelné to může být u přídavků. Když si dáme čtyři meruňkové knedlíky a požádáme kuchařku o ještě jednou tolik, může nám přidat čtyři, ale také osm knedlíků. Záleží na tom, zda budeme s kuchařkou naladěni na stejnou jazykovou vlnu. Anebo na tom, kolik má ještě knedlíků v hrnci.

Jak to souvisí s Facebookem? Jednoduše. Pokud máte dostatečné množství inteligentních virtuálních přátel, můžete Facebook používat jako vševědnu. Nebo takový chytřejší Google, vybavený lidskou posádkou. Prostě položíte dotaz a čekáte na odpověď. Přesně to jsem udělal.
Odezva byla překvapující. Během pár hodin přišlo z Facebooku a Twitteru přes padesát odpovědí. Některé až vědecky důsledné. "Při jednou tolik vlastně myslíme x = y + y*1, ačkoliv čistě matenmaticky říkáme jen x = y*1. Dvakrát tolik obnáší x = y*2", napsal například Jan Korbel.

Definitivní jasno pak vnesl do debaty Přemysl Hrubý, který dokonce získal vyjádření Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. Podle ní znamenají oba výrazy opravdu totéž, protože jazyk není matematika. "Správně můžete použít ´jednou tolik´ i ´dvakrát tolik´, pouze v odborných textech, které dbají o explicitnost vyjádření, je vhodnější užívat jednoznačné ´dvakrát tolik´."

No vida. A pak že ty Facebooky, Twittery a vůbec všechny internety k ničemu nejsou. Bez nich bychom s tímhle oříškem strávili nejmíň jednou tolik času. A možná i dvakrát.

(Notebook pro Reflex).

Deset věcí, které je lepší nedělat na Facebooku

Tento článek je o tom, co bychom neměli dělat na Facebooku. Ale nejdřív mám pro vás odpověď na otázku, co se dá na Facebooku naopak udělat celkem dobře. Odpověď: Požádat své přátele, aby za vás článek s tímto tématem napsali sami.

To přesně jsem udělal. V poslední době se mě totiž čím dál víc lidí ptá, jestli si mají facebookový profil zřídit a zda v tom není nějaká zrada. Rozumějte: jestli pak nebudou muset u Facebooku sedět celý den a stále s někým komunikovat. Případně: jestli jim Facebook nezničí kariéru či skutečná, nevirtuální přátelství. Každou chvíli se přece o něčem takovém píše v novinách.
Obvykle odpovídám, že když budou používat Facebook rozumně, tak se ničeho takového nemusí bát. jenže znáte lidi, nabídnete jim prst a chtějí celou ruku. A tak se hned ptají: "Co je to používat Facebook rozumně?"

To mě přivedlo na nápad sestavit seznam "deseti věcí, které je lepší na Facebooku nedělat." Čtěte můj pravidelný středeční článek na Technetu.

Zdeněk Š. je rád, že "máme" LN. Jo a mně hrabe, kdybyste to nevěděli

V nouzi poznáš přítele. A když je ten přítel zároveň přítelem Zdeňka Š., můžete dostat mailem zajímavou zpětnou vazbu na svůj článek. Viz obrázek.

Házeli vajíčkem, teď se trochu stydí ... a mají šanci rozhodnout volby

Že to někdo organizuje? Ale samozřejmě. Když Jiří Paroubek, jeho spolustraníci i někteří politologové tvrdí, že vajíčková patálie vykazuje vysoký stupeň organizovanosti, mají pravdu. Aby člověk došel k takovému závěru, nemusí být nějaký extra odborník. Ale v žádném případě vajíčkiádu neorganizovala ODS.

Skoro se mi chce napsat: "Bohužel!" Nejsem příznivec pouličních scén, jakýkoliv větší dav ve mně vzbuzuje úzkost a z veřejných projevů emocí mám pocit trapnosti. Ne, určitě bych sám vejce neházel a ani se takového mítinku dobrovolně nezúčastnil. Ale nesdílím zodpovědný postoj většiny komentátorů i politiků, kteří tvrdí, že nás vajíčková aféra zavádí na scestí politického násilí a křiklounství.

Je to přesně naopak. Ano, dostat vajíčkem je nepříjemné a potupné, a rozumím negativním emocím i rozladění Jiřího Paroubka. Dokonce s ním v jistém smyslu sympatizuji. Ale on i ostatní se už umyli a žádné jiné reálné škody nezaznamenali. Měli by přestat hystericky kvílet a zkusit na dotyčných událostech najít pro sebe to dobré, případně výhodné.

Tvrdím, že vajíčkiáda bude pro českou společnost prospěšná a svým způsobem očistná. "Objevuje" totiž politiku pro generaci teeanegrů a dvacátníků, kteří se o ni až dosud víceméně nezajímali a v drtivé většině ani nechodili k volbám. Ale jestli zatuchlou a v patu uvízlou českou politiku může něco zachránit, pak jsou to oni. Představují možná až dva milióny potenciálních voličů. To je přesně ta síla, která rozhodne příští i další volby.

Jistě zdaleka ne všichni používají Internet, ale já jim říkám "facebooková generace". Facebook je takzvaná sociální síť, tedy internetová stránka, kde můžete komunikovat s ostatními, sdílet s nimi své názory, ale i další obsah (třeba fotografie nebo videa). A především, kde můžete diskutovat, případně přesvědčovat ostatní. Je to moderní obdoba tradičních míst, na kterých vždycky probíhal veřejný život - ať už to byly hospody, kavárny nebo náměstí. A právě především na Facebooku vzniklo ono "hnutí vajíčkového odporu". To je ten tajemný organizátor, o kterém všichni mluví.

Ne, neexistuje žádná ústřední postava nebo "mozek", který by celou operaci vymyslel a řídil. Vlastností sociálních sítí je, že se v nich překvapivé a chytlavé nápady šíří samovolně. Startovacím impulsem byla náhoda - prostě někdo na nějakém mítinku hodil vajíčko na Jiřího Paroubka a on na to zareagoval arogantním, nesympatickým způsobem.

Vznikla ne jedna, ale desítky skupin, které téma nějak "řešily". Některé jen vtipkováním, jiné vymýšlením prográmků "virtuálních vajec", která začali - rovněž virtuálně - po sobě házet. A část se domluvila, že bude na dalších mítincích v házení vejci po Paroubkovi pokračovat.

Šéf ČSSD je pověstný svou posedlostí veřejným míněním. Každý svůj postoj i tah si nechává "proměřovat" drahými výzkumy. Je tedy s podivem, že zcela pominul to, co se nabízí a co je pro moderní politiku dnes už esenciální. Totiž že se nezaměřil také na internetové sociální sítě, které jsou tím nejlepším a také nejpřesnějším barometrem nálad a postojů facebookové generace. Připomínám, že čítající ke dvěma miliónům voličů.

Kdyby to udělal nebo tím někoho pověřil, mohl se o pocitech a "agendě" vrhačů vajíček vše dozvědět dopředu. Mohl se na nepříjemné události lépe připravit, případně působené škody minimalizovat.

Facebooková generace není tupý dav, který se nechá manipuilovat. Srovnávání s fašistickými bojůvkami je sprosté, ale hlavně neinformované. Vrhačí vajíček a jejich sympatizanti jsou ve velké většině inteligentní, vzdělaní a přemýšlející mladí lidé. Na začátku byla recese a chuť vymezit se proti politickému stylu, který pro tuto generaci symbolizuje Jiří Paroubek. Ale pozor, on ho symbolizuje nejlépe, ovšem mohl to být i někdo z jeho politických soupeřů, třeba i Mirek Topolánek nebo Jiří Čunek.

Házení vajíček se stalo celonárodním happeningem, svými měřítky se však nepochybně vymklo představám všech zúčastněných. Převládajícím pocitem facebookové generace, původně oslněné a pobavené vajíčky rozprsklými na Jiřím Paroubkovi, je teď zhruba tohle: ano, možná jsme to tak trochu přehnali a asi bude dobré toho nechat. Pojďme říct svůj názor jinak. Třeba ve volbách.

To je podle mého hlubokého přesvědčení katarze vajíčkové války. Vsadím všechny letošní honoráře z Lidových novin na to, že účast lidí mezi osmnácti a pětatřiceti - tedy těch, kterých je dnes pouze na Facebooku kolem čtvrt miliónu - bude v přístích volbách výrazně vyšší než v předešlých. Většina z nich totiž ví, že házet vajíčky se nemá a že je to vlastně pitomost. A tak svou "občanskou povinnost" budou brát jako možná pokání, možná logické pokračování tohoto happeningu.

A to je šance pro politiky, nebo ne? Jenže oni to neslyší a melou si svou. Jiří Paroubek o tom, že vše zorganizovala ODS. Topolánek to obrací úplně a prohlašuje, že si vše zorganizovala sama ČSSD. Už se úplně pomátl? Chce být dalším terčem na řadě?

Ať se zeptá svého kandidáta do Evropského parlamentu Eduarda Kožušníka, který v sociálních sítích vede výbornou a efektivní kampaň. Teď mají velké i malé politické strany unikátní šanci. Buď se facebookové generaci otevřou a přizvou ji do politiky. Nebo ji defitivně ztratí.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Proč mít rád Facebook ... a proč se ho bát

Pět let je v internetové historii celá věčnost, tento týden pětiletý Facebook je však stále mladík. Zvlášť v Česku, které teď prožívá cosi jako módní facebookovou vlnu. Jen za posledních deset dní se počet uživatelů zvýšil o patnáct procent. Těch, kteří se na Facebooku "přiznali" k české národnosti, je podle oficiální statistiky zhruba 210 tisíc. Jejich počet ovšem roste tempem pět tisíc nových uživatelů za den.

Znamená to, že se demografie dynamicky mění, ale teď zrovna je úžasně mladá. Ze zmíněných 210 tisíc je jich téměř 200 tisíc ve věku do 35 let. Další detaily je třeba už odhadovat, ale lze očekávat, že jsou to většinou středoškoláci a vysokoškoláci, z větších měst. Odpovídají tomu i jejich názory, které lze zase odhadovat ze skupin, které tvoři či podporují. A tak jsou například často pro placení poplatků ve zdravotnictví i pro americký radar, nemají rádi Paroubka, líbí se jim Kaplického blob. Celkem příjemná společnost, chce se říct.

Momentální móda, pětileté výročí a také několik souvisejících událostí ve zpravodajství vedlo k tomu, že se českému Facebooku možná poprvé věnovala významněji také tradiční média. Včetně České televize. A protože jsem sám o Facebooku v posledních měsících víckrát psal, dostal jsem hned od několika novinářů otázku: Proč se z těch stovek či tisíců zajímavých internetových služeb, které vznikly po roce 2000, stal zrovna Facebook takovým hitem?

Ta odpověď by mohla znít zhruba následovně: Protože Facebook je esencí toho, co nás na webu bavilo a baví. Je to především komunikační nástroj. Umožňuje poznávat nové lidi a se známými být v kontaktu. Je prostorem, kde můžete publikovat texty, fotky nebo videa. Ale navíc vám dává do ruky mocný nástroj. Můžete si vybrat, v jaké společnosti se budete pohybovat.

To je důležité. Web si od svého vzniku v první polovině devadesátých let získal pověst poněkud nepřehledné džungle. Od samého začátku v něm bylo mnoho pornografie a dalších podezřelých zákoutích. Čteme o internetové šikaně, obtěžování či finančních podvodech. Facebook vám umožňuje si vybrat, s kým se budete stýkat a kdo bude mít přístup k vašim datům. Je to ten často ironizovaný institut "přátel", tedy lidí, kterým udělíte právo vstoupit do vašeho virtuálního světa. A oni to samé umožní vám.

Samozřejmě nejde o skutečné "přátele", to je jen více či méně vhodně vybraný termín. A hlavně mu každý může dát takový obsah, jaký potřebuje. Když se živíte jako herec nebo politik, může pro vás být výhodné mít stovky nebo i tisíce "přátel". Ale můžete se rozhodnout, že se i virtuálně obklopíte jen svými blízkými, a pak už to jsou přátelé bez uvozovek. Ale tuhle druhou možnost volí jen menšina. Když vezmeme v úvahu všech zhruba 150 miliónů světových uživatelů, je průměrný počet "přátel" 120.

Facebook má samozřejmě i své kritiky. Ne ledajaké. Minulý týden před ním například varoval papež (ale ten ho zároveň pochválil za to, že zesnadňuje komunikaci mezi lidmi), na rizika upozornil před pár dny také viceprezident Evropské komise. Na nejrůznější doporučení či direktivy eurobyrokratů a politiků jsme zvyklí se dívat skrz prsty. V tomto případě bychom však neměli. Varování se týkalo ohrožení našeho soukromí.

Může to znít pokrytecky, vždyť jsou to především státy a instituce, včetně EU, které nás soukromí zbavují. NIkdy v minulosti nás nesledovalo tolik kamer na ulicích, nikdy jsme toho o sobě nemuseli tolik prozrazovat a nikdy nebylo třeba tak často i při různých příležitostech prokazovat svou identitu. To vše se děje bez ohledu na to, jestli stím souhlasíme. Na Internetu se však svého soukromí zbavujeme dobrovolně.

To je ta základní a vážná výhrada proti Facebooku. Ne to, že by vytvářel nějaký alternativní virtuální prostor, který by lidi odtrhoval od reality. To tvrdí jen někteří psychologové, kteří Facebook ve skutečnosti neznají. Únikem byly virtuální světy jako SecondLife či diskusní fóra, kam uživatelé prchali pod vymyšlenými nebo anonymními identitami. Byly to výlety jakoby do jiných vesmírů. Naproti tomu Facebook je pevnou a nedílnou součástí reality.

V tom je to riziko. Mnozí zde ze svého soukromí prozrazují příliš. Detaily o svých zážitcích, citech i názorech. Kdyby se na nás někdo na tyto věci ptal v nějakém dotazníku, budeme to brát jako vlezlost a nepřístojnost. Ale na webu to děláme s naprostou lehkomyslností. Nepřemýšlíme o tom, jaké to může mít důsledky. Jsou známy příklady, kdy zaměstnanec přišel o místo, protože se omluvil pro nemoc, ale šéf z jeho profilu na Facebooku zjistil, že byl na horách. A to ani nemluvě o bezpočtu vyzrazených manželských nevěr. Ale to jsou jen takové anekdoty.

Stejně lehkomyslně se chováme i k soukromí svého okolí. Tento týden nás zpravodajství informovala o dvou událostech, která sice s Facebookem nesouvisí, ale jde přesně o tentýž princip. Sebevraždu spáchal bývalý ředitel školy, jehož výbuch hněvu a facku uštědřenou žákovi - natočené na video na mobilní telefon - publikovali jiní žáci na Internetu. A jiné internetové video "pouze" zničilo kariéru učitelce ze Znojma, která dala výpověď kvůli údajně pornografickým záběrům.

Facebookové profily jsou nepochybně plné potenciálně výbušného materiálu. Problém je v tom, že digitální realita je nezničitelná, nelze ji vzít zpátky a co do ní ze svého soukromí vložíme, bude nás pravděpodobně pronásledovat do svého života. Kdykoliv zmíněná učitelka ze Znojma vloží do internetového vyhledávače své jméno, vrátí se jí ve výsledcích její jeden nepovedený večer. Lépe řečeno pár minut z něj. Za pět, deset, možná i dvacet let.

Je třeba o tom mluvit a přemýšlet. Neexistuje způsob, jak by nás mohli ochránit politici nebo úředníci. Facebook lze jen těžko zakázat nebo účinně regulovat. Co stát může, je vzdělávat a vysvětlovat. S nadsázkou řečeno by se měl Facebook stát součástí školních osnov i vysmívaných „vážných rodičovských pohovorů“. Našim dětem musí někdo říct, že to nejzajímavější v jejich životě prožijí ve svém soukromí.

Když ho pověsí na Facebook, nebudou mít kde své životy žít.

(Psáno pro LN).

Nevěry v digitálním věku

Před pár lety mě fascinoval příběh muže, který se rozvedl se svou ženou, protože měla poměr s jiným mužem. Že takových příběhu jsou na světě milióny a není na nich nic fascinujícího?

Obvykle nikoliv. Ale v tomto případě byl milencem nevěrné manželky ... sám manžel.

Možná tušíte, že k něčemu takovému může dojít jen ve virtuálním světě. Přesně tak. Konkrétně šlo o svět zvaný Second Life, ve kterém oba manželé trávili spousty hodin. Každý pod jinou, vymyšlenou identitou. Tak se seznámili, postupně se sblížili a prožili spolu skoro půlroční vášnivý románek. Jen přes Internet, pochopitelně. Pak dostali ten hloupý nápad, že se setkají i v reálném světě, a vzájemně si tak odhalili nevěru.

Ti dva prý žili dlouhé roky v nepodařeném, nenaplňujícím manželství. Až když odložili své skutečné životy a začali žít ty virtuální, tak v sobě vzájemně našli spřízněné duše. Kdyby to nebylo tak bizarní a smutné, mohl by to být vlastně optimistický příběh.

Psychologové tehdy varovali, že vytváření virtuálních identit, často tak odlišných od těch reálných, je temnou budoucností mezilidských vztahů. Ale asi se mýlili. Obliba virtuálních světů klesá, módou se naopak stávají taktvané sociální sítě. Lidé v nich vystupují sami za sebe, nikoliv chráněni anonymními avatary.

Nedávno jsem četl o muži, který se rozvedl se svou ženou, protože měla poměr s jiným mužem. Nebyl jím on sám, ale jeho nejlepší přítel. Prozradily je jejich společné fotografie, které mužův přítel publikoval na svém profilu na Facebooku.

Vypadalo, že se Internet stane místem, kde mnozí z nás budou žít své paralelní životy. Místo toho je dnes nástěnkou, kam jsme dobrovolně pověsili ten svůj jediný, skutečný. Otázka zní, co je lepší.

(Sloupek pro deník Sme).

Proč nemanifestuji na Facebooku?

Už už jsem se chystal kliknout myší. Ale pak jsem kurzorem myši z příslušného tlačítka rychle ucukl. Ano, bylo lákavé stát se členem facebookové skupiny "Hnutí za více soulože". Určitě bych si tam našel nové kamarády a dozvěděl se nové věci. Ale porušil bych svou zásadu nepodepisovat petice, nedemonstrovat a nemanifestovat.

Není to zásada ušlechtilá, nýbrž účelová. V osmdesátých letech jsem se jako student příliš bál podepisovat nejrůznější petice proti komunistickému režimu. A když se to v devadesátých letech začalo "smět" a najednou každý podepisoval všechno, připadal bych si sám sobě srandovně.

Doba se hnula a peticí ubylo. Až teď s nástupem Facebooku slaví něco jako comeback. Je to hotová lavina. Každý den mě bombardují nabídky, abych vstoupil do nějaké virtuální skupiny, která něco nebo někoho podporuje, případně s tím bojuje. Stačí doslova hodiny, aby se nějaké horké veřejné téma aspoň částečně zhmotnilo do podoby facebookové skupiny. Entropa, Kaplický, ruský plyn, zdravotnické poplatky ... na co si vzpomenete.

Držím se své staré zásady, i když už nejsem tak rigidní jako zamlada. Například jsem vstoupil do svého vlastního fanklubu. Mých fanoušků není tolik, abych si mohl dovolit plýtvat vlastním podpisem. Jsem také členem skupiny "Podporovatelů Evy a Jakeše", jejímž účelem je shromáždit pět tisíc členů. Pak se Eva s Jakešem vyspí. Podle fotografie soudím, že Jakeš nemá žádnou jinou šanci, a tak získal i můj hlas.

Ale vyhýbám se všemu, co zavání peticí, agitací nebo hnutím. A hlavně tomu, co by mohlo být byť vzdáleně bráno vážně. Snadnost bojovat ve sirtuálních sítích s kýmkoliv za cokoliv bavuje naše hlasy váhy a důležtosti. Emoce a vášně překotně vybublají, aby se vzápětí zase stejně rychly zklidnily. Před rokem 1989 měl takový podpis váhu lidského osudu.

Dnes váží ... jako to kliknutí myši. Skoro nic.

Přátelství, ta nádherná a hluboká věc. Jakou má cenu? Tak asi ... čtyřicet centů

Prosím, zamyslete se a zkuste odpovědět na následující otázku: Jakou cenu má přátelství?

Ne, nemusíte mít strach, že tohle je další z mnoha sloupků na hluboce lidská témata. Nebudu vás unavovat filsofujícími moudry o tom, že cenu přátelství vyčíslit nelze. Ba naopak, řeč bude o reklamě, hamburgerech a dalších symbolech komerce.

Přátelství má ostatně svou cenu už přesně vyčíslenou. Podle jednoho blogera na serveru New York Times je to přesně 37 centů. Nevíme, jak s cenou zahýbá ekonomická krize či pohybující se měnové kurzy, ale v tuto chvíli je to tak. Vychází to z kampaně fastfoodového řetězce Burger King.

Ten nabízí uživatelům sociální sítě Facebook ďábelský obchod. Zbaví se deseti ze svých virtuálních přátel a dostanou za to poštou poukázku na bezplatný hamburger zvaný Angry Whopper. A protože ten se v restauracích zmíněného řetězce prodává za 3,69 dolarů, vychází cena jednoho přítele na zmíněný obnos v centech.

Proces „odpřátelení“ zařídí aplikace, kterou si můžete nahrát. A pak už jen vybrat ze seznam přátel deset těch, které se za kus žvance rozhodnete obětovat. Není to snadné zejména proto, že dotyční dostanou tuto informaci emailem.

Nebude to příliš šokující, že je některý z jejich přátel vyměnil za kus housky s karbanátkem? Možná. Na druhou stranu není zas tak úplně špatné se dozvědět, že pro někoho máte cenu aspoň jednoho sousta hanburgeru.

Tleskám tomu, je to počátek zhodnocení přátelství jako takového. Jakmile se začnou přátelé prodávat, stane se i uzavírání virtuálních vztahů striktně obchodním aktem. Na své profily vyvěsíme ceníky, takže zároveň s nabídkou přátelství nám mailem budou chodit informace o převodu patřičné sumy na náš účet.-

Je hezké žít v době, která mezilidské vztahy bude umět opravdu ocenit.

(Sloupek pro slovenské noviny Sme).

Zrodil se novinář - aktivista. A Facebooku vzkazuje: na bradavkách není nic obscénního!

Neměl jsem nejmenší ponětí, že na Facebooku jsou zakázány bradavky. Ano, řeč je o té milé části ženského těla, která na vás vykoukne nejen v létě na každé pláži, ale obvykle i při prolistování libovolného časopisu. Včetně těch pro dospívající děti.

Provozovatelé známé sociální sítě (a zároveň největšího webového fotoalba, které loni v listopadu překročilo hranici deseti miliard publikovaných snímků) mažou všechny fotografie, na kterých se ženské bradavky objeví. Jestli na jejich vyhledávání a potírání najímají speciální bradavkové detektivy (jsou ještě volná místa?), anebo to obstarají softwaroví roboti, není známo.

Jisté je, že tyto fotografie z Facebooku mizí. Jejich autoři či protagonisté s tím nemohou nic dělat, protože ve smluvních podmínkách pro používání Facebooku je závazek, že nebudou publikovat nic obscénního.

Provozovatelé mažou i fotky, na kterých matky kojí své děti. Když to zjistily, vyvolalo to velké pozdvižení. Vznikla stránka nazvaná: „Hej, Facebooku, na kojení není nic obscénního.“ Podepsalo ji už přes sedmdesát tisíc lidí a vzhledem k mediální publicitě bude jejich počet jistě stoupat. Předminulou sobotu se dokonce před sídlem firmy v kalifornském Palo Alto uskutečnila „kojící“ demonstrace, které se zúčastnily desítky žen.

Matky chtějí pro své bradavky výjimku, Facebook se zatím k protestům nevyjádřil. Jakkoliv je mi protivný aktivismus, rozhodl jsem se tentokrát stanout na pomyslné barikádě. Třeba i v palebné linii! Budu bojovat s kojícími ženami. A zároveň jim roztomilým dvojmyslem vzkazuji: Nebuďte úzkoprsé!

Proč bojovat jednu bitvu, když můžeme vyhrát celou válku? Nic obscénního přece není jen na kojení, ale ani na samotných bradavkách. Spojme svoje síly. Můžeme založit protestní skupinu, vyloučena není ani demonstrace, na které to cenzorům z Facebooku všechno ukážeme. Tedy … některé z nás.

Dobrovolnice nechť se mi laskavě hlásí.

Jak jsem odmítl bulvární reportérku ... a získal víc fanoušků na Facebooku, než má obložený chlebíček

Zavolala mě redaktorka ženského společenského magazínu. „Píšu článek o lidech, kteří nic zvláštního nedokázali, ale přesto se na Internetu stali celebritami.“

Chtěl jsem říct nějakou jedovatost o tom, že pracuje v časopise, který má na psaní o těchto lidech založený byznys, ale zdvořile jsem to opominul. Proč bych mladé reportérce srážel sebevědomí. Jednou jsem se etabloval jako znalec moderních technologií, takže jsem připraven méně znalým kolegům pomáhat.

„Ale jistě,“ odpověděl jsem, „to je celkem známý fenomén internetových komunitních sítí. Takových lidí, o kterých mluvíte, jsou spousty. Jestli chcete, můžu vám na některé z nich dát tipy.“

Novinářka si odkašlala. Tedy … to si asi nerozumíme,“ řekla.

Asi bude opravdu mladá a nezkušená, pomyslel jsem si. Řekl jsem téměř otcovsky: „Víte, měla byste si s někým z nich promluvit. Někteří jsou opravdu bizarní. Budete se divit, co někdy k takové internetové slávě stačí.“

„Právě proto vám volám,“ řekla. A aby to bylo úplně jasné, dodala: „Jako jednomu z těch lidí.“

Úplně mně tím vyrazila dech. Vzala to jako signál, že má pokračovat. „Dívala jsem se na váš profil na Facebooku. Píšete o neskutečných hloupostech. Třeba ten krátký článek, jak jste jel s taxikářkou, která … ehm … pouštěla větry.“

„Práce s banalitou je starý literární trik,“ učinil jsem poslední pokus získat zpět ztracenou převahu. „Určitě jste zaznamenala, že mám na webu také řadu zásadních textů, třeba o politice."

Ale to ji nezajímalo. Řekla: „Nejvíc mě fascinuje, jak ty vaše hlouposti lidé čtou a reagujou na ně. Víte, že máte na Facebooku dokonce svůj fanklub? A že má stejně členů jako Klub přátel obloženého chlebíčku?“

Položil jsem telefon. Bulvární žurnalistika je vážně špinavost. Styděl bych se pracovat jako ta holka. Navíc si úplně jednoduše mohla zjistit, že mých fanoušků je už aspoň o dvacet víc než těch legračních chlebíčkářů.

Je to zvláštní pocit. Jsem svůj fanoušek!

Ve třetí třídě mě spolužák K. přemlouval, abych se s ním stal členem fanklubu Hany Zagorové. Moc se mi to nezdálo. „Pořád je lepší než Vondráčková,“ nevzdával se. Namítl jsem, že v tom fanklubu jsou určitě jen holky. „A o to právě jde,“ řekl K. „Když s nima budeme členy fanklubu, je mnohem větší pravděpodobnost, že s nima budeme chodit.“¨

Promeškal jsem svou šanci. K. se stal členem fanklubu Hany Zagorové. O dva roky později už byl členemj anklubu Johna Lennona a několikrát jsme ho zahlédli, jak chodí kolem školy s nejhezčí holkou z béčka. Lennona ten samý rok zastřelil psychopat v New Yorku a já se zařekl, že nikdy do žádného fanklubu nevstoupím. Což se mi dlouho dařilo dodržet.

Před pár dny jsem se dozvěděl, že někdo založil můj fanklub na Facebooku. Měl v té době dvanáct členů. Nejsem Hana Zagorová ani John Lennon, takže mě to zaskočilo i potěšilo. Ale zároveň postavilo před tíživé dilema. Co mám dělat? Jako že nic? Anebo mám mezi své fanoušky zavítat a užívat si jejich virtuální přízně? Nevím, co v takové situaci dělají celebrity. Rád bych to s nějakou probral, ale žádnou neznám.

Rozhodl jsem se, že na své fanouškovské stránce zanechám vzkaz. Ale zjistil jsem hroznou věc. Abych mohl členům jakékoliv skupiny na Facebooku něco vzkázat, musím se nejdřív stát jejím členem. Po pár okamžicích tíživých muk jsem dospěl ke zdrcujícímu rozhodnutí. Poruším své dávné předsevzetí a stanu se fanouškem. Sám svým fanouškem.

Řekl jsem to druhý den známému. Pokrčil rameny. „Já bych to nepřeceňoval,“ řekl. „Na Facebooku má fasnoušky kdejaká kravina. Dokonce i jedna neexistující zubní pasta.“ Nic nepřeceňuju, ale myslím, že jsem v dobré společnosti.

Ano, řekl jsem své ženě na Facebooku

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ještě v pátek vypadala má virtuální existence na Facebooku jako nekonečný flám. S lehkým srdcem jsem odklikal pozvánky na víkendové mejdany a napsal pár vtipných hlášek několika kámošům.

Prohlédl jsem si nové fotky (nejlepší jsou ty z večírků od kámošů, jejichž rodiče odjeli pryč) a zkouknul půlku hiphopového videa. Ne že by mě tenhle druh muziky nějak zvlášť bral, ale když se pohybujete mezi mladými lidmi, musíte s nimi držet krok. Marná sláva!

V sobotu ráno jsem našel v mailboxu informaci, že moje žena si mě zařadila mezi přátele. "Pokud se máte stát přáteli, musíte potvrdit, že Sentu znáte."

Stát se přáteli po sedmnácti letech manželství? Před pár lety by to nevěstilo nic dobrého. Naštěstí žijeme v internetové éře, a tak to znamená jediné. Moje žena objevila Facebook.

Vy už určitě taky. Takže víte, že Facebook je takzvaná sociální síť. Založíte si zde založíte stránku, které se říká "profil". Dáte sem informace o sobě, které průběžně můžete doplňovat. Nejvíc frčí fotografie. Celkově jich je dnes na Facebooku už přes deset miliard, což je víc než na kterémkoliv webovém fotoalbu.

Na Facebooku se dá také třeba publikovat video nebo i blogovat, takže tenhle zhruba čtyři roky starý "vynález" pohodlně nahradí všechny ostatní internetové pomůcky k masturbaci ega. Blogování je staromódní přežitel. Kdo chce být "in", používá Facebook. Tak honem tam, než přijde něco dalšího.

Asi tím nejzajímavějším je na Facebooku možnost být v kontaktu s ostatními. Můžete pátrat po starých známých, spolužácích nebo bývalích kolezích. Znovuobjevovat je. Navazovat nové známosti a udržovat je. Konec konců, s tímto účelem Facebook v roce 2004 vznikl. Aby spolu absolventi amerického Harvadu a později i dalších univerzit neztratili kontakt. Od roku 2006 je pak Facebook pro všechny.

Trik Facebooku je v tom, že abyste mohli profil dalšího člověka vidět (a to je to, co vás zajímá, protože když jste kolegu pět let neviděli, tak se rovnou chcete podívat na fotky, jestli má stále tu hezkou ženu nebo jestli zestárl víc než vy), musíte se stát "přáteli". O mnoharozměrnosti tohoto termínu už bylo napsáno spousty slov. Stejně jako o tom, že Facebook odstartoval "sbírání přátel", které mnohé přitahuje a jiné naopak odpuzuje.

Osobně s tím nemám problém. Vytvořil jsem si jednoduchý profil zhruba před rokem a od té doby jsem v takovém facebookovém volnoběhu. Lépe řečeno jsem dlouho byl. Pro navazování "přátelství" jsem si stanovil jednoduchou politiku, která spočívá v tom, že prakticky nikoho neodmítám. Jsem ze staré školy a to slovo pro mě stále hodně znamená. No a pak mi samozřejmě dělá dobře, že je o mě zájem.

Před dvěma třemi měsíci se v českém Internetu něco pohnulo. Jako by se otevřela stavidla. Přicmrndávání potenciálních přátel se změnilo v plynulý přísun dvou až tří denně. O Facebooku se začalo mluvit a psát i v médiích. Donutilo mě to, abych začal brát své virtuální existování vážně. „Prolinkoval“ jsem svůj profil se svými dalšími aktivitami, například fotkami na Flickru či videoklipy na YouTube. Dokonce jsem vytvořil fanouškovskou stránku Haně (té s modrými vlasy) i Haně (té s většími prsy).

Facebook je od června 2008 v češtině, většinu textů přeložili v první polovině roku sami uživatelé. Těžko říct, kolik lidí v Česku ho používá, ale například skupina nazvaná „Kolik je Čechů na Facebooku?“ má přes třináct tisíc členů. A jejich počet roste den ode dne.

Zjevné je to, že Facebook přitahuje především takzvanou webovou generaci. To jsou lidé narození v druhé polovině osmdesátých let a později, kteří brali rozum už v době, kdy web existoval. Někdy se jim také říká „digitální domorodci“. Na rozdíl od nás starců (míněno pozdních třicátníků a starších) berou technologie jako něco přirozeného a normálního.

Nezkoumal jsem průměrný věk svých virtuálních přátel, ale určitě bude pod třicet. Ty starší než já bych spočítal na prstech jedné ruky. Je to příjemné! Jdete na úřad odevzdat přiznání k DPH, ale než se v kanceláři zvednete od počítače, přečtete si prosbu, abyste jednomu ze svých přátel drželi palce při písemce z matiky. A když se pak o tři dny později dozvíte, že dopadla dobře (rotuměj na čtyřku a líp), samou radostí úplně zapomenete na ty prachy zaplacené berňáku. Prostě si připadáte, jako byste se najednou ocitli v komiksu Hana a Hana.

No a pak se v něm najednou objeví také vaše manželka. Najednou máte pocit nepřístojnosti. Ne že bych dělal něco špatného. Jen se ten virtuální svět přiblížil tomu reálnému. Oba mají něco do sebe. Nebojím se problémů. Někde jsem četl, že angličtí právníci už používají termín „facebookový rozvod“. Manželé jsou zvyklí sdílet roky stejné lože i stůl, ale stejný Facebook je pro ně příliš. Vzájemně si kontrolují své přátele, žárlivě střeýí každý svůj virtuální krok. Nic takového mně a mé ženě nehrozí.

Facebook nám dokonce zařídil cosi jako druhou svatbu. Po sedmnácti letech! Asi deset minut poté, co jsem kliknutím stvrdil své virtuální přátelství se svou ženou, přišel další mail. „S.Č. tvrdí, že jste manželé. Potřebujeme, abyste potvrdil, že to tak je.“ S téměř slavnostním pocitem jsem tak učinil.

Na mé stránce se v zápětí objevilo srdíčko a informace o změně statutu. „Miloš Čermák je teď ženatý!“ A vlastně to nebylo zas tak zavádějící, protože virtuálně jsme opravdu stvrdili náš sňatek až teď. Vzápětí mi přišel mail od jednoho z mých o pětadvacet let mladších přátel. Stálo v něm: „Kua, sem nevěděl, že ses voženil. Dobrý. Tak zdar, sílu a hodně štěstí, voe!“
Díky.