Osmatřicetiletou Jodi Cahill z australského Melbourne vychovávala během dětství babička. Její matka měla věčně psychické problémy a ke své dceři se chovala velice odtažitě.

„Jednou mi dokonce vyhrožovala zbraní. Policii řekla, že má pistol a že si s ní jde pro mě,“ vzpomíná žena na neveselé časy. Velká rána ji ale teprve čekala. Ve svých třiceti čtyřech letech se prostřednictvím emailu od své matky dozvěděla o děsivém rodinném tajemství – obě ženy sdílely stejného otce!

Matka Jodi se až po tolika letech vyznala, že ji otec sexuálně zneužíval a ona po jednom jeho znásilnění otěhotněla. Potrat neuznávala a na policii se kvůli otcovým výhrůžkám smrtí bála jít, a proto si dítě nechala. Hrůznou pravdu raději dusila několik desetiletí v sobě.

„Všechno mi pak už dávalo smysl. Vždycky jsem si o ní myslela, že je jenom duševně nemocná, a nedokázala jsem pochopit, proč se ke mně tak chová. Muselo pro ni být hrozné mě každý den vidět, protože jsem jí tolik připomínala všechno, co se stalo a jeho. Teď už to chápu,“ říká Cahill.

Psychické trauma z toho ale následně začala mít ona. A rozhodla se je řešit tím, že přestala jíst. „Když jsem měla prázdný žaludek, dokázala jsem se soustředit jenom na něj a na nic jiného jsem nemyslela. Nejhůře jsem na tom byla, když jsem měla třicet čtyři kilogramů.“

Anorexie ji dostala až do nemocnice, kde ležela čtyři měsíce na kapačkách. Dnes se s pomocí přátel a terapeutů už drží a znovu začala normálně jíst. Svůj příběh šíří dál, aby dodala motivaci ostatním lidem s poruchou příjmu potravy.

„Všechno je ve vaší mysli. Můžete mít nejlepší doktory a nejlepší přátele, ale pokud nebudete nenávidět anorexii, stejně jako nenávidíte sebe, nikdy ji neporazíte,“ uzavírá své vyprávění.