„Sanko, seš mrtvej? Jo, vole.“ Hláška stará dvacet let, dodnes legendární a brzy též aktuální. Jamajský bob, jeden z divů přírody a stejný oxymóron asi jako umělec Leo Beránek, se po dvanácti letech vrací na zimní olympijské hry v Soči. Naposledy jsme mohli žluto-zelený dvojbob vidět roku 2002 v Salt Lake City, kde skončil na 28. místě. Pravda, umístění sice nic moc, ale je snad nějaký bob zajímavější než tenhle? Chtěli byste nutně vidět třeba jízdu Kanaďanů nebo Švýcarů?

Ne. Každého zajímá, jak si povedou kokosy na sněhu. Respektive na ledě.

Letos v Soči uvidíme pětičlennou jamajskou výpravu, která bude závodit na dvojbobu a povede ji řidič Winston Watts, jenž naposledy zažil olympijskou zimu v Salt Lake City. Výprava bude ale o to zajímavější, že v jejím čele bude i Chris Stokes, dnes už sportovec v důchodu, ale jeden z jezdců jamajského čtyřbobu, o němž byl natočen slavný film.

Kokosy na sněhu přinášejí příběh jamajských sprinterů, kteří by se rádi kvalifikovali na letní olympijské hry, ale nešťastná náhoda jim zavře dveře. V jejich rychlých nohou ovšem vidí potenciál bývalý bobista a nyní trenér v důchodu žijící na Jamajce, jenž sprintery umluví do kvalifikace na ZOH 1988 v Calgary. Příběh je samozřejmě přibarven, a to včetně závěrečné havárie bobu, která se ve skutečnosti neobešla bez zranění.

Shánění sponzorů pro jamajský bob je dodnes stejně složité jako ve filmu. Tomuto „podniku“ totiž málokdo věří, a tak bobisté jeli roku 2002 do Salt Lake City hlavně za svoje. To stejné je čeká nyní, zčásti si zaplatí start z vlastní kapsy, zčásti jejich náklady pokryjí organizátoři Soči 2014, 25 tisíc dolarů se pro jamajský bob vybralo ve veřejné sbírce.

To by nás zajímalo, kolik polibků za dolar museli bobisté rozdat. Vlastně prodat.