Každý strávník musí pochopit, že gastronomický zážitek z jídla je doprovázen i očním kontaktem. To, jak pokrm vypadá a jak je servírován, je jednou z důležitých součástí výsledného efektu špičkové gastronomie, ale abychom se nevyjadřovali jak Ladislav Špaček, ve výsledku jde o to, že prostě i kejda z jídelny vám bude chutnat víc, když se na talíři trochu uspořádá, než aby ji tam paní u okýnka kydla jako kus bláta.

A u veganů je zatraceně důležité, jak jídlo na talíři vypadá. Představte si, že do sebe vkládáte celou louku, tak to tak i musí vypadat přece.

Markéta

To je teda pěknej kec. Pro mě je důležitý se něčím zacpat a je úplně fuk, když to bude vypadat jako amaroun. Ale abych nedělala drsnou, tohle už neplatí. Moje veganství má jednu velkou výhodu, a to, že si jídlo opravdu dokážu vychutnat (to, že jsem dneska do sebe ty úžasný karbanátky z kysaného zelí z LoVegu natlačila i přesto, že jsem chvíli předtím jedla, neplatí, protože byly prostě božský!). Vychutnat neznamená, že žvýkám každé sousto dvacetkrát a u toho se tvářím jak pod morfiem.

Zkrátka moje chuťové buňky jsou vnímavější a obecně k jídlu přistupuji jinak. Veganství mi pomáhá uvědomovat si, co vkládám do pusy (Báro, přestaň se smát, když furt hlásáš, jak nemáš tenhle druh humoru ve stylu Trnky, brnky ráda), a když vyhledáváte suroviny, které neměly mámu, tátu ani oči, tak zkrátka zapnete mozkové závity. Začíná mě to čím dál víc bavit. Jo, mám dny, kdy pocítím chuť na maso, ale nějak mě to neobtěžuje. A dokonce už sem tam i něco uvařím, tak si také dáme nějaký díl s recepty a autentickými fotografiemi.

Bára

Jo, pobavilas' mě tělním humorem. Ale jinak s tebou moc nesouhlasím, já si dokážu jídlo vychutnat normálně, ale když jím už tři týdny pořád jen tu stejnou stravu, dost mi to nejde se u toho přetvařovat a můžeš mi na talíři třeba nakreslit kouzelnýma pastelkama z Lupičů a čárytužky klidně oživlou labuť. Najednou už neberu jídlo jako radost, ale jenom jako palivo pro tělo, prostě něco pětkrát denně sním, protože se to má, ne proto, že mi to někdo naaranžuje na talíř. Pravda, jídlo z LoVegu je super, ale že bych si ho přendávala z přepravních vaniček na talíř a umělecky se projevovala ve skládání špaget do úhledného hnízda?

Tak to ani náhodou.

Na rozdíl od tebe, Market, si uvědomuju akorát to, že jím strašně luštěnin a snad každý den cizrnu v čemkoliv, že mám nedostatek bílkovin a nechci polykat vitaminové náhražky a že si moje tělo začíná hodně říkat o ryby, které jsem zvyklá jíst celý život. A když si tělo o něco „řekne“, je to pro mě daleko zdravější signál než talíř plný něčeho, co nemá ani oči, ani matku a vypadá to děsně zeleně a lehce. Ty karbanátky, o kterých mluvíš, byly sice výborný, ale ta hmota mě zaplácla jako beton. Tak co je tedy lepší? Dát si zdravou lehkou rybu, nebo si poslat do žaludku těžké jídlo, byť veganské?

P.S.: Ty tvoje dnešní bezvaječné špagety s tofu a houbami a zeleninou, cos mi přinesla do práce, byly super.

P.S.2: V pátek večer jsem byla na návštěvě u našich společných přátel. Snědla jsem tam dva krajíce bagety s ku*evsky drahým slaným máslem.

Promiň.

Tento článek vznikl ve spolupráci s veganskou restaurací LoVeg.