Vcucne Zelené "černá díra" české politiky?

Předminulá volba prezidenta znamenala kalamitu pro sociální demokraty, ta poslední zase hrozila rozkolem uvnitř ODS. Ale dopadlo to jinak. Největší škody si odnášejí Zelení, kteří jako nejmenší strana zdánlivě nemohli nic ztratit. Ba naopak, nominací překvapivě kvalitního protikandidáta Jana Švejnara mohli svou pozici v české politice spíše posílit.

Prezidentská neuróza však odkryla vleklý a neléčený konflikt mezi předsedou Martinem Bursíkem a částí strany. Ukázala také šéfa strany v nepěkném světle. Ne sice v o mnoho horším než jiné české politiky, u nich to však voliči už tak nějak očekávají. Strana bodující s krédem "slušnost a otevřenost" může praním špinavého prádla ztratit nejvíc.

Dokonce se zdá, že se právě teď rozhoduje, jestli budou Zelení "zázrakem" na jedno volební období, anebo jestli mají nějakou trvalejší budoucnost.

Zelení nemají v Česku stabilní elektorát jako zelené strany v jiných zemích. Má to své důvody: Češi jsou tradičně imunní vůči nejrůznějším náboženstvím, a to včetně módní "zelené víry". Proč se tedy Zelení dostali po posledních volbách poprvé v historii do parlamentu? Protože vycházejí vstříct poptávce po pravostředé straně akcentující slušnost a morálku.

Tahle "havlovská" mezera je v české politice už od počátku devadesátých let. Nejdřív ji zaplnila ODA, pak Unie svobody (vzniklá odštěpením od pragmatické ODS) a nakonec Zelení. Je svým způsobem záhada, kde se tahle mezera v českém elektorátu vzala.

Asi to má něco společného s "nepolitickou politikou" Václava Havla, a také často sdíleným (a samozřejmě mylným) přesvědčením, že v pravicové politice je cosi nemravného a sobeckého, takže její ideály je třeba dolnit něčím "ušlechtilým". Teprve pak jsou mnozí nelevicoví voliči ochotni volit pravicovou nebo pravostředou stranu. Tato poptávka je nejsilnější mezi vzdělaným, spíše městským obyvatelstvem.

Je to dobrá šance pro nově vzniklé strany, ale zároveň past. Uvízla v ni ODA, později i Unie svobody. Je to jednoduché. Morálka a slušnost jsou sice hezká hesla na předvolební plakáty, ale v praktické politice se rychle onosí jako nekvalitní zimník.

Navíc, všechny tyto strany spojuje, že se podílely nebo (jako Zelení) stále podílejí na vládnutí. To pro moralizování není moc vhodná pozice. Koaliční vládnutí je založeno na taktizování, ústupcích a kompromisech. Tedy na jednání, které se voličům lehce může zdát jako nemorální.

Zeleným se až do prezidentské volby v koalici s ODS a lidovci překvapivě dařilo. Dokázali se proti nim vymezit a dokonce působit jako určité "svědomí" vlády, která má problémy s aférami šéfa KD-ČSL Čunka či hulvátskými způsoby šéfa ODS Topolánka.

Do značné míry je to zásluha šéfa Zelených Bursíka, který je inteligentním, kultivovaným a na veřejnosti dobře vystupujícím politikem. Je v české politice jedním z mála, který neválčí s novináři, nejedná zkratkovitě a všechny problémy řeší věcně.

Skvělým tahem Zelených byla i nominace nezávislého Karla Schwarzenberga na post ministra zahraničí. Ten působí v české politice jako zjevení. Má noblesu, nenechává se zatahovat do žádných osobních sporů a chybí mu mentalita "urvi co můžeš", která tak zjevně kouká z očí ostatním. Bývalý hradní kancléř je navíc skvělý magnet na voliče postižené havlovským sentimentem, kupodivu však nijak "nevadí" ani ostatním.

To všechno, včetně kandidatury ekonoma Jana Švejnara, činilo donedávna ze Zelených úspěšnou stranu. A byli také spolehlivým koaličním partnerem, což si vícekrát pochvaloval i premiér Topolánek. Působili mu rozhodně méně problémů než Čunkovi lidovci. To však platilo pouze do prezidentské volby.

Kritickým momentem byla nečekaná a dodnes ne zcela vysvětlená neúčast poslankyně Olgy Zubové na druhé volbě. Politička se údajně zotavovala po operaci, Martin Bursík a jeho spojenci ve vedení strany ji však od začátku kritizovali za to, že svou neúčast dopředu neavizovala a že se ani řádně neomluvila.

Zubová patří k té části Zelených, kterým účast strany v pravicové vládě nevyhovuje, protože autentická ekologická politika je pro ně v principu levicová. K těm se navíc přidali ti, kteří sice nejsou ideologicky předpojatí, ale zase nemají rádi Bursíka. Předsedovi strany tak vznikla silná vnitrostranická opozice, která se sice dosud příliš neprojevovala, ale čekala na svou šanci.

K zásadním sporům by dřív nebo později došlo, a to ohledně amerického radaru, zdravotních reforem nebo i dalších témat. Byla to konec konců právě Olga Zubová, která "napínala" vládu v tom, zda loni podpoří při hlasování zákon o rozpočtu.

Situaci ovšem po prezidentské volbě vyhrotil email, ve kterém se předseda Bursík vulgárně vyjadřuje o Zubové, omylem ho však poslal právě jí. Mail byl původně určen poslankyni Kateřině Jacques, která je nyní ve straně jeho nejbližší spojenkyní. Bulvární tisk píše, že spolu mají milostný poměr.

Nic z toho neprospívá k Bursíkově dlouho pěstované image "férového kluka". Ohrožuje ho to ze dvou stran. V očích voličů se stává nevěrohodným a trapným, protože teď vypadá jako moralizující pokrytec. A zároveň ho to činí zranitelným vzhledem k vnitrostranickým soupeřům, kteří se s ním báli válčit právě proto, že uměl získat voliče.

Jedinou šancí pro Zelené je spor rychle uhasit a na čas zmizet z očí veřejnosti. Jenže to půjde těžko, vždyť kromě radaru a dalších patálií tu je "problém Čunek", či lépe řečeno dilema "Čunek, nebo Schwarzenberg". ODS v tomto ohledu Zeleným asi moc nepomůže, protože se cítí poškozená Bursíkových chováním v průběhu prezidentské volby. Je to zapeklitá situace.
Zelení se ocitli na samém pokraji pasti, ve které před nimi zmizely už dvě politické strany.

(Psáno jako komentář pro Czech Business Weekly).

Česká volba prezidenta. V americkém balení

V pátek 8. února vyjdou všechny důležité české deníky s komentáři, které se jasně vyjádří k volbě prezidenta. Lidové noviny ostře zkritizují Václava Klause, ale na závěr napíší, že je přesto všechno lepším kandidátem než Jan Švejnar.

Hospodářské noviny se odvolají na Švejnarova vyhýbavá či dokonce skeptická vyjádření k ekonomické reformě a s ohledem na zájmy podnikatelů i manažerů doporučí zákonodárcům znovuzvolit stávajícího prezidenta.

Deník Právo se zaměří na postoj kandidátů k ekonomické transformaci devadesátých let a také na morální aspekt prezidentství. S přihlédnutím k oběma tématům pak napíše, že lepší volbou je Jan Švejnar.

Deník MF Dnes zveřejní komentáře dva. Oba budou stejně dlouhé. Jeden podpoří Jana Švejnara, druhý Václava Klause. A konečně deník Blesk zveřejní na titulní straně velkou karikaturu, na které „tatíček Klaus“ vykopává „cizáka Švejnara“ obloukem zpátky do Ameriky.

Stop! Ne, nic v předešlých odstavcích samozřejmě není pravda, a nic podobného se téměř jistě nestane.

Bohužel. Český tisk nemá tradici vyjadřovat se k nadcházejícím volbám, a je jedno, zda to jsou volby přímé do parlamentu, anebo volba prezidentská, tedy nepřímá.

Jak to funguje, jsme mohli pozorovat zhruba před týdnem, kdy nejvlivnější americký deník New York Times podpořil dva prezidentské kandidáty bojující o nominaci v nadcházejících prezidentských volbách v USA: senátora Johna McCaina, kterému dal přednost před „domácím“ exstarostou Giullianim, a senátorku Hillary Clintonovou.

Praxe „radit“ voličům je v anglosaských zemích běžná a oblíbená, byť i zde je vnímána kontroverzně. Někdy i samotnými médii. Komentáře podporující toho či onoho kandidáta mohou podle některých novinářů vrhnout určitý stín také na zpravodajství, které se snaží být férové a vyváženéAmerické a anglické noviny se však této tradice přesto drží. Ne že by to mělo na výsledky voleb nějaký významný vliv. Dokonce existují studie, které ukazují, že v posledních padesáti letech v amerických prezidentských volbách byli úspěšnější častěji ty kandidáti, které
deníky nepodpořily. Ale je to hra, která baví noviny i jejich čtenáře.

Je škoda, že tuhle „hru“ nechtějí hrát také česká média. Zvlášť proto, že přívlastek „americká“ nebo „americký“ padá v těchto volbách v Česku víc než kdykoliv předtím.Český prezidentský kandidát Jan Švejner vede to, co média nazývají „americkou kampaní“ (a šéf ODS Topolánek pojmenoval jízlivě „pseudoamerickou kampaní“).

Je to na první pohled nelogické, vždyť volitelé českého prezidenta nejsou občané, nýbrž 281 poslanců a senátorů. „Americká kampaň“ spočívající v objíždění republik a v pořádání besed se zdá být nefektivní a zbytečná. Může, ale nemusí to být pravda.

Bude-li volba zákonodárců tajná, jsou otevřeny všechny možnosti. Nemáme nejmenší tušení, jak budou konkrétní senátoři a poslanci hlasovat. Slyšíme spekulace o domluvených politických obchodech a o „jistých“ hlasech pro toho či onoho kandidáta, ale nic z toho nemusí při tajné volbě platit. Není vyloučeno, že část volitelů se na poslední chvíli bude opravdu rozhodovat pod vlivem intuice, emocí či náhlého hnutí mysli. A pak se může „americká kampaň“ zúročit.

Švejnarovi se v každém případě podařilo získat sympatie Klausových odpůrců ve veřejnosti, takže v průzkumech je jejich podpora v podstatě vyrovnaná. Pro ekonoma, který až dosud trávil většinu času mimo zemi, to je mimořádný úspěch. Ovšem rychlost, s jakou Jan Švejnar podporu získal, může znamenat i to, že má velmi nestabilní základy, a že ji tedy může stejně rychle ztratit.

Třeba když zformuluje konkrétněji své názory a ukáže své kvality nejen v „pohodlí“ besedy s příznivci, ale třeba i pod tlakem médií či soupeřových kandidátů. V amerických volbách přesně k tomu slouží televizní debaty, které se poprvé uskutečnily v roce 1960 (tehdy hezčí a sympatičtější Kennedy porazil neoholeného a podmračeného Nixona) a od té doby – na rozdíl od novinovýách komentářů – volby opravdu často rozhodují.

Václav Klaus nabídku Jana Švejnara na televizní souboj odmítl, nakonec souhlasil s jakýmsi komrpomisem: že se se svým soupeřem „utká“ na půdě senátu, v rámci představení kandidátů klubu sociálně-demokratických senátorů. Odpovědi obou kandidátů na otázky zákonodárců vysílala v přímém přenosu televize.

Vznikl pozoruhodný a především nestravitelný hybrid. Nebyla to ani debata, ani konfrontace a snad ani představení kandidátů. Kéž bychom aspoň k některému aspektu této popolední seance mohli dát jiný přívlastek než „nezáživný“, „trapný“ či „špatně připravený“. Ne, nedozvěděli jsme se ani o jednom kandidátu nic, co bychom předtím nevěděli. Ale dozvěděli jsme se něco jiného: že přítomní senátoři jsou až tragickými ukázkami nekompetentních a špatných politiků.

Místo jasných otázek či slov blábolili, navíc často gramaticky nesprávně. Snad ani jeden z přítomných zákonodárců neukázal, že umí veřejně promluvit, že má víc charisma než komunistický papaláš před dvaceti lety nebo že aspoň umí správně přečíst otázku, kterou si napsal na papírek.

Máme-li soudit podle výkonu senátorů ČSSD, kteří navíc měli čtrnáct dní na to, aby besedu připravili a aby se každý z nich aspoň naučil správně řícz nahlas jednu otázku, pak úroveň zákonodárců je tragická. Je z ní jediný závěr: má-li mít aspoň napříště volba prezidenta nějakoui úroveň a chceme-li, aby vygenerovala dobrého a důstojného prezidenta, pak je třeba ho zvolit jinak. Rozuměj: přímo.

Nechť je to pak „americká“ volba se vším všudy.

(Psáno pro týdeník Czech Business Weekly).

Ještě k novoročním řečem a podělaným Čechům

Představme si, že šéf firmy řekne o svých zaměstnancích: „Jsou takoví věčně bez nálady. A když je opravdu třeba máknout, tak se na ně nedá spolehnout.“ Není třeba nahlížet do manažerských příruček, abychom zjistili, že by to nebylo moc chytré.

Když premiér řekne o obyvatelích své země, že „obvykle vidí všechno negativně, a když k něčemu dojde, tak se podělají“, je to téměř učebnicový příklad politické sebevraždy. Pokud tedy tenhle výrok nepadl v Česku a z úst premiéra Topolánka.

Stalo se už mediálním klišé, že Mirek Topolánek rychleji mluví než myslí. Počet jeho hloupých výroků překračuje běžný evropský průměr. Nedá se s tím nic dělat. Český premiér se v jednom rozhovoru celkem upřímně přiznal, že když ho něco napadne, tak to prostě musí říct – i když ví, že mu to způsobí problémy.

Politicky vzato to byl nepochybně špatný výrok ve špatnou chvíli. V novoročním rozjitření (či u někoho v posilvestrovské kocovině) nechceme slyšet nepříjemné věci. To si mohl dovolit Václav Havel ve svém úplně prvním prezidentském proslovu v roce 1990, kdy se vysmál předešlým komunistickým lžím o tom, jak naše země vzkvétá. Ale to byl ojedinělý případ. I Havel nás pak už svými dalšími projevy spíše mile drbal za ušima.

A co teprve populista Klaus! Ten celý svůj letošní novoroční projev pojal jako paján na chytrý národ, jehož příslušníci bez bázně a hany sázejí na prosperitu tím, že si berou hypotéky. Sťastní lidé, kteří žijí v té nejlepší době, jaká kdy byla! Jistě, i to je pravda, a souhlasí s tím také premiér Topolánek. Dokonce naznačuje, že něco podobného říká už dlouho, takže to snad od něj prezient opsal.

Jenže pak to všechno zkazí dodatkem o tom, jak se Češi v krizi ... zkrátka jak jim nejrůznější krize nedělají dobře. Úplně vidíme pohodlně usazeného a ležérně se usmívajícího předsedu vlády, jak chce napjatou atmosféru pro nudně seriózní ekonomický list rozčeřit nějakou "řachandou". To se mu povedlo.

Všimněme si ovšem volby osoby. Topolánek neříká "my Češi", ale "oni Češi". Buď to nějak souvisí s jeho moravanstvím, anebo chce naznačit, že on v tomto ohledu tak úplně pravým Čechem není. Je to zvláštní: Topolnek je svým projevem a chováním typický muž z lidu. Mluví však často jako elitář.

Ale pak je tu ještě další, důležitější věc: Topolánek se své originální sondy do české národní duše dopouští v souvislosti s plánovaným umístěním amerického radaru. To je logické, protože právě s tímto rozhodováním cosi jako národní odavha či sebedůvěra souvisejí. Ale není to zrovna taktické.

Asi jako by předseda vlády rovnou řekl lidem: "Vy notoričtí zbabělci, jděte teď konečně do sebe a udělejte aspoň jednou v historii nějaké odvážné gesto! Řekněte radaru Ano!" S nadsázkou řečeno je přesně tohle způsob komunikace, který vláda od začátku s občany vede. A je to přesně důvod, proč čím déle je přesvědčuje a víc peněz do toho dává, tím více podpora amerického radaru klesá.

Topolánkova slovo vyvolala patřičnou odezvu, ostatně jako obvykle. Dvě reakce přesahují běžný rámec. Čeští nacionalisté, kteří mimochodem právě zakládají Národní gardu (ta jistě zaplní své řady mnoha hrdiny a odvážlivci!), na něj podali trestní oznámení. A starosta malé vesnice a zároveň učitel dějepisu zase chce Mirka Topolánka žalovat občansky.

Nechme stranou, že obě podání nemají solidní právní podklad, protože premiéra chrání jeden z nejzákladnějších principů demokracie, totiž svoboda slova. Byla by katastrofa žít v zemi, kde se člověk nesmí dopustit ani soudu o vlasním národu. To by bylo mnohem horší než žít v národě zbabělců.

Zmíněný starosta žádá po Topolánkovi omluvu a píše, že se jeho slovy cítí dotčen jako historik. Upřímně řečeno je to zneklidňující. Ve skutečnosti by to mělo být přesně naopak. Politik má zvlášť na nový rok občany poplácet od zádech, od historika bychom zase čekali nepříjemnou pravdu.

Protože ta je taková, že se Topolánek moc nemýlí. Když oddělíme mýty a historická fakta, tak v učebnicích dějepisu mnoho příkladů odvahy a statečnosti nenajdeme. Jistěže je nesmysl generalizovat a mluvit o jedné národní povaze. V každém národě jsou hrdinové i zbabělci. Ale zároveň platí, že v české historii se ono kolektivní hrdinství moc neprojevovalo.

Není to nutně negativní. Můžeme svou národní povahu popsat i tak, že jsme spíš chytří než odvážní. Víme, že v určitých situacích je výhodnější se přizpůsobit než být principiální a neústupný. Víme, kdy je nevyhnutelné se tu přikrčit či tomu posloužit. Darwinistická teorie tak ostatně popisuje schopnost přežít. Když to platí o živočišných druzích, platí to i pro národy.

Ostatně hlavně sousední národy to o nás vědí. Někdy se na nás kvůli tomu dívají skrz prsty, jindy to naopak berou jako součást příjemného mixu národních vlastností: umíme se dívat na věci s nadhledem, málokdy se chováme iracionálně, máme smysl pro humor. Nepěstujeme kult hrdinů. Naším nejpopulárnějším literárním hrdinou je voják Švejk, který chce za vlast bojovat, ale zároveň je úředně uznaným blbem.

Toto vše vyjádřil premiér Topolánek poněkud lidovou a nevkusnou, ale zároveň poměrně přesnou zkratkou. Vlastně bychom mu měli poděkovat. A zrovna tak i za to, že po pár dnech začal - jak už to politici obvykle dělají - najednou tvrdit, že nic takového v rozhovoru neřekl. Můžeme chtít lepší potvrzení jeho slov? Šlo do tuhého, a tak se podělal.

Klaus, poslední žijící dinosaurus devadesátých let

Prožívali jsme v devadesátých letech nejlepší, anebo nejhorší roky svého života? Hloupá otázka, řekne si asi většina z nás. Byly to roky jako každé jiné. Až s odstupem času bude jasné, že to byla jedna z nejdramatičtějších a nejzajímavějších dekád moderních českých dějin.

Z mnoha důvodů se na sklonku roku 2007 ohlížíme za devadesátými lety intenzivněji než dříve. Premiéru měly hned dva dokumenty mapující události z konce devadesátých let, které však jejich vnímání a „pocit“ výrazně ovlivnily: dokument o opoziční smlouvě mezi pravicovou ODS a socialistickou ČSSD („Vládneme, nerušit“) a snaha o rekonstrukci pádu vlády Václava Klause v roce 1997, který způsobil pokus o vnitrostranický puč v ODS („Papírový atentát“).

Ale pak je tu ještě jeden, téměř delikátní důvod, proč se za devadesátými léty ohlížet. Je to blížící se volba prezidenta, lépe řečeno pokus Václava Klause obhájit své prezidentství pro dalších pět let. První Klausovo zvolení bylo do značné míry shodou okolností, výsledkem podivné politické situace a pak také fackou, kterou sama sobě dala mocí unavená ČSSD. Druhá „pohavlovská“ prezidentská volba zdá se být významnější a mnohem víc vypovídající.

Klausova snaha o znvuzvolení je do značné míry refrendem právě o devadesátých letech. Aby to bylo referendum důsledné a dokonalé, musel by proti němu nastoupit bývalý prezident Václav Havel. Pak by proti sobě stály dva odlišné pohledy na svět, dvě různé vize budoucnosti a také dvě rozdílné interpretace devadesátých let v české politice.

Havlovu roli však do značné míry bude suplovat ekonom Jan Švejnar. Je symptomatické, že jeho první ostrý střet s Klausem se týkal právě devadesátých let. Týkal se Švejnarova tvrzení, že byl „jedním z hlavních architektů české ekonomické reformy“, což Klaus zpochybnil a prohlásil, že se Švejnar na trasnformaci „ani milimetrem nepodílel“. Na to Švejnar odpověděl zhruba v tom smyslu, že byl autorem ideových konceptů, nikoliv „výkonným inženýrem“. Zároveň Klause obvinil ze zpackané kupónové privatizace a umožnění tunelování, což je mimochodem termín, kterým čeština obohatila světový ekonomický žargon.

Legrační spor ukazuje zajímavou věc: devadesátá léta mají dostatečný sex-appeal jako koncept a zlomový moment. Ale jakmile se začneme bavit o konkrétních událostech a činech, nechce se k nim nikdo hlásit.

Byla to nejen doba vzniku samostatné České republiky, ale především ekonomické transformace a vzniku skutečné politiky. To nebylo úplně jednoduché a hlavně ne samozřejmé. Slovo „strana“ bylo těsně po pádu komunistického režimu bráno pejorativně, ostatně jeden z prvních sloganů Občanského fóra byl: „Strany jsou pro straníky, Občanské hnutí je pro všechny“.

Byl to Václav Klaus a lidé kolem něj, kteří zvítězili v mocenském boji uvnitř Občanského fóra a své křídlo pak přetransformovali v ODS, první silnou „skutečnou“ politickou stranu. Ale i pak dlouho trvalo, než se demokratická část politického spektra začala nějak formovat a utvářet. Poslední československé volby v roce 1992 byly spíše ještě demonstrací prodemokratického smýšlení společnosti než skutečnými volbami.

Dekadentní pocit z české politiky zapříčinil do značné míry fakt, že střet ideí byl dlouho skrytý. Otevřeně se ukázal právě až důsledkem tzv. sarajevsjkého atentátu, kdy se část ODS podporovaná prospěchýřským pragmatikem Josefem Luxem, tehdejším šéfem lidovců, pokusila svrhnout Václava Klause. To se nepovedlo, výsledkem byl však pád vlády, nástup dočasné úřednické vlády Josefa Tošovského a předčasné volby v roce 1998.

Ještě v roce 1997 vystupuje poprvé otevřeně proti Klausovi prezident Václav Havel v projevu v Rudolfinu. Do protikladu staví takzvanou občanskou společnost a dravý kapitalismus. Ve skutečnosti však pouze opatrně formuluje pravo-levý střet politiky. Skutečný ideový rozpor tak v devadesátých letech ztělesňují jména Klaus a Havel, a nikoliv Klaus a Zeman, jak se to v druhé polovině devadesátých let mediálně může zdát.

Opoziční vládnutí Zemana a Klause v letech 1998 až 2002 jakoby devadesátá léta „orazítkovala“ puncem marnosti a neúspěchu. Je to nespravedlivé, protože táž devadesátá léta jsou zároveň začátkem moderních demokratických dějin. Co se stalo v jejich první polovině je neskonale důležitější než to, co devadesátá léta završilo.

Není náhoda, že téma devadesátých let otevřel Václav Klaus ve velkém rozhovoru pro nejčtenější seriózní list MF Dnes. Je to rozhovor, který počátkem prosince odstartoval Klausovu prezidnetskou „mikrokampaň“, kdy bude obcházet a přesvědčovat poslanecké i senátorské kluby všech stran.

Klaus v rozhovoru říká: „Já jsem ta jediná osoba, která je k celým devadesátým letům loajální. (…) Strašně mě štve, že téměř nikdo nevyjadřuje loajalitu k těm létům, a tím ani k sobě samému. To je trapné a ostudné.“ Nechme stranou, že loajalitou k devadesátým létům myslí Klaus loajalitu k jeho vlastní interpretaci této dekády, tedy k vlastně k němu samotnému.

Ale prezident pojmenovává důležitou věc: dnešní poitická elita se od devadesátých let odstřihla a předstírá, jakoby neexistovaly. Elita bývalá se k nim buď nevyjadřuje, anebo je hodnotí negativně. Kluas je vskutku posledním „žijícím dinosaurem“ devadesátých let.

Je logické a pro společnost svým způsobem zdravé, že devadesátá léta budou jedním z důležitých momentů prezidentské volby. Byť je to volba nepřímá a nebudeme o ni rozhodovat svými hlasy. Ale nepochybně nás přinutí se znovu zamyslet, jestli to byly nejlepší, anebo nejhorší roky našich životů. A protože poslanci a senátoři chtě nechtě reprezentují i naše pocity a naše názory, výsledek jejich volby nám napoví.

(psáno pro Czech Business Weekly)