Něco nám uniká. Aha, informace ...

Jsou buď ochránci veřejného zájmu, anebo neloajálními práskači. Záleží na úhlu pohledu. Takzvaným whistle-blowers, neboli lidem, kteří většinou anonymně upozorňují na nekalosti zevnitř státních i soukromých institucí, však každopádně Internet nabízí netušené možnosti.

Každý zná Wikipedii, tedy internetovou encyklopedii, kterou vytvářejí sami uživatelé. Navzdory pochybám a předpovědím, že vše dobré na webu dřív nebo později zničí vandalové, prožívá Wikipedie ohromný úspěch. Lze ho zopakovat s podobnými projekty? To zatím není jisté. Jedním z aspirantů je web Wikileaks, který v únoru 2007 založili aktivisté jako prostor pro zveřejňování tajných či tajených informací.

Zúčastnit se může každý, kdo se k nějakému takovému dokumentu dostane. Za rok a půl se jich podařilo shromáždit už přes milión. Jde o tajné zprávy zpravodajských wlužeb, vnitrofiremní memoranda, elektronickou korespondenci či kopie obchodních smluv. Drtivá většina z nich je zveřejněna bez valného zájmu veřejnosti, některé však vzbudily mimořádný zájem a vyvolaly skandály.

Americký soudce dokonce letos v únoru nařídil, aby adresa Wikileaks.org byla vyřazena z registru adres a stala se tudíž nepřístupnou. Reagoval tak na žalobu švýcarské banky, která se cítila dotčená tím, že se na serveru objevily dokumenty poukazující na praní špinavých peněz, a to její pobočkou působící na Kajmanských ostrovech

Jenže rozhodnutí mělo přesně opačný efekt: internetoví aktivisté jednoduše zařídili, že obsah byl přístupný na jiných adresách, a dotyčné dokumenty tak nakonec vidělo mnohem víc lidí, než kdyby banka žalobu nepodala. Navíc se celosvětově zvedla kritika poukazující na ohrožení svobody slova. Soudce své rozhodnutí později změnil a i právníci banky od dalších kroků upustili.

Americký pokus „cenzurovat“ Wikileaks projektu samozřejmě neuškodil, ale naopak ho učinil známým. Ale je to sláva podložená také významnými sólokapry, které převzala světová média. Patří k nim například zveřejnění příručky pro dozorce amerického internačního tábora na Guantanámu či materiálu o korupci ve státní správě v Keni. To byl vůbec jeden z prvních zveřejněných dokumentů a vedl dokonce k ohrožení tamních voleb.

Projekt Wikileaks nemá žádného oficiálního majitele ani sídlo. Dlouho se nevědělo ani to, kdo za ním stojí. Magazín Wired v posledním čísle přinesl rozhovor s Julianem Assangem, který je jedním ze zakladatelů. Australský hacker a novinář žijící v Keni původně zamýšlel, že důležitost a především pravdivost dokumentů bude posuzovat armáda dobrovolníků. Proto dal také do názvu slůvko „wiki“, proslavené internetovou encyklopedií.

Ale ukázalo se, že to tak docela nefunguje. Praxe se proto změnila. Zaslané dokumenty dnes vyhodnocuje panel expertů, novinářů a specialistů včetně Assangeho. Do budoucna plánuje, že by se nejzajímavější dokumenty s předstihem poskytovaly investigativním novinářům, kteří je ve svých článcích dají do patřičných souvislostí a umožní také vyjádření dotčeným subjektům. Teprve pak dotyčné dokumenty zveřejní i Wikileaks.

Assagne nevyloučil v rozhovoru s časopisem Wired ani to, že by se server mohl stát placenou službou právě pro investigativní reportéry a média. Tedy jakousi exkluzivní „zpravodajskou agenturou“, disponující mimořádnými informacemi.

Mnozí samozřejmě koncept „internetových úniků“ kritizují. Tvrdí, že je to mocná zbraň pro ty, kteří ve skutečnosti nechtějí pomáhat dobré věci, ale naopak někoho poškodit, destabilizovat společnost a vnášet do chodu institucí chaos. To je nepochybně pravda, s úniky ostatně máme špatné zkušenosti i v Česku.

Obhájci Wikileaks ovšem říkají, že tato „institucializovaná“ forma úniků tajných informací je mnohem méně nebezpečná, než když se tak děje pokoutně. Když dokumenty poskytují novinářům „nejmenované zdroje“, je to často spojeno s nejrůznějšími podmínkami a protislužbami. Ale když jsou zveřejněny na Wikileaks, můžou být podrobeny analýze expertů i veřejné kritice. Možnost jejich dalšího zneužití je mnohem menší.

Státní instituce, ale i soukromé firmy se asi budou muset naučit žít s vědomím, že v éře Internetu a moderních technologií nelze utajit vůbec nic. Existují ostatně projekty, které už dnes umožňují nahlédnpout za donedávna pevně zavřené dveře. Například na webu Glassdoor (doslova přeloženo „skleněné dveře“) si lze přečíst o tom, jaké poměry panují uvnitř velkých světových frem. Jaké jsou vztahy mezi zaměstnanci, kde jsou jaké pracovní podmínky a dokonce kolik peněz dostávají lidé na konkrétních pozicích. Odkud to server ví? Tyto informace jim posílají sami zaměstnanci, a to výměnou za přístup do databáze. Jsou jich už desítky tisíc. Čím větší počet, tím přesnější informace.

A nemusí jít jen o kauzy smrtelně vážné a důležité, ale třeba jen úsměvné. Když třeba minulý týden šéfredaktor jednoho českého deníku požádal mailem své redaktory, aby chodili do práce slušně oblečení a upravení (otázka na okraj: viděl někdy někdo takového novináře?), koloval do několika hodin jeho dopis snad po všech pražských redakcích.

Bylo by příjemné mít internetový server, kde podobné věci najdeme „pod jednou střechou“. Tak kdopak ho založí?