Obecně se mělo za to, že Janeček už víceméně polovinu roku řídil agenturu z Dominikánské republiky a Gott chtěl více umělecké činnosti než velká gala u nás a hlavně v Německu.

Navíc do něj zjevně hučela Ivana, už Gottová, jejíž láska k letitým Gottovým spolupracovníkům je více než známá, a tak to podle drbů měl Karel sehrát přes nespokojenost s objemem kšeftů a celkovým přehledem o tocích, který prý neměl.

Janeček tehdy věc vzal, jak je, ostatně zpěváka skvěle znal a viděl, že proti Ivaně nemá šanci ani parní válec s kulometným hnízdem vepředu, a Karla ponechal svému štěstí a vrhl se na další muzikály, zatímco Gott poprosil dvojici Jarka Herzerů a Jan Adam, účetní a tajemníka, aby se role ujali, a kdyby se během následujícího času rozvedl, tak spolu tihle tři žili až do smrti. Oba skončili nedávno poté, co mistra skutečně zpřístupnili i chudině a jezdil s mnohem větší frekvencí. A také poprvé účinkoval v reklamě, za což měl zinkasovat deset milionů korun, což dodnes nepotvrdil, ale překvapení to bylo veliké. O mistra se tak nakonec stará Ivana a německé zastoupení.

Bod zlomu ale prý před pěti lety vypadal jinak a měl se týkat zdánlivě zcela nevinného článku ve slovenském bulvárním týdeníku Plus 7 dní. V tom Janeček, tehdy uprostřed krize, kdy Gotta zastupovaly vlastně agentury obě, komentoval poměrně zdrženlivě a bez zášti přístup Adama a Herzerů takto: „S Karlem se mi spolupracovalo báječně, protože je to báječný člověk. Ale občas slyším, že když jsem s ním dělal, byla značka Karel Gott exkluzivnější, s ním je nutné zacházet jako se šafránem, na některých místech, kde teď vystupuje, jeho koncert předtím nepřicházel vůbec do úvahy. Často to bylo proti obchodu v tom nejzákladnějším smyslu slova. Prostě jsem řekl tohle NE a bylo. Žádné Horní Dolní se nevyskytovaly a už vůbec ne, aby měl v jednom okresu tři koncerty za sebou,“ poměrně srozumitelně vysvětloval Janeček a to neměl dělat.

„Proběhlo nějaké žhavení telefonů,“ líčí slovenská novinářka, která tehdy v redakci zastávala vysokou funkci, a nakonec to řešil sám Karel, zavolal sem, chtěl to přečíst, neměl to v ruce a pak volal Janečkovi, zda řekl to s tím šafránem. Ten mu sdělil, že ano, a tím jejich spolupráce skončila definitivně," líčí dnes s tím, že u nás neznámá story je v Bratislavě v oboru zasvěceným známa.

Janečkův tehdejší proslov měl samozřejmě pokračování a není vůbec nezajímavé se začíst. Třeba k té reklamě: „Samozřejmě, měli jsme nějaké partnery, ale nenechal jsem se odbýt flaškou. Fantazie lidí a firem je bezbřehá. Pro mě je on ikona a zjevení, proto musí mít reklamní propojení nějaké hranice. Je třeba se umět řídit uměleckou obchodní politikou. Mým úkolem bylo ho stavět do těch nejvyšších a nejblyštivějších poloh. I o mně je známo, že jsem drahý, ale dobrý, je to, jako když si jdete koupit pantofle od Vietnamců za dvě stě, nebo značkové za čtyři tisíce. Vše je otázka filozofie, se kterou on musí být srozuměný… A je pochopitelné, že uvažuji jinak než paní Herzerů, která mi předtím dělala účetnictví.“