Úterní sebevražda Ivety Bartošové (48) v médiích znovu otevřela řadu v příběhu Džambulky sekundárních témat v čele s alkoholismem žen, jejich týráním a také motivy sebevrahů obecně.

Zatímco jedni křičí, že Ivetu zabila nikoli Iveta, ale bulvár, a další se předhánějí ve spekulacích o tom, co zpěvačku k činu vedlo, psycholog PhDr. Jaroslav Simon nahlíží na fenomén sebevrahů a přímo na příběh Bartošové s nekompromisní upřímností: „Někteří lidé jsou v roli oběti a často jsou to ženy. Oběti vyvolávají zájem okolí a lidé je litují a snaží se jim pomoci,“ říká Simon a v narážce na zpěvaččino okolí poznamenává: „Najdou se i tací, kteří je chtějí zachránit a často jsou to muži, zachránci a mnohdy vytrvalí bojovníci, jejichž role zachránce je stejně jako role oběti past. Oběť totiž nechce pomoci. Sice se tak tváří a vysílá i takové signály, ale opravdovou pomoc ve skutečnosti nechce. Kdyby jí totiž bylo pomoženo, přestala by být obětí a tím by i ztratila moc, kterou jí tato role dává, moc, kterou neumí či nechce realizovat jinak. Paradoxně bezmocné oběti mívají velkou moc a dokáží kolem sebe zničit mnoho lidí,“ naznačuje psycholog zdrcující úhel pohledu na věc, který se asi mnohým, které příběh Bartošové nenechává v klidu, líbit nebude.

Zajímavé jsou i další postřehy známého psychologa, které jsou sice obecné, ale k příběhu Ivety a jejích rytířů sednou jako pr*el na hrnec: „To, že oběti dokáží zničit, zachránci neprohlédnou, nevědí to, a pokud to tuší, je to jedno, protože ve skutečnosti to vlastně vědět nechtějí. Jsou lapeni ve své roli zachránce, a proto dál bojují svůj marný boj. A někdy při něm dokonce, zcela zbytečně, i hrdinsky padnou!“