Miliarda aplikací pro iPhone. Celkem hodně ... a druhá miliarda už běží

Majitelé iPhonů či iPodů Touch si stáhli už miliardu aplikací. Trvalo to devět měsíců, tedy podstatně kratší dobu, než za kterou si majitelé iPodů stáhli miliardu písniček z obchodu iTunes. To trvalo dva roky.

Je dobré vidět, že v době globální hospodářské recese vznikl tak úspěšný a životaschopný nový trh. Nezmiňuji takzvanou krizi náhodou, protože Apple svým obchodem s aplikacemi vytvořil platformu, která jde přímo proti proudu "antikapitalistického" sentimentu. Dává šanci každému, kdo má dobrý nápad, odvahu a vůli uspět. Apple zveřejnil žebříčky nejstahovanějších aplikací a z nich vidíme, že mezi jejich tvůrci jsou jak zavedené softwarové společnosti, tak i malé nezávislé firmy nebo dokonce jednotlivci. Ukázali, že i dnes (nebo právě dnes) je možné rozjet velký byznys od nuly nebo od práce udělané na koleně.

To je ostatně případ aplikace Bump, která sice nepatří mezi nejúspěšnější, ale měla štěstí, že se stala právě tou s visačkou "1000000000". Vytvořili ji tři mladí Američané, kteří loni na podzim přišli o místo ve velké technologické firmě. Rozhodli se proto založit firmu vlastní a vytvořit aplikaci, která umožní sdílení dat mezi dvěma telefony. "Bump" je přátelské ťuknutí dvou rukou sevřených v pěst, které často vidíme například u sportovců. V případě iphonového Bumpu jsou v těch pěstech ještě navíc telefony. Mohou si tak jednoduše například vyměnit kontakty.

Bump je přímo ukázkovou aplikací, která je nejen zábavná, ale má i praktické použití. Využívá vlastností iPhonu, jako jsou pohybové čidlo či satelitné navigace. Zaujme na první pohled.

Zkrátka dobrý start do druhé miliardy. Vsadím se, že uteče rychleji než ta první.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

O velké veverce a malé veverce

Moc hezké video z YouTube (via Metafilter).

Jak se šíří panika? Jako ... virus

(Vysvětlení: graf ukazuje, jak se klíčová slova "swine flu" objevují v updatech na Twitteru - vodorovná osa je samozřejmě časová, na kolmé jsou procenta z celkového počtu updatů. Jestliže tedy v nějakém momentu dosahuje například dvou procent, znamená to, že dva updaty ze sta se týkají prasečí chřipky).

Jmenuji se Pecina a jsem nenahraditelný. Rychle něco vymyslete, ať vás můžu jako ministr zachránit

Pan Martin Pecina mě málem rozplakal. Napsal text na svůj blog, který zakončil slovy: "Pane redaktore, či páni redaktoři, nechte mě žít. Pokud mám někde pět měsíců vykonávat zadarmo nelehký mandát, nezalsoužím si za to být skandalizován. Doufám, že to pochopíte."

Tak si to shrneme. Co myslí pan Pecina tím, že bude vykonávat funkci ministra vnitra zadarmo? Že celou tu dobu nebude brát peníze? Ne, samozřejmě že ne. Bude brát jeden ze dvou platů - buď ten předsedy Úřadu pro hospodářskou soutěž, nebo ten ministra vnitra. Jeden z nich slibuje dát na charitu. Nevíme, jestli tak učiní tiše a neveřejně, anebo si z toho udělá propagandistické divadélko jako jeho kolega David Rath. A nevíme ani, kterého z těch dvou platů se vzdá. Toho vyššího? A kolik je to vlastně peněz? Uvidíme. Ale napišme zcela jasně: pan Pecina nebude pracovat pět měsíců zadarmo.

Ovšem pokračujme. Pan Pecina vidí v telefonátu od Jiřího Paroubka jakési hnutí osudu či zásah vyšší moci. Nabídka prý zněla, že si odskočí "zachránit politiku" (ne, to není nadsázka, on píše o "přispění k řešení situace"), a že se pak bude moci vrátit ke svému krýtku. Tedy do Úřadu pro hospodářskou soutěž. Proč tahle podmínka? Je snad pan Martin Pecina Bohem nadán řídit tento Úřad? Ale kdepak. Byl k tomu nadán stejným Jiřím Paroubkem, lépe řečeno jeho stranou. Nemá žádnou zvláštní kvalifikaci a nevykonává tento post s nějakým nevídaným úspěchem. Je obyčejným státním úředníkem.

Ale to on nechce slyšet. Problém je v tom, že byrokratický čuník jménem Pecina měl slíben státní oves v korýtku ještě na více než dva roky. A teď je tu nějaká bezvýznamná funkce mninistra na pouhých pět měsíců. Taková hanebnost! Chrocht, chrocht! Pan Martin Pecina chce záruky, že ho od korýtka nevystrčí nějaký jiný čuník. Protože pan Matin Pecina ví, že tak jako on by tu funkci mohl zastávat i někdo další. On totiž není nadán nějakými mimořádnými schopnostmi, nemá nadprůměrné vědomosti a celkově je tak nějak zaměnitelný. Proto se hodí do té Fisherovy vlády: že odkýve všechno a nebude dělat problémy. A v jeho legračním kvičení slyšíme: nejlépe by to bylo tak, aby až se z ministerské "práce zadarmo" vrátí, měl u korýtka třeba ještě zcela nový mandát.

V tom je ta perverznost a skandálnost. Pan Pecina nám zcela nepokrytě ilustruje, jak se politická či úřednická elita dívá na mandát takzvané Fischerovy vlády. Že je to mandát na úrovni trhacího kalendáře a maňáskového divadla. Trapný tanec právníků kolem statutu Martina Pecina ukazuje, že funkce ministra v této vládě nemá žádnou hodnotu. Pan Pecina na svém blogu sám sebe prezentuje jako muže, který chce riskovat svou kariéru, aby "zachránil" republiku svým ministesrkýmn angažmá. Jak šlechetné! připomíná muže, který se připlete k pouliční rvačce, kdy silný muž napadne ženu. Půjde jí pan Pecina na pomoc? Ale jistě. jen se nejdřív musí pojistit, přivolat strážníky a hasiče, nechat si podepsat papír, že mu nebude ublíženo ... no a pak jistě tu nebohou ženu zachrání.

Nemám žádné ambice jít do politiky. Ale kdyby mi zazvonil telefon a ozval se v něm Jiří Paroubek s nabídkou, abych dělal v prozatimní vládě ministra, měl bych na výběr jednu ze dvou odpovědí. BUď: "Ano, děkuji vám za důvěru", anebo: "Promiňte, ale z vašeho obličeje mám žaludek tak nějak na vodě a nemůžu tedy nic takového dělat." Rozhodně bych však po Jiřím Paroubkovi nechtěl, aby v případě mého souhlasu slíbil, že za mě následující dva roky bude platit činži nebo že se zapřísahá, že od listopadu zase budu moci psát do Lidových novin.

Argumenty pana Martina Peciny jsou založeny na předpokladu, že je nenahraditelným úředníkem. Není to vyloučeno. Samotný fakt, že byl jednou z politických stran požádán o angažmá v prozatimní vládě, ho nijak nediskredituje. Ale jeho upěnlivá snaha si svůj starý post nějak pojistit a zachovat bohužel ukazuje, že on sám o sobě a svých schopnostech nemá valné mínění.

Být na místě Paroubka, Topolánka nebo Pánaboha, nakopnul bych takového úředníka po jeho zápisku na blogu přímo do zadku.

(Psáno jako komentář do LN).

Nazdar, twittermani!

Get your twitter mosaic here.

Pomsta čuníků ... interaktivně

Noviny píšou o "smtící chřipce", odborníci straší pandemií. Než vyrazíte skoupit do lékáren všechny zásoby Tamiflu, zkontrolujte šíření choroby na webu. Aneb taková pandemie je přímo ideální pro interaktivní zpravodajství, které propojí mapy a data (tzv. mash-up). Jako vždy premiantský Guardian už takovou věc publikoval, vypadá to dobře. Bude za měsíc červenými tečkami poseta celá planeta?

Zase ty řeči o "naivitě". Už mlčte, zatracení lháři

Ministerský kandidát Štefan Fule musí být velmi hloupý člověk. Buď proto, že v osmdesátých letech, v době normalizace, vstoupil "z naivity" do komunistické strany. Anebo proto, že si myslí, že mu to dneska budeme věřit.

Učím na vysoké škole a svým studentům říkám, že být chytrý v osmnácti nebo ve dvaceti není žádná přednost. Že to umí každý. Není to jen bonmot bez obsahu. V tom věku jsme skutečně na vrcholu duševních schopností. Možná nám chybí zkušenosti, ale intelekt a jasnost myšlení jsou na maximu. Neurologové tvrdí, že nedávné průzkumy zcela jasně prokázaly, že mentální schopnosti začínají ochabovat u lidí už mezi dvacítkou a třicítkou. Konečně ne nadarmo se neříká, že kdo v matematice nepřijde na nějaký významný objev do sedmadvaceti, tak už na něj nepřijde nikdy.

Kariérní diplomat a pravděpodobně budoucí ministr pro evropské záležitosti vstoupil v tomto věku do komunistické strany. Ne proto, že by mu to poradili rodiče nebo že by mu to usnadnilo kariéru. Prý nabídku na kandidaturu dostal už na konci gymnázia coby "nejlepší student" a "ve své naivitě" ji přijal.

Byl bych rád, aby se tohle jednou provždy ujasnilo. Také jsem studoval v osmdesátých letech a dobře si tu dobu pamatuju. Ať sklapnou o naivitě. myslí snad naivitou to, že si mysleli (tak jako ostatně většina z nás), že husákovský socialismus bude trvat ještě mnoho let? Pardon, ale to nebyla naivita, ale obyčejný kalkul, který nevyšel.

Z mé generace nebyl nikdo, kdo by si o dekadentním normalizačním režimu mohl dělat nějaké iluze. A už vůbec to nebyli nejlepší studenti. Mimochodem, studoval jsem v té době na dobrém pražském gymnáziu a nepamatuju se, že by nějaký nejlepší student dostal takovou nabídku. Dostali ji ti, o kterých se vědělo, že ji přijmou. Děti komunistických papalášů, případně ti, kteří se ani mezi námi netajili tím, že mají namířeno na velkou kariéru. Neopovrhovali jsme jimi, prostě jsme to vzali na vědomí. Taková byla doba.

Nikdy jsem ty lidi neodsuzoval, po převratu mi jich spíš bylo líto. Podepsat smlouvu s ďáblem těsně předtím, než sám ďábel vyletí komínem? Taková smůla! Měl jsem pár takových smolařů i mezi známými či bývalými kolegy. Nikdy bych jim to sám nepřipomněl a ani na to nezavedl řeč. Ale jsem citlivý na to, když někdo v téhle souvislosti mluví o naivitě. K čertu s vámi, zatracení lháři! Naivní lidé v naší generaci v té beznadějné a perverzní době chodili do kostela, podepsali Chartu nebo aspoň odmítli vstoupit do SSM. Tak to prostě bylo.

Nemám rád laciné moralisty. Dávám si pozor, abych se nad někoho vyvyšoval jen proto, že jsem měl to štěstí, že minulý režim skončil dřív, než jsem se s nim stačil zaplést. Nevím, co bych dělal později, až bych začal žít skutečný život a řešit opravdová dilemata. Ale vím jistě, že kdybych si s režimem začal v tom věku jako Štefan Fule, tak bych dnes mlčel a v duchu se propadal hanbou. A určitě bych nahlas nemluvil o naivitě.

Není to nějaká malá lež, ale nestoudnost a projev nedostatku vkusu. Takový člověk by neměl být ministrem, a to ani v tak slabé a bezvýznamné vládě, jako bude ta budoucí česká.

To měl být lepší systém přijímaček? Děláte si legraci?

Mám dnes pěkné nervy. Obě děti dělají přijímačky na střední školu. Nemám však vůbec dobrý pocit z nového systému, který platí právě od letoška.

Doma jsme oslavovali, když před nějakými dvěma lety deklarovala Topolánkova vláda, že chce změnit školský pomník Petry Buzkové jménem "jedna přihláška". Ten byl nelogický a špatný na první pohled, protože vedl k průměrnosti a sázce na jistotu. Kdy by riskoval, když k dispozici byl jen jeden pokus? Na vynikající školy se pak paradoxně hlásilo někdy i méně žáků než na ty průměrné. Navíc se masy uchazečů nelogicky přelévaly rok od roku podle toho, jaký byl kde zrovna zájem. Jenže s oním ročním zpožděním, takže výsledek byl kontraproduktivní. Hlásil se v jednom roce na nějakou školu nápadně nízký počet zájemců? Pak bylo téměř jisté, že napřesrok jich bude čtyřnásobek. A naopak.

Ten systém se musel změnit, to bylo jasné. Chápu, že špatné věci někdy přetrvávají se setrvačnosti či pro nezhájem. Ale nechápu, že když se už mění, tak proč ne k lepšímu. Proč byl místo mizerného systému přijat takový, který je zmateční a pro všechny zúčastněné - počínaje žáky a konče samotnými školami – představuje zbytečně vysokou zátěž?

Ty hlavní nevýhody byly už probrány v minulých dnech v médiích. Stručně řečeno, jestliže se skoro všichni zájemci o studium podávají tři přihlášky, pak je celkem vysoká pravděpodobnost, že ti nejlepší se dostanou na dvě, možná i tři školy zároveň. Těmto žákům dává nový systém opravdu větší možnost volby. To je v pořádku.

Ale to by zároveň nesměl tak moc znevýhodňovat ostatní. Po prvním kole, které podle odhadů nenaplní ani polovinu volných míst a nezajistí přijetí více než polovině zájemců, se systém stává nepřehledným. Nikdo nedokáže říct, jak a kdy ředitelé zjistí, kolik jim vlastně zbývá míst. Není ani jasné, jak se to dozvědí žáci či jejich rodiče. A podle jakého klíče se vlastně zbylá místa zaplní.

Je zjevné, že pokud má přijímací řízení zůstat spravedlivé a zároveň se nevléct příliš dlouho, je ve zvoleném systému nutná jakási celostátní koordinace. Ale tuto roli odmítá ministerstvo školství plnit, prý s ohledem na zákony, které mu zakazují takové údaje sbírat. Bude to tedy dělat neoficiálně soukromá firma.

Pro všechny je to stresující. Pro žáky, kteří absolvují až na výjimky troje zkoušky. Každá škola je přitom koncipuje odlišně, takže se vlastně musí připravit natřikrát. Je to stresující pro rodiče, kterým po zkouškách začne málo srozumitelný, zato přísnými termíny svázaný "překážkový běh" spočívající v odevzdání zápisového listu, případně podávání odvolání. A konečně, stresující i finančně náročné je to pro školy a učitele, kteří mají jednoduše třikrát víc práce než loni.

Vážně tomu nerozumím. Kdyby se několik průměrně chytrých lidí na pár hodin zavřelo do mísnosti, zcela jistě vymyslí jiný, lepší systém. Nebo prostě okopírují nějaký osvědčený v zahraničí. Třeba ten, o kterém minulý týden mluvil v rozhlase ředitel jednoho pražského gymnázia. Každý by si mohl podat přihlášku na libovolné množství škol, v pořadí podle svých priorit. Zkoušku by však všichni dělali jen jednu, celostátně srovnatelnou. Každý by se pak dostal na takovou školu, která by na jeho seznamu jako první odpovídala jeho výsledkům. Je to jasné, srozumitelné a jednoduše proveditelné.

Tragikomické je, že všechny výhrady, které dnes slyšíme zejména od škol, ale i od rodičů, zaznívaly už v době schvalování novely, tedy před květnem 2008. A to jak od expertů, tak ředitelů škol, ale i ve sněmovně od poslanců. Ministerští úředníci dnes dávají od systému ruce pryč a tvrdí, že jen napravují nepořádek, který "napáchali" politici. To je částečně pravda, ale částečně nehorázná lež. Ministerstvo přece mohlo politikům nabídnout systém lepší. Ale ministr Liška tehdy tvrdil, že ten navržený je v zásadě správný (debatovalo se pouze o tom, zda podávat dvě, anebo tři přihlášky) a že jeho realizaci ministerstvo zvládne. Nezvládá ji.

A mimochodem, bizarní bylo i samotné schválení zákona. Doporučuji si poslechnout zvukový záznam, který je na webu parlamentu! Možná jen poslanci chtěli „navodit“ atmosféru školní třídy o hlavní předstávce, ale při projednávání zákona bylo ve sněmovně to, čemu se ve školách normálně říká „bordel“. Prostě hluk a zmatek. Snad jen mezi lavicemi nelétala namočená houba.

Rozprava začala marnými pokusy předsedajícího Zaorálka a ministra Lišky poslance uklidnit. Ve stenografickém záznamu pak najdeme vsuvky v závorkách, které dokládají, jak to asi v parlamentu vypadalo: „Hluk v sále.“ „Předsedající zvoní zvoncem.“ „V sále je stále velmi hlučno.“ „Poslanci stále silně hlučí.“ „Předsedající zvoní.“ „Trvalý hluk v sále.“ „Předsedající zvoní pro uklidnění v sále.“ Atakdál.

Tihle lidé měli ohlasovat zákon, který ovlivní budoucnost našich dětí? No, odhlasovali ho. V „hlavní přestávce“ mezi svými exhibicemi přin interpelacích či seriálu zvaného odvolávání vlády. A podle toho to vypadá.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Vítejte v éře "náhodné žurnalistiky"

Mám pro vás kvízovou otázku. Zamyslete se, kolik bylo za posledních čtyřiadvacet hodin ve vašem životě momentů, na které nejste pyšní nebo za které se stydíte. Nechci vám sahat do svědomí. Možná jste si vypucovali boty o sousedovu rohožku, vylili si špatnou náladu na dětech, vyčůrali jste se v průchodu cestou z hospody nebo jste masturbovali ve sprše.

Nevím, ale vsadím se, že by to bylo určitě na pár pěkných klipů na YouTube. Možná by se některý z nich stal dokonce hitem. Pak už by vám nikdo neodpáral nálepku „toho, který čůrá v průchodu“, případně dělá něco ještě horšího. Jako ten barman ve starém irském vtipu, který postavil plot, udělal bar a umí načepovat nejlepší Guinness v okolí … no ale pak je tu ta jedna hloupá epizoda s ovcí.

Nikdo z nás neví, jestli ho zrovna někdo nenatáčí. A je jedno, jestli ten „někdo“ je stát, bezpečnostní agentura, Google nebo náhodný kolemjdoucí s telefonem v ruce. Kdosi publikoval odhad, že na fotografiích či videozáběrech zveřejněných na webu je už více než polovina obyvatel planety. A tempo se zvyšuje. Každou minutu přibude jen na YouTube několik hodin videozáznamu.

Cokoliv uděláme, může být použito proti nám. Dobrý příklad: na demostraci v Londýně proti summitu G20 natočil americký bankéř incident, při kterém policista srazil na zem náhodného kolemjdoucího. Jak se ukázalo, šlo o muže, který o několik minut později zemřel na selhání srdce. Záběry byly zveřejněny a dotyčný policista zřejmě neunikne trestnímu stíhání. Před pěti nebo deseti lety bychom se o tom vůbec nedozvěděli.

Špatný příklad: jsme v témže Londýně, o pár dní později. Profesionální novinář fotografuje šéfa protiteroristického útvaru Scotland Yardu, který vystupuje z auta. Až později zjistí, že na snímku je čirou náhodou v čitelné podobě zachycen také dokument, který policista drží v ruce. Jsou na něm detaily teprve plánované policejní operace. Během několika hodin jsou publikovány, policista podává demisi. Co udělal špatně? Nic. Jen zapomněl na všudypřítomné technologie.

Mějte připraveny své telefony a nečůrejte v průjezdech. Vítejte v éře „náhodné žurnalistiky“.

Novinář? Zapomeňte na toho frajera z amerického filmu

Proč jsem kdysi chtěl být novinář? Protože v amerických filmech chodí v tvídovém saku nebo baloňáku, pijí bourbon bez ledu a líbí se ženským. Vážně mi to přišlo jako senzační povolání. Zvlášť když k tomu připočteme, že stráví víc času v barech než ve své kanceláři a na závěr filmu vždycky dostanou nějakého padoucha.

Seznamte se s americkým novinářem, vzor 2009: je nervózní (bojí se propouštění a očekává zánik tisku), přepracovaný (kromě článků musí také psát na web a blogovat) a pesimistický (pociťuje vliv inzerentů na obsah médií). Takové jsou ve stručnosti výsledky posledního vělkého průzkumu mezi zaměstnanci amerických zpravodajských médií.

Každoročně ho provádí časopis PRWeek a agentura PR Newswire, letos mezi více než 2100 novináři ze všech typů médií. Výsledky jsou truchlivé. Zhruba 50 procent dotázaných zvažuje kariéru mimo žurnalistiku, 42 procent očekává výpovědi v redakcích (loni to bylo 26 procent), 70 procent má víc práce než loni a 68 procent píše pro online vydání své publikace (loni to bylo 38 procent).

V těch amerických filemch byl novinář vždycky společenský tvor. Ale nemyslím si, že by tomuto nějak nasvědčoval fakt, že více než tři čtvrtiny novinářů má profil v některé z takzvaných sociálních sítí (loni to byla pouze polovina). Konkrétně má 58 procent profil na Facebooku a 51 procent na sítí LinedIn. A pozor, tohle je šokující: 22 procent amerických novinářů holduje Twitteru. Prý i několikrát denně!

Vy jste někdy slyšeli o téhle značce bourbonu?

(Psáno pro slovenský deník Sme).

Byl jsem v talkshow ...

... a natáčel jsem tam kamerkou Flip. Byla to jediná obrana, které jsem byl schopen.

"Test Rathem" ukazuje, že většina z nás už má v názoru na politiky jasno. Strany se musí zaměřit na nerozhodné

Také vás to zarazilo? Že nemáme většinově přijatelnou interpretaci toho, co se právě stalo v Česku? Velká část veřejnosti si myslí, že se sociální demokraté zachovali neodpovědně a nesprávně, když nechali padnout vládu uprostřed českého předsednictví EU. Ale zhruba stejně velká část je přesvědčená, že chyba je na straně koalice, protože vládla špatně. Vyplývá to z průzkumů veřejného mínění a zprostředkovaně i volebních preferencí.

Znamená to, že se česká společnost rozdělila přibližně na dvě poloviny, z nichž se každá dívá na realitu diametrálně odlišně. Je to dané naší životní situací, zkušenostmi a zejména sociálními vazbami, ve kterých žijeme. Pro třicetiletého vysokoškoláka z Prahy bude Jiří Paroubek vždycky odpudivým typem populistického papaláše, kterého zajímá jen jeho kariéra. A bude se mu zdát nepochopitelné, že by se na to někdo mohl dívat jinak. Utvrzuje se v tom v novinách, které čte, a ve společnosti, do které chodí. Ale pro jiného třicetiletého vysokoškoláka třeba z nějakého krajského města může být Jiří Paroubek schopným politikem, který stojí na straně obyčejných lidí. A zrovna tak se o tom utvrzuje ve světě, ve kterém žije zase on.

Oba se přitom dívají na stejného Paroubka! Není to tak, že by jeden z nich byl chytřejší, vzdělanější nebo měl více informací. Jen mají jiné úhly pohledu. A navzájem se nepřesvědčí, to je důležité. Nutno říct, že to není rozdělení nijak dramatické. Ti dva hypotetičtí vysokoškoláci (ale zrovna tak může jít o řemeslníky nebo důchodce) mají velmi pravděpodobně hodně podobný způsob života, životní úroveň, starosti i radosti. Můžou spolu docela dobře mluvit o všech možných věcech, ovšem kromě Paroubka nebo obecně politiky.

Je to tak, že se v našich mozcích vytvořila přihrádka zvaná politický názor. Odolává logice i racionalitě. Je až dojemné sledovat,jak se spousta politiků, ale i komentátorů a politologů snažilo v posledních dnech "vysvětlit" veřejnosti, proč bylo nevhodné, že opozice vyslovila vládu nedůvěru právě teď. Měli pro to - aspoň podle svého názoru - zcela jasné a srozumitelné argumenty. Ale nepřesvědčili nikoho, protože voliči opozice mají stejně silný argument, že vláda vznikla a byla udržována nemravností přeběhlíků a že škodila zemi.

Ještě silnější než "test Paroubkem" je "test Rathem". Pro mě, a zrovna tak snad pro každého v mém v okolí je David Rath nepřijatelným a nebezpečným politikem. Jsme schopni uznat, že je chytrý a schopný, ale jeho názory a především styl odmítáme. Co je v politice, jsem se nepracovně nesetkal s nikým, kdo by řekl, že je "fajn člověk". Ale takových lidí musí být spousty spousty, což opět dokazují průzkumy i měření preferencí. A nejen ty. Konec konců bydlím v kraji, kde byl Rath zvolen hejtmanem.

Je dobré si i uvědomit, jak ten politický šuplík v mozku mění náš pohled a hodnocení událostí. Když před týdnem právě Rath zaútočil na soudkyni, která zkomplikovala jeho krajský odboj proti poplatkům ve zdravotnictví, vzedmula se v médiích vlna nesouhlasu. Zveřejnění telefonního čísla soudkyně byla přece klukovina, neodpovědnost a téměř výzva k lynči. Málem jsem sedl a napsal také jeden komentář.

Ale pak jsem si dovolil jeden myšlenkový experiment. Co kdyby se něco podobného stalo před pár měsíci, ale opačně? Kdyby třeba nějaký politik z ODS zveřejnil číslo do Rathovy hejtmanské kanceláře s tím, aby každý, kdo nesouhlasí s hrazení poplatků krajem z jeho daní, to zatelefonoval přímo hejtmanovi? Také bychom křičeli, že je to neslýchané? Anebo bychom spíš pobrukovali, že na hrubý pytel má být hrubá záplata a že projev občanské nespokojenosti patří k demokracii? Nevím, ale dávám to ke zvážení.

Politické rozdělení, o kterém píšu, není nic divného ani alarmujícího. Ba naopak, svědčí spíše o tom, že se společnost stabilizuje a zklidňuje. Politický názor se nám dvacet let po převratu "zažral" do myšlení i chování. Na politickou stranu, která tento názor nejlépe reprezentuje, se můžeme zlobit a ve volbách ji i čas od času "vytrestat", ale neznamená to, že svůj názor změníme. Tato usazenost by se měla projevit i větší stabilitou politického spektra. Politické strany nestojí a nepadají s politiky, nýbrž s podporou lidí, jejichž názory a zájmy zastupují.

Tak je to i ve vyspělých a zavedených demokraciích. Volební výsledky často končí těsným výsledkem té či oné strany nebo toho či onoho politika. Dokládá to, že tamní společnost je podobně jako ta naše dlouhodobě rozdělena, a to dle nějakého tajemného demografického mechanismu zhruba půl na půl.

Má to důležitý dopad pro politický boj, a to by si asi měli uvědomit čeští politici. Totiž že volby se nevyhrávají nějakou centrální ofenzívou na emoce a nálady obyvatelstva. To bylo možné v devadesátých let, ale éra mobilizací a strašení návratu totality je pryč. Ne, následující a snad i všechny další volby v Česku budou vyhrávat ti, kteří vybojují hlasy nerozhodnutých či jiné velmi malé, ale přesně definované skupiny voličů.

Jinak řečeno, ODS by měla přijít s konkrétním, nejlépe ekonomickým tématem, a tím oslovit konkrétní voličskou skupinu, třeba živnostníky. Jistě, může polepit republiku čtyřmi tisíci billboardů, na kterých bude Paroubek s vypoulenýma očima s odkazem, že v nevhodnou chvíli „zradil“ zájmy země sesazením vlády. Mnoha lidem tím udělá radost, ale to budeme pořád my, kteří bychom Paroubka stejně nikdy nevolili. A na podzim zjistíme, že z billboardů přelezl rovnou do Strakovy akademie.

(Psáno jako komentář pro LN).

Musí se zbavit Čunka. Pak možná přestanou být spolkem klaunů

Lidovci prý jsou vůči vznikající vládě v opozici. Prohlásil to už několikrát jejich šéf Čunek. Ten kalkul je jasný: pravděpodobně nejmenší strana v budoucí sněmovně (pokud tedy vůbec překoná pětiprocentní hranici) chce těžit ze znechucení voličů politikou. Bude v kampani říkat: tohle jsme nezavinili, s tím nemáme nic společného. Volte nás, protože všichni ostatní jsou domluvení.

Je to nemravné hned z několika důvodů. Lidovci nesou plnou odpovědnost za současnou situaci, protože byli vládní stranou a významnou měrou se podíleli na upatlané rádobyreformě končící koalice. Měli svého ministra na jedom z nejvýznamnějších postů, a jakkoliv se dnes od Miroslava Kalouska odstřihávají, tak je to nezbavuje odpovědnosti.

Jiří Čunek vůbec budí dojem, jakoby vládní angažmá jeho strany bylo jakousi huráakcí opdpadlíků či nevýznamných členů strany. Zapomíná na dvě věci: že se sám křesla ve vládě zuby nehty držel a že se ho nakonec stejně neudržel. Ne kvůli nějakému spiknutí, ale jednoduše proto, že byl špatný a neschopný šéf resortu.

Tím se dostáváme ke klíčovému bodu. Jiří Čunek stejně jako někteří jeho spolustraníci rádi opakují, že lidovci jsou jediní, kteří se na pádu vládu nepodíleli. To je velmi zavádějící interpretace reality. Vlastně je to přímo lež. Ano, je pravda, že žádný z členů KDU-ČSL nehlasoval pro vyslovení nedůvěry vládě. Ale jestli někdo přispěl k úpadku právě končící Topolánkovy vlády, pak to byla KDU-ČSL.

Právě kvůli Čunkovi vláda morálně zbankrotovala, kvůli šéfovi lidovců přišel o svou politickou "nevinnost" i Karel Schwarzenberg. Nekonečný a dodnes nevyjasněný Čunkův případ učinil vládu nevěrohodnou, směšnou a nedůstojnou. V politice jsou víc než v kterékoliv jiné lidské činnosti důležité symboly. Ano, Topolánek postavil svou vládu na hlasech dvou přebéhlíků. Ale to ještě neznamená, že taková vláda nemohla být silná a reformní. To by ovšem musela mít nějaký étos a konzistenci. O obojí přišla tím, jak podivně a dlouho zachraňovala Čunka. Proto se stala tak slabou, až se nakonec proměnila ve snadnou kořist vyděračů z dalších dvou stran.

Voliči KDU-ČSL stojí před asi nejtěžším dilematem od listopadového převratu. Jejich strana dnes není nic víc než spolkem klaunů, který je vedený podivným vsetínským šíbrem. Pragmaticky vzato to není ansámbl, který by si zasloužil byť jedno procento hlasů. O pěti ani nemluvě.

Na druhou stranu je křesťanská konzervativní strana v české politice něčím, co by v ní chybět nemělo. Minimálně dokud budou mezi parlamentními stranami komunisté, jsou křesťanští demokraté víc než důležitým členem v povolebních rovnicích. Jistě, jejich program je tak nějak gumový a použitelný v jakkoliv orientované vládě. Ale zároveň platí, že lidovci mají své voliče, svou tradici a pak i své určité principy, za kterými si stojí. Kvůli nim jsou v politice důležití.

Ale fungující strana potřebuje ještě něco. Totiž vnitřní energii a schopnost generovat schopné lidi do svého vedení. Což jinak řečeno znamená zbavovat se z vedení těch neschopných. Přesně tohle se do voleb musí stát. Dečunkace je první a základní podmínkou, aby stávající voliči dali lidovcům opět svůj hlas. Jinak ho jen hloupě vyplýtvají.

Paprička ve fastfoodu? Z nosu rovnou do pizzy!

Velký bratr vás sleduje, a pokud jste dostatečně pitomí, tak se sledujete sami. Bleskurychlou kauzu prožila v pondělí 13. dubna síť fastfoodových restaurací Domino´s Pizza, která působí ve Spojených státech a dalších 60 zemí světa.

Na YouTube se objevily záběry, které pořídili dva zaměstnanci a které zachycují, jak se velmi "nestandardně" chovají v kuchyni. Jeden ze zaměstnanců si například strkal kousky sýra do nosu nebo "pšoukal" na kolečka salámu, aby pak obojí použil při přípravě jídla.

Video vzápětí zveřejnil server Consumerist, který se zabývá špatnými zkušenostmi a stížnostmi zákazníků. Rozběhla se dobrovolná "detektivní" akce uživatelů, kteří během dvou hodin zjistili, on kterou konkrétní restauraci a zaměstnance se jedná. Server zároveň kontaktoval vedení firmy.

Autorka klipu se omluvila a tvrdila, že šlo o "žert" a že takto připravené jídlo zákazníci nikdy nedostali. I tak však byli ona i její kolega ještě týž den propuštěni. Poučení: můžete být buď zákazníkem fastfoodových restaurací, anebo uživatelem YouTube. Ale obojí dohromady nejde.

Hlášení

"Dobrý den, na palubě vás vítá první bloger Čermák. Až za pár okamžiků ostartujeme směr Londýn. Jak rychle a jak vysoko poletíme, si buď vygooglujte, nebo najděte na Wikipedii. Ale nebojte se, já a druhý bloger všechno perfektně zvládneme. Cestující s notebooky se mohou přpojit k Internetu a číst historky z pilotní kabiny na našem blogu."

Nikoliv, to není začátek noční můry vystrašeného cestujícího, nýbrž možné hlášení z nedaleké budoucnosti. Aspoň na palubě letadla malajské společnosti AirAsia, která vyhlásila konkurz na nové piloty. Mezi podmínkami jsou samozřejmě dobrý zdravotní stav, znalost malajštiny i angličtiny, ukončené vzdělání ... a pak také to, aby byl zájemce aktivní bloger. K přihlášce musí přiložit své texty.

Vzdáleně to připomíná konkurz na "nejlepší místo na světě", kdy jistá turistická společnost hledala blogera na tropický ostrov. Ale AirAsia nechce najmout člověka na psaní, nýbrž pilotování. Asi není moc vlastností, které by spojovaly dobré blogery s dobrými piloty. Takže ve skutečnosti jde samozřejmě o chytrou marketingovou kampaň.

Dá se čekat, že se zmínka o podivuhodné soutěži objeví na destitisících, možná statisících blogů po celém světě. Letecká společnost vybere po uzávěrce deset nejlepších blogerů, které pozve na exkurzi mezi své piloty. Některým z nich pak nabídne a zaplatí skutečný pilotní trénink. Ale nezavazuje se k ničemu. Nedá se vyloučit, že se z deseti blogerů nakonec pilotem nestane nikdo.

Nízkorozpočtové aerolinky AirAsia jsou ukázkou firmy, která umí využívat potenciálu nových médií. Kromě nezbytné a tradiční webové stránky má také vlastní blog, profil na sociální sítí Facebook, účet na mikroblogovací službě Twitter a videokanál na YouTube. A to vše dělá skvěle.
Nezbývá než doufat, že ve firmě také někdo rozumí letecké dopravě.

Tak tebe to ještě nepustilo, starouši?

Byl to první a poslední billboard, na který moje žena žárlila. Vlastně to ani nebyl billboard, ale reklama na fasádě jednoho z domů u magistrály na pražské Pankráci. Byla na ní podmanivě krásná modelka. Pamatuju se, že jsem každý den řekl: "Podívej, to není vůbec špatná reklama!", a žena mě s předstíraným pohoršením plácla přes koleno. Když tu fasádu v polovině devadesátých let přestříkali reklamou na nějaký supermarket, byl to pro nás oba konec jedné epochy.

Vzpomněl jsem si na tu reklamu minulý týden, když jsem četl poslední číslo časopisu Wired. Desítky "nejlepších mozků" v něm předpovídají budoucnost pro pár desítek nejbližších let. Mimo jiné se prý dočkáme billboardů šitých na míru kolemjdoucím. Jste muž středního věku? Pak zapomeňte na prací prášky a vložky. Billboardy vám už neukážou nic jiného než rychlé vozy a hezké modelky v prádle, které budete moci koupit manželce.

Mám rád billboardy a líbí se mi, když přicházejí s něčím novým. Byl jsem pyšný, že jsem redaktor Reflexu, když tenhle časopis přišel počátkem devadesátých let s billboardy, na kterých bylo zrcadlo. Patnáct let předtím, než tenhle vtípek zopakoval na obálce americký časopis Time! Vůbec mi nevadilo, že lidé staniolové fólie během pár dní rozkradli. A fandil jsem billboardům v rakouském Grazu, kde inzerent - jakási oděvní firma - nabízel loni v listopadu vzorky k vyzkoušením. Šály, čepice a rukavice. Reklamní agentura každý den doplňovala nové.

Těším se na chytré billboardy, které - prý podle mého mobilního telefonu - poznají, kdo jde kolem. Bude to jak čtení myšlenek a nejtajnějších přání. Někteří lidé se takovým billboardům budou radši vyhýbat! Co když o nich prozradí něco, co ncehtějí? Až kolem půjdu já, objeví se zase ta modelka z devadesátých let. A moje žena mě lehce plácne přes nohu a řekne: "Tak tebe to ještě nepustilo, starouši?"

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Cože? A kde jsou bojovníci za práva mobilních telefonů?

Prý je to nebolí. ale věřte lidem, kteří ubližují mobilním telefonům. Kdo TOHLE dokáže dělat našim nevinným digitálním kamarádům, přece nemůže být dobrý člověk!

Lance, Shaq a další mí kámoši

Tak Obama se zase „utweetnul“. Ne, počkejte, tohle není žádný nevkusný drb ze soukromí amerického prezidenta. „Tweetovat“ znamená psát na Twitter. Už vám to zapaluje? No jistě, řeč je o službě, kde může každý psát své postřehy a myšlenky, ovšem ne delší než 140 znaků.

Twitter byl jedním z internetových nástrojů, které mu pomohly ke zvolení. Od té doby ho ovšem zanedbával. Dva tweety před lednovou inaugurací a další až v březnu. Prý jestli má někdo nějaké dotazy ohledně ekonomiky, ať napíše na web Bílého domu. Nic moc, chce se říct. Nejspíš to ani nepsal Obama, ale nějaký jeho poradce.

Naštěstí na Twitter mezitím dorazily i další celebrity. A některé se do toho opravdu obuly. Jejich tweety sledují desetitisíce nebo i statisíce lidí, kterým tenhle způsob komunikace dává pocit téměř intimní blízkosti. Skoro jako bychom s těmi celebritami byli kámoši. Například já odbírám tweety cyklisty Lance Armstronga.

Lance píše i několikrát denně. Když koncem března ve Francii spadl z kola a zranil se, věděl jsem to dřív, než to bylo ve zprávách. Lance už v nemocnici ze svého Blackberry napsal: "Žiju! Zlomená klíční kost (pravá). Bolí to jako čert. Operace za dva dny. Díky za přání."

Jinou "mou" celebritou je basketbalista Shaquille O´Neal. Nedávno na Twitteru napsal, že sedí v jednom baru ve Phoenixu a že prvnímu člověku, který k němu přijde, dá lístky na večerní zápas. Zatraceně, byl jsem zrovna na Smíchově, takže jsem to měl trochu z ruky. Minulý týden zase "tweetnul" o poločase zápasu NBA. Napsal: „Shhhhhh.“

Mělo to znamenat: „Nikomu to neříkejte!“, to aby slavný Shaq nedopadl jako jeden z dalších hráčů, který rovněž o poločase použil Twitter, ale dostal za to od trenéra pokutu. Trenér Phoenixu už ovšem dopředu řekl: „Když dá Shaq 25 bodů a 11 doskoků, může si dělat, co chce.“

A tak se stalo. I když … dovoluji si teď mluvit za půl miliónu lidí, kteří jsme s Shaqem kamarádi. Ne, opravdu jsme to nikomu neřekli.

Obama v davu

Taky jste si natočili Obamu?

Podle původních instrukcí byl mobilní telefon na seznamu věcí, které s sebou nesměli mít návštěvníci projevu Baracka Obamy. Překvapilo mě to. To je přece odvážné! Na téma života s mobily bylo uděláno mnoho průzkumů, všechny se však shodují na tom, že pro drtivou většinu lidí je telefon neodmyslitelným doplňkem. Bulvární noviny nás pravidelně překvapují vysokým procentem těch, kteří u sebe mají zapnutý telefon dokonce i při sexu.

Projev amerického prezidenta má do takového prožitku daleko, i tak by ale bylo zajímavé sledovat, jak by se zákaz projevil na účasti. Policisté si ho ovšem nakonec rozmysleli, možná i proto, že tušili, jak by takový sociální experiment dopadl. Konal se však jiný. Dvacetitisícový dav naslouchající prezidentovi se proměnil v armádu kameramanů. Minimálně každý druhý člověk aspoň jednou během Obamova projevu vystrčil ruku s telefonem nad hlavu, aby si udělal fotografii. Někteří natáčeli celý projev.

Bylo zajímavé je sledovat, zvlášt v kontrastu s velkou novinářskou tribunou, kde byly aspoň dvě stovky skutečných žurnalistů. I ti Obamu natáčeli nebo číhali na dobré záběry. Ne s mobilními telefony, ale s fotoaparáty s dlouhými objektivy či profesionálními kamerami. Obě armády - ta amatérská i ta profesionální - se činily. Mnohé fotky z mobilů se určitě objevily na blozích či Facebooku ještě během projevu. Desítky lidí přímo z davu twitterovaly.

Pak projev skončil a Obama sešel z pódia, aby se pozdravil s lidmi u bariér. Chystal jsem se ho vyfotit svým mobilem, ale v ten nejlepší moment mi zrovna přišla esemeska. Byla to agenturní zpráva s hlavními body projevu.

Profesionálové tentokrát zase vyhráli. Ale jak dlouho ještě?

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Sázejí ředkvičky, okopávají rajčata. Budou "legislativně vymezení"

Je to paradox. V českých zákonech nenajdete žádnou definici toho, kdo je novinář. Ale možná už brzy budeme mít legislativně označeného zahrádkáře. Návrh takového zákona předložili socialisté, komunisté a jeden zelený. Komunista Kováčik k tomu řekl: "Jde o to, aby zahrádkářské hnutí cítilo nějakou podporu, nejen slovní, ale i vyjádřenou nějakou legislativní normou."

Toť přímo esence levičáckého uvažování. Záměrně píšu "levičáckého", protože bych se nechtěl dotknout těch, kteří uvažují levicově. Levicovost je pohled na svět daná životními hodnotami, zkušeností a situací konkrétního člověka. Levičáství je pak mechanické a tupé zneužívání těchto hodnot pro politický prospěch. Přesně to dělají proponenti podivného zahrádkářského zákona.

Zákony by měly být co nejjedušší a nejsrozumitelnější. Jejich cílem je vytýčit pravidla pro to, aby společnost mohla fungovat. Nejsou tu od toho, aby jakékoliv zájmové či jiné skupině poskytovali podporu. A není důležité, jestli v té skupině je půl miliónu nebo milión lidí, jak uvádějí politici. Někdo se rád rýpe v hlíně, jiný si zase třeba rád prohlíží pornografii. Pokud ta pornografie není dětská a pokud zrovna do země nezakopáváte souseda, není důvod, aby to řešily zákony.

Komunisté včetně těch mezi socialisty a zelenými neopustili ideu sociálního inženýrství. Chtějí psát zákon jen proto, že existuje koníček, který se dělá na zdravém vzduchu a má sociální i ekologické aspekty. To je naprosto bizarní, stejně jako odvolávat se na výzkum vědců, že zahrádky "bez nároku na energii zvlhčují a ochlazují prostředí". To mohli vymyslet jen Marťani, s kterými ČSSD beztak chce vládnout.

Samotným zahrádkářům může navíc být nějaký zákon ukradený. Pro ty je důležitější, aby v pravý čas pršelo a aby se jim nepřemnožily mšice. V tom jim paragraf nepomůže, stejně jako jim v ničem nepomohl ani sněmovní podvýbor, který má zahrádkaření na starosti. Spolu s myslivostí, rybářstvím a chovatelstvmí. Není to náhoda, tohle všechno jsou aktivity, které se v bývalém Československu staly populární, protože nabízely únik z normalizační reality. Být zahrádkářem nebo chovatelem, tak beru jako sprosťárnu, že si normalizační pohrobci dávají právě tyhle aktivity na svůj prapor.

Ale ono to není zas tak divné, když se podíváme, čím se levicoví zákonodárci zabývají ve volném čase (a že ho poslanci a senátoři mají dost!). Málokterá lobby je tak silná jako ta myslivecká. Václav Klaus kdysi tvrdil, že levicovými aributy jsou batůžek, plastová láhev a snowboard. V posttotalitním parlamentu to vždycky byly rybářský prut, nabitá dvojhlavňovka (s nezbytnými dvěma promile v krvi) a teď zřejmě i sazenička rajčat.

Zahrádkářům chtějí levičáci poskytnout legislativní podporu, na jiné koníčkáře se však dívají skrz prsty. Viz třeba Jiří Paroubek v debatě ke šrotovnému, když mluvil o majitelých starých aut či veteránů. Prý se ve starých autech "hrabou", protože nemají "co v sobotu a neděli dělat", prohlásil šéf ČSSD. Mezi řádky čteme, že kdo to má v hlavě v pořádku jako on, tak rozhodně co dělat o víkendech má.

Vzkaz je jednoznačný, jděte se zákonem pro zahrádkáře či o zahrádkářích do kytek. Samozřejmě těch legislativně neošetřených.

Ano, něco takového potřebuju

Jak zachránit noviny?

Vynikající Stephen Colbert. "Nejdřív vysvětlení pro mladší diváky. Noviny ... to je takový blog, který vám zamaže prsty od inkoustu."

The Colbert Report	Mon - Thurs 11:30pm / 10:30c
Better Know a Lobby - Newspaper Lobby
comedycentral.com
Colbert Report Full Episodes Political Humor NASA Name Contest

Tlačítko pro debily

Schválně, kolikrát jste napsali něco takového? "Omlouvám se za sklerózu a posílám předešlý mail ještě jednou, tentokrát se slíbeným souborem." Ano, mám na mysli ten nijak důležitý, ale zároveň trapný incident, kdy někomu mailem něco elektronicky posíláte, ale zapomenete to přiložit. Obvykle si to uvědomíte v momentě, kdy kliknete na tlačítko "Odeslat". Ale to už je pozdě, a tak píšete další mail.

Google představil novinku ve svém mailu, kterým je cosi jako "tlačítko pro debily". Dobrá zpráva: pokud si tuto funkci aktivujete, můžete "vzít zpátky" už odeslaný mail. Špatná zpráva: máte na to pouhých pět vteřin. Z mé zkušenosti je to doba dobrá právě k tomu, aby si člověk uvědomil, že něco zapomněl napsat nebo přiložit soubor. Ale příliš krátká na to, aby vystřízlivěl nebo vychladl. Takže když po pár skleničkách napíšete v noci kolegyni vyznání lásky, tak s tím druhý den ráno už nic neuděláte.

Touha vzít zpátky odeslanou poštu je stará jako lidstvo, či spíše pošta sama. Je starší i než Internet. Pamatuju si na spolužáka, který čekal několik hodin u schránky na pošťáka a pak ho přemlouval, aby mu dovolil vzít z vybrané pošty jeden ze vhozených dopisů. Později jsem mnohokrát dostal dotaz, jestli jde nějak zlikvidovat email, který si jeho příjemce ještě nepřečetl. Teoreticky by to jít mohlo, zvlášť když takový mail teprve čeká na "stažení" na serveru. Ale prakticky to možné není.

Nová googlovská funkce není nic jiného než "odložené" odeslání. Klient vám zkrátka dává pět vteřin na rozmyšlenou. proč zrovna pět a nikoliv třicet, nebo třeba dvě minuty? Nevím. Je to kompromis mezi tím, aby služba zůstala rychlá, ale zároveň byla trochu tolerantní. I když ne moc. Od teď, když napíšete šéfovi, že je pitomec, jakoby u té věty byl ještě dodatek: "A myslel jsem si to déle než pět vteřin."

Dětská pornografie je fakt hnusná. Ale jakou jinou mají dělat děti?

Viděl jsem reportáž z jedné americké televize, kde jakýsi chlápek z Nevady říká, že svého desetiletého syna připravuje na kariéru prezidenta. Reportérka se ho ptá, co to přesně znamená. Dává mu lekce z politologie? Uči ho mluvit na veřejnosti a poskytovat rozhovory? "Ne," odpovídá chlápek. "Pro začátek jsem mu zakázal používat všechny ty Facebooky a další hlouposti."

Nevím, jestli to bylo míněno vážně, ale každopádně je to dobrý postřeh. Navštivte webovou stránku či profil na sociální síti libovolného teenagera. Vsadím celý svůj internetbanking na to, že najdete něco, co za deset nebo dvacet let může být použito k jeho případné diskreditaci. Divoké večírky, sexuální narážky, experimenty s drogami ... však si to dovedete představit.

Amerika teď žije novým fenoménem, kterému se říká "sexting". Dívka v pubertě si stoupne před zrcadlo a vyfotografuje se v nějaké odvážné erotické póze. Snímek pak pošle klukovi, s kterým chodí nebo s kterým by chodit chtěla. Kluk pak nejspíš tutéž fotku přčepošle svým kámošům, aby se pochlubil. Výsledek? Všichni jsou obviněni z šíření dětské pornografie. Je to bizarní, protože oni sami jsou děti, ale hrozí jim až několik let vězení.

Minulý týden propustila mladoboleslavská Škoda několik desítek zaměstnanců, protože si přeposílali video, na kterém mladá dívka ve školní třídě předstírá, že masturbuje. Ukázalo se, že šlo o video natočené v jedné mostecké střední nškole. Kvůli podobnému videu už v loni přišel o místo učitel z jiné české střední školy. Žáci vyvázli s dvojkami z chování, ale teoreticky by mohli být - podobně jako v Americe - i trestně stíháni.

Vyrábí Internet právě teď jednu celou zdiskreditovanou generaci? Asi ano. Ale kdo ví, jaké budou nároky na prezidenta za dvacet let. Možná až bude ten nebohý kluk z Nevady kandidovat na amerického prezidenta, zveřejní jeden opravdu hnusný internetový bulvár článek s titulkem: "Exkluzivně! Nenašli jsme žádnou fotografii, na které by náš kandidát ležel pozvracený na školním záchodě. A takový člověk chce být americký prezident? Nikdy!"

(Sloupek pro slovenský deník Sme).