Na konci osmdesátých let byla Martinovi diagnostikována těžká forma meningitidy a upadl do kómatu. Jeho rodiče, Rodney a Joan, na sebe museli převzít starost za celou péči o syna – od koupání až po krmení a veškeré činnosti s tím spojené. Lékaři pro ně tehdy neměli dobrou předpověď, byli přesvědčeni, že Martin brzy zemře.

Jenže chlapec se zhruba po dvou letech probral. Nikdo si toho ale nevšiml. Nedokázal se pohnout, jakkoli komunikovat, dát najevo, že je zpět, a to ani prostřednictvím očního kontaktu.

„Byl jsem vzhůru, ne od samého počátku, ale zhruba po dvou letech od doby, co jsem upadl do vegetativního stavu, jsem se začal probouzet. Vnímal jsem všechno kolem sebe tak, jako každý normální člověk. Nikdo si toho ale nevšiml. Byla to hrůza. Pomyšlení, že takto jsem měl strávit zbytek života a čekat sám na smrt, mě zabíjelo,“ vypráví Martin příběh, ze kterého jde člověku mráz po zádech. Je to asi ta nejděsivější věc na světě, která se vám může stát.

Žena, která chodila Martina pravidelně navštěvovat, si všimla, že jeho oči jsou jiné. Upřeně se na ni díval. Právě ona přesvědčila rodiče, aby souhlasili s provedením nových testů, které nakonec po dvanácti letech strávených v kómatu plně rozpoznaly, že Martin je vlastně při vědomí.

Jeho mozek začal plně fungovat, když měl 24 let, a krátce nato se chytilo i jeho tělo. Trvalo roky, než se opět naučil komunikovat. Zůstal však na invalidním vozíku. Nyní je šťastně ženatý a žije v Anglii.

Mladík svůj příběh vyprávěl i v knize s názvem Ghost Boy: My Escape From a Life Locked Inside My Own Body (Duch: Můj únik ze života, ve kterém jsem uvízl ve svém vlastním těle).