41 let od nejděsivější letecké katastrofy v historii: 583 mrtvých tehdy na Tenerife zavinila nešťastná souhra událostí

Nebudeme-li počítat teroristické útoky 11. září 2001, 27. březen 1977 se zapsal do dějin jako den, kdy došlo k nejtragičtější letecké nehodě dosavadních dějin, alespoň co do počtu obětí. Pojďme si připomenout onen koloběh strašlivých událostí.

Začalo to bombou

Sedmadvacátého března explodovala na letišti Gran Canaria na Kanárských ostrovech bomba umístěná v květinářství. Výbuch, který měli na svědomí separatisté z Hnutí za nezávislost, se nestal nikomu osudným, ale zranil osm lidí.

Zanedlouho poté se skupina přihlásila znovu a oznámila, že se na letišti nachází další bomba. Policie se proto rozhodla uzavřít letiště a všechny lety byly přesměrovány na nedaleké letiště Los Rodeos na Tenerife. To nebylo na takové množství mezinárodních letů stavěné, a navíc bylo kvůli své poloze a oblačnosti ukryto v mlze.

Nebezpečné manévry

Letiště na Tenerife je výrazně menší než to na Kanárských ostrovech, a aby se na něj všechna letadla vůbec vešla, parkovala na stojanech a nakonec i na jediné pojíždějící dráze. Když se ukázalo, že hrozba druhé bomby na Gran Canarii byla pouze planým poplachem, začalo letiště opět přijímat lety. Letadla se ale nemohla dostat na začátek vzletové dráhy obvyklou cestou, a tak musela nejdříve vjet na ranvej na jejím druhém konci a v protisměru dojet na její začátek. Tam se musela otočit, přidat plyn a vzlétnout.

Tento manévr čekal jedno z prvních letadel připravených ke vzletu, Boeing 747 společnosti Pan Am. Tomu ale cestu blokovalo druhé letadlo společnosti KLM, jehož kapitán se rozhodl ušetřit čas a natankovat palivo už na Tenerife, aby se na Gran Canarii nezdržoval a stihl se s letadlem vrátit zpátky do Amsterdamu předtím, než bude ve službě maximální dobu. Oba letouny se tak vydaly na dráhu krátce za sebou.

Špatná komunikace

Nizozemský boeing měl podle řídícího centra dojet na konec dráhy, tam se otočit a vyčkat na povolení ke startu. Pan Am, který jej následoval, měl opustit ranvej na výjezdu číslo tři a přesunout se na paralelní pojezdovou komunikaci. Jenomže značení na dráze bylo nepřehledné a americká posádka sjezd minula a pokračovala na další odbočku. Mezi oběma stroji a řídící věží se uskutečnila konverzace, která byla ale nejednoznačná – zatímco letoví dispečeři měli za to, že nizozemské posádce dali jasný povel vyčkat, kapitán byl přesvědčen, že dostal povolení ke startu.

Když se obří boeing rozjel do mlhy před sebou, pilot Pan Am ohlašoval řídící věži, že ještě nedokončil manévr. Tuto klíčovou zprávu zaslechl i nizozemský palubní inženýr, který na ni svého kapitána raději upozornil. Ten si byl ale jistý rozkazem, který dostal, a pokračoval ve startu.

Když posádka amerického letounu uviděla v mlze světla letounu KLM řítícího se z protější strany, snažila se okamžitě stroj stočit mimo dráhu. I Nizozemci, kteří si druhého letadla všimli, dělali vše pro to, aby tragédii odvrátili – kapitán se pokusil stroj zvednout do vzduchu, ale bylo pozdě. Letadlo zavadilo spodkem a motory o horní část amerického letounu a ten se rozpadl na několik částí. Nizozemské letadlo pokračovalo několik desítek metrů dál, ale poté se proměnilo v hořící trosky.

Vzniklý požár vyjeli okamžitě hasit hasiči, jejich snaha o zpacifikování ohně ale trvala několik hodin. Kvůli mlze a dýmu si navíc nevšimli, že o pár stovek metrů dál leží druhé letadlo, které je také v plamenech.

Neštěstí si vyžádalo 583 životů – 335 v Pan Am a 248 v KLM. O druhém narození mohlo hovořit 61 osob. Jako hlavní příčina katastrofy byl označen vzlet letounu KLM bez toho, aniž by dostal svolení. Vyšetřovatelé navíc upozornili na velmi špatnou spolupráci nizozemské posádky. Tento fakt vedl k vytvoření nového leteckého oboru, v němž se zjednodušeně učí, že i kapitánovi se může odporovat, protože není neomylný.

+ Další 2 fotografie

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní