Hlášení

"Dobrý den, na palubě vás vítá první bloger Čermák. Až za pár okamžiků ostartujeme směr Londýn. Jak rychle a jak vysoko poletíme, si buď vygooglujte, nebo najděte na Wikipedii. Ale nebojte se, já a druhý bloger všechno perfektně zvládneme. Cestující s notebooky se mohou přpojit k Internetu a číst historky z pilotní kabiny na našem blogu."

Nikoliv, to není začátek noční můry vystrašeného cestujícího, nýbrž možné hlášení z nedaleké budoucnosti. Aspoň na palubě letadla malajské společnosti AirAsia, která vyhlásila konkurz na nové piloty. Mezi podmínkami jsou samozřejmě dobrý zdravotní stav, znalost malajštiny i angličtiny, ukončené vzdělání ... a pak také to, aby byl zájemce aktivní bloger. K přihlášce musí přiložit své texty.

Vzdáleně to připomíná konkurz na "nejlepší místo na světě", kdy jistá turistická společnost hledala blogera na tropický ostrov. Ale AirAsia nechce najmout člověka na psaní, nýbrž pilotování. Asi není moc vlastností, které by spojovaly dobré blogery s dobrými piloty. Takže ve skutečnosti jde samozřejmě o chytrou marketingovou kampaň.

Dá se čekat, že se zmínka o podivuhodné soutěži objeví na destitisících, možná statisících blogů po celém světě. Letecká společnost vybere po uzávěrce deset nejlepších blogerů, které pozve na exkurzi mezi své piloty. Některým z nich pak nabídne a zaplatí skutečný pilotní trénink. Ale nezavazuje se k ničemu. Nedá se vyloučit, že se z deseti blogerů nakonec pilotem nestane nikdo.

Nízkorozpočtové aerolinky AirAsia jsou ukázkou firmy, která umí využívat potenciálu nových médií. Kromě nezbytné a tradiční webové stránky má také vlastní blog, profil na sociální sítí Facebook, účet na mikroblogovací službě Twitter a videokanál na YouTube. A to vše dělá skvěle.
Nezbývá než doufat, že ve firmě také někdo rozumí letecké dopravě.

Říkáte blogy?

Když jsem v roce 2002 začal psát o blozích, vždycky jsem tenhle termín ve svých článcích vysvětloval. Nejčastěji jako „jednoduché webové stránky“, případně „internetové deníky“. Kolem roku 2005 jsem s tím přestal, protože jsem měl za to, že jde o běžné a všeobecně známé slovo. Nechci jsem se svých čtenářů dotknout nějakým školometským poučováním.

Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem v posledních letech potkal někoho, kdo by neznal blogy. Znají je mé rodiče i mé děti. Když jsem byl na ostrově Mauritius a bavil se s prodavačem perel na pláži, dal mi vizitku s adresou svého blogu. O blogování už dokonce žertují postavy v televizních seriálech, jejichž producenti dbají na to, aby jim rozuměl každý idiot.

Takže když jsem se před pár dny bavil s ředitelem jedné úspěšné české firmy a on se zeptal: „Říkáte blog? A to je co?“, myslel jsem si, že si dělá legraci. „Ha ha,“ zasmál jsem se. Ale zatvářil se udiveně. Nežertoval. „Něco mi to říká, ale nemůžu si vzpomenout. To je něco na Internetu?“

Šokovalo mě to. Ještě jsem se dvakrát ujistil, že se ptá vážně, abych se nestal obětí nějakého rafinovaného vtipu. No a pak jsem mu v několika minutách pověděl o tom, co to blogy jsou, kdo je čte a kdo je píše, jak obrovským fenoménem se staly a jak ovlivňují dnešní svět. Připadal jsem si asi jako pomemšťané, kteří budou někdy v budoucnu vítat na Zemi ufouny z jiných galaxií.

Když jsem skončil, podíval jsem se na toho člověka s očekáváním. Uvědomoval jsem si, že jsem mu právě pomohl objevit nový úžasný svět. A zajímalo mě, jak to přijme. „Ha ha,“ zasmál se teď on. Zavrtěl pobaveně hlavou. „Už dlouho jsem neslyšel takovou hloupost.“

(Psáno jako sloupek pro deník Sme).

Blogeři přicházejí. Teď už doopravdy

Obor zvaný PR neboli "vztahy s veřejností" měli novináři v minulosti spojen hlavně s chlebíčky na tiskových konferencích a tiskovými materiály v igelitových taškách. Často se na něj dívali skrz prsty. Pak zjistili, že zásluhou Internetu vlastně PR nepotřebují, protože si informace mohou hledat sami a rychleji.

Jenže teď přichází sladká "odplata", protože PR naopak zjišťuje, že nepotřebuje novináře. Opět díky Internetu může oslovovat zákazníky přímo, anebo prostřednictvím amatérských žurnalistů neboli blogerů. Ovšem přináší to problémy a někdy i skandály. První takový už dorazil do Česka. Ukázalo se, že ve prospěch banky ČSOB (a v neprospěch jejího konkurenta mBank) píší blogeři hned na několika renomovaných zpravodajských serverech. V čem je problém? Ve skutečnosti neexistují. Zážitky čtyř údajných studentek si vymýšlela dnes už bývalá zaměstnankyně jisté PR agentury.

Je hezkým paradoxem, že případ byl zveřejněn přesně v den, kdy APRA - agentura sdružující PR agentury - uspořádala seminář právě o blozích a nových médiích. Britský profesor Philip Young zde v téměř dvouhodinové přednášce mluvil o nových postupech, jak PR agentury mohou postupovat, mimo jiné tak, že kromě novinářů budou komunikovat přímo s blogery. Například jim nabízet své produkty na testování - sám Philip Young vytáhl z kapsy mobilní telefon, který dostal ze stejného důvodu od britského mobilního operátora. Když s tím před dvěma lety tehdy počítačové firmy začaly, bylo to v blogerské komunitě vnímáno kontroverzně, jako svého druhu "uplácení". Dnes je to běžné. Blogeři se chovají stejně sebevědomě jako profesionální novináři: když se jim produkt líbí, tak ho chválí, a když nikoliv, klidně ho "potopí".

V auditorii konference, kde jsem moderoval odpolední panelovou diskusi, zazněl několikrát stesk, že české medální i internetové prostředí zaostává a že podobné debaty jsou zatím jen akademické. Jenže ve stejné době již dotyčná PR agentura horko těžko vysvětlovala, jak je možné, že blogy kritizující produkty mBank byly publikovány z jejích firemních počítačů a že tato agentura shodou okolností pracuje pro ČSOB. Nejde o nic nového. V Americe měli svou první aféru s falešnými blogy už před několika lety, teď ji máme i u nás. A doslova v učebnicovém podání.

Je sympatické a chytré, že se ČSOB rozhodla komunikovat s blogery. Chce na trh uvést produkt, který bude hledat zákazníky právě mezi internetovými uživateli, kde mají blogeři největší vliv. Nabídla tedy některým z nich produkt k testování (mimo jiné i autorovi tohoto komentáře), a to v předstihu předtím, než ho oficiálně představí na tiskové konferenci. Ukazuje se však, jak je taková komunikace obtížná a obousečná. Že "něco nehraje" s některými blogy publikovanými při serverch jako iDnes či Aktuálně, zjistil totiž právě jeden z blogerů, který produkt testoval. Fakta si dal chytře dohromady a ověřil je. Jinak řečeno, odvedl profesionální novinářskou práci. I když asi jinak, než si představovaly banka a agentura.

Rozuzlení je takové, že fiktivní blogy byly soukromou aktivitou stážistky. Agentura se od ní distancovala. Můžeme, nebo nemusíme tomu věřit. Co však profesionálové v médiích i PR musí udělat, je stanovit pro tuto novou hru jasná a nesmlouvavá pravidla. Otřepané otázky typu "Je bloger novinář?" totiž už přestávají být akademickým cvičením. Blogeři přicházejí.

Aktuálně: PR agentura vydala ke kauze tiskovou zprávu a za svůj přístup se omluvila.

Ten večer, kdy jsem byl "cool"

Jako novináře už mě za posledních sedmnáct let kontaktovalo aspoň milión lidí (no dobře, trochu kecám, ale tisíce to určitě byly), teď poprvé se na mě obracejí jako na blogera. Je to příjemná změna. Dokonce při otevírání mailboxu prožívám to samé příjemné rozechvění, jaké jsem naposledy cítil počátkem devadesátých let. Ozývají se i velké firmy. Ne, zase kecám, ozvala se jedna, konkrétně zaměstnankyně Microsoftu. Že prý má mimo jiné v popisu práce setkávání s blogery. Pane jo! Samozřejmě jsem se schůzkou souhlasil.

Viděli jsme se před setkáním Business Tuesday, kde jsem moderoval debatu o sociálním networkingu. Fascinoval mě její pracovní titul, který zní "Enthusiast Evangelist". Padl jsem z něj na zadek ještě dřív, než jsem se dozvěděl, že těchto lidí má Microsoft na celém světě pouze dvacet. Barbora je jediná ve střední Evropě a okolí.

Jakou má pracovní náplň? Podle jejích slov se to zdá být jednoduché: zajímat se o "cool věci". Tím pádem mě samozřejmě lichotí, že se zajímá i o mě, lépe řečeno můj blog. (Co je náplní práce takového "nadšeného evangelisty", čtěte na blogu jiné zaměstnankyně Microsoftu, která se zase proslavila mimo jiné i tím, že zhubla do vypasovaných kalhot).

Kromě setkávání s milými a chytrými lidmi si Barbora v rámci pracovních povinností vede také svůj blog. Ten je dobrou ukázkou toho, jaké má takové firemní blogování slabiny i silné stránky. Příslušnost k Microsoftu tu čouhá z každého zápisku, ale na druhou stranu je to "stravitelná" a příjemná forma komunikace. Nepochybně je to věc, s kterou se budeme setkávat, a to stále častěji.

Téma firemních blogů, případné neoficiálních blogů zaměstnanců (a možných konfliktů se zaměstnavateli) mě zajímá: budu rád, když mi o něm napíšete cokoliv zajímavého. Máte s tím zkušenost? Bloguje se ve vaší firmě, a to buď oficiálně, nebo neoficiálně? Přineslo to nějaké klady či zápory?

A pak je tu pohled z druhé strany, tedy čtenářské. Berete tenhle druh blogů jako něco zcela přirozeného, anebo vám to přijde tak trochu jako habaďůra? Vrací se to k oné prastaré a stále nezodpovězené otázce, totiž do jaké míry je blogování žurnalistika. Nemělo by to být v blogosféře podobně jako v tradičních médiích, totiž že firemní publikace budou jako takové nějak označeny? I to mě zajímá, sám na to nemám jasný názor.

Nebojte se mi psát. Každá informace padne na úrodnou půdu. Nezapomeňte, že jsem člověk, o kterého se zajímají lidé, kteří ve svých firmách mají na starost pokrok.