Jmenuji se Ivanna Benešová. Pracuju jako režisérka a dokumentaristka. Jezdím po světě a natáčím. Momentálně jsem v Sydney, kde si žiju svůj sen! Kdyby mi někdo před patnácti lety řekl, jak na tom jednou budu, nevěřila bych mu.

Vyrůstala jsem totiž v šílených podmínkách. Otec mě bil, ponižoval a zavíral „doma“. Přičemž „domovem“ tehdy byl starý dům bez elektřiny, bez vody, bez topení a pochopitelně i toaleta a klasická sprcha chyběly. O tom, jak se z totálního dna dostat výš a splnit si své sny, jsem se rozhodla podělit se čtenáři eXtra.cz.

Začnu postupně. Pocházím z malého města na severu Čech a jsem nejstarší ze tří sester. Všechny tři jsme žily několik let pod despotickou nadvládou tyrana – mého otce. Kromě školy jsme nesměly nikam. Za celé své dětství (do patnácti let!) nenajdu snad ani minutu času, kdy bych mohla jít se spolužáky třeba na hřiště nebo se jen tak projít venku – mimo zdi šíleného „domova“.

Proto jsem prakticky neměla ani přátele. Byla jsem ošklivá, nemytá a divná. Kdo by se také kamarádil s někým, koho vidíte jen ve škole, kdo se divně obléká a smrdí, že? Ano, bohužel musím po těch letech připustit, že se svým spolužákům nedivím, že na mě koukali tak trochu divně. Byla jsem divná! Ne proto, že bych chtěla, ale protože mi nic jiného nezbylo.

Otec mě bil koženým páskem nebo gumovou hadicí prakticky za cokoli, ať už to byla dvojka ve škole, špatně umytá sklenička anebo zkrátka jen proto, že zrovna neměl dobrou náladu. Mívala jsem modřiny po těle, rozseklé rty, věčně obrečené oči a zlomenou psychiku. Nesměla jsem mít vlastní názor a na všechny jeho příkazy jsem musela odpovídat jen striktně „ano, tatínku“. I když, upřímně, nejradši bych mu řekla „polib si p*del, kret*ne!“

Později nám odpojili v domě elektřinu a vodu. Záchod jako takový jsem prakticky neznala. A sprcha byla u nás jednou týdně – mytí v lavoru (anebo rodinná návštěva babičky, která nás občas nechala u sebe umýt).

Celá moje puberta byla jedna velká deprese a myšlenky na sebevraždu. Neuměla jsem si představit, že tohle utrpení někdy skončí. Bála jsem se udělat cokoli, bála jsem se odejít i o tom s někým mluvit. Pár lidem jsem se ale stejně svěřila.

Nový život začal až na kolejích. Když jsem začala studovat a bydlela na kolejích, poznala jsme konečně POPRVÉ normální život. A to mi dodalo odhodlání se „domů“ už nevrátit. Poslala jsem otci smsku „na rozloučenou“ a vícekrát jsem ho neviděla.

Vlastně jsem si z „domova“ odnesla jen jednu školní brašnu věcí, především učebnic. Všechno ostatní tam zůstalo. A začala jsem žít nový a konečně i svobodný život!

Byl to boj. Přes den jsem chodila do školy, po nocích na brigády do pekárny, abych se uživila. Ale ta nabytá svoboda mi dodávala tolik energie.

No, a když hodně přeskočím, tak dneska mě živí práce, po které jsem vždycky toužila – natáčení dokumentů, reklam, televizních pořadů. Bydlím v centru Sydney v krásném bytě s nájmem 1000 dolarů týdně. A jsem šťastná! A všem ostatním, kteří se třeba zrovna nachází v podobné těžké situaci, bych chtěla vzkázat, aby to nikdy nevzdávali a našli v sobě sílu vzepřít se a jít si svou cestou za svými sny!

P.S.: Když jsem naposledy v médiích mluvila o tom, jak mě otec týral, rozhodl se mě pak zažalovat za pomluvu. Chtěl po mně údajně deset milionů odškodné. Neuspěl. A neuspěje ani teď, protože prakticky celé mé rodné město (Dolní Poustevna) o něm ví, co je zač a jak to tehdy bylo…