Fotograf Lee Jeffries začínal jako sportovní reportér, ale doslova se mu změnil profesní život, když tenhle rodák z Manchesteru přijel na návštěvu do Londýna. Během pochůzek si chtěl vyfotit zajímavou scénu, dvě asijské bezdomovkyně, které si ustlaly ve spacáku u kartonových krabic od čínských jídel.

Ta absurdita a kouzlo nechtěného mu stály oboje za to fotit ženy i přes jejich obrovský povyk, co že si to vlastně dovoluje. Ale nakonec se sám nad sebou zastyděl a dle svých slov měl jen dvě možnosti: „Mohl jsem se otočit a jít pryč, nebo se jim omluvit. Bylo mi hrozně trapně, ta jedna z toho udělala obrovský povyk. Nakonec jsem si vybral druhou možnost, omluvil se jim a začal si s nimi povídat. To úplně změnilo můj náhled na lidi na ulici, a tak jsem je začal prostě fotit.“

Procestoval nejen Evropu, ale vydal se i za oceán a všude se věnoval příběhům lidí bez domova. Samozřejmě u toho sbližování nechyběly ani darované peníze, za které byli bezdomovci ochotni pózovat. Ale přestože někteří z nich byli uplaceni, a jak Lee sám přiznává, portréty občas doupraví a posouvá jejich poselství pomocí vyvážení světel, pořád jsou to výmluvné fotodokumentace lidí s těžkým osudem a bolest se značí ve tváři i přes veškeré umělé zásahy.

Co za příběhy lidí z ulice stojí, Lee prozrazovat nechce. Právě proto, aby byli obdivovatelé jeho portrétů oproštěni do všech faktů a mohli si jen domýšlet na základě hlubokých vrásek a beznadějných očí.